OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vše Nejlepší

Bylo mrazivé lednové odpoledne. Sluníčko se marně snažilo prokouknout skrz husté hromady načechraných mraků. Všude byl sníh... dokonce celé závěje, až se pod tou bílou peřinou ztrácela auta i ploty. Skoro nebylo rozeznat silnici od řeky vinoucí se podél ní. Vysoké lípy stály téměř nehnutě, jen sem tam se nějaká větévka pohnula v závanu náhlého vánku. Stačilo by se podívat z okna některého z paneláků a člověk by všehnu tu krásu uviděl na vlastní oči. Ale nikdo se nedíval. Všichni byli zalezlí vevnitř a dívali se na poslední díl jakéhosi nudného seriálu s hrnkem teplého čaje v ruce.

Opravdu všichni? Vážně každý? Ne, to určitě ne. Jedna hlava z okna přece jenom koukala. Byla to čerstvě patnáctiletá dívka v černé mikině s kapucí přes hlavu. Od úst jí šly obláčky sraženého dechu a zuby jí drkotaly zimou. Nic z toho ale jakoby nepostřehla. Jen dál nehnutě upírala oči kamsi do dálky za horizont střech a stromů s nepřítomným výrazem v obličeji.

Dnešek byl ten velký den, na který čekala snad už rok. Právě dnes to bylo přesně patnáct let od jejího narození. A ve škole to snad nikdo nezaregistroval. Všecny její takzvané kamarádky se chovaly, jakoby to byl naprosto obyčejný a všední den. Jakoby žádné narozeniny nikdy neměla. A přitom to moc dobře věděly. Vždyť už skoro měsíc nemluvila o ničem jiném, že už brzy z ní bude "velká holka". Ale ony se na ni úplně vykašlaly. Ani slovem se nezmínili, ani ji nepřišli poblahopřát, prostě nic.

To minulý rok to bylo jiné. Ještě si v šatně nestihla sundat bundu a už se na ni ze všech stran nasypaly davy spolužáků a přáli jí vše nej do dalšího roku života. Prohazovali jednoduché vtípky kterými naráželi na to, jak je už stará. Třeba Dan jí řekl: "Ty jsi tak stará... Asi o dva roky mladší než hnědý uhlí a určitě si ještě pamatuješ, když mrtvý moře bylo marod." Jak se tenkrát všichni nasmáli...

Z kapsy vytáhla kapesník, aby si utřela slzu, která jí vyklouzla z oka, ale nedosáhla tím vlastně ničeho. Jenom si rozmazala řasenku po celém obličeji. Za několik málo vteřin následovala první slzu druhá, pak třetí a nakonec už se valily jedna za druhou. Už se je nesnažila zakrývat, nebo utírat do kapesníku a nechala je volně padat na parapet a sledovala, jak pomalu mrznou. Slzy na tvářích nepříjemně studily, ale není to jedno? Vždyť ji zradila nejlepší kamarádka.

Dokonce i Klára. Jediná normální osoba téhle planety. Jediná její opora, která normálně i odřekla rande, jen aby ji mohla utěšit a vrátit jí optimistický pohled na okolní svět.

A Hanka... obvykle si zapamatovala každičké datum od doby vlády Karla IV. až po výročí svatby svých prarodičů. To je vážně tak složitý zapamatovat si datum narozenin své kamarádky?

A co třeba Lena. šíleně potrhlá koza, ale nepopřát své parťačce všechno nej? Ne, to není její styl. Ta by z toho udělala ještě ke všemu estrádu, jenom aby pobavila všechny okolo

A přesto...

Naivně se koukla na displej mobilu. Žádná zpráva, jakoby bylo strašně těžké napsat: "Omlouvám se, málem bych zapomněla, všechno nej." Vypnula mobil, nemělo to cenu. Naprosto všichni se na ni vybodli. Nikoho nezajímá, prostě nikoho...

Stála a dál upírala pohled do dálky. Přemýšlela o nemrtelnosti chrousta, když v tom ji z tranzu vytrhl nějaký vlezlý zvuk. Telefon? Dneska ještě lidi volají na pevnou linku? Tenhle zvuk už neslyšela dost dlouho...

Rychle si utřela slzy a spěchala do obýváku. Zvedla sluchátko a co nejnormálnějším hlasem, tak aby nebylo poznat, že ještě před chvilinkou bulela jako želva, řekla: "Wagnerová, prosím"

"Nazdar, tady Klára, hele mohla bys přijít? Musím ti něco strašně důležitýho ukázat"

Cože? Tak ona má ještě tu drzost mi jen tak zavolat, jakoby se nechumelilo?

Paradoxně v tom samém okamžiku se k zmi snesla první sněhová vločka, následována dalšími. Nejradši by praštila sluchátkem a dál se užírala pocitem méněcennosti. Ale zvědavost byla silnější než uraženost...

"O co přesně jde?" zeptala se.

"Nech se překvapit!"

"Řekni mi to, chci to vědět"

"Nech se překvapit"

"Tak jo, hned jsem tam." Rezignovala a s těmito slovy zavěsila.

***

Šla rychle ulicemi. Klára bydlela necelých 10 minut rychlé chůze od ní, ve veliké prostorné vile s rodiči. Když k ní došla, zůstala stát jako opařená s pusou oteřenou dokořán. Nad dveřmi visel velký červený pruh látky a na něm z nejrůznějších barev a materiálů našitý nápis

Happy birthday, Aneto!!!

Tak proto s nima ve škole nebyla řeč. Proto dělaly, jakoby neexistovala....

Mám úžasný kámošky, pomyslela si Aneta a stiskla zvonek u branky...