OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tableaux I. - Final Judgement



Tableaux I. - Final Judgement

"Cílem není malovat život, ale dát život malbě."
Pierre Bonnard

Každý, kdo někdy viděl nějaký obraz, fotku nebo čmáranici, jistě přemýšlel, jak toto autora napadlo. Pokud je na obrazu rodina, jak se matka a otec poznali, proč mají jen dvě děti a proč je to vždycky dívka a chlapec? Každý obraz, každá fotka má svoji minulost. A já jsem se rozhodla zachytit příběh z obrazu za doprovodu hudby. Spojením tří uměleckých talentů se možná zrodí něco výjimečného. Doufám, že si to užijete stejně, jako já si užila jeho tvorbu. ;)

Pozn. Následující text nemá nic společného s obsahem povídky, je jen jakýmsi náznakem toho, co je příběh v obraze. Není to důležité, klidně to můžete přeskočit. ;)

Prabába seděla nad fotkou a z očí se jí řinuly slzy. „Babičko, co se děje?" zeptala jsem se úzkostlivě, zatímco jsem ji objala kolem ramen. „Tahle fotka je ze dne, kdy jsem potkala tvého pradědečka," vzlykla a na tváři se jí objevil nostalgický úsměv, ačkoli na černobílé fotce byla jen žena otočená zády a kolem ní procházel chlapec, pokukujíce po ní s typickou rádiovkou naraženou na hlavě. Můj praděda.

 

Od jejích nohou odkapávaly kapky vody z louží, kterými proběhla. Měla na sobě zářivě žlutou pláštěnku, protože počasí bylo nestálé - chvíli se tvářilo klidně a chvíli po ní metalo kapky deště jak ze samopalu.

Právě díky loužím slyšela kroky, které se za ní hromadně hnaly větší rychlostí, než jakou byla sama schopna vyvinout. Když měla naposledy možnost, napočítala za sebou téměř deset těžkooděnců, ale předpokládala, že teď jich je mnohem víc. Byly to živé tanky - nebáli se smrti, nebáli se zabít, neváhali.

Těkavými pohyby se za běhu neustále ujišťovala, zda jí po boku visí stará ošoupaná brašna, v níž bylo to, po čem toužili všichni. Především ale páni mužů, jež ji stíhali - ti, jenž jí už dávno podepsali ortel. Toužili po tom i ti, kteří teď sice nebyli mezi jejími pronásledovateli, přesto ji však už několik měsíců bezúspěšně sledovali a snažili se docílit tohoto okamžiku. Dokonce i ti, kteří jen věděli, že to, co bylo schováno v brašně, existuje, ale netušili, kde by se to mohlo nacházet. Muži pronásledující ji vyhráli jakýsi jackpot, když ji zahnali do těchto ulic.

Dala by cokoli za to, kdyby to, co měla chránit, bylo jen slovní bohatství, které by zemřelo společně s ní. Ale jelikož se jí předmět, který měla na starost, houpal po boku, nesměla zemřít a nechat ho napospas všem těm chamtivým společnostem, kteří se o to hašteřily jako hladoví lvi o kus flákoty. 

Hbitě zabočila za roh jednoho staršího domu, v jehož oknech se svítilo. Uvnitř musel jistě bydlet někdo, kdo měl jistotu, že se ráno probudí.

Sotva zabočila, ozval se první výstřel. Až v tuto chvíli se jí hrdlo opravdu úzkostně sevřelo. Ačkoli její ortel byl jasný už delší dobu a byl především prakticky nevyhnutelný, ten výstřel podepsal jeho plnou pravomoc. Až teď jí došlo, že už nikdy neuvidí denní světlo, slunce, neuslyší zpívat ptáky, neucítí vůni květin a především už nikdy neuvidí žádnou vlídnou tvář. 

Z posledních sil přidala do kroku, aby získala alespoň malý náskok, zatímco rukou v boční kapse brašny nahmatala granát. Poté se zastavila a odjistila jej. Po tváři jí začaly stékat slzy. Pojistku si viditelně navlékla na ukazováček levé ruky a granát jemně sevřela v třesoucí se pravé ruce. Čekala, až ji někdo střelí do zad - představa roztrhání granátem by pak byla přijatelnější.

Ovšem výstřel nepřicházel, jen výzva k tomu, aby se otočila a dobrovolně jim brašnu vydala. Nakonec tedy zvedla ruce v poraženém gestu a pomalu se otočila. Ruce přitom postrčila výrazně dopředu tak, aby byl vidět jak granát, tak pojistka. 

Když na sobě zahlédla počet zaměřovacích laserů a tím pádem počet zbraní, které si na ni přinesli, udělalo se jí nepatrně mdlo. Po tvářích jí stékaly poražené slzy. Nedaly by se ani spočítat, jaké množství jich bylo.

Z oblohy se znovu spustil déšť. Jak se tak dívala do očí svých vrahů, ještě jí hlavou kmitla myšlenka, že toto není fér. Nikdy nikomu nic vážného neudělala. Jen dostala starou brašnu a instrukce. Její tělo se krom vzlyků a strachu zatřáslo ještě zimou, kterou jí přivodily studené kapky deště dopadající na holé ruce. Byl čas. Její ruka povolila sevření a granát padal volným pádem k zemi. V tu chvíli se ozvaly výstřely, které se jí zařezaly do břicha jako dýky a dvakrát tolik bolely. 

To už se ale granát dotknul země...

 

Final Judgement



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tableaux I. - Final Judgement:

2. Spyro přispěvatel
08.02.2015 [22:49]

SpyroPo sto letech jsem si všimla komentáře, děkuju! :))

1. leen
18.09.2013 [16:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!