OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Stuha života

05.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1849×

Sedím v parku a kolem mě bez povšimnutí procházejí lidé jdoucí za svými vlastními povinnostmi. Je příjemné vědět, že o mně nic nevědí, a tak tu nejsem zaškatulkovaná jako ´ta divná´. Tomu říkám výhoda velkého města. Nikdo se o vás nezajímá, jste anonymní a osamocení i mezi miliony lidí sdílející stejný kus země. Proto jsem tady. Abych byla neviditelná.

Nervózně si mnu prokřehlé prsty, nepřítomně si prohlížím věže mrakodrapů a přemýšlím, jestli jsem se až sem opravdu musela dostat. Jestli nešlo něco udělat. Cokoliv. Prostě to změnit. Změnit sebe samu, svou podstatu, to, co se ve mně ukrývá. Ale asi je to nemožné. Je to zažrané hluboko ve mně, v mém nitru, o kterém nic nevím a snad ani vědět nechci.

Jmenuji se Alexandra Adamsová, je mi dvaadvacet let a tohle je můj příběh.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Začalo to zhruba v době, kdy mi byly čtyři, máma si domů z porodnice přinesla mého malého brášku Jacka a táta jí krátce potom opustil. Nevím, jestli to bylo emocionálním vypětím malého dítěte nebo prostě jen souhra náhod, ale stalo se to. A máma se s tím nikdy nedokázala smířit.

Přebalovala tehdy Jacka, když mě požádala, zda bych jí ze stolu nepodala dětský pudr. Snažila jsem se na něj dosáhnout, ale byla jsem moc malá a u stolu chyběla má stolička. Po pár marných pokusech na krabičku dosáhnout jsem si vztekle dupla, až se máma otočila od přebalovacího pultu.

Švihla jsem po krabičce jen tak vztekle rukou, stejně jako to dělají miliony jiných dětí, když jim něco nejde. Mně se však během vteřiny z konců prstů vyrojily poloprůsvitné namodralé stužky, vypadající jako kouř z pouťových rachejtlí. Ty se okamžitě zformovaly do malé, modře zářící kuličky, která z mé dlaně vystřelila směrem ke krabičce s pudrem, kterou odhodila na stěnu takovou silou, až se rozprskla a pokoj zalila jemným bílým práškem, připomínající sníh.

Zůstala jsem nevěřícně stát, v první chvíli jsem netušila, že jsem něco takového opravdu udělala já. Máma zkoprněle zírala na rozbitou krabičku, jejíž kousky teď pokrývaly stůl, a na malou prohlubeň ve stěně, kam narazila. Pak se podívala na mě a já i ve své malé dětské hlavičce pochopila, že je něco špatně. Moc špatně. Protože máma na mě nepohlédla ani se zvědavostí, ani s úlekem, ale se strachem a odporem. A to bylo zlé.

Nevím, co si tehdy myslela, neumím si to ani teď, s odstupem osmnácti let představit. Nikdy nebyla nábožensky založená a tak naštěstí neusoudila, že jsem zplozenec pekla nebo něco podobného. Utvrdila se však v myšlence, že jsem cosi jiného, nebezpečného pro sebe i své okolí. Už jsem náhle nebyla její dcera, ne tak jako předtím. Byla jsem něco, co se musí izolovat. Ukrýt. Chránit před světem a svět přede mnou.

Hned druhý den mě odhlásila ze školky, což jsem náležitě obrečela. Měla jsem tam kamarády, které jsem si tady, téměř na okraji města se sousedy bez dětí, ve svém věku nikdy najít nemohla. Z mého pokoje vyklidila valnou většinu hraček a různých milých drobností, které dělaly dětský pokojíček tím mým dětským pokojíčkem. Asi se bála, že zase něco rozbiji. Nevím.

Nikdy se mnou nenechala Jacka v místnosti samotnou. I při jídle mě pokradmu pozorovala, neustále ve střehu, co se zase stane. Nikdy už mě nenechávala hlídat hodnou paní Simmonsovou od vedle, tak jak to občas dělávala dřív. Nikdy mě nenechávala samotnou na malém dvorku za domem, kam jsem si ve slunečních dnech chodila sama hrát a stavět si domečky pro panenky z klestí a mechu. Nikdy už mě neobjala a dotýkala se mě jen při nejnutnějších příležitostech. Nikdy už jsem nebyla její dcerou, jen něčím cizím v jejím bytě.

Stala se ze mě zamlklá, tichá dívenka, zvyklá na samotu. Snažila jsem se mamince pomáhat a nepřidělávat jí starosti, ale nechtěla mě téměř k ničemu pustit. Když mi bylo šest a já se s úzkostí, ale i podivným vzrušeným chystala na nástup do první třídy, máma rozhodla, že můj nástup do školy ještě o rok odloží. Snažila se mě držet doma, z dohledu lidí kolem, pokud možno v mém pokojíčku, náhle tak neosobním, chladným, cizím místem na spaní.

Tehdy jsem se naštvala a aniž bych to udělala schválně nebo to očekávala, v návalu vzteku jsem jí pouhým ukázáním rukou a hebkou, modrou kuličkou vyrazila hrnek s kávou z ruky takovou silou, že se s hlasitým třeskotem roztříštil o protější zeď, kde zanechal širokou, pomalu se roztékající nahnědlou skvrnu. Máma na mě zůstala vyděšeně civět, oči doširoka rozevřené, náhle prázdnou rukou stále držící teď už imaginární hrníček.

A tehdy skutečně, nahlas vyslovila to slovo, které ve mně zůstane nadosmrti. „Jsi zrůda!“ Dívala jsem se na ni a chtělo se mi hrozně, hrozně moc plakat, protože jsem věděla, že jsem, ač nerada, zase udělala něco špatného. Ale z očí mi nevyklouzla ani jediná slza. V hloubi duše jsem totiž už tehdy cítila, že něco takového by maminka nikdy neměla svému dítěti říct. Ani se k němu chovat tak, jako se poslední dva roky chovala ona ke mně. Takhle to nemělo být. A já se tehdy prvně dokázala vzepřít.

Ve finále mě tedy do školy opravdu poslala. Bez jediného slova, objetí či pohlazení mě vyprovodila ten první den před dům ke školnímu autobusu. Poprvé a naposledy. Pak už jí to bylo jedno. Nikdy se nezajímala o mé známky, o prospěch nebo chování ve škole. Bylo jí ukradené, jestli mám kamarády a jestli nepotřebuji pomoct s úkolem. Jejím jediným požadavkem bylo, že musím nosit rukavice. Koupila mi několik párů, tenké i zimní, světlé i tmavé, ale všechny z jemné, pevné kůže. Nevím, jestli si myslela, že to nějak dokáže zabránit tomu, co dokážu, ale zřejmě tomu skutečně věřila. Pro školu to odůvodnila tím, že mám na rukou ekzém, který musí být neustále krytý.

Ve škole jsem byla vždycky za exotické zvířátko. Naprosto samostatná, tichá, povětšinou se samými jedničkami, což bylo dáno tím, že jsem doma neměla co dělat, a tak jsem se učila a hodně si četla. Nebyla jsem zvyklá se s někým příliš bavit a navíc jsem se bála, že bych se mohla naštvat a netušila jsem, co by se pak mohlo stát. věděla jsem už, co dokážu, ale ne, jak to kočírovat. Stáhnout se z dění okolo bylo to nejlepší řešení. To, že neustále nosím rukavice, přestali spolužáci po pár týdnech naštěstí řešit a nikdy víc už se k tomu nevraceli. S postupem času totiž měli spoustu jiných témat, o kterých se bavit. A já už do těch debat naštěstí nikdy nepatřila.

Když jsme ukončovali základní školu, nikdo ze spolužáků za mnou po našem malém ceremoniálu předávání posledního vysvědčení nepřišel, aby se rozloučil. Ani máma se na mě nepřišla podívat. Samozřejmě, jak jinak. Nezajímala jsem si. Nezajímalo ji, co dělám a jak žiji. Hlavní bylo, že na mě nikdy nebyly žádné stížnosti, které by musela řešit. Byla ráda, že jsem se časem naučila chodit učit se do parku nebo do knihovny a byla tak co nejméně doma.

Jack však přišel. Ulil se z poslední hodiny, jen aby mě viděl, jak si jdu pro vysvědčení skvoucí se samými jedničkami, které už jsem ani nedokázala ocenit. On ale ano. Jako jediný tleskal, když jsem kvůli abecednímu pořadí vcházela na malé pódium v tělocvičně jako první, a jako jediný za mnou pak po vynuceném společném třídním focení přiběhl a skočil mi do náruče.

Roztomilý šesťáček s poskakujícím batohem na zádech mi vzal dech. Pravda, poslední tři čtyři roky se mi snažil trochu přiblížit, ve chvílích máminy nepozornosti nebo krátké nepřítomnosti se snažil zapříst hovor, ale mě už to zkrátka moc nešlo. Nebyla jsem na smysluplnou konverzaci zvyklá a navíc, brala jsem ho pořád jako dítě. Ale on pomalu dospíval a tohle byla jeho obrovská příležitost mi dokázat, že přes veškerou máminu zlobu a zášť mě má rád, svou starší sestřičku, tichou sfingu jejich domu.

Skočil mi do náruče a pohledy okolostojících lidí mu byly ukradené, stejně jako mně. Poprvé po dlouhých letech jsem někoho objala a tak to bylo dost neohrabané, když jsem se ho snažila nedotknout konečky prstů v tenkých, bílých rukavičkách. Byl jediný, kdo se mě nebál. Kdo mnou neopovrhoval. Kdo mě bral takovou, jaká jsem. Alespoň prozatím.

Ze školy však volali matce, že Jack nepřišel na poslední hodinu a ona okamžitě věděla, která bije. Čekala na nás před domem. Když jí Jack jako první zahlédl, zmlkl ve svém vyprávění o klucích ze třídy a zastavil se v půli kroku. Pohlédla jsem na ni také a v tu chvíli to ve mně začalo vřít.

Nebyla tu přeci od toho, aby v bráškovi vzbuzovala takový strach. To mě opravdu naštvalo. Hodně. Drcla jsem Jacka rukou do batohu, abych ho donutila jít dál a sama jsem šla dva kroky napřed, s hlavou vzpřímenou a ústy sveřepě sevřenými.

Došla jsem až k ní. „Není to jeho vina. Na ceremoniál jsem ho pozvala. Chtěla jsem, aby tam byl.“ Jack, stojící teď bojácně vedle mě, zůstal nad mou lží zírat, ale mlčel. Máma mu však nevěnovala jediný pohled. Ten upírala na mě. „Jacku, běž domů.“ „Ale mami…“ „Běž!“ Nerozhodně se na mě podíval. Kývla jsem, ať raději jde.

„Říkala jsem ti, ať se od něj držíš dál.“ Slova cedila skrz zatnuté zuby a s rukama pevně semknutýma na hrudi náhle vypadala jako jakási bohyně pomsty. Ale já se jí nebála. Už dávno ne.

„Jsem jeho sestra. A je jen jeho věc, jestli se mnou chce nebo nechce být.“ „Není to jeho věc, ale moje. A ty si zrůda, nejsi normální a já si nepřeji, aby ses k němu přibližovala, jasné?“ „Nikdy bych mu neublížila.“ „Nevěřím ti.“

Pomalu, pomaloučku jsem si sundala rukavičku z pravé ruky, protože to ve mně chtělo ven, ale já zároveň cítila, že to dokážu kočírovat. Alespoň tentokrát. Věřila jsem tomu a hlavně jsem věřila v sebe.

Máma zůstala nevěřícně zírat na to, co dělám. V přítmí chodby zasvítily tenké modré stužky formující se v mé dlani do kuličky. Výraz v její tváři se změnil na strach. Čistý, nefalšovaný strach. Nebylo mi příjemné ukazovat jí tak svou sílu, to, co dokážu, ale nemohla jsem dovolit, aby se mnou stále tak zametala. Její dcera jsem kromě rodného listu už nebyla dlouhá léta. A hlavně už jsem nebyla malá. Věděla jsem, že si právě podepisuji ortel vyhnanství z rodného domu, ale nešlo to jinak.

Silou vůle jsem dlaň pomalu, měkce zavřela a kuličku tak nechala vstoupit částečně zpátky do mě, částečně se nevinně rozplynout do okolního vzduchu. Byl to příjemný pocit, cítila jsem, jak se mi skrz ruku energie jemnými pulsujícími vibracemi vlévá zpátky do těla. Dokázala jsem to. Zvládla jsem ukočírovat vlastní vztek a sílu z mého nitra. Bylo to tak… osvobozující.

Své věci jsem měla sbalené rychle, stačila mi jedna větší cestovní taška. Sedla jsem si vedle ní na moment na postel a rozhlédla se po pokoji, který mi byl chladným útočištěm skoro po šestnáct let. Ale teď už pro mě nic neznamenal.

Z vedlejšího pokoje jsem zaslechla Jacka, jak tiše vzlyká. Bože, jak mi toho kloučka bylo líto! Zalovila jsem v boční kapse tašky, kam jsem si dala těch několik málo skutečně osobních věcí, které se mi podařilo po celou dobu před mámou ukrývat. Vytáhla jsem malého skleněného slona s rádoby pozlaceným klem zdviženým nahoru. Prý pro štěstí, říkala mi tehdy prodavačka v hračkářství, když jsem matce jako malá utekla při vybírání vánočního dárku pro Jacka.

Tehdy jsem ho opatrně zasunula do kapsy, způsobně, ale potichu poděkovala, a ještě několik dní ho tam nosila jako nejdražší drahokam. Teď jsem ten milý, chladný kousek skla vzala do dlaně zbavené již navždy rukavic, tašku si hodila přes rameno a vyšla z pokoje do chodby. Mámu jsem slyšela rachotit s nádobím v kuchyni a tak jsem potichu pootevřela dveře do Jackova pokoje.

Vzhlédl na mě těma svýma velkýma, modrýma očima plnýma slz. Pousmála jsem se. „Neboj, bráško, teď už bude všechno fajn. Mám tě ráda. Opatruj se.“ Pak jsem slona opatrně položila na skříňku u dveří. „To máš pro štěstí.“ Pak jsem dveře zase zavřela a nechala ho tam zaraženě sedět. Bylo to tak lepší, i když se mi chtělo brečet.

Zastavila jsem se kuchyňských dveří. Máma na mě zůstala zírat, v ruce pokličku. Nevěděla, co udělám. Pořád se asi bála, ale i zuřila. Jen nechtěla promluvit jako první. „Odcházím.“ „A co si jako myslíš, že budeš dělat?“ ušklíbla se. Tolik toho o mně nevěděla…

„S penězi si starosti nedělej, dostala jsem plné stipendium na Clearwaterské střední včetně pokoje na místním internátu. Bydlet tam můžu už teď o prázdninách.Brigádu už tam taky mám sjednanou. Nemusíš se o nic starat, neboj.“ Dívala se na mě a já v tu chvíli nedokázala vyčíst, co si opravdu myslí. Strach, lítost, vztek, nevěřícnost, překvapení, to vše se v jejím výrazu míchalo dohromady. Hluboké, zaražené ticho mezi námi se prohlubovalo. „Tak ahoj.“

V předsíni jsem na stolek položila klíče od bytu, vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Za svým životem, za svou rodinou, za jistotou, i když plnou výčitek. Něco končilo. Něco velkého, co mi zastavovalo dech i myšlenky. Ale něco jiného začínalo. Ten skutečný život bez měkkých polštářů kolem mě. Život po dětství.

Cesta autobusem do Clearwateru byla nekonečná, alespoň mě to tak připadalo. Když jsem do města konečně dorazila, nevěděla jsem, kudy kam, a našetřené peníze se mi nechtěly utrácet za taxi. Snažila jsem se tedy zorientovat v plánku, který mi ze školy zaslali. Hledání v mapách však nikdy nebyl zrovna můj obor, takže jsem se dvakrát ztratila, než jsem, promočená až na kost, budovu našla.

Milá paní ve vrátnici mi pomohla najít pokoj. Díky stipendiu jsem měla nárok na svůj vlastní, samostatný, což mi naprosto vyhovovalo. Pokoj to nebyl velký, postel, stůl, skříň a několik malých skříněk včetně prádelníku. Další velkou výhodou tohoto pokoje byla vlastní koupelna, jen umístění v nejvyšším patře nebyla zrovna pro mě, ale výhled mě nadchnul. Měla jsem jedno z nejlepších míst v celé budově. A byla jsem za to svým známkám a tím získanému stipendiu neskonale vděčná.

Během prázdnin jsem si byla nejprve podrobně prohlédnout školu, vyzvedla si učebnice a rozvrh a pak naplno začala po odpoledních pracovat v jednom z okolních bister. Personál byl velmi milý, i když jsem měla pocit, že jim poněkud kazím věkový průměr. Nicméně ty dva měsíce do začátku školy stačily k tomu, abych si mezi nimi začala připadat jako doma a zvykla si na své volně dýchající ruce.

Po celou dobu studia se o mě máma nezajímala. Nenapsala, nezavolala. Ale já jí ostatně také ne. Jediné, co jsem chtěla vědět bylo, jak je na tom Jack. Můj malý bráška… Malý? Teď už mu bylo skoro patnáct, takže už z něj určitě byl velký kluk lovící o přestávkách holky. Alespoň jsem v jeho normální život doufala.

Své modré stužky, jak jsem se jim časem naučila říkat, jsem už měla plně pod kontrolou. Nesčetněkrát se mi za ty čtyři stalo, že jsem se naštvala a cítila energii deroucí se mi do konečků prstů. Vždycky jsem je ale dokázala dostat zpátky do sebe, napočítat do deseti a uklidnit se. Nechtěla jsem tu sílu nikdy využít. Už nikdy. Chtěla jsem být normální. A dlouho se mi to dařilo.

Krátce před maturitou jsem se seznámila s Davidem. Byl z nižšího ročníku a často jsme se potkávali v knihovně či ve studovně, ale já ho vždycky míjela stejně jako všechny ostatní kolem mě. Nebylo mi příjemné, jak se na mě někdy přes stoly díval, tak zkoumavě, jako kdyby hleděl na exponát v muzeu.

Tehdy si ke mně přisedl a konečně mně oslovil. „Ahoj, já jsem David.“ Obezřetně jsem přijala nabídnutou ruku. „Alex, ahoj.“ „Ehm…“ Usmála jsem se, byl roztomile v rozpacích. „Copak? Chtěl si mi něco říct?“ Nevědomky si promnul bradu. „No, dlouho jsem váhal, jestli se nemýlím a jestli se tě mám opravdu zeptat, abych nebyl za blázna. Teď už mám ale jistotu.“

To mě zarazilo. Napřímila jsem se na židli a učebnici zavřela. „A v čem máš jistotu?“ Konečně se mi zpříma podíval do očí. „Jak dlouho už to trvá?“ Útroby se mi sevřely. „A co jako?“ „Tvoje síla. Vyzařuje z tebe, protože jí potlačuješ a to už hodně dlouho.“ Zůstala jsem na něj civět a ústa se mi skrytým děsem, náhle vyrazivším z mého nitra do celého těla, pootevřela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mohl…“

Naklonil se blíž ke mně, i když v dosahu několika metrů kolem nás nikdo jiný neseděl. „Neboj se. Já jen… Po celé tři roky, co jsem tady, tě vídám a vidím v tobě tu… energii nebo co to vlastně je. Nechci tě nějak zpovídat nebo tak něco, jenom mě to zajímá.“ Když viděl, že nejsem schopna slov, pokračoval. „Znám to, máme to v rodině. U mě to bohužel zmizelo v deseti letech, ale starší brácha si svou schopnost uchoval až do dospělosti. Ale já, na rozdíl od ostatních, zase dokážu tu sílu v lidech vidět. Cítit ji. Víš, každá je jiná. Třeba Charlie, můj bratr, ji má takovou… no prostě červenou. Vidím sílu v barvách. A tvoje je modrá.“

Konečně jsem našla sílu promluvit a donutila sevřené hrdlo spolupracovat. „A tvůj bratr… co dělá?“ „Oheň. Umí založit požár pouhým máchnutím ruky. Než se s tím naučil pořádně zacházet, odneslo to několik záclon a pár kousků nábytku.“ Pobaveně se při těch vzpomínkách pousmál.

Byla jsem naprosto mimo. V šoku, překvapená, vyděšená… Ale hlavně šťastná, že v tom nejsem sama. Že nejsem jediná, kdo má v sobě podivnou sílu, která se dere ven. Složila jsem hlavu do dlaní, což ho asi trochu poděsilo. Zlehka mi položil ruku na loket málem vražený do desky stolu. „Promiň, nechtěl jsem…“

Hlavu jsem zase pozvedla, ve tváři nevěřícný úsměv a v očích pálící, jako by cizí slzy. „Ne, to je v pořádku. Já jen… je to prostě šok. To, že nejsem jediná.“ Znovu se pousmál, zjevně potěšeně nad tím, že mě nebude muset utěšovat nebo tak něco. „A ty…“ Otázku nechal záměrně nedokončenou, nevěděl, jak to vyjádřit. Ale já věděla, co chce. Vědět, co umím. „Znáš Cassidyho park?“ Přikývl. „Tak jestli chceš, můžeme se tam dneska v sedm sejít a já ti to ukážu, protože se to dost špatně popisuje.“ Rozzářil se jako sluníčko. „Fajn, takže v sedm.“

A tak začalo mé první skutečné přátelství. Časem mě David seznámil i s Charliem, se kterým se si toho měla opravdu hodně co říct. Překvapilo ho, jak se moje matka zachovala. Ne že by z toho byli jejich rodiče zrovna na větvi, ale snažili se jim pomáhat, sháněli informace o podobných případech kde se dalo, byli jim oporou. No, ne každý má holt takové štěstí.

Odmaturovala jsem a v bistru nastoupila na plný úvazek. Nechtělo se mi odsud odejít. Měla jsem to, co jsem celou dobu postrádala – pár přátel, vlastní zázemí v pronajatém bytě, možnost obklopit se věcmi, které mám ráda. Konečně jsem začala opravdu žít.

S Charliem jsme se postupně začali opravdu sbližovat. Kromě našich schopností jsme narazili na spoustu dalších společných věcí – knihy, filmy, zájmy. Rozuměli jsme si, ale nehodlali jsme nic uspěchat. Tedy hlavně já. Stále jsem si tak nějak neuměla představit, že bych zvládla skutečný, opravdový vztah. Bylo to pro mě něco nového, nepoznaného, tajemného. Ale Charlie byl chápavý, milý, prostě můj nejmilejší človíček.

Ale před dvěma týdny se všechno zvrtlo a já nevím, jak dál žít. Charlieho rodiče věděli, že spolu chodíme, ale on se jim jaksi pozapomněl zmínit o tom, co umím. Když to na jedné jejich rodinné večeři vyšlo najevo, strhla se prudká hádka. Rodiče mu mě všemožně rozmlouvali, což obhajovali tím, že vůbec netuší, s čím si zahrává a jaké bychom mohli mít děti.

Jistě to nemysleli zle, měli jen o něj strach. S velmi ostrými slovy od večeře odešel a zavřel se ve svém pokoji. Nikdo, ani David, mi nebyl schopen vysvětlit, jestli to Charlie udělal naschvál nebo to byla jen nehoda, náhlé vyvržení jeho sil ve stresové situaci, které nedokázal udržet na uzdě.

Pár minut poté, co odešel od stolu, ucítil jeho bratr nezaměnitelný pach pálících se věcí. Všichni běželi do patra k jeho pokoji, který byl zevnitř uzamčen a zpod jehož dveří se valil černý dým. Jeho otec násilím dveře vyrazil a s hasícím přístrojem v rukou vběhl do pokoje. Charliemu už ale nebylo pomoci. Byl mrtvý.

Nikdo mi nic neřekl, až druhý den, kdy jsem se nemohla Charliemu dovolat a tak jsem zkusila Davidovo číslo, mi to řekl. Asi hodinu nato vběhl do bistra jejich otec, který se zuřivostí raněného zvířete vběhl až do kuchyně, kde jsem seděla schoulená v rohu a plakala. Křičel na mě, že za to mohu já, že kdyby nebylo mě, nikdy by se nic takového nestalo a Charlie mohl žít. Ve chvíli, kdy po mě hodil asi tak čtvrtý kus nádobí, ho konečně kuchaři dokázali vyvést ven.

Nemohla jsem tam dál zůstat. I když mě pak David ujišťoval, že za to přeci nemohu, nešlo to. Musela jsem pryč. Pryč od tohohle života, od lásky, které jsem přinesla zkázu, od přátel, kteří by mě po tomhle všem stejně nejspíš zavrhli, od lidí, které bych mohla časem zničit stejně jako Charlieho. Pokud mám někoho ničit, tak ať jsem to jenom já.

Po pár dnech zavřených v pokoji, po proplakaných nocích a výlevech bezmocného vzteku, který odnesl můj gauč i televize, jsem se konečně rozhodla. Sbalila jsem si jen pár nejnutnějších věcí, doplatila nájem do konce měsíce, v bistru si za hrobového mlčení ostatních vzala své věci a sedla na první autobus, směřující co nejdál.

Teď sedím v parku v L.A. a přemýšlím, jestli něco mohlo být jinak. Jestli jsem mohla něco udělat a tím všechno změnit. Ale čas nevrátím. Nejdůležitější je teď pro mě ztratit se v davu, snažit se alespoň nějak žít a přežívat a čekat na rozhřešení.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Stuha života: