OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Reálná přeměna

16.12.2010 (20:00) • Aalex • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2130×

Povídka o mé vlastní přeměně, ke které mě přiměl Caius, za což mu moc děkuji.

Noční vzduch mi zavál do tváře a já se usmála. Milovala jsem jeho letní vůni a noci, jako ta dnešní, s oblohou plnou hvězd. Vždy mě přiměly, abych zpomalila. Krátila jsem si cestu přes louku, na jejímž okraji se černal les. To mě ale neděsilo, vždyť na druhém konci téže louky plála světla domů a hvězdy vydávaly dost světla, abych viděla na úzkou stezku, která se jí vinula. Byla jsem docela ráda, že jsem sama. Ne proto, že bych po samotě tolik toužila, ale takhle jsem si byla jistější.

Jista svým bezpečím. Obvykle jsem tudy jen proběhla, ale dnešní noci by to byl hřích. Zastavila jsem se a zaklonila hlavu, abych se mohla zadívat na tu spoustu vzdálených mihotavých světýlek. No nejsou úžasná? Poznala jsem Velký vůz a souhvězdí Labutě. Ostatní se mi vykouřila z hlavy v průběhu let. Poslala jsem k nebi svůj úsměv, ale v zápětí jsem sebou škubla. Zdálo se mi to, nebo jsem koutkem oka opravdu zahlédla na kraji lesa nějaký pohyb? Je to sice daleko, ale přesto… je nejvyšší čas vydat se zpátky do „civilizace“. Rozhodným krokem jsem vyrazila a přitáhla si mikinu blíž k tělu. Najednou mi noční vánek už zdaleka nepřipadal tak příjemný.

Obvykle jsem chodila dost rychle. Ostatní měli potíže, aby mi stačili, když nechtěli přímo běžet, a tak jsem si říkala, že budu na konci louky dřív, než se ten někdo vůbec rozhoupe k rozhodnutí vyjít ze stínu. Jenže to jsem se přepočítala. A šeredně. Najednou jsem zaslechla svištění vzduchu a vzápětí mě něco srazilo na zem. Tedy ne tak docela. Narazilo to do mě a já tím nárazem odletěla několik metrů stranou. Štěstí, že kolem byla tráva, která můj dopad ztlumila.

Co to bylo? Zmateně jsem se rozhlédla, zatím co jsem se sbírala k útěku. Ozvalo se vzteklé zavrčení a já oproti původnímu plánu ztuhla. Jaké zvíře dokáže vyloudit takový zvuk? Ne, že bych byla zrovna expert, ale tady, v Čechách se moc člověku nebezpečných zvířat nevyskytuje, ne? A už vůbec ne prakticky ve městě. Kdybych bydlela v předhůří Tater, mohla bych si myslet, že je to zbloudilý medvěd nebo vlk, ale takhle...

Víc filozofovat jsem nestihla. K zemi mě totiž znovu srazila obrovská rána. Před očima jsem měla hvězdičky – asi se mi to cosi trefilo hlavy a způsobilo mi to otřes mozku. Nebyla jsem schopna pořádně zaostřit, ale brzy jsem ucítila, že to nebude můj největší problém. Čísi ruce mě přišpendlily do trávy a tvář mi ovanul ledový chlad, vystupující z pokožky násilníka. Můj mozek konečně našel ztracenou rozvahu a já byla schopna vidět víc než obrysy. Sotva jsem se mu podívala do tváře, zalitovala jsem toho. Ta tvář… kdo by tvrdil, že je andělská, musel by myslet Lucifera. Možná byla krásná, ale momentálně ji křivil tak krvelačný výraz, že jsem neměla nejmenší pochyby, co se chystá udělat. Smrt mě ovíjela jako mlha, v kterou se mi náhle srážel dech. A to byla ještě před chvílí krásně teplá noc…

Pohled do rudých planoucích očí, rty ohrnuté tak, že odhalovaly bělostné zuby v děsivém záblesku a vrčení, které nabíralo na intenzitě. Chtěla jsem zavřít oči, ale mé tělo mě neposlouchalo. Vyděšeně jsem zírala, jak se ke mně sklání. Konečně se mi povedlo zavřít oči a já ucítila ostrou bolest, jak jeho zuby pronikly mou kůží, jako by to byl jen papír. Tělem se mi začal šířit požár a poslední, co jsem zaslechla před tím, než jsem se hlasitě rozkřičela, bylo slastné hltání mé krve.

Další události jsem měla jako v mlze. Jako by se mě už netýkaly. Cítila jsem, jak se ode mě náhle odtrhl… nebo ho možná odtrhl někdo jiný. Okrajem mysli jsem vnímala čísi hlasy, ale nebyly pro mě v tu chvíli důležité. Chtěla jsem jen, ať mě uhasí, nebo zabijí. Proboha, jen ať už to skončí. Vždy jsem si myslela, že uhoření je ta nejhorší možná smrt, ale netušila jsem, že to může trvat tak dlouho, než oheň tělo stráví. Doufala jsem, že stačí pár vteřin, aby zničil důležité orgány a pak už člověk nic necítí. Muka, která jsem prožívala, tomu však odporovala. Slzy bolesti, které mi měly téct po tvářích, zatím co jsem křičela, se vypařily dřív, než mi stihly vyklouznout z očí – nebo tak mi to aspoň připadalo.

Po čase, který jsem nedokázala odhadnout, jsem si uvědomila, že oheň změnil svou intenzitu. Jako by se rozhodl, že nebude jen plenit a trápit mě, ale spáleniště naplní i něčím novým. Najednou jsem slyšela i lehoučký závan vzduchu, který způsobila ptačí křídla kdesi vysoko nade mnou. Zvláštní dar, když člověk umírá a nemůže si ho pořádně užít. Přála jsem si, abych měla dost síly a dokázala pohnout rukou. Doufala jsem, že bych pak nahmatala něco ve svém okolí, co by mi pomohlo ukončit tohle utrpení. Zjistila jsem, že když svou mysl soustředím na jednu věc, jako třeba teď na sebemenší pohyb prstů, je oheň snesitelnější.

Po chvíli jsem ucítila, jak se mi zachvěly konečky. V zápětí mě někdo chytil za ruku a zabránil mi v plánovaném zkoumání okolí. Uslyšela jsem tichý uklidňující hlas, patřící s největší pravděpodobností ženě: „Neboj se, už brzy to skončí.“

Přála jsem si jí odpovědět, ať to ukončí hned, že už nechci čekat, ale na to, abych donutila k pohybu rty, jsem neměla dost síly. Když jsem neměla jasný cíl, oheň znovu zaútočil se zvýšenou intenzitou a přinutil mě opět zakřičet.

Kolik bolesti člověk dokáže vydržet? Nevím, ale já určitě trhla všechny rekordy. Každou vteřinou jsem doufala ve smrt, ale ta nepřicházela. Nevěřila bych, že se něco takového dá přežít, ale nakonec byl konec. Oheň se stáhl do mého hrdla a mé srdce dotlouklo. Nevěřila jsem v nebe, ale v reinkarnaci… pokud jsem ale byla někde v mezistupni, bylo to zatraceně jiné, než jak jsem si to představovala. Tady měl být přeci klid. Žádná bolest, nic negativního.

Se zavřenýma očima jsem se nespokojeně zamračila a netrpělivý ženský hlas (týž jako prve) mě požádal: „Tak už konečně otevři oči. Nemám na tebe věčnost.“

Překvapeně jsem poslechla a spatřila nad sebou  ženskou tvář. Byla bledá a dominovaly jí temně rudé oči. Měla souměrné rysy, krásně klenuté obočí a světlé vlnité vlasy. Muži se po ní určitě otáčeli.

Posadila jsem se a bolest v krku mě přinutila odkašlat si, abych byla vůbec schopna promluvit: „Co se stalo?“ sáhla jsem si na krk. „Potřebuju se napít. Hrozně mě pálí v krku.“

Žena se nevesele uchichtla: „Na to si zvykneš. Tvoji žízeň odteď nic neuhasí, pouze na čas zmírní. … Zachránila jsem ti život, když jsi byla napadena upírem.“

Tázavě jsem zvedla obočí. To si ze mě dělá legraci? Upíři jsou snad jen v knížkách, ne? Hlavou mi probleskla myšlenka na ságu, kterou jsem právě nedávno dočetla. Stmívání. Čím déle jsem se dívala na tu Netrpělivou, jak jsem si ji pro sebe pojmenovala, tím jsem si byla jistější, že nežertuje. Pro potvrzení svých slov přikývla a trochu odstoupila, abych se mohla postavit.

„Nedalo už se nic dělat – přeměna začala, a tak jsem tě jen odnesla sem a zůstala s tebou. Kdyby ses probudila sama, nejspíš by tě brzy zabili. Někdo by ti měl vysvětlit pravidla. … Mimochodem, já jsem Anna.“

Čekala jsem, že mi podá ruku - ta má automaticky vystřelila k ní, ale ona jen zavrtěla hlavou. Podezření v jejích očích ustoupilo škádlivosti: „Tohle se mezi upíry nedělá. Lehce by se ti totiž mohlo stát, že o tu ruku přijdeš.“

Rychle jsem ji stáhla a hlavou mi probíhalo všechno, co jsem o upírech věděla. Tedy… co jsem věděla ze Stmívání. Doufala jsem, že pokud upíři opravdu existují, budou jako ti popisaní v knize.

Anna mě znovu vyrušila: „Na přemýšlení a vysvětlování bude dost času později. Teď bychom si měly zajít na lov. Musíš šílet žízní a já bych si taky zasloužila menší svačinku. Ten tvůj křik byl docela náročný, víš?“ dodala a škádlivě po mně blýskla úsměvem.

Bezmyšlenkovitě jsem přikývla a rozběhla se za ní. Byl to zvláštní pocit – běželo se mi tak lehce, jako ještě nikdy. Jako by mé nohy nepotřebovaly žádný povel mozku. Podvědomě jsem tušila, že se pohybujeme velmi rychle. Držela jsem se krok za Annou a cítila jsem, že kdybych chtěla, dokázala bych ji předběhnout jako nic.

Rozhlédla jsem se po okolí, ale nebylo mi povědomé. Byla jsem docela ráda. Uvědomila jsem si totiž, co Anna nejspíš myslela tou svačinkou. Nehodlala jsem zabít nikoho, koho jsem dřív znala. Zvláštní, jak složité teď bylo vzpomenout si na jejich tváře. Jako by byly zakryté průsvitným závojem.

Brzy jsem cítila, jak mi ta úžasná teplá tekutina stéká hrdlem a hasí požár, který byl poslední vteřiny před kousnutím téměř k nepřežití. Anna dohlédla, abychom mrtvoly uklidily tak, že je nikdo jen tak nenajde. Pak byl konečně čas na další rozhovor.

Zvědavě se na mě podívala: „Tak povídej, jaký to byl pocit, někoho zabít? Zažila už jsi to někdy? Jaký jsi měla život?“

Pokrčila jsem rameny: „Zvláštní… Myslela jsem, že mi to bude vadit víc. Tohle bylo tak instinktivní, že nebyl čas nad tím přemýšlet. Ale i tak jsem ráda, že jsem je neznala.“

Přikývla: „Výčitky z toho mít nemusíš. Je to stejné, jako když jsi jako člověk jedla maso. Taky ty krávy, prasata, drůbež a ryby někdo zabil. A taky mohly být matkami, dětmi nebo… co já vím. Je to prostě jen potravní řetězec a my jsme na jeho vrcholu.“

Snažila jsem si to zapamatovat, ale přesto mi nešlo brát s takovou lehkostí, jako to dělala Anna. Možná časem… Místo toho jsem se zamyslela nad její další otázkou.

„Můj život byl docela v pohodě. Měla jsem plány, práci - líbil se mi takový, jaký byl.“

Anna trochu sarkasticky prohodila: „No, teď se s ním rozluč.“

Zvedla se a protáhla se, jako by to potřebovala: „To můj život nestál za řeč… a ani za pamatování. Uvidíš, že bude těžší a těžší vzpomenout si, co bylo, než ses stala upírem.“

Rychle jsem se zvedla taky a ona si mě náhle změřila zamračeným pohledem: „Nebuď zas tak dychtivá. Nejsem žádná matka pluku. Nepočítej s tím, že jen proto, že jsem s tebou zůstala, budeme nejlepší kamarádky a půjdeme světem spolu. Dohlédnu na tebe, vysvětlím ti pravidla, protože to je moje povinnost, když jsem tu zůstala, ale pak se naše cesty rozdělí. Nehodlám se vláčet s nějakou novorozenou.“

V tu chvíli mě popadl děs. Novorozená – přesně tak jsem se cítila. Jako dítě, vržené do světa, který nechápe, nezná jeho pravidla a netuší, co si v něm počít. Měla jsem co dělat, abych se jí v panice nepověsila kolem krku.

Nejspíš to na mně viděla, a tak chlácholivě dodala: „Neboj se, pár dní to s tebou ještě vydržím, dokud nebudu mít jistotu, že víš, jak se chovat.“

Oddechla jsem si. Vyrazily jsme společně směrem, který tentokrát určila Anna. Zřejmě se chtěla za tmy dostat co nejdál od místa naší svačinky – čistě pro jistotu. Cestou mi vysvětlovala základní pravidla a způsob našeho života. Rychle jsem pochopila, že lidí ani zvířat se bát nemusím. Neublíží mi ani skok ze skály, srážka s autem… prostě nic kromě jiných upírů. A bylo proč se jich bát. Většina je naprosto divoká a neochotná přátelit se, nebo se jen seznámit. Kohokoli jiného bere jako nebezpečí. A pak tu jsou ještě Mocní. Anna nevěděla, jak se skutečně jmenují, ale mně došlo, že to bude někdo jako Volturiovi v té sáze. Upíří policie a vládci v jednom. Dohlížitelé, kteří bez milosti trestají prohřešky.

Zastavily jsme se na mýtině a Anna se napjatě rozhlédla, jako by na někoho čekala. Nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost, protože mě momentálně napadla důležitější otázka.

„Říkala jsi, že jsi mě zachránila. Co se tedy stalo s tím, kdo mě kousl?“

Anna se usmála: „Konečně ti to došlo? Jde po něm Marek - můj partner. Měli bychom se tu s ním setkat. Doufala jsem, že už tu bude.“

Lehce jsem přikývla a v mysli se mi okamžitě vytvořila další otázka: „A proč jste to vůbec udělali? Živíte se přeci taky lidmi…“

Anna se na mě přísně zadívala, ale když viděla, že jsem jen zmatená, uvolnila svůj výraz a rozesmála se: „Z úplně jednoduchého důvodu. Pro přežití. Ten, kdo tě kousl, byl sebevrah. Nikdy nelovíme takhle na očích. Kdokoli mohl vyhlédnout z okna a vidět, co se děje. Zdržovali jsme se poblíž delší dobu a nemohli jsme dovolit, aby nás prozradil. Už jsem ti říkala, že základní pravidlo je vybírat si ty, které nikdo nebude hledat… a postarat se, aby neexistovali svědci.“

„Takže Marek ho…“

Anna přikývla: „Roztrhá na kousky a spálí. To je jediný spolehlivý způsob, jak náš druh zničit.“

V tom se napřímila a vzápětí jí na rtech vykvetl úsměv. Popošla pár kroků vpřed a s otevřenou náručí čekala. Pátrala jsem očima po tom, koho vítala, ale nikoho jsem neviděla. A pak ke mně vítr zavál zvláštní vůni.

Brzy jsem si uvědomila, že takhle podobně jsem cítit i já… takže upír? Anna tu vůni znala, takže jsem se snad nemusela bát. I přesto jsem se raději připravila  k rychlému ústupu. K čemu by mi bylo, že jsem podle Anny silnější než kdokoli druhý, když nevím, jak svou sílu použít?

Z lesa vyběhl vysoký tmavovlasý muž. Objetí, ve kterém se s Annou zaklínili, dávalo jasně najevo, kdo to je. Marek. Zvědavě jsem si ho prohlížela, dokud po mně nestřelil pohledem. Jeho slova ale patřila Anně: „Takže jsi ji vzala s sebou.“

Byl tím zklamaný nebo nadšený? Jeho tón byl tak věcný, jako bych byla jen batoh. Anna se usmála a hladově ho políbila. Šeptala, ale můj teď daleko dokonalejší sluch zachytil všechno.

„Ano. Vypadá docela učenlivě. Pár dní to s ní zvládneme.“

Marek si namotal její vlasy na ruku a zatáhl tak, že zaklonila hlavu. Přejel jí rty přes krk, až zavzdychala a pak se otočil ke mně, aby dal konečně najevo, že si mě všiml.

Zadíval se na mě velmi pronikavě a já se náhle cítila jako prvňáček před kantorem. „Tak to jsi ty…“

Přikývla jsem a plácla první, co mi přišlo na mysl: „Aalex. Ta, co se hloupě přimotala do cesty upírovi.“

K mému překvapení pobaveně mrknul na Annu a oba se rozesmáli. „S touhle holkou možná nebude nuda. Prima.“

Znovu chytil Annu kolem pasu a já vytušila, že je čas nechat jim trochu soukromí. Rychle jsem tedy křikla: „Trochu se proběhnu. Za svítání jsem zpátky.“

Když ze mě vyprchala euforie z nového, zpomalila jsem do kroku. Vnímala jsem každičký detail kolem sebe. Lidskýma očima jsem nikdy nemohla ocenit třeba krásu lístku, rostoucího na maliníku. Dokonalost jehličí, úžasný zvuk bublajícího potoka…

Nakonec jsem se zastavila docela a usedla do mechu. Dívala jsem se kolem sebe, ale nevnímala jsem nic, kromě svých myšlenek. Změnila jsem se a spolu s tou změnou přišla nejistota. Dřív jsem měla svůj život jasný. Měla jsem peníze, zázemí, plány do budoucna. Co jsem měla teď? Dokonale fungující tělo a žízeň. Už zase se začínala hlásit ke slovu, za což zřejmě mohl můj nestřídmý běh.

Ale co dál? Co mám dělat? Bude už pro vždy smyslem mé existence najít někoho, kým uhasím svou žízeň? Po zbytek věčnosti? Jestli je tohle to, po čem všichni tak touží, tak ať se jdou bodnout. To je peklo na zemi. Jak to bylo v těch knihách. Studovat? Tak velkou školu bych asi nesehnala. Jak dlouho by mi trvalo vyhubit ročník? Ironicky jsem se ušklíbla. Budu se muset naučit ovládat. To bude to první, na čem musím zapracovat. Možná bych mohla zkusit ochutnat nějaké to zvíře. Kdyby to byla opravdu alternativa, mohla bych dokázat cestovat i po zemích, které mě lákaly. K mé současné smůle mezi ně patřily především ty s relativně nízkou populací. Ode dávna mě to táhlo spíš na sever, což by mohlo být plus, pokud se potvrdí i ten blábol s kůží jiskřící na slunci. No vida, na to se budu muset Anny taky zeptat. I když – možná to bude zbytečné. Možná mi na tuhle otázku odpoví rychle se blížící úsvit.

Jak vlastně upíři žijí? To přespávají venku? Aha, oni vlastně nespí, ale co hygiena? Jasně, nepotí se, ale vykoupat se je přece tak příjemné… A co šaty a boty? Kde berou peníze? Jistě, za jídlo a nájem neutrácí, ale to přece není to jediné, co může člověku… pardon - upírovi zpříjemnit existenci, ne?

Znovu jsem se cítila jako dítě, které by rádo dokázalo, že je samostatné, ale ještě nepochopilo, jakým kouzlem se k rodičům dostávají peníze. Ke svým úsporám se momentálně nedostanu – a stejně, ne že by byly nějak velké. A práci si můžu sehnat dost těžko, když mi stačí jen ucítit člověka a hrdlo mám v jednom ohni.

Otázek, na které jsem potřebovala znát odpovědi, bylo víc než dost. Skoro až příliš. O kolik by byl život lehčí, kdybych měla tak skvělý dar jako Alice Cullenová? Znát pohyby na burze – asi by mě docela bavilo hrát si s čísly a sledovat, jak mi na kontech přibývají peníze. To by se to utrácelo…

Slunce vykulilo nad horizont asi z poloviny, když jsem si uvědomila, že je nejvyšší čas začít se vracet. Tedy pokud nechci být odkazáná jen sama na sebe už odteď. Marek s Annou to řekli jasně. Nehodlají čekat dlouho.

Jedno pozitivum můj spěch měl. Mohla jsem vyzkoušet, jak rychlá skutečně jsem. Má vlastní schopnost způsobila, že mě v hrdle (mimochodem teď už opět slušně vyprahlém) zašimral smích. Veselý, obdivný a nevázaný. I mým uším zněl jako hudba, jak by na tom asi byli lidé?

Anna s Markem byli připraveni k odchodu, když jsem dorazila na louku. Marek uznale mlaskl. „Dáváš pozor, co se říká, to je dobře. Nerad čekám.“

Anna mi potají věnovala potěšené kývnutí – připadala jsem si znovu jako poslušná dcera, i když věk na to samosebou neměli… nebo na to aspoň nevypadali.

„Mělas nějaké problémy?“ zeptal se Marek, jakmile jsme vyběhli.

Zavrtěla jsem hlavou: „Všechno v pohodě, ale musím přiznat, že menší svačinka by mi asi neuškodila.“

Anna se zakřenila na Marka, jako by to čekala. „Dlužíš mi!“ otočila se na mě a kývla. „Marek už trochu pozapomněl, jaké je to být novorozený. Je mu už téměř sto let, tak ho omluv. To já si to pamatuji ještě docela dobře. Někoho ti najdeme. Musíme si ale dávat pozor na přímé slunce.“

Srovnala jsem s nimi krok a dodala si odvahy. Teď byl čas na moje otázky: „Když jsem byla sama, trochu jsem přemýšlela. Mám pár otázek k našemu – tedy upířímu - životu.“

Opět si vyměnili pobavený pohled a Anna přikývla: „Ptej se.“

Zopakovala jsem to, nad čím jsem dumala  předtím: „Kde berete peníze, šaty a další věci? To pořád táboříte venku? Nosíte s sebou všechny své věci? A jakým způsobem se chováte k jiným upírům, když na ně narazíte? Jak se vlastně bojuje? A co je vaším cílem? Smyslem vašeho života?“

Přerušil mě Markův smích: „Chceš vždycky všechno najednou?“

Trhla jsem rameny a Anně zajiskřily oči: „Moc přemýšlíš.“

Marek ji opravil: „Spíš špatně. Jako člověk. My nejsme lidé. Nejsme svázáni jejich konvencemi a pravidly.“

Tázavě jsem se na ně podívala. Co to znamená?

Hraně si povzdechl, jako bych byla kdovíjak nechápavá. „Bereme si, co potřebujeme, nebo chceme. Nejvíc samozřejmě v noci, po zavíračce. Jednak se tak eliminuje riziko, že nás někdo uvidí, a zároveň je to pro ty lidi bezpečnější. Kvůli pár chybějícím kouskům nikdo nezkrachuje.“

Anna důrazně přikývla: „Přesně tak. Uvidíš dneska – sama si vyzkoušíš, jak je to snadné. A náš život? To je cestování a krmení. Chceš něco víc? Zapřemýšlej, co jsi chtěla zkusit jako člověk,  ale nemělas dost odvahy. Proč myslíš, že všichni ti adrenalinoví šílenci vypadají, jako by neměli žádný pud sebezáchovy?“

Málem mi spadla brada, když jsem pochopila, o čem mluví  - Anna se rozesmála a přikývla: „Protože ho opravdu nemají. Prakticky by mohli z letadla skákat bez padáku, potápět se bez výstroje, běhat z budov bez lana a nic by se jim nestalo. V drtivé většině jsou to upíři. Aspoň ti, co jsou na špici. Lidé se jim občas snaží podobat, ale nemají šanci překonat upíry.“

Marek dodal: „Taky za to zhusta zaplatí životem,“ pohrdavě se ušklíbl.

Anna prohodila: „No a co se týče neznámých upírů… Obvykle si s nimi takhle nepovídáme.“

Žít s Markem a Annou bylo vlastně jednoduché. Nechávali mi do jisté míry volnost a já jim zase dopřávala tolik soukromí, kolik chtěli. Učila jsem se rychle a oni vypadali, že jim nevadí poučovat mě. Občas je to dokonce viditelně těšilo. Po pár měsících jsem ale usoudila, že je čas se rozdělit. Přiměl mě k tomu i směr, kterým se ubírali. Oni se chtěli podívat do Asie, já toužila zkusit potápění v Karibském nebo Rudém moři.

Chtěla jsem poznat jiný život a jiný svět. Být konečně zodpovědná sama za sebe. Ptáče vyrostlo. Zatoužilo roztáhnout křídla a vyletět z hnízda… no dobře, to bylo hloupé přirovnání. Hnízdo jsem přece neměla už od chvíle, kdy jsem se stala upírem. Ale nevadilo mi to. Aspoň ne tak, jak jsem si zpočátku myslela. Ale tak je to asi se vším. Bojíme se změny a toho, co si neumíme představit. Když mi Anna s Markem vysvětlili jak myslet, šlo mi to lehce. Jen si věřit. Sobě, svým instinktům a intuici. Už se nemůžu dočkat!

Světě, slyším tvé volání a jdu ti vstříc!!!

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Reálná přeměna: