OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Příběh jednoho otce

04.12.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 955×

Príbeh jednoho otce

(Omlouvám se za chybu z nadpisu – chybí háčky. Chtěla jsem nějaké umělecké písmu a v tomhle tom mi to ty háčky nechtělo udělat )

(I can be your hero!)

Lidé vždy doufají v něco lepšího. I já doufal a snil…Jednoho dne se mi to ovšem splnilo a já se dostal výš, skoro až k nebesům. Jenomže s každým vzlítnutím, přichází i pád. Já takhle spadl několikrát. A naposledy jsem už neměl sílu a ani chuť znovu vstát a čelit tomu. Jenomže člověk nikdy není sám a já se opět dokázal postavit a žít…

Byl jsem ambiciózní. Mladý a hloupý. Bylo mi okolo osmnácti let, když jsem ji poprvé spatřil a ozkusil i kousek štěstí, které se mi od malička vyhýbalo. I takový byl život. Někomu dal štěstí až moc, jinému zase málo. Mě se ho dostávalo po troškách...

Vyrůstal jsem jenom s matkou, která pořád pila - chlastala. O otce jsem přišel a nebo vlastně ne. Otce jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu. Opustil nás, když mi nebyl ani rok. Zmizel jak z našeho bytu tak i z našeho života. Ovšem máma se přes to nedokázala přenést tak jako já. Začala hledat útěchu v pití a já byl dokázán sám na sebe...

Žily jsme v paneláku. Náš život byl jiný než život ostatních. V jiných domácnostech se matky starali o své syny. V té naší jsem se já staral o svoji matku. Dělal jsem to co by měla správně dělat ona. Náš život tak byl jiný a to hodně.

Do školy jsem nikdy nechodil. Základu jsem neměl a vzdělání taky ne. Smůla se, se mnou táhla už od mého ranného dětství. Děti se mě buď bály a nebo jsem se stal terčem posměchů. To zanechalo hluboké rány na mém sebevědomí.

Pracoval jsem v jedné restauraci jako uklizeč. Měl jsem menší plat za který jsem kupoval jídlo jak pro sebe, tam pro matku, jelikož ona všechny peníze propila.

Nestěžoval jsem si. A ani na ni neměl zlost. Spíše jsem ji litoval. Byla to troska, která se z ní stala po odchodu jejího manžela. Nevyčítal jsem jí jak se o mě starala, jelikož se nestarala vůbec. Mlčel jsem.

Byl jsem ten typ člověka, který trpěl mlčky. Kamarády jsem si nikdy neuměl udělat. Většina dětí se mi vyhýbala, už jenom kvůli pověsti o mé matce. Byl jsem označován za syna zla. Ano tak přesně to řekl kněz našeho kostela. Ten se mě nejvíce štítil. Měl ze mě strach.

Nikdy jsem nevěděl proč. To jsem zjistil až o pár let později. Z hodného a pracovitého kluka vyrostl mladík. Jenomže už né tak svědomitý a hodný….ale k tomu se dostaneme až za chvíli...

Pořád jsem pracoval v té stejné restauraci. A pořád trpěl mlčky. Lidé mě částečně ignorovali a já je. Všichni byli spokojeni...

Bod zlomu nastal, když jsem poprvé spatřil Emily. Vešla k nám a jakoby sebou přinesla i světlo do nového světa. Byla anděl spásy. Přinesla něco, co se dostane jen málo lidem. Dokonale mě omámila....

Bylo léto. Lidé nikam nespěchali. Užívali si sluníčka. Lehký letní vánek s hrál se sukněmi dívek a já se na ně s oblibou díval. Byla to veškerá má zábava…

Právě jsem dovytíral poslední kousek podlahy a zmoženě se opřel o mop. Má práce dávala docela zabrat…Díval jsem se přes okno směrem ven a užíval si pohledu na živé město. Byl to hezký pocit…

Lidé chodily sem a tam. Auta jezdily tam a sem. Na střechám a v korunách stromů prozpěvovali práci. Lidé si žily své vlastní životy. Všechno bylo v naprostém... prozatím...

Pak jsem ovšem uslyšel cvaknutí dveří a jakási neznámá síla mě přinutila zvednout hlavu. Nikdy se mi nic takového nestalo. Nevěřil jsem na magii a ani a něco podobného. Žil jsem si svůj život spokojeně a tak mě překvapilo, když jakoby něco nadpřirozeného mě donutilo pootočil hlavu.

Stála tam v letních šatech. Dívka a o které se mi mohla jenom zdát…Ve vlasech se kterými si hrál letní větřík, měla dané černé brýle.

Obličej měla oválný . Vlasy světle hnědé, oči do zelené barvy, menší nosík a úsměv za který bych dal svůj život. Byla taková, jakou jsem si ji vždycky představoval. Dokonalá dívka do dokonalé společnosti. Byla anděl, který osvětlil tuto ponurou restauraci...Byla můj anděl, který mě vyvedl z temnoty…

Rázným krokem vešla dovnitř a usadila se u menšího stolu. Vypadalo to jakoby na někoho čekala a taky, že ano…

O několik minu později přišel do restaurace velký hromotluk. Na jedné polovině hlavy mě vyholený jakýsi obrazec. Bradku a velké temné oči. Když jsme ho spatřil přeběhl i mráz po zádech. Neměl jsme z toho kluka dobrý pocit. A ještě větší strach jsem dostal, když jsem spatřil jako si sedl k ,mému‘ andělovi.

Nevěřil jsem svým očím, když jsme uviděl, jak ji uvolněně položil ruku přes rameno a něco ji pošeptal do ucha. Dívka se jen zachichotala a mé srdce umíralo. Lámalo se kousek po kousku. Další a další. Já umíral...

Kdyby nebylo Dana, díval bych se na ně dál. ,,Marku!“ zavolal a já se polekaně otočil. Nikdy mě takhle nevolal. Po většinu času jsem byl jen ,,hey ty tam“ či ,,uklizečko“ a tak dál... Tohle bylo milé –nebo nemilé?- překvapení.

,,Ano?“ zeptal jsme se roztřeseným hlasem a olízl si popraskané rty. Starý zvyk.

,,Tak jsem si tak říkal, že máš navíc, než jen na vytírání zvratků,“ řekl ležérně s přátelským úsměvem. To mě opravdu dostalo. Překvapeně jsem zamrkal. Dan se ke mně nikdy - NIKDY nechoval tak PŘÁTELSKY!

,,A na co jako?“ zeptal jsem se překvapeně a přešlápl z nohy na nohu.

,,No přece na obsluhu. Co kdybys jsi si vyzkoušel jaký je to být číšníkem a obsluhou?“ zeptal se s pořád stejným tónem v hlasem.

,,Když já nevím..,“ zaváhal jsem. Byl to docela velký krok do neznáma. Ale zase se má v životě vyzkoušet všechno. A když všechno, tak všechno!

,,Ale no tak..,“ chlácholil mě, ,,to zvládneš,“ ujistil mne a nečekal na moji odpověď. Vytrhl mi mop z ruky a místo toho mi podal bílou zástěru a notýsek s propiskou. ,,Tady máš. Uděláš to prostě a jednoduše. Přijdeš ke stolu zapíšeš objednávku. Nic víc, nic míň,“ řekl a opět nečekal na mou odpověď. Popostrčil mě rovnou ke stolu, kde seděl anděl s ďáblem.

Nasucho jsem polknul. Dlaně se mi nepříjemně potily a v ústech jsme měl sucho; opravdu to nebylo nic příjemného. Narychlo jsem si uvázal zástěru okolo pasu a ještě jednou jsem pohlédl na usměvavého Dana. Ukázal m zvednutý palec a takticky mě popohnal rukama blíž ke stolu.

Odvahu, řekl jsem si v duchu a pomalými kroky došel k onomu stolu. Dívka se krčila v medvědím objetí hromotluka.

,,Dobrý den,“ zamumlal jsem se sklopeným pohledem. Nedívat se do očí...Nedívat se do očí, opakoval jsem si jako nějaký...blázen. Zřejmě jsem jím opravdu byl.

,,Dobrý,“ odvětil silný mužský hlas. ,,To vám to trvalo,“ řekl a já uslyšel v onom hlase úšklebek. Povzdechl jsem si.

,,Ale no tak,“ zaslechl jsem další. Tentokrát jiný. Krásný, hebký, dívčí hlas. Zněl jako zvonkohra.

Děla jsem, že jsem nezaslechl jeho poznámku a její chlácholení a pokračoval tak, jak jsem to odkoukal od jiných číšníků. ,,Přejete si?“ zeptal jsem se bez sebemenšího zájmu.

Chvíli bylo ticho a pak opět promluvil hrubý mužský hlas. ,,Já si dám pivo a Emi si dá…,“ zase chvilková odmlka.

,,Jahodové frapé,“ ozvala se zvonkohra a já se sám pro sebe usmál…

,,Dobře,“ přikývl jsem a třesoucíma rukama jsem zapsal jejich objednávku. Mé písmo bylo více kostrbaté než kdy dřív. ,,Hned to přinesu,“ ujistil jsem je a na sucho polkl. Otočil jsem se na patě a pelášil k baru.

,,Jahodové frapé a pivo,“ oznámil jsem Danovi a zmoženě si sedl na jednu z okolních stoliček.

,,Copak? Copak?“ vyzvídal usměvavý Dan. ,,Snad se ti to nelíbilo? Pokud ne tak se klidně můžeš vrátit k…,“ nenechal jsem ho to doříct.

,,Ne to je dobrý,“ řekl jsem a oddychl si. Mop s vodou už nechci nikdy vidět…

Čekal jsem než to Dan všechno udělal a rozhlížel se okolo. Dneska tu moc lidí nebylo. Ani jsem se vlastně nedivil. Bylo odpoledne a k tomu pondělí. Většina lidí byla buď na dovolené a nebo v práci. Co jiného taky měli dělat? Bylo léto.

,,Tady to je,“ oznámil mi a postrčil ke mě tác s dvěmi sklenkami naplněnými až k vrcholku. Polknul jsem. Odvahu, ozvalo se opět v hlavě a já roztřesenýma rukama vzal do rukou tác. Zřejmě ji budu potřebovat!

Skleničky se divně třásli a pití v nich jakby smet. Chtěl jsem to vzít do jedné jak to dělají jiní, ale po jednom kroku jsem to vzala tác vzal do obou. To bych opravdu nezvládl. Chce to cvik, řekl jsem si sám pro sebe, ale tuhle myšlenku zahnal. Teď jsem se musel soustředit na ty dvě sklenky.

S dvěma rukama na táce se mi šlo hned se mi šlo lépe a já si oddechl. Možná to chce opravdu jenom cvik a zručnost...

,,Tady to je,“ řekl jsem, teď už docel usměvavý. Tentokrát jsem neměl sklopenou hlavu a čelil černým a zeleným očím zaráz. ,,Pivo,“ zvedl jsem sklenici se zlatavým nápojem. ,,A jahodové frapé,“ dodal jsem a rychle zvedl i tu druhou sklenici. Snažil jsem se nedíval na ni, ale na tu sklenici. Musel jsem se opravdu přemáhat, jelikož její přítomnost na mě měla divné účinky. Možná opravdu existují ty divné věci okolo magie. Ušklíbl jsem se.

Ale, když jsem se pak vracel od jejich stolu, bylo mi do zpěvu. Připadalo mi, že jsem se začal vznášet a v duchu za to děkoval jako bohu, tak anděly sedícímu u toho malého stolu…

A tak začal můj nový život. Začal jsem vydělávat o něco víc a byl za to rád. V té době se hodil každý druhý peníz. Mámě jsem o tom nic neřekl a odevzdával ji pořád ty stejné dávky peněz jako před tím. Ničeho si nevšimla. Žádný z mých úsměvů ji nezajímal. Ona vlastně žila jinde než já.

Zatímco já lítal, ona klesala. Tím že jsem teď více vydělával jsem mohl začíst spořit. Měl jsem teď o hodně peněz navíc. Začal jsem si kupovat nové oblečení a trochu o sebe dbát. Máma si ovšem ničeho nevšimla. Jak už jsem řekl, ona žila jinde.

Další změny přišly hned pár týdnů potom. Začal jsem být uznávaný Danem a jeho kamarády. Sice všichni byli o něco starší než já sám, ale to jim a ani mě nevadilo. Přijali mě mezi sebe bez námitků a já si našel kamarády. Podnikali jsme vždy navečer velké akce a já začal opravdu žít.

Holky si mě začínaly všímat a já byl v sedmém nebi. Nová práce mi udělala nové jméno. Lidé už mnou neopovrhovali. Začali mě brát mezi sebe. Mé staré já bylo zapomenuto. Pryč...zmizelo společně s mámou někam dál a já si toho nevšímal. Já jsem totiž žil…

Další podstatná věc byla ta, že anděl, který byl jakou spouštěč v mém ubohém životě, chodil dál a dál do naší restaurace. O méně hezčí věc byla, že tam chodila pořád s tím klukem s tmavýma očima. Anděl s ďáblem...

Bolelo mě dívat se na ně jako na šťastný pár, ale skrýval jsem to. Pro všechny jsem byl ten usměvavý mladík, který začal žít. Všichni mě teď znaly a toho jsme se nechtěl vzdát. Chtěl jsem prostě začít žít, jako normální člověk!

Další zlomový den začal úplně stejně jako většina ostatních. Do práce jsem přišel na minutu přesně.

,,Ahoj,“ pozdravil jsem s úsměvem na rtech.

,,Nazdar,“ ozval se od baru veselý mužský has. Dan.

,,Ahoj,“ řekl Petr a hned po něm Filip s Agátou. Ti dva se dali dohromady před pár dny a podle Dana jim to moc dlouho nevydrží. Filip je prý přelétavý kluk…

Hodil jsem si své věci z domu do roku v šatně a rychle na sebe navlékl něco lepšího. Okolo pasu jsem si uvázal zástěru a do ruky zápisník s tužkou. Byl jsem připraven k práci...

,,Jak vidím, dneska opět dobře naladěn,“ poznamenal Petr a ušklíbl se.

,,Jasně,“ potvrdil jsem a šťouchl ho. Jen se zasmál a vykročil směrem ven. Já ho následoval.

,,Dneska tu bude narváno,“ informoval nás Dan, hned potom co položil sluchátko od telefonu.

,,Proč?“ zeptal se Filip a nezpustil z očí Agátu.

,,Právě mi volal Roman,“ řekl a pro jméně Roman se divně ušklíbl. ,,Chce tady slavit narozeniny, takže na večer tu máme plno, milý zlatí,“ dodal a otočil se k nám zády. Pohlédl jsem na ostatní. Nikdy z nich se netvářil nějak nadšeně. Copak je Roman tak špatnej? Pomyslel jsem si.

,,Hele Petře,“ šeptl jsem směrem k němu.

,,Hmmm?“

,,Kdo je to ten Roman?“ zeptal jsem se opatrně. Překvapeně vzhlédl.

,,Ty to nevíš?“ sykl překvapeně. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Aha,“ hlesl. ,,Víš jak tady sedá ten típek s tou holkou? Pořád? Každý den u toho zadního stolu?“ zeptal jsem a já přikývl. Anděl s ďáblem…

,,No tak to je on. Roman. Tady v ulici má docela slušnou pověst. Jsem překvapeném, že jsi o něm ještě nic neslyšel,“ zamumlal spíše k sobě než ke mně. ,,No prostě je to docela rváč, kdybych to řekl slušně.“ V hlase měl jakési divné napětí. Přikývl jsem a dál se na nic neptal.

Ten den jsem se nemohl na nic soustředit. Ruce jsem měl obě levý. Pořád se mi třásli a v myšlenkách jsem byl úplně někde jinde. Pořád jsem měl v hlavě Romana a neznámou dívku. Copak neví s kým chodí? Ptal jsem se sám sebe.

Měl jsem dvě různé varianty odpovědí, ale ani jedna mi k té krásné dívce nešla. Nedokázal jsem si připustit, že tak krásná dívka by mohla chodit s tím klukem protože i ona byla zkažená jako on. A taky jsem si nemohl připustit, že by sním chodila jenom kvůli jeho pověsti. Prostě mi to nešlo dohromady. Ani jedna z těch odpovědí.

***

Nepostřehl jsem kdy se naše restaurace tak zaplnila. Všude okolo bylo spoustu lidí a já v nich špatně viděl tu, kterou jsme hledal. Ale nebyla tu ani Roman, takže jsme si domyslel, že ještě přijdou. Spolu…

Čekal jsem a byl jsem na trní. Mé oči pořád těkali ke dveřím a zase zpátky. Bylo to opravdu k nevydržení. Objednávky jsme snad plnil ještě hůř než odpoledne a dopoledne, ale nikdo si neztěžoval. Většina zde už byla docela dost napitá, takže jim to nevadilo. Spíše se bavily moji nešikovností.

A pak se rozezněl zvonek a pár lidí – já s němi - se otočilo. Dovnitř vešel Roman a jeho ruka ležela majetnicky okolo té krásky, která se dneska netvářila tak sebevědomě a usměvavě. Spíše bych řekl, že byla…vyplašená.

Pár lidí okamžitě zareagovalo a nahrnuli sek oslavenci. Uslyšel jsem nadšené výkřiky, blahopřání a smích. Zamumlal jsme něco jako nadávku a zmoženě došel až k baru. Dan se taky netvářil nějak nadšeně a mumlal si něco o tom, že to nejlepší zřejmě ještě přijde, přitom se divně šklebil.

Zmoženě jsem vydechl a sedl si na jednu z volných barových židlí. Pracoval jsem tu pár let, ale takový nával jsem zde nikdy nezažil…Pak jsem si ovšem uvědomil, že moje služba jakožto uklizeč končila okolo sedmé, takže jsem vlastně nikdy nemohl vědět, že se něco takového zde koná. Teď to bylo jiné; já byl toho součástí.

,,Docela fuška co?“ zafuněl vedle mě Petr. Přikývl jsem.

,,Skoro necítím nohy,“ postěžoval jsme si a na důkaz toho jsme si je pořádně protáhlo. Nepříjemně to zapraskalo, ale jinak žádné další zvuky mé nohy nevydávala. Chodit jsme ještě mohl…

,,A to, to teprve začíná,“ řek bez nadšení Dan. Překvapeně jsem zvedl hlavu.

,,Začíná?“ zeptal jsem se. Pomalu se do mého hlasu vkrádala hysterie. Bylo něco okolo desáté a ono to teprve začíná?

,,No jo,“ vzdychl. ,,Vždycky slaví tak do tří rána. Pak už jsou tak na mol, že se dají snáz vykopnout. Takže dneska nás čeká rušná noc. Doufám, že vám to nevadí?“ zeptal se plaše. Filip zakroutil hlavou.

,,To je dobrý,“ řekl a odpotácel se když se odněkud ze zadu ozvalo slovo ,,číšník“.

,,A co ty?“ otočil se na mě.

Pokrčil jsme rameny. ,,Já jsem v pohodně,“ řekl jsem bezstarostně. ,,Máti zjevně nebude doma, takže se o tom nedozví a kdyby jo, tak jí to bude stejně jedno. Takže tak jako tak, já jsem dneska volnej,“ řekl jsem a při slově ,volnej‘ jsem se divně ušklíbl.

,,Na,“ řekl a přistrčil ke mně skleničku se zeleným obsahem. ,,Povzbuzovák,“ dodal a smířlivě se na mě usmál. Neváhal jsem a vyklopil cosi zeleného do své pusy. Nepříjemně to pálilo v krku, ale v břiše zase příjemně hřálo. Usmál jsem se na Dana a odpotácel jsem se do ústraní…

***

Už si ani nepamatuji jak jsem ten večer přežil. Vždycky když jsem přišel k baru mi dal Dan ten zelený nápoj a práce pak byla o něco snesitelnější a po pár dalších skleničkách i barevnější a zábavnější. Neřešil jsem už tak svoji práci. Už jsme ji prostě nebral zodpovědně. Povídal jsme si se zákazníky a smál se s nimi. Oni se mnou taky. Zvali mě na Skleničky jiných nápojů a já se nebránil.

Bral jsem si pití a připíjel na zdraví Romanovi, kterého jsme vůbec neznal. Bavil jsem se, se všemi a nedivil se divným věcím. A pak se blížila třetí hodina ranní a lidi se začali trousit domů. A s němi jsme musel i já. Nechtělo se mi. Teplo baru mě začalo těšit, ale po docela zajímavém rozhovoru s Danem jsem byl nucen opustit i bar. Potácel jsem z baru směrem tam, kde jsi si myslel, že bydlím.

Alkohol mi pěkně zatemnil mysl a já se pořád něčemu smál. Bylo mi jedno co si mě ostatní myslí. Teď jsem tu byl jen já sám. A pak jsem uslyšel divoký dívčí výkřik. To jakoby probralo moji zasněnou mysl a já se rozběhl na místo odkud se ozval. Ani jsem neřešil proč. Magie fungovala...

Připadalo mi to, že sekundy se měnily v minuty a že moje nohy začínají vážit tuny. Ulice se začali zmenšovat a mě se začala zmocňovat panika. Ne o sebe, ale o tu dívku. Co když se jí něco stane? Ptal jsem se sám sebe a přidal jsem ještě více do běhu. V duchu jsem se sám sobě smál. Měl jsem strach o úplně cizí holku. Opravdu to bylo komické!

Ostře jsem zatočil doprava a jen tak, tak jsem nespadl. Dívčí křik se ozval o něco blíž a já se zaradoval. Možná teď někoho zachráním, napadlo mě a já se nepřítomně usmál. Adrenalin nevyhnal všechen alkohol z těla ven.

Vběhl jsem do té osudné ulice jak nejrychleji jsem mohl, ale hned na to jsem se rychle zastavil. V koutu u jednoho z tamějších domů se krčil anděl a nad ním stál Roman! Zřejmě už toho taky docela dost vypil a teď se skláněl nad bezbrannou dívkou. V tu chvíli jsem nevěděl co dělat, ale vypitý alkohol vykonal své. Adrenalin stoupl a já se vydal směrem k tomu hromotlukovi a dívce v nesnázích, nevěda co jdu právě udělat.

Prudce jsem ho do ní odtrhl, překvapen svoji vlastní sílou. Natáhl jsem ruku pěkně ji tomu klukovi uvalil. Přímo do nosu. Překvapeně vykřikl a chytil se za něj. Vykulil na mě své temné oči a zamrkal. Dívčí křik ustal, ale to mě nezajímalo. Natáhl jsem druhou, ve snaze mu dát tu stejnou perdu, jenomže to už on byl za útěku. Zřejmě si neuvědomil, že je jednou tak větší než já a dvakrát tak silnější. Jak jsem řekl: alkohol udělal své…

Oddychl jsem si protáhl si ztuhlé klouby v ruce. Nepříjemně to zapraskalo. No prát se už zjevně dlouho nebudu, pomyslel jsem si ironicky a otočil se ke krčící se dívce. ,,Už je to dobrý,“ ujistil jsem ji chraplavým hlasem a podal ji ruku. ,,Já ti neublížím,“ dodal jsem a čekal na její přijetí.

Její roztřesená ruka se dotkla té má a bylo to jakoby vybuchl ohňostroj. Na místě, kde se mě držela to nepříjemně pálilo, ale nemohl jsem říct, že mi to vadilo. Její dotyk se mnou dělal věci! ,,Děkuji,“ šeptla roztřeseně a omámeně zamrkala.

,,Budeš to muset oznámit na policii,“ řekl jsem bezmyšlenkově a sledoval černý stín za domem. Můj hlas by nabitý emocemi, ale to ho jsem si já nevšímal. Snažil jsem se uklidnit a ignorovat svoje emoce, které vyvolal její dotyk. Měl jsem sto chutí se za tím padouchem rozběhnout a dát mu ještě jednu.

Koutkem oka jsem zachytil její přikývnutí a spokojeně si oddechl. Teď už bude v pořádku. ,,Kde bydlíš?“ zeptal jsem se.

,,Já-…já…kousek do tud,“ šeptla. Hlas měla pořád ještě roztřesený. Ruky se jí nepříjemně potily, stejně tak jako mě a v místě, kde se mě dotýkala její ruka, to hořelo.

,,Dobře,“ přikývl jsem. ,,Budeš mě muset vést, jo?“ zeptal jsem se a otočil se na ni. Upírala na mě své zelené oči, které v té tmě zářily.Dvě velké zelené plameny barvy lesů, trávy. Krásně zelené oči. Opět přikývla. A tak jsme vyšli. Já napůl opilý a ona otřesená. Kdyby nás někdo tu noc viděl, nepomyslel by si něco lichotivého. Opravdu na nás tenkrát nebyl hezký pohled…

A tak začalo další mé já. Neznámá dívka, která se později představila jako Emily, všem rozhlásila jak jsem se zachoval a já byl od té doby označován za ,hrdinu‘. Lidé se a mě teď koukali s úctou. Dan se na mě díval, skoro jako otec. Pyšný otec na svého syna. Moje jméno dostalo další podobu a já opět zapadl hlouběji do společnosti a tentokrát to nebylo jenom kvůli penězům. Žil jsem úplně jiný život než před pár měsíci. Já jsem byl jiný člověk!

Jak jsem se dozvěděl od Dana, Roman byl teď ve vězení. Hned po tom co ho Emily udala se přihlásily další dvě dívky. Byl odsouzen za znásilnění a pokud o další znásilnění. Nějakou dobu ho teď zřejmě neuvidíme. Byl jsem opravdu rád. Kdoví co by mi mohl udělat.

Věci teď zase nabírali nový směr. Opět jsem si získal nové kamarády a také nové obdivovatelky. Ovšem já měl oči jenom pro jednu. Emily. Pořád chodily do restaurace. Tentokrát za mnou. Sedala tam a čekala, až skončím. Někdy, kdy jsem měl volno mezi jednotlivými zákazníky jsem si k ní sedal. Společně jsme tam pak seděli a povídali si o všem různém. Jak se ukázalo chodila s Romanem jenom z donucení a já si oddechl. Moje dvě teorie padli a já byl za to rád…Nevím co bych si počal, kdyby Emily zapadla do jedné z těch teorií.

Takhle to probíhalo několik měsíců. Máma si ničeho nevšímala. Odplouvala pomalu pryč a já si jí nevšímal. Žil jsem teď jiný život. S kamarády...s andělem. A pak přišli moje osmnácté narozeniny, přesně na poslední den v pracovním týdnu. Na pátek.

,,Tak co dneska podnikneme?“ zeptala se Emily celá netrpělivá a usrkla si z horkého čaje.Byl to jakýsi náš rituál. Každý pátek jsme společně někam vyrazily a vždy si užily spousty zábavy…

Byl leden. Zima lomcovala městem. Dívky už nenosily letní šaty. Teď nosily kabáty a šály. Ptáci odlétl za teplem tak jako já odcházel za Emily. Ona byla moje slunce.

,,Dneska?“ zeptal jsem se s rošťáckým úsměvem na rtech. Rychle přikývla. ,,Dneska, jelikož oslavujeme půjdeme do kina a pak třeba na večeři,“ navrhl jsem a nedělal si starosti s penězi. Těch jsem měl poslední dobou až moc…

,,Oslavujeme?“ zeptala se překvapeně. Uvědomil jsem si, že jsme ji ještě neřekl o narozeninách.

,,No...ano,“ připustil jsem nechtěně. ,,Dneska už je to osmnáct let co jsem na světě,“ řekl jsem a cítil nejisté rozpaky. To byl poprvé co jsem se před ní tak cítil.

,,Aha,“ řekla... nejistě? A pak se usmála. ,,Jak to že o tom nevím?“ obvinila mě. Usmál jsem se. Naše ,kamarádství‘ bylo opravdu zvláštní…

,,Nebyl čas,“ zašeptal jsem a usmál se na ni. Její oči zářily štěstím…

,,Dobře,“ přikývla. ,,Hlavně se na mě nezlob pokud ti nedám dárek,“ řekla a její tváře zrůžověli. Teď byla ještě hezčí…

,,Nechci po tobě abys si mi dávala dárek,“ odporoval jsem a zamračil se na ni. Do toho ji nikdo nenutí…

,,Ale já ti chci nějaký dát,“ řekla a než jsem stačil něco namítnout vzala si svoji šálu společně s kabátem a zmizela mi z doslechu. Povzdechl jsem si a vzal do rukou dva hrníčku s čajem. Zvedl jsem se a přešel k pultu za usměvavým Danem.

,,Teda,“ zamlaskal. ,,Musím uznat, že máš vkus,“ pokýval znalecky hlavou a já se jen zakřenil. ,,A jak jde vidět, jí ani ty nejsi lhostejný,“ dodal.

,,Tak jako nám,“ ozvalo se odněkud ze zadu. V tu chvíli se všude rozhostila tma. Tedy spíše takové šero a z kuchyňských dveří vyšla skupinka lidí zpívající tradiční písničku ,,Hodně štěstí zdraví…“ A za nimi šel plápolající dort. Musel jsem se hodně snažit, aby se mi do očí nedostali slzy.

,,Jak vidíš i my tě máme rádi,“ řekla Agáta a jako první ke mně přistoupila a dala mi velkou pusu na tváře k tomu se poťouchle usmála, když se jí okolo pasu objevila Filipova ruka. ,,Né tak zhurta,“ řekl s úsměvem. ,,Takhle je moje,“ usmál se a věnoval Agátě jeden vášnivý polibek. Dan se v tomhle směru zmílil. Těm dvou to vydrželo docela dost dlouho a pořád jim to klape.

Pak přišel na řadu Petr, který mi dal jakýsi podezřele vypadající balíček se slovy, že to koupil společně s Agátou a Filipem. Pak přišli další mí známý: Aneta, Petra, Miloš, Adam, Felix, Alex, Zuzka a spoustu dalších lidí, které jsem tu za poslední měsíc poznal. Nakonec přišel Dan s velký balíček. ,,To máš od nás všechny,“ řekl a bratrsky mě objal.

Po velké blahopřání a dohadování, kdy si ty dárky rozbalím jsme zasedli ke stolům a já rozkrojil dort, do kterého jsme se všichni následovně pustily. Musel jsme uznat, že jsem jaktěživ lepší dort neochutnal a vychvaloval jsem červenající se Zuzku do sedmých nebes.

Došlo také na přípitek a veselé historky a pak, když táhlo k osmé hodině večer jsem musel tuto veselou společnost opustit.

Všichni vypadali, že je to mrzí, ale Dan je všechny ihned zaměstnal další flaškou zlatavého nápoje. Spiklenecky na mě mrknul a já šťastně opouštěl naši restauraci s dárky v rukou.

Musel jsem doopravdy pospíchat. Chtěl jsem se ještě stavit doma a tu haldu krabic někam schovat. Rozbalit je můžu klidně i zítra, ujišťoval jsem se a pospíchal dál temějící se mi ulicemi…

Rychle jsem vtrhl dovnitř. Nohou jsme zabouchl dveře a vzul si je. Musel jsem si opravdu pospíšit. Krabice s dárky jsme si strčil do svého uboze vypadajícího pokoje, který tvořily dvě skříně, stůl, židle a tvrdá postel. Nic víc, nic míň. Rychle jsem na sebe naházel nové triko a z mé tajné skrýše vytáhl peníze, které vystačí jak na kino tak na večeři.

Vyletěl jsem z pokoje a pak ho ještě pečlivě zamkl. Klíče jsem si strčil do kapsy a otočil se. Čas teď hrál v můj prospěch, ovšem všechno se musí pokazit…

,,Marku?“ ozvalo se z kuchyně a já ztuhl. Nemá být v práci? Problesklo mi hlavou, ale pak jsem se uklidnil. Máma do práce přece nechodí. Touhle dobou bývala v hospodě, nebo kam to vlastně chodí. Tak co tady dělá? Ptal jsem se sám sebe.

,,Ano?“ houkl jsem potichu. Mráz mi přeběhl po zádech a já rychlím nejistým kroky přešel od mého pokoje ke kuchyni. Stoupl jsou si na prách a studoval strukturu naší zašpiněné podlahy. Budu to muset vyčistit, pomyslel jsem si. Za potichu se zasmál. Tohle měla dělat ona, né já, ovšem v naší rodině to všechno bylo jinak...

,,Tady jsi,“ hlesla. Její hlas byl jiný, než kdy dřív. Nebyl opilý, nebo tak něco. Byl takový jaký jsem si pamatoval od malička. ,,Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla.

Překvapeně jsem zvedl hlavu a nestačil žasnout. Moje máma, teď opravdu vypadla jako máma. Seděla u stolu a míchala si čaj. Vlasy měla dané do drdolu a její velké vybouleno oči se na mě upíraly. Znovu mi přeběhl mráz po zádech. Možná by bylo lepší, kdyby byla napitá.

,,Já spěchám,“ zamumlal jsem.

,,Nezdržím tě dlouho,“ řekla měkce. Přikývl jsem. ,,Tak mluv,“ vyzval jsem ji a čekal.

,,Dneska máš narozeniny,“ řekla s divným podtónem v hlase. ,,Osmnáct let…,“ povzdechla si. ,,A je čas abych ti dala něco, co tu pro tebe nechal tvůj otec. Ještě před tím, než nás opustil…Je to něco co si ty zasloužíš, po tom všem..,“ hlesla. Vypadalo to jakoby se prala se slovy. Jakoby hledala to slovo, které ji nešlo na jazyk.

,,Mami,“ naléhal jsem. ,,Já už opravdu musím…“

,,Dobře,“ horlivě přikývla a pak se otočila. Šáhla do něčeho co vzdáleně připomínalo kabelku a něco z ní vytáhla. V záři světla se to podivně zalesklo. ,,Tohle je pro tebe,“ řekla a hodila na mě…klíč? Chytl jsme ho zcela bez problému. Čekala na moji reakci a já si zaujatě prohlížel svazek dvou klíčů, které připomínaly klíče od…motorky?

,,To jsou klíče do motorky?“ zeptal jsem se překvapeně. Můj hlas vyletěl do vysokých tónin. Přikývla.

,,Je schovaný ve zdejší garáži. Myslím, že se ti bude líbit…,“ hlesla a mile se usmála. Teď mi připomínala moji maminku. Udělal jsem váhavý krok směrem ní. Nechtěl jsem ji nějak vylekal, ale pak jsem se na to vykašlal a rychlými kroky přešel k ní. Rychle jsem ji objal. Cítil jsem jak její tělo ztuhlo, ale pak se uvolnilo a ona mě objala. ,,Mám tě rád, mami,“ šeptl jsem a dal ji jednu lehkou pusu na tvář. Vypadala tak křehce…

,,Já tebe taky,“ šeptla a popotáhla. Ona brečela?. Ovšem nechtěl jsem to teď řešil. Rychle jsem se otočil a pádil z domu. ,,Ahoj!“zavolal jsem ještě. Nevěděl jsem jestli mě slyšela. Byl jsem opravdu šťastný. Vypadá to jakoby se všechno a začalo obracet k lepšímu. Jakoby to všechno začalo nabýt jiný směr…

Motorka stála v garáži hned vedle našeho domu.Uviděl jsem ji hned jak jsem se postavil před onu garáž. Dveře dovnitř byli otevřené a v nich stál ošuntělá motorka. Nemohl jsem si stěžovat, jelikož si mi opravdu líbila. Vždycky jsem snil o autě, nebo motorce. Jak v na ní budu vozit holky a jak mi budou všichni závidět. Teď jsem o

ji měl. Sice nebylo to nejlepší ze všechno, ale dokázalo se s ní jezdit.

Ovšem fakt, že neumím jezdit jak v autě tak na motorce mi došel až pak. Zaklel jsem a nechal motorku motorkou. Už tak přijdu pozdě. Rozběhl jsem se směrem jejímu domu a doufal –tedy spíše se modlil-, aby tam byla. Hlavně, aby tam byla.

Měl jsem ten den opravdu štěstí. Čekala na mě před jejím domem. ,,Promiň,“ vyhrkl jsem hned na to kdy jsme doběhl. Jen se mile usmála.

,,To je dobrý. Vždyť máš dneska narozeniny…takže je ti všechno odpuštěno..,“ řekla mile

Usmál jsem se. Ona byla můj anděl…

,,Když myslíš,“ připustil jsem nedbale a nabídl ji svoje rámě. Zřejmě si už zvykla, že jsem galán- tak trochu ze starý školy. Usmála se a přijala nabídnutou ruku. ,,Kam to bude?“ zeptala se.

,,Kam jen budeš chtít..,“ zašeptal jsem a ona zčervenala…

A tak jsme šli. Tentokrát kdyby nás někdo vyděl, myslel by si o nás, že jsme zamilovaný pár. Ona mi visela na rameni a pořád se něčemu smála. Já měl oči jen pro ni. Vyprávěl jsem ji o motorce a ona se nabídla, že mě to naučí. Nestačil jsem žasnout- nikdy se mi nepřiznala, že jezdí a k tomu dokonce i na motore! Nejdříve jsem byl zděšení, ale po jejím uklidnění, že jezdí bezpečně jsem toho nechal. Mé ochranitelské pudy k ní více a více narůstal.

„Tak na co?“ otočil jsem se k ní. Tvářila se zamyšleně a pilně studovala velkou tabuli s přehledem filmů.

,,Hm….Válka světů?“ zeptala se a tváře ji opět nabraly nachovou barvu. Styděla se snad za to na co chtěla jít?

,,Klidně,“ souhlasil jsem a točil se. Za sebou jsem slyšel její tiché spěšné kroky. Zanedlouho mě dohnala.

,,Nezlobíš se?“ zeptala se obezřetně. Překvapeně jsem se zastavil.

,,Proč bych se měl zlobit?“ opáčil jsem. Tohle jsem opravdu nepochopil.

,,Za to…za všechno...já nevím…nejsem ti na obtíž?“ zeptala se potichu a sklopila svůj pohled dolů. Opravdu byla tak bláhová?

,,Nemám důvod se zlobit. Na obtíž mi nejsi a teď pojď, nebo ten film nestihneme.“ Pobídl jsem ji a opět se dal do chůze. Tentokrát vykročila stejně se mnou a já byl v sedmém nebi, když jsem na své polozmrzlé ruce ucítil její dotek. Nenechal jsem se vyvést z míra a pokračoval jakoby to bylo úplně normální. V duchu jsem skákat sto metrů nad zem. Ona mě chytla za ruku!

Ten večer sem se na film nemohl soustředit. Byla tam. Seděla vedle mě a ruku měla v té mojí. Od té doby co ji chytla se jí už nepustila a mě to nevadilo. Bylo mi to až moc příjemné… Vždy při akční scéně se polekaně přikrčila a stiskla mi ruku. Opravdu jsem měl co dělat.

Z kina jsem pak šel se smíšenými pocity. Nevěděl jsme co si mám myslet o jejím záhadném chování. Nemohl jsem se soustředit jak na ni tak na film, z kterého jsem nic neměl.

,,Tak co? Líbil se ti?“ zeptal jsem se dřív než ona a oddychl si.

,,Byl to skvělej film.“ Vypískla nadšeně. V očích ji podivně jiskřilo, řekl bych, že celá zářila. Pohupovala se tanečním krokem při chůzi do restaurace. Jako víla. Má víla…

,,Co to bude?“ zeptal se číšník v černém smokingu a čekal na naši odpověď. Nemohl jsme dopustit bychom šli do nějakého pajzlu. Tohle to byl velkolepý den a k tomu ona byla se mnou. Musel jsem se nějak vytáhnout.

,,Já si dám špagety a ty?“ zeptala se mě. Jemně jsem se usmál.

,,To stejné.“ Číšník si zapsal naši objednávku a pak zmizel stejně rychle jako se objevil. Emily se nepříjemně ošila.

,,Děje se něco?“ zeptal jsem se polekaně. Zavrtěla hlavou.

,,Ne jenom…připadám si tu jako…no…jako…“ nemohla to ze sebe dostat.

,,Jako co?“ naléhavost byla v mé hlase rozhodně slyšitelná.

,,Já nevím…je to tu až moc nóbl,“ zamumlala a sklopila zrak. Styděla se.

,,Chceš odejít?“ zeptal jsem se měkce. Zase zavrtěla hlavou.

,,To je dobrý. A hlavně už máme objednaný jídlo takže…“ nechala větu nedokončenou. Čekala snad ode mě něco?

S večeří jsem na tom byl stejně jako s filmem. Nemohl jsem se soustředit na jídlo natož na rozhovor a proto jsme jedli mlčky na rozdíl do jiných párů zde. Přemýšlel jsem nad tím co mi řekla. Snažila mi tím něco říct? Nelíbilo se jí zde? Udělal jsme něco já špatně?

V hlavě mi vířilo spoustu otázek na které jsem si nedokázal odpovědět. Přibývali a někdy taky ubývali. Nepostřehl jsem, kdy jsi vyšli z restaurace a ani kdy jsem za nás platil. Byl jsem myslí úplně jinde, ale doufal jsem, že to na mě nešlo moc poznat.

,,Děje se něco?“ zeptala se plaše.

,,Ne. Mělo by?“ opáčil jsem. Že by to opravdu šlo poznat?

,,Ne. Jenom jsi až moc zamlklý,“ zašeptala. Zase sklopila zrak a dívala se na nohy.

,,To jenom proto, že nevím co si mám myslet,“ zamumlal jsem spíše k sobě než k ní, jenomže to její uši postřehli.

,,Myslet o čem?“ chytla mě za slovo. Zarazil jsem se.

,,O…nech to být,“ mávl jsme nad tím rukou. Třeba to bylo jenom mnou.

,,Ne,“ odporovala, ,,řekni mi to. Myslet o čem?“ zopakovala a čekala.

Sklopil jsem zrak. ,,O tobě,“ zašeptal jsem…

***

Vracel jsem se domů. Pouliční lampy divně svítily. Každá jinak barevně. Každá jinak. Zářily do všech stran a já se nemohl vynadívat. Opravdu tak svítily a nebo to bylo jen mnou? Zaraženě jsme zamrkal a barvy zmizeli. S němi i to krásné a já stanul před naším domem. Rutinně jsem vyšel schody a co nejtišeji jsem otevřel dveře do bytu. Všude bylo ticho, což znamenalo, že máma není doma. Oddychl jsem si a svalil se na zem. Bylo mi jedno, že mě tu najde a klidně o mě zakopne. Mě teď bylo jedno všechno…

Nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu stalo. Že jsem opravdu měl svého anděla. Že mi teď opravu jakýmsi neviditelným právem patřila. Byla moje. Jenom moje…Hned po tom co jsem co jsem ji řekl, že nevím co si mám o ni myslet mě vazal za ruku a vedla směrem k parku. Sedli jsme si společně na lavičku a mlčeli. Já se koukal všude možně jen né na ni. To ona se koukala jenom na mě!

,,Marku...?“ zamumlala po chvíli.

,,Hmmm?“

,,Podívej se na mě,“ vybídla mě. Hlas měla prosycený emocemi. Nedokázal jsem rozlišit jestli kladnými nebo zápornými…

A pak se to stalo. Kdyby nastala třetí světová nevěděl bych o tom. Já byl v tu chvíli v sedmém nebi.

Ochutnal jsem její rty. Byli měkké, teplé, poddajné…Chutnali po jahodách. Stejně tak jako ona voněla. Jahody.

Tam kde se dotkla její ruka to hořelo. Plápolalo tam tisíce plamínků. A další a další…tisíce plamenů, které sílily a sílily… Zajela mi rukama do vlasů a hrála si s nimi. Já se k ní přisunul blíž. Nenáviděl jsem každý centimetr mezi námi. Chtěl jsem jenom ji…

A pak, když se její rty vzdáli ona vydechla. ,,Mám tě ráda…“

Sice to nebylo to co jsem čekal, ale tohle stačilo to. Z každé malé lásky se jednou stane i tak velké. Ta na celý zbylí život…

Slastně jsem zavřel oči a nechal se unášet tím pocitem…

***

,,Marku!“ nepříjemné pleskání mě vytáhlo ze říše snů. ,,No tak Marku,“ ozvalo se znovu a nepříjemné pleskání na tváři taky. ,,No tak vstávej. Musíš do práce,“ naléhal ten dotěrný člověk a já překvapeně otevřel oči.

Nade mnou se skláněla moje máma? Překvapeně jsem zamrkal. ,,Mami?“ zachraptěl jsem a odkašlal si.

,,Dobré ráno,“ řekla s úsměvem a nabídla mi ruku. Přijal jsem ji a s její pomocí vstal. V zádech a v nohou to nepříjemně zakřupalo. No, víc než modřiny mít nebudu.

Podíval jsem se na tu osobu stojící přede mnou. Byla pořád stejná. Upravená a hezká. Moje máma. Copak už přestala pít? Ptal jsem se sám sebe.

,,Copak si to včera vyváděl?“ zeptala se starostlivě a poplácala mě po zádech. Nepříjemné škubnutí.

,,Au,“ sykl jsem. ,,Nic..,“ zamumlal jsem a třel si bolavé místo. ,,Jenom jsem slavil…,“ dodal jsem, když jsem se setkal s jejím nechápavým pohledem.

,,Aha,“ zamumlala. ,,Co motorka?“ zeptala se z nenadání.

,,Je opravdu super,“ řekl jsem nadšeně a můj pohled zabloudil k hodinám na stěně. Sakra! ,,Budu muset jít,“ řekl jsem spěšně a rychle si nazul boty. Co na tom, že půjdu do práce ve špinavém oblečení. Teď jsem to řešit nemohl…,,Ahoj,“ houkl jsem ještě a zmizel za dveřmi.

2. část

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh jednoho otce: