Pomsta není vždy sladká • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka ze světa HP. Co by se stalo, kdyby měla Lily Evansová ještě jednu, mladší sestru a ta by byla také čarodějka? Povídka o tom, co udělala Lilyina mladší sestra Meredith po tom, co Lily umřela. Prosím moc o komentáře, klidně negativní.

03.01.2011 (19:00) • Sabasios • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 948×

Osamělá, mladá žena se opírala o kmen rozložitého dubu. Vypadala asi na 17 let. Od jejích plavých vlasů se odrážely poslední paprsky odpoledního Slunce. Na sobě měla jednoduché letní šaty. I když seděla, bylo poznat, že má drobnou postavu. Žena však nebyla šťastná. Ze světle modrých očí jí pomalu kanuly slzy a vytvářely si cestičky na jejích bledých tvářích.

V téhle době všichni její vrstevníci balili věci do školy nebo si užívali posledních teplých dní babího léta. Nikdo z nich nebyl zde. Zde, na hřbitově. Kdyby někdo pravidelně chodil okolo ponurých hřbitovních zdí, všiml by si, že ta dívka tu sedí pořád den co den. Přichází ráno a odejde se západem Slunce. Už několik let. Vždy ve stejné poloze. Se slzami na tvářích, které snad nikdy nedojdou. Se stejně strnulým pohledem. Upřeným na jednoduchý, očividně nový náhrobek.

Byl umně vytesaný z černého kamene. Žádné svíčky, žádné květiny. Cožpak až na dívku všichni zapomněli na dvojici zde odpočívající? Uprostřed náhrobku byly dvě fotky. Na jedné byla mladá žena s rudými vlasy. Měla široký úsměv a zelené oči jí svítily. Na druhé fotce byl muž. Měl rozcuchané černé vlasy a kulaté brýle. Jeho oříškově hnědé oči byly plné lásky a plné rty měl pootevřené v laskavém úsměvu. Z obou vyzařoval klid, radost a láska. Ani jeden z nich zřejmě neměl ponětí, že v brzké době umře.

Na obou fotkách bylo něco zvláštního. Dvojice se na nich mírně hýbala. Dívce sledující hrob to však zřejmě podivné nepřipadalo. Slunce už dávno zapadlo a na krajinu se snášel tmavý příkrov noci, ale dívka tentokrát neodešla. Vypadalo to, jako by neměla sílu odtrhnout pohled od těch dvou rozesmátých tváří. Už neměla sílu zvednout se a odejít.

Náhle se na obloze zablesklo a začalo pršet. Hromy burácely, ale dívka přesto zůstala sedět. Takovou bouřku zdejší vesnice nepamatovala. Vyvracela stromy z kořenů, děsila zvířata a ničila skoro vše, co měla v dosahu. Stejně náhle, jako se rozpoutalo přírodní peklo, se u brány hřbitova objevila tajemná postava v černé kápi. Pomalu došla až k dívce a zastavila se před hrobem. Na dívčině tváři se konečně objevila jiskřička zájmu. Pomalu vstala a podívala se postavě do obličeje. Strnula úlekem. Celý obličej byl strašidelný, ale ty oči. Oči byli nejhorší.

Přišel ji snad navštívit samotný kníže pekel? Byl to snad Satan?!

Začali spolu tiše hovořit. Mluvili dlouho, ale bouřka všechny zvuky spolehlivě přehlušila. Cizinec odešel stejně tajemně a nepovšimnut, jako přišel. Bouřka skončila se stejnou překvapivostí, jako začala. Dívka si klekla před náhrobek a onu tajemnou noc složila zvláštní slib.

„Slibuju, že vás pomstím. Pomstím tě, moje velká sestřičko. Zabiju toho, kdo vám to udělal, to přísahám. Bude pykat, za to, že vás zradil, nebojte.“

Ještě dlouho seděla dívka a dívala se na náhrobek. Až po nějaké době se zvedla a pomalu kráčela domů. Hřbitov vypadal stejně jako předtím, až na jednu nepatrnou vyjímku. Tváře obou zemřelých nebyly rozesmáté, teď byly plné obav a starostí. Obzvlášť tvář ženy vyjadřovala strach. Strach o mladší sestřičku.

Už to nebyla ta samá dívka, která tam ráno přišla. Předtím byla plná smutku a velmi zranitelná. Nyní se její srdce zatvrdilo nenávistí. Té noci uzavřela dívka zvláštní dohodu. Ona tajemná postava v kápi jí propůjčila tajemnou moc, toho nejstrašnějšího druhu, výměnou za to, že přesně do roka a do dne si moc vezme zpátky a ona bude její otrok až do konce svého života. Od osudné noci už ta dívka na hřbitov nikdy nepřišla. Přesně měsíc po té strašné bouři zmizela ta mladá žena z vesnice. A ač ji hledali velmi dlouho a její rodiče neztráceli naději, už nikdy se do vesnice nevrátila a rodina ji už nikdy nespatřila.

Její známí si mysleli, že se jí něco stalo. V téhle nebezpečné době bylo možné cokoliv. Ale ona byla živá a zdravá. Mířila na sever k oceánu. Během cesty poznávala své nové schopnosti. Byla silná. Velmi silná a toužila po pomstě. Po více než deseti měsících dorazila na skály a v dálce viděla miniaturní ostrůvek. Vznesla se a letěla. Kolem zuřil vítr a silně pršelo, ale jí se to v nejmenším nedotýkalo. Letěla velmi dlouho, až se konečně přiblížila k ostrovu. Teď zblízka nebyl zdaleka tak maličký. Byla tam obří stavba, věznice. Cítila chlad, který se kolem náhle rozprostřel, ale vůbec jí nevadil. Každý jiný člověk by měl problémy dostat se přes ochranná kouzla až k věznici, ale ona je překonala v podstatě nevědomky. Usedla na velké nezasklené okno, aby si odpočinula. Dlouhý let ji unavil. Opřela se o zeď a snažila se utřídit si myšlenky. Poprvé po měsíci ji dostihly pochybnosti. Ale proč teď? Teď potřebovala mít čistou a jasnou mysl, musela se soustředit na svůj cíl. Ale bylo tohle správné? Musí to být správné. Mohl za smrt její sestry a jejího muže. V hlavě jí blikla vzpomínka na náhrobní nápis.

„Zde odpočívají James Potter a Lily Potterová neblaze zesnulí dne 31. října 1981.“

Nebyla si jistá, jestli ho dokáže zabít. Jistě, po fyzické stránce byla silná. Silnější než on, vystavený po několik měsíců vězení. Nenáviděla ho, z celého srdce, ale přesto uvnitř její duše žila vzpomínka na lásku, která mezi nimi byla. Věděla, že pokud ho zabije, zabije i sama sebe. Ovšem musela to udělat. Slíbila to své sestře.

Přestala vzpomínat a soustředila se na své síly. Nechala se jimi unášet a nechtěla myslet na cokoli jiného. Něco však narušilo její soustředění. Najednou se vedle ní objevil onen záhadný cizinec tentokráte v rudém plášti. Přišel se ujistit, že je připravená na to, že si ji odvede. Přikývla. Chvilku k ní rychle promlouval a potom se vznesl do vzduchu. Zmizel a nezbylo po něm ani stopy. Dívka si připustila poslední vzpomínku ne dobu, kdy byla ona, její sestra i ten, jehož se chystá zabít šťastní a potom zavřela oči a ocitla se v jakémsi transu. Chvilku tam jen tak seděla se zavřenýma očima, vypadajíce směšně a divně, že si jen tak sedí na okně té nejstrašnější věznice, kterou kdy svět spatřil. Otevřela oči. Nechala se unášet silami a teď jich byla úplně naplněná. Vyzařovalo to z ní a i člověk neznalý kouzel by viděl, že něco není v pořádku.
Otočila se a nakoukla dovnitř. Viděla několik cel a v ní kvílející vězně, ale toho, kterého hledala, neviděla. Zahlédla několik lidí, které znávala a kdysi si myslela, že jsou na jejich straně. Neodolala nutkání a vletěla dovnitř. Kolem poletovali mozkomorové, ale nepůsobili na ní a ani ona je nijak neupoutala. Byla imunní. Obcházela cely s lidmi, které znala a kochala se pohledem na to, jak jsou vyhublí. S radostí pozorovala jejich kruhy pod očima a vystouplé kosti. Došla až k poslední cele a tam uviděla člověka, kterého nenáviděla celý svůj život. Chtěla mu něco udělat, pomstít se, ale dnes tu byla kvůli někomu jinému. Došla až k mřížím a tiše na něj promluvila. Vytřeštil oči. Sledoval mozkomory, ale ti si dívky absolutně nevšímali. Nechápal to. Dívka se neustále usmívala a provokovala ho. Nejdřív se na ni jenom chvilku díval a pak začal prosit. Aby mu pomohla, zachránila ho, aby ho odtud dostala. Neznamenalo snad to, že je tady, že se přidala na stranu Temného pána?

Ona se ale jeho prosbám vysmála. Naposledy na něj pohlédla a odcházela pryč. Volal na ni a přidalo se i pár ostatních vězňů. Chtěli, aby jim pomohla, ale ona na ně nedbala. Znovu vylétla ven a nakukovala do cel. Stále nenacházela toho, jehož hledala. Kdyby přiletěla na druhou stranu věznice, ušetřila by si práci. Hledala dlouho, až došla k posledním celám. Podívala se dovnitř a zatajila dech. Ihned svůj pohled odvrátila. Stála kousek od okna a nevěděla, jestli má opravdu jít dovnitř. Poslední rok jejího života směřoval pouze k tomuto okamžiku, teď ale pocítila lítost. Ne, zakázala si takhle uvažovat, sebrala odvahu a vlezla oknem dovnitř. Seděla v okně a pozorovala vězně před sebou. On si jí nevšímal. Seděl u zdi a ničím nerušen upřeně zíral do zdi protější. Náhle však zaregistroval nepatrný pohyb v okně. Pomalu otočil hlavou. Neměl moc síly na to, aby dal najevo, jak se lekl, ale i tak to na něm bylo patrné. Potěšilo ji, že si ji konečně všiml a seskočila z okna. Pozdravila ho a on po chvilce odpověděl. Ptala se ho, proč to udělal, ale on si ji jen prohlížel, jako by to byla nějaká bohyně.

„Tak proč jsi to udělal?!“ vztekle se na něj rozkřičela. V očích se jí objevily slzy, ale blesku rychle je skryla.

„Byli jste přece přátelé. Tak proooč?! Vždycky ti pomáhali, měli tě rádi,“ nadechla se.

„ I já,“ dodala tiše.

Hodila mu hůlku. Křičela, aby vstal a bojoval s ní. Chuť ho zabít a nenávist zaplnila celý prostor. Zaútočila na něj a jemu se na tváři objevil krvavý šrám. Vstal. Myslela si, že bude bojovat, ale on hůlku netečně držel v rukou a s bolestným výrazem v očích si ji prohlížel.

Zkusila zas zaútočit, ale on útok neopětoval. Rozčililo ji to.

Nečekala, že ji nebude klást odpor. Chtěla boj a při něm ho zabít. Ne takhle chladnokrevně. Pohodil hůlku na zem. Měl odevzdaný výraz a čekal na to, až ho zabije. Vlastně to pro něj bylo osvobození. Použila na něj kletbu Cruciatus. Když viděla, jak sebou škube a křičí bolestí, cítila uspokojení a zároveň ji to bolelo. Zrušila kouzlo a on spadl na kamennou podlahu. Při tom pádu si rozrazil lebku. Už nemusela útočit. Umíral pomalou smrtí.

Nadzvedl se na loktech a pohlédl jí do tváře. Hledal tam stopy po dívce, kterou miloval. Našel je a usmál se. Nechápala ho.

„Pojď sem,“ řekl tiše. Nechtěla mu vyhovět, ale při pohledu na jeho utrpení nenávist zmizela a objevil se nový pocit – lítost. Došla až k němu a klekla si vedle něho.

„Já to neudělal.“

Nevěřila mu, nechtěla mu věřit, ale v jeho očích se zračila upřímnost.

„Čekáš, že ti to uvěřím?“ chtěla znít tvrdě, ale byla špatná herečka.

„Musíš… musíš mi to věřit. Prosím. Já to neudělal, nebyl jsem strážce,“ řekl a z posledních sil ji chytil za ruku. Nejdřív chtěla ucuknout a pak mu uvěřila. Svírala jeho ruku a on její. Cítila neskutečnou bolest. Proč ji nezastavil? Proč ji to neřekl dřív, neprosil, nepřemlouval? Dívala se do jeho tváře a poznávala rysy její lásky. On byl šťastný, že je u něj a že zemřel její rukou. Stejně si už dlouho přál smrt.

Dívka si vzala jeho hlavu do klína a objímala ho, viděla, že mu zbývá už jenom pár chvil. Poslední co řekl, než umřel bylo - miluji tě. Potom navždy zavřel oči. Dívka se na něj dívala, nevěříc, že ho opravdu zabila. Jemně ho políbila a potom se od něj odvrátila. Pod oknem padla na kolena a dívajíce se na měsíc prosila o odpuštění. Brečela. Brečela poprvé od doby, kdy byla naposled na hřbitově. Měla pocit, jako by právě umřela s ním. Sedla si a objímala kolena. Chladnou zem Azkabanské věznice zalévala tisíce slzami. Najednou ji však oslepila záře. Otevřela oči a s úžasem sledovala zářivé stvoření, jež sestupovalo z nebe na zem. Byla to žena, vypadala jako anděl. Podívala se na dívku plápolajícíma očima.

„Pojď se mnou, Meredith,“ natáhla ruku a čekala, až ji dívka chytne. Ta už nepochybovala o tom, že ji navštívil anděl. Co hrozného ji mohlo čekat, jestli s ním půjde? Určitě to nebude horší, než na zem. Pevně stiskla andělskou ruku a spolu s ní se vznesla do vzduchu. Letěly vzhůru do nebes a poslední, co dívka spatřila, před tím, než se dostala do nebe, byl vzteklý pohled očí tajemného cizince v rudé kápi.

Autor: Sabasios (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné