OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Město v plamenech

12.02.2015 (11:00) • Eolis • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 935×

Je brzké šedavé odpoledne. Sedím ve třídě staré budovy střední školy, zírajíc do prázdného sešitu a poslouchajíc profesorčin monotónní výklad látky, kterou vůbec nechápu. Náhlé ticho mě přinutí zvednout hlavu a má pozornost se upoutá k dívce, dožadující se odchodu ze třídy. Když se vše vrátí zase zpět do normálu, obrátím svůj mimoňský pohled z okna a nechávám se odnést daleko od monotónnosti profesorčina hlasu.

Najednou mě v nose zaštípe zápach kouře. Rozhlédnu se po třídě, ale všichni vypadají normálně jako dřív. Vzápětí se budovou rozlehne nepříjemně drnčivý zvonek a všichni jakoby lusknutím prstu začnou vyskakovat ze židlí a hrnout se ke dveřím, nechávajíc za sebou zmatenou a lehce šokovanou profesorku. Než si stačím uvědomit, co se děje, jsem unášena masou těl, která se řítí ven před budovu, ignorujíc příkazy kantorů. Jakmile se dostanu ven a dav se trochu rozptýlí, podívám se zpátky na hořící školu. Stojím tam jako ve snách, nechápajíc, co se stalo, a pozorujíc okolní zmatek.

Najednou zaslechnu slabý dívčí výkřik z budovy. Aniž bych si uvědomila, co dělám, se najednou rozeběhnu do nitra budovy a hledám původce onoho křiku. Nacházím ho na záchodcích ve druhém patře a rozeznávám v něm onu dívku, která se uvolnila o hodině. Chytnu ji za zápěstí a táhnu ke dveřím. Postupujeme spolu hořící budovou a snažíme se dostat ke vchodu. Najednou se před námi zřítí kus stropu a zablokuje nám cestu. Začíná mi být pekelné horko a bojuji s náhlým pocitem bezmoci. Pak mi dívka zaklepe na rameno a s nadějí ukazuje na mezeru mezi stěnou a zříceným stropem. Je sice malá, ale my se skrz ni dostáváme a běžíme dál dolů po kamenných schodech, které díkybohu nehoří. S úlevou vyběhneme ven a nadechneme se o něco lepšího vzduchu.

Naše radost však trvá jen chvíli, než do nás někdo vrazí a ožehne nás plamen z hořící louče. Rozhlédnu se kolem a všude vidím špinavé lidi s maskami, kteří s loučemi zapalují vše, co jim přijde do cesty a ničí budovy okolo. S narůstajícím strachem se přimíchám do panikařícího davu s dívkou stále po boku. Zanese nás až do další ulice, kde už je vše v plamenech. Ve vzduchu je cítit strach a smrt. Moje čisté uvažování zmizí hned, jakmile uvidím z budovy před námi vybíhat hořící a křičící ženu. Podvědomě chytnu dívku za předloktí a utíkáme ulicí pryč. Po cestě se snažím nedívat do okolních budov a nevnímat okolní chaos. Jediné, co se mi nepovede ignorovat, je štiplavý zápach smísený se spáleným masem.

Dělá se mi z toho špatně, ale pokračuji neúprosně dál. Náhle za námi zaslechnu dusot těžkých bot. Otočím se a uvidím asi tři postavy v maskách. Jsou to dokonalé příklady lidí zcela zbavených lidských citů, pociťujících jen zvířecí pudy, kteří z toho zešíleli a zapomněli racionálně uvažovat. Z úvah mě probudí prudké trhnutí v rameni, a když se otočím, tak vidím, jak se mě ta dívka snaží popohnat.

Znovu se dáváme do běhu, abychom se dostaly z dosahu těch šílenců. Nohy už mám celé jako z gumy, když se mnou ta dívka znovu trhne a změní směr k úzké tmavé uličce. Mám co dělat, abych zůstala na nohách a nesložila se na zem, ale i tak se ji snažím zastavit a vymluvit jí to. Pak se na ni ale zaměřím, zjistím, že má strachem rozšířené zorničky a chřípí nosu. Je poháněna strachem, a to jediné ji ještě drželo na nohách stejně jako mě. Rychle kývnu a znovu se rozeběhneme k oné uličce. Asi v půlce cesty nás smete k zemi tlaková vlna z nedalekého výbuchu budovy.

Cítím se, jako bych měla tělo v jednom ohni a nedokážu se hnout. Na tváři cítím stékající teplou krev z toho, jak jsem tvrdě narazila hlavou o asfaltovou silnici. Silou vůle zvednu hlavu a natáhnu ruku k dívce, která nevypadá zrovna nejlíp. Moje obavy jsou smeteny, jakmile mi silně stiskne ruku a pomalu se začíná zvedat. I já posbírám své zbývající síly, zvednu se a vzájemně se podpírajíc se dobelháme k nedalekému převrženému kontejneru. Normálně bych tam nevlezla, ale teď to byl vítaný úkryt. Vím, že takhle dlouho naživu nevydržíme vzhledem k tomu, že naši pronásledovatelé již jsou také na nohou a vědí o našem úkrytu. Ty ale, na rozdíl od nás, jejich zranění nezpomaluje.

V naprostém tichu se k sobě tiskneme v temném a zapáchajícím prostoru. Slyším i náš zrychlený dech a každý úder mého srdce. Mám obrovský strach. Nesnáším tohle čekání na smrt. I kdybychom odtud vylezly a utíkaly dál, tak se vzhledem k našemu stavu daleko nedostaneme. Všechny moje úvahy jsou najednou vymazány náhlým zvukem zbraně tažené po zemi a těžkými a šouravými kroky. Zatajím dech a drtím dívce ruku. Nechci umřít takovou potupnou smrtí. Zvuky se stále přibližují a my se snažíme co nejvíce vmáčknout do stěny kontejneru. Pak se kroky zastaví těsně vedle nás a kovový třesk kovu o kov otřese celým prostorem. Vyděšeně sleduji otvor, kde bývalo víko, když se tam najednou objeví popálená a ohyzdná hlava s šíleným šklebem. Víc už nevydržím a ztrácím kontrolu. Zavřu oči a zakřičím z plných plic.

Když je znovu otevřu, tak je všude nečekané ticho a já sedím zpátky ve třídě. Upírají se na mě všechny posměšné tváře spolužáků a neúprosný pohled profesorky. Když do třídy vstoupí dívka, která mě provázela celou mou představou, uvědomím si, že jsem se nechala znovu unést fantasií. Vrátím se zpátky k sešitu a snažím se doplnit si alespoň část zápisu. 

Autor: Eolis, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Město v plamenech: