OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mé druhé já

25.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1185×

Ne, nedokážu to. Déle už ne.

Už to byly tři měsíce. Tři měsíce od té doby, co nás, mě opustila. Tři měsíce, co odešla. Myslel jsem si, ne, doufal jsem, že bez ní dokážu žít, avšak teď jsem si byl stoprocentně jistý. Nezvládnu to.

Poslední týden jsem trávil tím, že jsem hledal sídlo vlkodlaků. Ještě když Elektra žila se mnou a s mojí rodinou, prozradila mi, že jejich sídlo je v Alpách. Nic bližšího jsem se však nedozvěděl. Proto jsem teď prohledával každý kilometr čtvereční.

Byl jsem si vědom toho, že odvážit se vyhledat sídlo jediných nepřátel mého druhu je ode mě jako od upíra sebevražda, ovšem musel jsem Elektru ještě alespoň jednou vidět, říct jí, jak ji miluji…

Celých sedm dní jsem procházel Evropu křížem krážem, ale bez úspěchu. Dnes bylo na řadě Švýcarsko. Připozdívalo se, a proto jsem se rozhodl, že si najdu nějaký nocleh.

Nakonec jsem se ubytoval v jednom z horských penzionů. Vedli ho dva postarší manželé a jejich asi patnáctiletá vnučka. Všichni byli milí, zdvořilí a laskaví. Jejich společnost mi byla více než příjemná.

Hodiny ukazovaly půl osmé večer. Venku byla tma, ale to mi s mým upířím zrakem nevadilo. Spát se mi ještě nechtělo, a jelikož v penzionu nebyla zavedena elektřina, stejně jako ve většině domů ve vesnici, nemohl jsem se zabavit ani třeba sledováním televize. Sešel jsem proto dolů, kde byla recepce a společenská místnost v jednom.

„Á, dobrý den, pane. Určitě máte hlad, pojďte, večeře bude každou chvíli hotová!“ odchytila mě hned na schodech majitelka penzionu a ukázala mi, kterým směrem se dostanu do jídelny. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Děkovně jsem se usmál a pokračoval tam, kam mě stará paní posílala.

V jídelně už u stolu seděla hlava rodiny. Bělovlasý stařík i přes svůj věk vypadal svěže a vitálně. Když jsem vešel, okamžitě zvedl hlavu a pokynul mi na místo naproti sobě.

„Posaďte se, pane.“ po chvíli pokračoval. „Tak jak se vám tu líbí?“

„Jsem Matt.“ představil jsem se a natáhl k němu ruku.

„Dirk, těší mě.“ odpověděl mi hostitel a nabízenou ruku stisknul. „Tak jak se ti tu líbí, Matte?“

„Je tu nádherně. Ticho, klid, čistá příroda. Určitě tady nejsem naposledy.“ odpověděl jsem upřímně. I když jsme si s rodinou, kvůli přístupu k potravě, vždycky vybírali domy v lesích, tomu prostředí tady se nic nevyrovnalo.

Dirk se pousmál. „Ano, máš pravdu. Já tady žiji celý život, od svého narození. Nikdy jsem nebyl nikde v zahraničí, ale nelituji toho. Nevěřím, že by to jinde bylo krásnější než tady.“ s láskou pohladil desku stolu, u kterého jsme seděli. „Tento stůl jsem vyrobil, když se narodila má dcera. Stále je pevný, silný, jako strom, ze kterého je vyroben. Řekni mi, myslíš, že jinde rostou stejně zdravé stromy?“

„No ne, dědo, už se zase chlubíš tím kusem nábytku?“ ozval se ode dveří jemný dívčí smích. Když jsem se otočil, viděl jsem mezi nimi stát vysokou a štíhlou dívku se zrzavými vlasy a zelenýma očima, vnučku majitelů, která nesla talíře a příbory v náručí. Zvedl jsem se, abych jí pomohl, ale ona mě rázným gestem bradou zarazila.

„Děda je na ten stůl opravdu pyšný. Vykládá o něm každému návštěvníkovi, který k nám zavítá.“

„Však se je také čím chlubit! Poctivá ruční práce! Ne jako teď, kdy všechno vyrábějí chladné, neosobní stroje…“

„Ale Dirku, vždyť víš, že mladé nepřesvědčíš!“ stopla svého manžela stará paní. „Jsem Manon a tohle je naše vnučka Silke.“

„Matt.“ představil jsem se znovu.

„Tak doufám, Matte, že máš hlad, protože babička toho opět navařila jako pro celou vesnici.“ usmála se na mě Silke a v tu chvíli Manon přinesla hrnec polévky. Místnost okamžitě pohltila nádherná vůně, při které se mi začaly sbíhat sliny.

„Bylo to vynikající, jste úžasná kuchařka!“ ne, nebyla to jenom zdvořilostní fráze. Opravdu jsem do té doby nic lepšího nejedl.

„Vážně ti to chutnalo?“ ujišťovala se Manon. Jen jsem souhlasně pokýval hlavou, jelikož mě žádná slova chvály, které by dostatečně ocenily, nenapadly.

„A jak dlouho se zdržíš, Matte?“ zeptala se mě, zatímco Silke odnášela nádobí.

„Nevím, asi jen do zítřka. Víte, ne že by se mi tady nelíbilo, ale musím někoho najít a nevím, kde hledat.“ odpověděl jsem po pravdě.

„Do zítřka? To ne! Musíš tady zůstat na oslavy!“ zakřičela z kuchyně Silke, až jsme sebou všichni trhli.

„Bohužel, opravdu nemůžu. Já… někoho hledám.“ odmítl jsem jejich nabídku. „Jaké oslavy?“ i když jsem tady nemohl zůstat, začal jsem se zajímat.

„Oslavy Velkého vlka. Každý rok se pořádají slavnosti jako pocta ochránci vesnice.“ vysvětlil Dirk. Podíval se na svou ženu a ta začala vyprávět…

„Podle jedné pověsti kdysi napadli naši vesnici upíři. Nadpozemsky krásní lidé s ohnivě rudýma očima a dlouhými tesáky. Každý den si vybrali několik vesničanů, kterým krátce nato vzali život.

Vesničané se několikrát vzbouřili a pokusili se upíry vyhnat, nikdy však neměli úspěch. Poté, co mnohé rodiny ztratily své živitele, děti otce a ženy manžely, nezbylo obyvatelům této vesnice nic jiného, než se modlit k Bohu a doufat v brzkou záchranu.

A ta také jednoho dne přišla. Upíři si zrovna šli vybírat své další oběti, když se náhle z lesa vynořil obrovský šedý vlk. Mnohem větší než jakýkoliv z těch, které kdy kdo viděl. Jeho zářivě žluté oči budily dojem, že toto zvíře je něco víc než obyčejný vlk, že je to zvíře s duší. Ladný krok se vůbec nepodobal těžké psí chůzi, ale pohybům kočkovité šelmy.

Vlk pomalu procházel městem. Minul několik lidí i kusů domácích zvířat, která se pásla na svěží jarní trávě, ale ničeho si nevšímal, oči nespouštěl z nezvaných a všemi obávaných návštěvníků.

Všichni upíři se tenkrát shromáždili na návsi a semknuti do obranné formace očekávali příchod vlka. Když se objevil, všichni se přikrčili a začali vrčet. Vlk je však jen pozoroval svýma jantarovýma očima. Chvíli to vypadalo, jakoby se spolu domlouvali, ale nakonec se upíři na vlka vrhli. Všichni najednou. Nikdo nedával zvířeti naději, avšak ono to zvládlo. Roztrhalo všechny upíry na kusy, poté se otočilo a zmizelo v lese. Už ho nikdy nikdo neviděl, jen občas se dodnes dá slyšet z lesa hlasité vlčí vytí. A upíři se v naší vesnici už nikdy neukázali.

Na vlkovu počest se stal jeho druh v naší vesnici chráněný. Je přísně zakázáno zabít tohle nádherné zvíře. Také máme sivého vlka zobrazeného v erbu vesnice a každoročně pořádáme tyto oslavy.“ ukončila své vyprávění Manon.

„A je tato pověst pravdivá?“ začal jsem se zajímat. Protože pokud ano, možná jsem se dostal o kus dál ve svém pátrání. Možná ji konečně najdu. Moji Elektru.

„Někdo tomu věří, někdo tvrdí, že je to jen povídačka, kterou se straší zlobivé děti, když večer nechtějí spát.“ pokrčil rameny Dirk.

„A co si myslíte vy?“

„Já si myslím, že to pravda je.“ odpověděla jako první Manon, v očích se jí odrážel plamen svíčky, která plápolala na stole a dodávala místnosti tajemnou atmosféru.

„Já taky.“ přitakal Dirk. „Zvláštní však je, že i když v tomto lese žijí vlci, nikdy se neztratil jediný kus dobytka a ani se nenašly žádné mršiny. Jako by tam byli a zároveň nebyli.“

„Nebo jsou to jenom historky, které si vymysleli lidé, když neměli co dělat za dlouhých zimních nocí… No co, je to věc názoru.“ vešla rychlým krokem do místnosti Silke a vzala si ze stolu jednu ze svíček. „Jdu spát, dobrou noc.“ oznámila a políbila oba své prarodiče na tvář. Na mě se usmála a odešla.

„Také už půjdu do postele.“ zvedla se od stolu Manon. Mně i svému manželovi stejně jako Silke věnovala úsměv a poté se vydala do svého pokoje.

Všiml jsem si, že Dirk také neměl daleko ke spánku, proto jsem se omluvil a taktéž odešel do svého pronajatého podkroví.

Lehl jsem si a zíral do stropu. Hlavou mi létaly tisíce myšlenek, vévodila však jediná; opravdu mám šanci Elu najít? Znovu jsem si vybavil její tvář. Dlouhé černé vlasy a oči. Její sotva patrný, ne moc častý úsměv. Nejkrásnější úsměv na světě. Hebkou pokožku vyzařující spoust tepla a bušící srdce. Něco, co jsem já neměl. Moc mi chyběla, jak si mohla myslet, že bych to bez ní mohl vydržet?! A vzpomíná na mě vůbec někdy? S takovými neklidnými otázkami v mysli se mi podařilo usnout.

Když jsem se ráno probudil, hodiny právě ukazovaly půl šesté. I přes takto brzkou dobu bylo už v domě živo. Zvedl jsem se a zamířil si to dolů.

U schodů jsem nasál vzduch a ucítil vůni čerstvého pečiva. Z místa, kde jsem zrovna stál, bylo dobře vidět do kuchyně, kde už poletovaly Silke s Manon, v zástěrách a zaprášené od mouky.

„Dobré ráno!“ zamávala na mě Silke, když si všimla, že je sleduji. Také Manon vzhlédla od válu s těstem a mile se na mě usmála.

„Jak ses vyspal?“ začala se ihned starostlivě vyptávat, sotva jsem vešel do místnosti.

„Výborně, jako snad ještě nikdy.“ odpověděl jsem po pravdě a posadil se ke stolu, na kterém bylo vyrovnáno několik upečených a pár ještě syrových bochníků chleba.

„To jsem ráda.“ opět se usmála a začala se věnovat své práci.

„Můžu vám nějak pomoct?“ začal jsem se zajímat a fascinovaně sledoval, jak pod rukama těchto dvou vesnických žen vznikají další a další bochníky.

„Nepleť se ženám při práci pod nohy. Stejně to nedokážeš udělat lépe než ony a navíc jim dáváš záminku, aby tě mohly komandovat!“ ozvalo se zvučným hlasem ode dveří. „Věř staršímu a zkušenějšímu!“ Dirk vešel do kuchyně a na stůl položil ošatku s vajíčky.

„A to jsou zkušenosti, anebo jen dobrá výmluva k tomu, abyste se mohli ulívat?“ otočila se na něj jeho žena.

„Výmluva?“ hrál si na nechápavého, ale hravé jiskřičky v jeho modrých očích ho prozradily.

„Pche!“ uchechtla se Manon a švihla Dirka utěrkou. Ten až nepřirozeně mrštně uhnul a věnoval jí další úsměv.

Jen jsem to pobaveně sledoval, a stejně tak i Silke.

„A pak že babičky a dědečkové jsou staromódní. Dokážeš si představit, že by ses s nimi nudil?“ ukázala rukou na své prarodiče. Jen jsem zakroutil hlavou.

Já a Dirk jsme nechali dámskou část dál dělat svou práci a přesunuli jsme se k velkému jídelnímu stolu. Dirk odněkud vytáhl karty, takže jsme další minuty věnovali partiím žolíka.

„Promiň, jestli se moc vyptávám, ale včera jsi říkal, že někoho hledáš, že?“ začal opatrně a vyhodil pikovou dvojku.

„Ano, to jsem říkal.“ odpověděl jsem mu a zamyšleně sledoval svoje karty. Nakonec jsem se zbavil kárové čtyřky.

„Můžu se zeptat koho? Nějaké děvče?“ Srdcové eso, jak trefné.

Nic jsem neodpověděl a on si moji tichou odpověď správně vyložil.

Důvěrně se ke mně naklonil. „Dám ti radu jednoho starého muže; jestli tu ženu opravdu miluješ, jdi za ní. Nenech si do toho od nikoho mluvit a jednej tak, jak chceš ty sám.“

Díval jsem se do jeho nebesky modrých očí, ve kterých se odrážela moudrost a porozumění. Nevědomky mně ujistil, že to, co dělám, je správné.

Jen jsem mlčky přikývl a pokračoval ve hře. Ještě jsem počkal na snídani, potom jsem zaplatil za nocleh a odešel. Ovšem předtím jsem musel slíbit, že se ještě někdy zastavím a zdržím na oslavy Velkého vlka. To jsem udělal milerád.

Zamířil jsem do právě toho lesa, kde podle pověsti zmizel Velký vlk, a doufal, že se nemýlím. Nemohl jsem se dočkat, až Elektru najdu a znovu ji obejmu. Chyběla mi a chyběla mi moc.

Křižoval jsem lesem tam a zpátky. Občas jsem měl pocit, jako bych narazil na pach, který nepatřil obyčejnému zvířeti, ale pokaždé, když jsem se po něm vydal, během pár sekund se mi ztratil. To mě jen utvrdilo v tom, že jsem na správném místě, ale to bylo asi tak všechno. Ve svém ‚pátrání‘ jsem se nepohnul z místa.

Pro tento den jsem už své hledání vzdal a jen tak se procházel lesem. Zklamaný a zároveň pevně odhodlaný zítra pokračovat. Přemýšlel jsem, kde přečkat nastávající noc. Vrátit se zpátky ke starým manželům nebo zůstat venku?

Z přemýšlení mě vytrhlo zašustění ve křoví, které jsem měl za zády. Tělem mi projelo zamrazení, škubl jsem sebou a rychle jsem se otočil.

Nikde nikdo, ani živáček. Přikrčil jsem se do obranné pozice a rentgenoval každý milimetr čtvereční hustého porostu, hledajíc zdroj zvuku a případného nebezpečí. Když jsem nic nenašel, odvážil jsem se popojít ke křovinám blíž.

Byl jsem ani ne dva metry od místa, které jsem chtěl prozkoumat, když se šelest ozval znovu a vzápětí ze změti větviček a listů s hlasitým křikem vyletěl tmavě hnědý pták.

Zíral jsem na toho opeřence jako na přízrak. O setinu vteřiny později mi konečně docvaklo, že od něj mi opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Uvolnil jsem svůj ztuhlý postoj a v duchu se zasmál sám sobě. Začínal jsem být paranoidní. Ovšem, pořád lepší být paranoidní než mrtvý.

Otočil jsem se a chtěl jsem dál pokračovat v cestě. Zašustění se ozvalo znovu, ovšem já už mu nevěnoval pozornost. Chyba.

Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, z ničeho nic se mi čísi ruka pevně obmotala kolem pasu, tím mi připoutala paže podél těla, a druhá zakryla ústa. Zároveň se svět se mnou zatočil a já jsem ztratil pevnou půdu pod nohama.

Když se mi podařilo alespoň trochu se zorientovat, opožděně jsem se začal bránit železnému sevření. Nepohnulo se ani o kousek.

„Tak přestaneš konečně!“ ozvalo se mi tiché ženské zasyčení těsně u ucha. Neposlechl jsem její příkaz a začal se kroutit ještě víc.

„Nech toho, to jsem já, Carol!“ řekla žena hlasitějším, ale stále i pro mě sotva slyšitelným hlasem. Ztuhnul jsem a přestal se bránit. Drobnou hnědovlasou vlčici Carol jsem si pamatoval moc dobře. Byla to Elektřina nejlepší kamarádka a něco jako máma v jedné osobě. Také nám pomáhala, když mě a moji rodinu před čtvrtrokem napadli jiní upíři.

Když si Carol všimla, že už nekladu odpor, pomaličku povolovala stisk na mých ústech. Sotva jsem je měl volná, nadechoval jsem se k tomu, abych se zeptal, co se děje.

„Pst!“ předběhla mě a soustředěně se zadívala pod sebe. Do té doby jsem nezaregistroval, že jsem se ocitl na stromě. Následoval jsem její příklad a také začal sledovat, co se dole dělo.

Neuběhlo ani deset vteřin a z lesa se přiřítili tři obrovští vlci v různých odstínech šedé barvy. Kousíček od našeho úkrytu se zastavili a začali větřit.

Hodil jsem rychlý opatrný pohled na Carol, ale ta vypadala, že není duchem přítomná. Zhypnotizovaně sledovala scénu před, vlastně pod námi.

Nezbývalo mi nic jiného, než Carol věřit a čekat. Naštěstí se po několika dalších okamžicích vlci rozhodli pokračovat ve své cestě. Skoro slyšitelně mi spadl kámen ze srdce.

Po celou dobu se jí nehnul jediný sval v obličeji, ani nemrkla. Vypadala, jako kdyby byla socha s bijícím srdcem. Se stále stejným výrazem se narovnala a seskočila ze stromu dolů. Udělal jsem to samé.

Znovu jsem se nadechoval, abych jí mohl položit otázku. Ovšem zase mě přerušila dřív, než jsem mohl začít.

„Pojď!“ řekla jenom a v příští vteřině na sebe vzala svoji vlčí podobu.

„Počkej, to nejde, já nejsem…“ chtěl jsem začít protestovat, že jí nebudu rychlostně stačit. Ele jsem nikdy nestačil.

Proud mých slov sněhobílá vlčice zarazila výhružným zavrčením, po kterém se otočila a běžela pryč. Neměl jsem na výběr, musel jsem ji následovat.

Neběželi jsme dlouho a ocitli se na nějakém malém vybetonovaném plácku, sloužícím nejspíše jako parkoviště, vedle malého obchůdku se smíšeným zbožím a hostince. Jmenoval se ‚U Vlčí tlapy‘. Uchechtl jsem se. Donutilo mě to přemýšlet, jestli ten název má nějakou souvislost s blízkým sídlem vlkodlaků.

Zatímco jsem se rozhlížel okolo, Carol na sebe vzala zpátky lidskou podobu a začala si vyřizovat nějaký hovor.

„Carol?“ začal jsem znovu pokládat otázku a doufal, že na potřetí se mi to povede. Zvedla ke mně oči a mlčela. Bral jsem to jako povolení. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se na první věc, která mě napadla.

„Já?“ zamračila se. „Spíš co tady děláš ty, ne? I když, mám jistou představu…“

Nadechoval jsem se na další větu, ovšem někdo byl zase rychlejší…

„Doufám, že máš dost dobrý důvod mě sem volat, protože jestli ne, tak…“ rozezněl se po okolí naštvaný ženský hlas. Pro mě nejkrásnější hlas na světě… Patřil vysoké tmavovlasé vlčici s šedozelenýma očima, ve kterých jsem se tak často ztrácel. Elektra, moje Elektra. Jen jsem doufal, že přídomek ‚moje‘ stále platí.

„Matte!“ vykřikla, když si mě všimla. Chvíli vypadala, že nevěří vlastním očím, a potom, dřív, než jsem si to stačil uvědomit, ke mně přiskočila a pevně mě objala. Pevně jsem jí objetí opětoval a nakonec udělal to, po čem jsem celé ty tři měsíce toužil; políbil jsem ji.

Snažil jsem se dát do toho polibku všechny své pocity. To, jak jsem šťastný, že ji opět vidím. Jak moc mi chyběla a nejvíc to, že ji miluji. A podle toho, s jakou náruživostí mi polibky oplácela, jsem věděl, že je na tom stejně.

„Ehm, ehm.“ přerušilo nás rázné Carolino odkašlání. Do Ely jako by v tu ránu uhodil blesk, rychle ode mě odskočila a zatvářila se kajícně.

„Promiň, já zapomněla.“

Carol se na tváři usadil prázdný, nic neříkající výraz. Nevěděl jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že to není nic příjemného.

„Dejte si pozor, teď má službu Zach, nevím, jak bys mu vysvětlila přítomnost upíra na vlčím území. Pokud bys tedy dostala možnost.“ obrátila se na Elu. Ta jen souhlasně přikývla. „Už ho dneska potkali, takže znají jeho pach.“ dodala. A dříve, než jsem se stačil nadát, Carol byla pryč. Zůstali jsme s Elektrou sami.

Otočila se na mě a v očích se jí zračila zloba. Zloba na moji osobu. Moc dobře jsem věděl proč a plně jsem s ní souhlasil.

Ovšem než Ela stačila začít na mě chrlit výčitky, promluvil jsem já.

„Ano, vím, že jsi na mě naštvaná a taky vím, že máš pravdu. Neměl jsem tady chodit, ale… Říkala jsi, že budeš pryč jen pár týdnů, ovšem už to jsou tři měsíce a já… Bál jsem se, že se už nevrátíš.“ poslední větu jsem už jen zašeptal. Ale musel jsem to Ele říct, musel jsem znát její odpověď, vědět, na čem jsem.

Neslyšel jsem, kdy ke mně Elektra přišla, ale vzápětí jsem ucítil její dlaň na své tváři. Zavřel jsem oči a opřel se do ní.

„Neměl jsi sem chodit.“ zašeptala. „Mohli tě zabít.“ Přistoupila ještě blíž. „Ale jsem ráda, že jsi tady!“

„Mě se jen tak nezbavíš.“ odpověděl jsem ji. Zasmála se tichým, jemným smíchem. Nevydržel jsem to a vtáhl si ji do dalšího, o dost vášnivějšího polibku.

„Jsi tu pěšky nebo autem?“ zeptala se mě Elektra, když jsme se od sebe konečně odtáhli dál než na pár centimetrů. Slovo ‚konečně‘ se opravdu hodilo, protože jsme ve vzájemném objetí strávili minimálně půl hodiny.

„Pěšky.“ odpověděl jsem jí. Zároveň s mou odpovědí Ele zazvonil mobil.

„Tak půjdeme po svých… nebo ne.“ zvedla oči od telefonu, kde si četla přijatou zprávu. Otočila se a šla pryč.

„Půjdeme kam?“ křikl jsem za ní a pospíšil si, abych ji doběhl.

„Chceš si tady snad rozložit tábor?“ rozhlédla se po parkovišti.

„Ne, nechci…“ přitakal jsem jí a čekal, že bude pokračovat. Neudělala to. Místo toho zamířila za roh, kde stálo asi deset aut. Šla přímo k tomu nejmodernějšímu, kde se sehnula a od výfuku vytáhla klíčky.

Zamyšleně si je prohlížela a potom se otočila zpátky na mě.

„Neumím řídit.“ svěřila se mi se svým problémem. „Doufám, že ty ano.“

Přikývnul jsem, ona po mě hodila svazkem a sama zamířila ke dveřím spolujezdce.

Měl jsem chvíli na to, abych si prohlédl, jaké auto mám vůbec před sebou. Bylo černé barvy, upravená světla a široké pneumatiky. Snížená střecha z jiného materiálu, snad kabriolet. Tmavá skla a vzadu nad kufrem křídlo. Jediné, co jsem dokázal určit, bylo to, že se jednalo o Mazdu. Více jsem ani se svými velmi dobrými motoristickými znalostmi nepoznal. Ale bylo dost dobře vidět, že toto auto si vzal do péče vynikající mechanik.

Usadil jsem se na místo řidiče a pečlivě se rozhlédl kolem sebe. Uvnitř to vypadalo ještě lépe. Celý interiér byl laděný do kontrastní světle kávové barvy. Potahy nebyly z pravé kůže, ale to na luxusnosti nijak neubíralo. Jelikož skoro všechno bylo mechanické, měl jsem pocit, jako bych ovládal auto, které se bude vyrábět někdy za dvě desetiletí.

„Co to je?“ vypadlo ze mě okouzleně. Být v takovém vozidle byl určitě sen každého motoristy.

„Výtvor, který vznikne, když se pár vlkodlaků nudí. Will a Imala zařizovali úpravu zevnějšku, jsou to nejlepší automechanici a konstruktéři, které znám. No a Dash je blázen do počítačů, takže podle toho, co jsem zachytila, když mi tohle předával, polovina věcí se ovládá hlasem nebo tlačítky. Bohužel, jediné, co jsem si zapamatovala, je k čemu slouží tohle to.“ ukázala na jasně červený spínač vedle řadící páky. „Tímhle se všechny technické vymoženosti vypnou.“ pokrčila rameny. „Takže jestli chceš, klidně si to tu všechno prozkoumej, ale po mně nic nechtěj vědět.“

Rozhodl jsem se její nabídky využít a jako první jsem si zkusil pohnout s páčkou v místech, kde obvykle bývá startér. Auto slabounce zamručelo a naskočil motor. Předl tak tiše, že jsem ho skoro ani neslyšel. Zároveň se na palubní desce objevily všechny tachometry a ukazatele. Také jsem si všimnul malého papírku. Natáhl jsem se pro něj a podíval se, co je na něm napsáno. Byl adresován pro Elu.

„Na, někdo ti tu cosi nechal.“ podal jsem ho Elektře. Se zájmem se do něj začetla a poté se uchechtla.

„Tak to si jenom myslíš…“ zašeptala si pro sebe. Potom se otočila na mě. „Dash mi tu nechal vzkaz, že prý se konečně budu muset naučit řídit. Jak říkám, jen si to myslí.“

„Aha, ale jestli chceš, tak tě sem pustím…“

„Ne!“ odmítla ihned. „Technice nevěřím a věřit ani nebudu. Tudíž se ani nemusím učit ji používat.“

„Jak myslíš.“ pokrčil jsem rameny a začal věnovat pozornost cestě před sebou. Stačil jemňoučký pohyb a auto se rozjelo. „Ale musíš navigovat.“

Netrvalo dlouho a zalesněná krajina okolo se začínala měnit na průmyslovou. Zeleně ubývalo, zato beton a lidský zásah byl cítit kamkoliv se člověk, v mém případě upír, podíval.

Ela mě nakonec nasměrovala k jedné nově vypadající bytovce. Auto jsme nechali v podzemní garáži a sami výtahem vyjeli do šestého patra.

U dveří se ke mně Elektra otočila čelem a zacinkala klíči v pravé ruce.

„Vítej u mě skoro doma.“ mrkla na mě a vešla dovnitř. Rychle jsem ji následoval.

„Skoro doma?“ nechápavě jsem se na ni zamračil. Přikývla.

„Tenhle byt mám napůl s Chrisem, ostatně stejně jako většinu ostatních…“

Zvedla se ve mně vlna nevole. Žárlil jsem na toho neznámého Chrise. Ovšem, kdo by nereagoval stejně na to, když mu jeho přítelkyně oznámí, že bydlí s jiným mužem, se kterým nemá žádný příbuzenský vztah?

„Kdo je Chris?“ vyjel jsem na ni o něco ostřeji, než jsem měl v plánu. To už jsme se přesunuli do kuchyně. Ona zamířila přímo k lednici, ze které si vytáhla plechovku limonády. S klidem Angličana se opřela o kuchyňskou linku, otevřela si nápoj a zhluboka se napila.

Po celou dobu jsem ji pečlivě sledoval a nedočkavě čekal na její odpověď. Vytáčelo mě, jak to protahovala. Byl jsem netrpělivý a tak trochu jsem se i bál. Toho, že si za ty tři měsíce za mě našla náhradu.

Byla si vědoma toho, jak moc mě napíná, a vypadalo to, že to snad dělá schválně.

„No tak…“ popohnal jsem ji s odpovědí.

„Kdo je to Chris…“ řekla si spíš jen tak pro sebe. Potom zvedla oči ke mně. „Vyber si. Kolega, spolubydlící, nejlepší přítel, bratr…“ Znovu si upila. „A v současné době i můj manžel.“

Projela mnou ostrá bolest, jako by byl do mě uhodil blesk. Ne, mnohem horší. Psychická bolest, které jsem nemohl uniknout, pocit zrady. Kudla do zad.

„Ty… ty jsi vdaná?“ zašeptal jsem raněně. Takže mě opravdu přestala postrádat tak brzy? To bolelo. „Měla jsi vůbec někdy v úmyslu se k nám, ke mně vrátit?“ Přestože jsem odpověď tušil předem, musel jsem ji slyšet. Od ní.

„Samozřejmě že měla!“ vyjela na mě ostře. Sjel jsem ji skeptickým pohledem.

„Vážně? A nebude tvému manželovi vadit, že mu zahýbáš s jiným?“ na slovo ‚manžel‘ jsem dal obzvlášť důraz.

Povzdechla si. Jako by tu byla ona ta chudinka, tou podvedenou, které se v jediné vteřině zhroutil celý svět.

„O Iris víš, že?“ zeptala se mě. Ano, její dceru jsem znal, něco málo mi o ní už řekla.

„Co s tím má to dítě společného?“ hořký tón ve svém hlase jsem nedokázal potlačit.

„Všechno.“ odpověděla prostě. Nechápavě jsem nadzvedl obočí. „Je mojí dcerou i úředně, adoptovala jsem si ji. A to jde pouze do celých rodin. Proto jsme se s Chrisem dohodli, že to uděláme takhle. Ano, máme společné manželství a dítě, ale to je tak všechno.“ V duchu mi svitla naděje, že možná není úplně všechno ztraceno. Že se všechno vysvětlí.

„Takže mezi vámi opravdu nic není?“ ověřoval jsem si. Vykřivila rty do jemného úsměvu.

„Víš, kdysi o nás Carol řekla jednu docela pravdivou věc: Ti dva se buďto zabijí navzájem, nebo vyvraždí všechny kolem sebe a potom se zabijí navzájem.“ uchechtla se. „A já s ní souhlasím. Dát nás dva dohromady…. Bože můj, následky by byly horší než po svržení atomovky na Hirošimu.“

Pomalu jsem došel až k ní a vlastním tělem ji přitlačil na pracovní desku. Nechala se, ba co víc, sama mi obmotala paži kolem krku tak pevně, že mi zabránila v sebemenším odtažení.

„Možná jsem hrozný sobec, ale jsem za to rád.“ Rty jsem jí přejel přes čelist až na krk. „Nerad se dělím.“

„Zvláštní, já taky ne.“ zapředla jako kočka a slastně přivřela oči. „Takže doufám, že mě nehodláš v nejbližší době pustit k vodě.“

„Ne, to opravdu udělat nechci. Vím totiž o mnohem lepších věcech na práci…“ zašeptal jsem jí svůdně do ucha. Trhaně se nadechla. Pochopila, kam mířím. Tedy ne že by to nebylo očividné.

„Jo, já taky. Například odnést si své věci k sobě do pokoje, aby se mi neválely po celém bytě.“ s tím se mi vysmekla a odcházela pryč. S povzdechem jsem ji následoval.

Svými věcmi myslela jen jeden batoh. Ne batoh, batůžek, skoro kabelku. Opravdu nepořádek.

Opíral jsem se o dveře v Elině pokoji a sledoval ji, jak ukládá nějaké papíry do psacího stolu. Rozhlédl jsem se po místnosti. Celá byla laděná do azurově modré barvy, s nábytkem z naoranžovělého olšového dřeva. Koberec byl taktéž modrý, jen o odstín tmavší než okolí. Celou jednu stěnu zabírala obrovská okna, skoro to vypadalo, že zeď je skleněná. Pro upíra dosti nevýhodné. Slunce nás sice neupálí, jak to bývá v lidských hororech, ale když se nám dostane na kůži, štípe. Jedinou opravdu účinnou ochranou je opalovací krém s vysokým UV faktorem, ale ani ten nefunguje stoprocentně. Naštěstí měla Ela v oknech dlouhé závěsy. Vytvářely v místnosti šero, které ovšem nám, tvorům s vynikajícím zrakem, vůbec nevadilo.

Celou pravou stranu od okna zabírala jedna velká knihovna, od podlahy až po strop zaplněná knihami v jazycích, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Dále stály dvě skříně, mezi kterými se mačkal psací stůl, na kterém stálo rádio ještě snad z předpotopní doby. To a lustr na stropě byly jediné zásahy techniky. Opravdu ji zrovna nemusela.

A nakonec kus nábytku, který mě v tu chvíli zajímal nejvíce…

„Tak tohle je čistě moje království.“ Ela se narovnala od stolu a gestem ukázala po celém pokoji.

„Máš to tu pěkné.“ musel jsem uznat. „Obzvlášť ta postel vypadá lákavě…“

V očích se jí nebezpečně zatřpytilo. „Copak, chceš si ji vyzkoušet?“ laškovně si olízla ret.

„Že by?“ Ona mě už trápila dost, teď byla řada na mně. „Tak jo.“

Přistoupil jsem k ní, pevně ji objal a znovu se zmocnil jejích rtů. Pomalu jsem ji posouval směrem k posteli. Nakonec to byla ona, kdo toho druhého stáhnul do peřin. A poté nám už nic nebránilo naplno se věnovat jeden druhému…

Mezerou mezi závěsy bylo vidět část noční oblohy poseté hvězdami. Všude panovalo ticho, které rušily jen naše nádechy. Celou levou část mého těla zahřívalo to Elino, přitisknuté tak pevně, že mezi námi nebyl centimetr volného prostoru.

Něžně jsem se Elektře probíral vlasy. Konečně, po tak dlouhé době, jsem byl s osobou, kterou jsem nadevše miloval. S Elektrou, stále ještě mojí Elektrou, mým druhým já.

Ela sebou zavrtěla, ze spánku zašeptala mé jméno a jemně se usmála. V tu chvíli jsem byl neskutečně šťastný.

Kdyby mi ještě před rokem kdokoliv řekl, že se jednou budu zdržovat v přítomnosti vlkodlaka, co víc, že se do něj zamiluju, vysmál bych se mu do obličeje. Teď jsem věděl, že mě od Elektry nikdo a nic nedostane. Že ji chci mít po svém boku až do konce naší věčnosti. Dokud nás smrt nerozdělí…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mé druhé já: