OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Labutí píseň

07.06.2011 (17:00) • LostAngel • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1791×

V hlavě mi zněl její zpěv, ty tklivé a tak smutné tóny. Bylo mým posláním sepsat její zpěv do not, ale kdo by čekal, že spolu s ní, zemřu i já!

Když jsem byl malý, sotva sto třicet centimetrů do výšky, povídával mi tatínek pohádku o krásné labuti, která svým krásným zpěvem poblouznila smrtelníka, a to ho dovedlo k záhubě. Myslel jsem si, že spletl jenom děj známé opery a trošičku si ho poupravil, ale na sklonku svého života, jsem si uvědomil, že je to můj osud.

Vrásčité prsty svíraly hrnek kafe a přes silné brýle jsem se snažil najít nějakou inspiraci v horkém nápoji. Byl jsem už starý, a jak říkávaly babky ze sousedství, starý mládenec. Nikdy jsem ve svém životě nenašel pravou lásku v podobě ženského pohlaví. Mojí láskou se stala hudba a navždy jí zůstala. Psal jsem koncerty, skladby, nejrůznější melodie ale mým největším dílem se měla stát moje smrt.

Právě ten den, co jsem seděl s hrnkem kafe, mě popadla múza. Chytila mě se vší vervou a nemohla se mě za nic na světě pustit. V hlavě se rozezněl první náznak melodie a prsty ze zvyku si ji lehce vyťukaly o šálek kávy. Říkal jsem si, že z toho nic nebude a zahleděl jsem se na modré nebe bez mráčků. Další tóny na sebe nenechaly dlouho čekat a já je slyšel tak dobře, že jsem se musel dokonce ohlédnout, jestli někdo nesedí u mého klavíru a ty tklivé tóny nevyhrává. V tom mě bodlo u srdce a na moment se mi zatočila hlava. Před očima se mi zjevil krásný velký pták s bílým peřím a ostře žlutým zobákem, jak bolestivě kouká přímo na mě.

Rychle jsem pohodil hlavou a zamžikal očima, přelud náhle zmizel. Popadl jsem hrnek a došel si napustit čistou vodu. V zápětí mě ale dohonil další kousek melodie, který mě natolik uchvátil, že jsem položil hrnek a došel až ke klavíru a usedl k němu. Jemně jsem přejel prsty přes klaviaturu, jako bych hladil svou lásku. Pak jen stačilo vybavit si tóny, které mi před malou chvílí hrály v hlavě a znova si je zopakovat. Popadl jsem noty a začal zapisovat jednu notovou hlavičku vedle druhé, osminky, celé i půlové noty, pospojoval jsem je legáty a čekal na další přísun inspirace.

Místo toho přišlo další, o dost silnější, píchnutí u srdce. Zhluboka jsem se nadechl a začal vymýšlet další noty. Opět celé i půlové, dokonce i čtvrtinové noty. Hlavě se mi stále přesněji s více detaily zjevovala ta nádherná labuť, která mě provrtávala pohledem. Když můj přelud v podobě ptáka otevřel zobák a z něho se vynořily skvostné tóny srdcervoucí melodie, uvědomil jsem si, co mě čeká za osud.

Smrt!

To slovo se do mě provrtávalo jako ostrá čepel nože, jenom pomyšlení na to slovo, mi svíralo žaludek. Ale osud je osud, a já se musel zbavit těch dotěrných, i když přenádherných tónů, které se ozývaly v hlavě. Psal jsem noty jako stroj, pocítil jsem pocit důležitosti, ale ten se roztříštil při dalším bodnutí u srdce.

A pak, když už jsem cítil, že se blížím k závěru toho skvostného díla, otřel jsem celé propocené čelo a musel jsem zamrkat, abych vyplavil slzy z očí, které se tam nahrnuly, když mě začaly šíleně pálit. Cítil jsem, že nejsem v pořádku, přesto jsem si nemohl dovolit v tuhle chvíli zavolat záchrannou službu.  Ne! Nesměl jsem! Musel jsem dopsat svou labutí píseň. Svoje poslední dílo! Věděl jsem, že bude moje poslední, možná i díky tomu, že se mi stále před očima zjevovala bílá labuť.

Další noty jsem dopsal, ale už jsem skoro neudržel tužku v unavených prstech. Celý jsem se chvěl a lapal jsem po dechu. Chtěl jsem si skočit pro sklenici vody, ale byl jsem psychicky připoután ke klavíru. Chtěl jsem, aby to skončilo, ale jinak, chtěl jsem si zavolat záchranku a přestat vnímat tu srdcervoucí melodii.

Naštěstí, pro mě utrpení skončilo hodně brzy. Můj přelud, moje halucinace naposled zvedla hlavu se žlutým zobákem, zazpívala poslední tón a její hlava spočinula na vodě, úplně bez života.

S labutí jsem zemřel i já, ale zanechal jsem po sobě umělecké dílo, které se hrálo jeden čas tak často, že kdyby mi to býval někdo někdy řekl, jak tě živ bych mu to nevěřil.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Labutí píseň: