06.06.2014 (17:00) • junekre • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 937×

„Jinej“

Přes žaluzie sem proniká sluneční světlo, v jeho paprscích poletují částice prachu a neustálý šum se rozléhá celou třídou. Nějaký kluk píše vzorce na tabuli a tu a tam se ještě ozve tlumený smích.

Už sedm let chodím do jedný a tý samý třídy, každej den chodím do školy s pocitem, že budu zase sedět sám a čumět do blba. Tenhle rok k nám propadl kluk z dalšího ročníku, nedávno jsem s ním byl venku, bylo to poprvý po třech a půl letech, co jsem šel takhle s někým ze třídy ven.

Sluneční paprsky se odrážejí od parapetu na mou tvář a kluk naproti něco pouští na tabletu.

Každou přestávku jen sedím v koutě a s nikým se nebavím, jsem ve svým světě. Někdy se mi stane, že se začnu zničehonic bát a musím jít někam do klidu. To pak obvykle skončím v kabince na záchodě a pustím si něco do sluchátek.

Mezi lavicemi se prochází postarší učitel, když tu náhle sebere mobil jedné dívce, něco řekne a po chvilce jí ho zase vrátí.

Občas pozoruju ty předčasný paničky kolem a myslím si, že jsem něco víc, ale pak si uvědomím, že jen žárlím. Závidím těm lidem tady, mají všechno, co jsem mohl mít i já, ale narozdíl od nich nemám nic. Jsou ve třídě lidi, se kterýma bych si možná mohl rozumět, jedný holce zemřel táta a vypadá i trochu vykrouceně, další jsou znuděný životem, ale v minulosti jsem se choval jak debil, a teď mě nemůžou vystát. Myslí si, že jsem úplně mimo, a asi maj pravdu.

Zničehonic se za mnou objeví učitel, chvíli se mi dívá přes rameno a poté beze slova vytrhne list papíru z mého sešitu. Po chvilce se mé ruce opět dají do psaní na vytrhnutý list papíru.

Kolikrát jsem přišel do školy zfetovanej, měl jsem 153 neomluvenejch hodin, podezírali mě z krádeží, a přesto jsem nikdy neměl ani dvojku z chování. To díky mý třídní, která nade mnou dodnes stojí jak strážný anděl, jí můžu vděčit za svůj život a taky jí to nikdy nezapomenu. Bylo období, kdy jsem furt chodil v zimě za školu na trubky, to už to u nás šlo fakt do extrému. Jednou, když jsem takhle přišel domů dřív a nakecal jsem mámě, že jsme byli na školním výletě, zavolala třídní a zeptala se, kde jsem byl celej ten týden. Máma na dojezdu jí pak řekla pravdu. Nakonec mi to třídní omluvila…

Za okny si pomaličku kráčí černobílá kočka, kluk naproti posílá nějaký vzkaz a učitelův hlas se ztrácí v neustálém šumu.

Pamatuju, že když jsem měl jen pár hodin do reparátu, tak mi otčím furt říkal, jakej jsem chcípáček, že budu opakovat, že jsem jen debílek, co jednou bude hulit cigány. Pak, když jsem to udělal, tak prej, že se mě jen snažil vyhecovat. Vlastně jsem pořád v týhle třídě jen díky párnu, celý prázdniny jsem na ten reparát sral a až na poslední dva dny jsem se u Pítýho v Hornický nafetoval a jakžtakž se to naučil.

Hornická, to bylo něco… Originál feťácký doupě, nešly ani zamknout dveře, elektřina se brala načerno z chodby, netekla teplá voda a v celym bytě bylo asi 6-7 postelí, absolutně nevyužitých, jinak to byl až na pár stolů a jedný mikrovlnky úplně holej byt. Pítý si už šlehal léta, měl… má céčko, kolikrát si šlehnul úplně v pohodě přede mnou, a to samý jeho známý, který si s sebou přivedl, ale na ty si člověk musel dávat pozor, hrozně čórovali. Já měl taky několikrát příležitost si šlehnout, ale naštěstí se od toho upustilo, protože ségra po tom, co si sama šlehla, začala hysterčit, ale myslím, že kdybych chvilku dělal herečku, tak by mi to ještě sama píchla. Pamatuju, že když se Pítýmu narodil malej Tomášek, tak jsem s ním i spolu se ségrou šel do porodnice a on už měl rovnou připravený psaníčko pro Verču, ta si dala čáru hned na hajzlu. Ta byla taky přehnaná… Kolikrát se v Hornický na stole kartičkoval i gram a malej Tomášek byl v autosedačce jen kousek od toho. Kolikrát jsem jim ho hlídal za kilovku, ale kupodivu se jim povedl, fakt byl rozkošnej. Vím, že Verča má ještě jedno dítě, ale vzala jí ho sociálka, myslím, že teď je snad u svýho táty. Jinak Verča je papírově vdaná za nějakýho černocha, ten jí za to platil nájem a…

„Ticho!“

Nastalé ticho zanedlouho opět vystřídá neustálý šum.

Vrátit bych to zpátky nechtěl, ale přesto jsem rád za to, co jsem zažil. Takový úlety… Ty Pítýho výkruty, noční „mise“, Joker… Pamatuju, jak jednou, když jsme byli v noci v Jokeru zazásekovaný, přišel nějakej frajer, úplně přefrčenej, a nabízel nám porcelán z doby Rakouska-Uherska, stříbrný příbory, dokumenty zhotovený za první republiky a podobný chujoviny… Frčel jsem asi tak půl roku obden, každý tři dny. Máma i otčím frčeli taky, mámu jsem i párkrát viděl, jak si dává čáru.

Mé oči se upírají k dívce o pár lavic vepředu a ruce si neustále hrají s propiskou.

Kdysi jsem byl zamilovanej do jedný holky ze třídy, možná ještě trochu jsem, těžko říct… Dal jsem jí i růži na lavici, ale když jsem pak na ni čekal před školou, tak sotva jsem ji zahlídl, hned jsem utekl. Nedávno jsem si začal psát s další holkou, dělal jsem si i srandu, a i když jsem se tentokrát fakt snažil jak kokot nechovat, má mě akorát za čůráka a nechce se na mě ani podívat, chtěl jsem si jen v pohodě pokecat, zařadit se, ale… Už je pozdě, do tohohle vlaku nenastoupím, oni jsou tam a já jsem tady. Až za deset let potkám někoho ze třídy, tak se akorát pozdravíme a půjdem dál.

Náhle mi padne propiska na podlahu, dívka z lavice od vedle mi ji beze slova podává a mé ruce se dají opět do psaní.

Autor: junekre, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek „Jinej“: