OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dvojitá zrada

05.05.2011 (16:00) • FailleDraco • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 937×

Zrozená jsi v horách v temném ranci Alagaësie. Moc a síla draků ve tvých žilách koluje. Prastarý je národ, který zrodil sestrou svou. Jsi jeho bílé svědomí, dcera draků kráčí tmou.

Seděla jsem v koutu tmavé místnosti a dívala se na chlapce, jenž byl přiváděn v okovech. V jeho očích jsem viděla divokost, surovou sílu a nenávist, ale přesto jsem věřila, že je schopen i lásky a něhy. Nenáviděl každého z našeho rodu, i nemluvně pro něj byl nepřítel na život a na smrt. Nenáviděl nás všechny. Bez vyjímky. Viděla jsem tolikrát přivádět naše nepřátele do téhle místnosti, před rodovou radu. Ale nyní to bylo jiné. Necítila jsem k němu nenávist jako k ostatním Křivopřísežníkům. Něco mě k němu táhlo.

Posadila jsem se po boku otce, po jeho levici, a opět se podívala na chlapce. Až teď jsem mu pořádně viděla do tváře a mohla si ho prohlédnout. Díval se přímo na mě šedýma bouřkovýma očima, které lemovaly dlouhé černé řasy. Delší tmavé vlasy mu spadaly do obličeje. Rty měl stažené do posměšného úšklebku a pohrdavě si nás všechny měřil. Byl hodně vysoké postavy a řekla bych že i svalnatý. Nejspíš byl i dobrý bojovník, protože muži, kteří ho přivedli, měli drobná zranění a potrhané oblečení.

Nevnímala jsem dění ani výměnu názorů starších, ani souhlasné bručení ostatních. Pouze rozsudek byl důležitý a ten byl vždy jediný. Lidé, kteří sem byli přivedeni jako zrádci, nikdy živí neodešli. Rozsudkem vždy byla smrt. A dnešní den nebyl vyjímkou.

„Elenë, vstávej,“ někdo mnou zatřásl. Zamžourala jsem do temného pokoje a poznala rysy Arnarma, „Křivopřísežníci zaútočili, jdou si pro Morzanova syna, Murtaga. Musíš rychle utéct.“

„Ne, budu bojovat,“ vyskočila jsem z postele a natáhla se po meči, ale než jsem se nadála, tak mi Arnarmo držel ruce za zády a vlekl mě z pokoje pryč. Snažila jsem se mu vzepřít, ale jeho silné paže mi bránily. Zadním východem mě odvedl z paláce a předal mě do rukou nějakého muže. Podle vůně jsem poznala otce.

„Klid, Elenë. Jsem to já,“ potvrdil mi moji domněnku táta. Arnarmo ke mně přistoupil a sklonil se k mým rtům a něžně mě políbil.

„Sbohem Elenë, věřím, že se jednou potkáme,“ na to se Arnarmo otočil a běžel k paláci, bojovat ve přední linii, přesně tak jak ho to učili. Otec mi pomohl do sedla a tryskem jsem se vydali pryč z paláce, jak jsem se později dozvěděla, na příkaz rady.

Běžela jsem temným lesem. Slyšela jsem za sebou dusot kopyt a mužský smích, ale byli ode mne ještě daleko. Ještě chvíli jsem běžela, než jsem se dostala na mýtinu, kde seděla moje rodina.

„Našli nás,“ zakřičela jsem a přiběhla celá udýchaná k otci. Matka ani otec dlouho nemeškali. Matka mi přes ramena přehodila černý plášť a otec přivedl našeho nejrychlejšího koně. Mamka mi podala do ruky menší vak, ve kterém bylo vejce a přehodila jsem si ho přes rameno. Táta ke mně přistrčil mého mladšího brášku.

„Poslouchejte, oba dva teď pojedete co nejrychleji pryč. Elenë, vkládám do tebe důvěru, že zachráníš nejen vás dva, ale i vejce,“ řekl otec. Na to mě i brtatra spěšně objali. Táta mi pomohl do sedla a posadil brášku za mě. Dala jsem si nohy do třmenů a Mahtion mě objal kolem pasu. Chtěla jsem pobídnout koně k trysku, ale táta mě zarazil. „Elenë, vezmi si to,“ řekl tiše táta a podal mi svůj meč.

„Tati, budeš ho potřebovat. Nemůžu ho přijmout. Meč slouží dobře pouze svému majiteli.“

„Ne, meč ti bude dobře sloužit. Věř mi a teď už jeďte.“

Chtěla jsem se ještě na spoustu věcí zeptat, ale otec plácl koně přes zadek a kůň tryskem vyrazil kupředu. Mahtion tiskl svojí hlavičku k mým zádům a tiše zvlykal. Oba dva jsme věděli, co naše rodiče čeká. Smrt. Ta jediná může zmařit náš úkol, chránit vejce před Královstvím. Slyšela jsem v dálce narážení kovu o kov, křik rodičů. S každým výkřikem pláč Mahtiona sílil. Nevěděla jsem, kam se mám vydat, ani co mám dělat, ale věděla jsem, že se protivníkům budu muset postavit. Dřv nebo později.

Sedmnáctiletá tmavovlasá dívka, jedna z posledních rodu, jela stemnělým lesem. Studený výtr ji čechral vlasy a sušil slzy, které ronila pro svůj mrtví lid. Nevěřila, že někdo z jejího lidu přežil, pouze ona a její bratr přežili dva nájezdy Křivopřísežníků a jen díky tomu, že byli nuceni odejít bez boje a nechat svůj lid padnout. Dívku však na srdci tížily dva obrovské kameny. Cítila zradu ke svému rodu a to hned dvojitou Nepomohla v boji, ale také se zamilovala do člověka, ke kterému smí cítit pouze nenávist. Ale také musí chránit dračí vejce, které chce Království za každou cenu dostat zpět.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojitá zrada: