OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Duch Vánoc

14.07.2022 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 844×

Caitlin stála před jeho domem. Vlastně ani nevěděla proč. Už se sem nikdy nechtěla vracet. Neměla to tu ráda. Starý viktoriánský dům vypadal sice na pohled majestátně, magicky a svým způsobem byl opravdu nádherný, ale ona se tu nikdy necítila dobře. Naštěstí tu moc času dohromady nestrávila, ale i to málo jí stačilo k tomu, aby věděla, že tohle místo jí k srdci nikdy v životě nepřiroste. Kousek opodál bylo postavené mauzoleum a starý hřbitov předků jednoho z dřívějších majitelů. Historie domu a přilehlého okolí spadala několik staletí zpět. Podrobně se o ni nezajímala, nikdy k tomu neměla důvod, a vlastně ani nechtěla. Všehovšudy tu nárazově strávila několik měsíců. Toto období už ale měla za sebou. Nerozešli se ve zlém, ale tenkrát cítila víc než jen malou bolest. Přesto jeho nabídku na strávení Štědrého večera v jeho společnosti přijala. Byla nachystaná na osamocené svátky. Oba rodiče byli už po smrti, sourozence neměla a přátelům nechtěla kazit štědrovečerní pohodu svou přítomností. Když se ale ozval on den před Vánoci, jeho nabídku přijala. Ani nevěděla proč. Možná nechtěla být až tak sama a on nechtěl být sám. A tak tu stála před tím děsivým domem a hypnotizovala ho. Musela mhouřit oči. Kolem ní vál silný vítr, který ze sněhových vloček tvořil bílé provazce. Nebyla vidět ani žádná světla v oknech a na terase. Ona ale poryvy větru a sněhu prakticky nevnímala. Povzdechla si a se schoulenou hlavou mezi rameny pomalu vystoupala po schodech ke vchodovým dveřím. Před nimi se otočila a zadívala se na scenérii před domem. Naklonila hlavu na stranu a zamžourala do tmy. Zdálo se jí, že v bílé hradbě zahlédla černou postavu. Zatřepala hlavou a několikrát zamrkala. Šálily ji snad smysly? Vysoké černé cosi se nehýbalo a sníh obtékal kolem něj. Upřeně nehybnou masu sledovala. Najednou se pohnula. Caitlin se napřímila a vytřeštila oči. Tmavá postava se začala hýbat a přibližovala se k ní. Žena se nedokázala pohnout. Stála na místě, jenom ustoupila o pár kroků dozadu. Tělem se jí rozlil pocit strachu. Nemohla se hýbat ani spustit oči z přibližující se tmavé postavy.

„Cat, drahá!“ ozvalo se těsně vedle ní. Žena vykřikla a zavrávorala. „Zlato, promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ natahoval se k ní její bývalý přítel. Caitlin zvedla ruce v odmítavém gestu a vrhla po něm rozčilený pohled. Během několika vteřin ale změkl. Rychle se podívala do tmy bičované sněhovou vánicí, ale černá postava zmizela.

„Baltazare, ty ignorante, moc dobře víš, jak tohle nesnáším!“ Na rtech jí už ale pohrával letmý úsměv. Věděla, že to neudělal naschvál, i když bývaly doby, kdy ji děsil rád. Měl zvláštní dar. Nechlubil se jím, ale ti nejbližší o něm věděli. „Co se tu tak plížíš? Vyděsil jsi mě,“ řekla už mnohem smířlivějším hlasem.

„Vánice, drahá,“ a šibalsky na ni mrkl. „Vypadly pojistky. Bohužel, hlavní skříň je mimo dům úplně na druhé straně, na takovém zvláštním místě. Nevím, kdo takovou hloupost vymyslel, když tu elektřinu zaváděl. Budu to muset nechat předělat na lepší a přístupnější místo,“ a zazubil se. Caitlin pohnula jedním koutkem a sklopila oči. Bylo jí trošku trapně po takové době. Nevěděla, jak by se měla správně chovat. Baltazar ji chvilku propaloval pohledem, než protrhl trapné ticho. „Tak, chceš jít konečně dál? Je mi už celkem zima,“ a pokynul jí k hlavním vchodovým dveřím, před kterými stáli na jeho vkus až moc dlouhou dobu. Byl jenom na lehko a mráz se mu už začal zakusovat do těla. Cat zatřásla hlavou.

„Jistě, promiň, já ani chlad nijak necítím, to asi ten kožíšek, na rozdíl od tvého svetru,“ ukázala na jeho oděv a usmála se. Muž otevřel dveře a čekal, až jeho bývalá přítelkyně vejde dovnitř. Caitlin se ještě jednou ohlédla do bílé tmy. Nakonec zavrtěla hlavou a vešla do útrob domu. Asi se jí jen něco zdálo.

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl Baltazar jeho návštěvnici z myšlenek. Žena sebou trhla, zatřásla hlavou a zamrkala. Usmála se, když uslyšela známý zvuk položení vínové sklenice na stolek. A zvlášť, když zrovna on si pamatoval, které víno má nejraději.

„Děkuji,“ kývla a zadívala se na svého hostitele. „Nad ničím zvláštním,“ vyslovila odpověď na jeho otázku. „Jen se mi zdálo, že jsem venku někoho zahlédla, když jsem přišla." Baltazarovi vystřelilo obočí vzhůru.

„Vážně?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ přitakala Caitlin a zkoumavě se na něj zahleděla. „V té tmě a vánici toho nebylo moc vidět, ale přišlo mi to tmavé a velké a rozevláté,“ a rozhodila rukama. „Vím, zní to jako báchorky bláznivé ženské,“ ušklíbla se. Majitel panství si sedl vedle ní.

„Nejsi bláznivá,“ a pokusil se o křečovitý úsměv. „Jen se divím, žes ho viděla,“ pokrčil rameny. Cat k němu pomalu otočila hlavu a rozšířila oči. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Věděla, že má dar, řekl jí to už dávno, ale netušila, že v tomto domě by se mohlo cokoliv nebo kdokoliv nacházet. Už z toho důvodu, že tu několik měsíců prakticky žila a nikdy se nestalo nic nepředvídatelného, neočekávaného nebo strašidelného. Ano, necítila se tu nejlépe, ale nikdy nic neviděla. Až dnes.

„Jak to myslíš?“ zeptala se ho nedůvěřivě.

„Tak jak to říkám,“ a pokrčil rameny. „Ty víš, že vidím nadpřirozené věci, vidím tedy i jeho. Ale vždycky jsem ho viděl jenom já. Za celou dobu, co tu žiju, ho nikdy nikdo neviděl.“

„A… ty s ním i… mluvíš?“

„Ne,“ zavrtěl muž hlavou. „Jen ho občas vídám, jak prochází po pozemcích. Ani jsme se nikdy nestřetli pohledy. Občas ho slyším v domě, jeho kroky a mumlání.“ Caitlin byla ticho. Nemohla vstřebat nové informace. Takové vánoční svátky si nepředstavovala. Sdílet je s duchem dávného majitele.

„Byl tu už tehdy, jak jsem tu s tebou...“ nedokončila větu.

„Ano,“ přitakal, „ale neshledal jsem za důležité ti o tom říct, když jsi ho nevnímala, neviděla a neslyšela. Proto se divím, že najednou jsi ho zahlédla,“ a polknul. Chvíli bylo ticho. Byl slyšet jen pohyb kyvadla starých viktoriánských hodin v chodbě.

„Ty se jich vážně nebojíš?“ zašeptala černovlasá žena a zabořila se ještě víc do měkkých polštářů starého anglického sofa.

„Ne,“ mávl Baltazar ledabyle rukou. „Proč? Je to jen duch.“

„No právě,“ zavrčela Caitlin a rozhodila rukama. „Kdo to vlastně je?“ zeptala se nakonec. Přece jenom zvědavost přečnívala nad nejistotou a obavou. Baltazar vstal a pokynul jí.

„Pojď, něco ti ukážu,“ a rozešel se po starém dřevěném schodišti, které lemovalo krásné vyřezávané zábradlí z mahagonu. Žena se vydala ostýchavě za ním. Vešli do knihovny. Caitlin si ji pamatovala. Police sahaly až po strop a bylo v nich naskládáno mnoho svazků knih. Některé moderní a nové, jiné starodávné a zdobené. Baltazar byl vášnivý čtenář. To věděla. Sama mu stihla ještě obstarat jednu knihu na poslední chvíli pod stromeček. Věděla, že tím vůbec nic nezkazí a udělá mu radost. Muž jistě přišel k jedné z polic a vytáhl starší knihu. Položil ji na stůl. Čekala by, že při jejím viditelném stáří se zvíří oblak prachu, ale nestalo se tak. Baltazar knihy miloval a staral se o ně téměř s mateřskou láskou. Otevřel ji a zalistoval. Nakonec zabodl prst do nalezené stránky. „Jmenoval se William, baron z Dodge. Patřilo mu tohle sídlo a přilehlé pozemky. Jeho rod sahá několik staletí zpátky. Po jeho smrti převzal správu jeho synovec a pak jeho potomci, až nakonec byli nuceni sídlo prodat. Já jsem už několikátý majitel. Možná asi tušíš proč. Při koupi mi sice nikdo nic neřekl, ale myslím, že se tu nikdo pořádně neohřál právě kvůli tomu, že se jim občas zjevoval. Nevím, jestli ví, že s ním souzním, ale nevšímá si mě a já si nevšímám jeho. Říká se, že se věnoval magii a víš, co se dělo, když se to o někom tvrdilo. Údajně nebyl zlý, naopak, byl spravedlivý, ale přísný. Vypadal, jako takový přerostlý netopýr,“ a pokynul Cat, aby se podívala do knihy. Ta do ní zabořila oči. Po chvilce zvedla obočí a naklonila hlavu na stranu. Začala se usmívat, až nakonec propukla ve zvonivý smích.

„Ty si ze mě děláš srandu, že jo?“ a kousla se do spodního rtu.

„Co? Nedělám, já za to nemůžu, že vypadá jak tvůj milovaný Severus Snape,“ a zakřenil se na ni. „Ale je pravda, že je téměř jako jeho kopie. Vzhledově, i tím, že měl provozovat magii,“ a pokrčil rameny. „Ale on to samozřejmě není,“ protočil panenky.

„Ty vážně nemáš ani kapku strachu?“ zeptala se ho Cat zvědavě. „Zvlášť, když víš, že provozoval magii?“

„Ale, zlato, nejsme ve světě Harryho Pottera,“ a rozhodil rukama. „Co mohl provozovat za magii? Myslíš, že měl kouzelnou hůlku a šlehal jednu kletbu za druhou? Pokud se jí věnoval, tak v rámci bylinek, nějaké zemské energie, vykuřování a podobné věci. A víš, že tady na to zas tak nevěřím.“

„To se dost divím, ve tvé situaci,“ procedila černovláska skrz zuby.

„Cat, vidím duchy, cítím entity, ale v čarodějnictví a magii opravdu moc nevěřím.“ Žena si povzdechla, ale neodpověděla mu nic. Byl to jeho názor a jeho pohled, nemělo smysl mu cokoliv vymlouvat. Ona na všechno měla názor svůj vlastní. Vtom zhasla světla v celém domě.

„Sakra,“ zaklel Baltazar. „To snad ani není možné! Tolikrát ty pojistky nevypadly za celou dobu, co tu bydlím a dnes už dvakrát! Pojď,“ pokynul svojí společnici, „půjdu to nahodit, počkáš na mě dole,“ a otočil se k ní. Caitlin stála u okna a zaujatě pozorovala světýlko v dálce. „Caitlin?“ zeptal se Baltazar opatrně. Žena k němu pomalu stočila hlavu.

„Dívej, tam v dálce je nějaké světlo,“ a ukázala ven prstem. Muž zaujal pozici vedle ní, ale nic neviděl.

„Nic tam není, Cat,“ odpověděl jí nevrle a rozešel se z místnosti. Černovláska se znovu zahleděla ven. Světlo v dálce bylo pryč. Asi se jí něco zdálo. Otočila se k odchodu, ale Baltazara už nikde neviděla. V duchu si vynadala.

„Přidej se ke mně,“ zaznělo šeptem těsně vedle ní. Vyděšeně nadskočila a vyjekla. Hruď se jí sevřela. Ve tmě neměla možnost vůbec nic vidět. Strachy se třásla, snažila se zaostřit, ale neměla šanci cokoliv spatřit. Vyběhla z knihovny, ale Baltazar byl už dávno pryč. Nechápala, že na ni nepočkal. Poslepu došla k dřevěnému zábradlí a sešla po schodišti dolů. Snažila se rozpoznat jakýkoliv tvar, ale tma jí to ztěžovala. Měla štěstí, že dům vypadal prakticky stejně, jako když ho před měsíci opouštěla.

„Do háje!“ zaklela, když zakopla o malý taburet a málem přes něj přepadla. Ne, ten tady rozhodně předtím nestál. Vchodové dveře byly pootevřené, než ale sáhla na kliku, poryv silného větru z venku je otevřel dokořán, sic je málem vyvrátil z pantů.

„Balty?!“ zavolala do tmy, ale přehlušil ji nářek meluzíny. „Bal-ta-za-re!“ zakřičela znovu, odpovědí jí ale byl jenom další hlasitý poryv silného vichru. Vyšla na verandu a zastavila se u zábradlí. Mhouřila oči, aby zahlédla alespoň něco. Nedařilo se jí to. Až tu náhle v dálce uviděla světýlko. Zamrkala a snažila se zaostřit. Zkusila ještě jednou zavolat expřítelovo jméno, ale nedočkala se ničeho jiného než hlasité odpovědi větru a sněhu. Světlo v dáli se mihotalo, musel to být Balzatar. Založila si ruce na prsou a rozešla se směrem k němu. Cesta se jí zdála nekonečná, i když trvala jenom několik minut. Vítr byl prudký a sníh ledový, ale jí nepřišlo, že by cokoliv cítila. Nakonec přece jenom dorazila k původci světelného záření. A nebyla to Baltazarova baterka. Ocitla se před rodinným mauzoleem. Světlo způsoboval oheň v louči, která byla zaklesnuta v držáku před vchodem. Ne, tohle se jí nelíbilo, ale kdo jiný než Balty by mohl světlo zažehnout? Ani jí to nepřišlo moc divné, když vypadly pojistky. To se často používaly svíčky, tak proč ne louče? Dveře do hrobky byly otevřené. Baltazar nikdy nespecifikoval, kde pojistky jsou, jen říkal, že jsou na nevhodném místě, proč by tedy nemohly být zrovna tady? Otřásla se. Nahlédla dovnitř. Viděla osvícené schody dalšími loučemi zaklesnutými v držácích ve zdech po obou stranách. Ne, neměla z toho dobrý pocit. „Balty?“ zašeptala do přítmí hrobky. Nikdo neodpověděl. Pomalu vstoupila na první schod. „Baltazare?“ zkusila to ještě jednou, ale bez očekávané odpovědi. „Jestli mi to děláš naschvál, tak tě vážně zabiju,“ zašeptala do hrobového ticha. Scházela pomalu schod po schodu. Necítila chlad, necítila mrtvolný pach, dokonce ztratila i pocit strachu. Baltazar tady přece musí někde být. Ocitla se v útrobách hrobky pánů z Dodge.

„Přidej se ke mně,“ ozvalo se šeptem opět vedle jejího ucha. Caitlin zavřela oči a snažila se uklidnit. „Přidej se ke mně, přidej se ke mně, přidej se ke mně...“ opakoval mužský hlas stále dokola. Tohle ale nebyl hlas Baltazarův ani nikoho, koho by znala. Otevřela oči a pomalu otočila hlavu směrem, odkud šepot vycházel. Na okamžik spatřila rysy muže v podobě přerostlého netopýra. Havraní vlasy mu rámovaly obličej, oči svítily ve tmě a halil ho dlouhý černý plášť. „Přidej se ke mně!“ zahřměl chraplavý hlas celou hrobkou, až jí začalo hučet v hlavě. Naráz všechna světla zhasla. Caitlin začala ječet jako smyslů zbavená. Přepadl ji nevýslovný strach. Uslyšela zvuk, jako kdyby někdo tahal balvan po zemi. Podívala se po původci zvuku a uzřela, jak se těžké kamenné dveře od mauzolea pomalu zavírají. Nemohla se zděšením pohnout. Nakonec ze všech sil vstala a po čtyřech vylezla po schodech nahoru.

„Cat?“ ozvalo se zvenčí. Dveře se zastavily. „Cat?! Co tady proboha děláš?!“ Baltazar se zapřel do dveří a počkal, až jeho společnice opustí hrobku.

„Balty, já… já,“ začala žena vzlykat, „myslela jsem, že jsi tady, že tady nahazuješ pojistky, já… já,“ zajíkala se.

„Jak ses sem, prosím tě, dostala? Ty dveře jsou zapečetěné už několik desítek let,“ udivoval se majitel panství.

„Já… já nevím. Bylo tu světlo, myslela jsem, že jsi to ty, bylo otevřeno, tak jsem tu vešla… a pak… pak...“ nemohla popadnout dech. „Bála jsem se, opustil jsi mě a v knihovně někdo mluvil… nechtěla jsem být sama, tak jsem šla sem a pak,“ znovu se rozeštkala.

„To bude v pořádku, Cat, uklidni se.“ Chtěl ji pohladit, ale sotva natáhl ruku, neviditelná síla ho odhodila o několik metrů dál.

„Balty!“ zakřičela černovláska a rozeběhla se k němu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho starostlivě a vyděšeně zároveň.

„Myslím, že ano,“ odvětil jí ztěžka. Cítil jen vyražený dech. Ještě, že bylo všude tolik sněhu. Zapadl do něj jak do nejměkčí peřinky. Zvedl se na loktech, ale za zády své expřítelkyně spatřil temnou postavu. „Cat, utíkej!“ zahřměl do nastalého ticha. Jako kdyby vánice kolem nich přestala existovat. Žena zkoprněla, najednou nevěděla co dělat. „Utíkej!“ zakřičel ještě jednou. Bylo to pro ni jak záblesk elektrického výboje. Koutkem oka jen spatřila, jak se Baltazar zvedl ze země. Vyrazila zpět k domu a on za ní. Dveře zůstaly otevřené. Jakmile do něj vběhli, Baltazar je zavřel a zamkl. Odhrnul záclonku a podíval se oknem ven. Nikoho neviděl. Opřel se o hlavní dveře zády, zavřel oči a oddechl si. Caitlin stála kousek od něj s vytřeštěnýma očima.

„Co… co to mělo být?“ ptala se vyděšeným hlasem.

„Já nevím,“ hlesl Baltazar a stále ztěžka oddechoval. Vyražený dech se mu ještě pořád úplně neobnovil.

„Jak zemřel?“ zeptala se ho Caitlin po chvilce.

„Cože?“ pohodil muž hlavou a zamrkal.

„Jak zemřel?“ zvýšila žena hlas. Baltazar chvíli nechápal její otázku a snažil se ji vstřebat. Nakonec pokrčil rameny.

„Myslím, že tragicky. O Vánocích se vracel z návštěv a na zledovatělé cestě pod ním ve cvalu uklouzl kůň. Srazil si vaz. Aspoň tak je to psané v té knize. Proč?“ Těžko popadal dech a nechápal, proč se ho na to ptá. Natáhl k ní ruku. „To bude v pořádku, zlato,“ a usmál se. Caitlin k němu také natáhla tu svou a chtěla se ho dotknout. Když se ale jejich ruce měly spojit, Baltazarova projela tou Caitliinou jako máslem. Jen se zatřpytila. Oba se na sebe podívali. Na ženině hlavě se začala objevovat krvavá skvrna. Pramínek červené tekutiny jí pomalu stékal po tváři. Její bílý svetr se na hrudi také začal zbarvovat do ruda. Sklonila hlavu a dívala se na výjev se zděšením. Stočila pohled k Baltazarovi a nechápala, co se to děje. „Caitlin...“ zašeptal Baltazar do ztichlého domu. Odrazil se ode dveří a otevřel je. Vyšel z domu na příjezdovou cestu a utíkal, jak nejrychleji dokázal. Sníh mu křupal pod nohama, vítr ho šlehal do tváří, zima se mu zakusovala do těla. Běžel několik minut, než v dálce uviděl červená světla. Ta doba, kdy je spatřil, a než k nim doběhl, mu přišla nekonečná. Bílá Toyota ani nebyla v závěji vidět. Celý předek auta byl napadrť, vklíněný do vzrostlého stromu u silnice. Sklouzl se po chodidle na ledu do škarpy a snažil se otevřít řidičovy dveře. Byly ale zamčené. Snažil se rozbít okénko, ale neměl jedinou šanci. „Caitlin!“ zakřičel do bílé tmy. Nakonec našel kámen dost velký k tomu, aby měl možnost sklo rozbít. Po drahné chvíli se mu to přece jenom povedlo. Žena ležela opřená v sedadle, na hlavě měla krvavou ránu, v hrudi větev, která proklála čelní sklo. Bílým svetrem prosakovala krev a získával temně rudou barvu. „Cat,“ zašeptal a v očích se mu zaleskly slzy. Položil jí dva prsty na krk a nahmatal téměř neznatelný puls. „Cat,“ zkusil to ještě jednou. Nedostalo se mu ale žádné odpovědi. Začal zmateně hledat mobilní telefon v kapsách, ale nikde ho nenašel. S největší pravděpodobností ho nechal ležet na kuchyňské lince, jako vždycky. Chtěl se rozeběhnout zpět do sídla, ale na příjezdové cestě stála vysoká temná postava v plášti. Baltazarovo srdce se rozbušilo. I kdyby ho to mělo stát život, byl rozhodnutý udělat všechno pro to, aby ji zachránil.

„Balty,“ ozvalo se za ním. Byl to její hlas. Pomalu se otočil. Stála u řidičových dveří. Byla průhledná a zářila. Kolem ní poletovaly zrníčka ektoplazmy.

„Neodcházej,“ zažadonil. „Máš přece ještě na výběr,“ a udělal krok k ní.

„Ale já už si vybrala, Balty,“ a něžně se usmála. „On je tu sám, ty a já už společnou budoucnost nemáme. Jednou si najdeš tu pravou,“ a položila svou dlaň na jeho tvář. „Uvidíme se později.“ Setrvala tak několik vteřin a nakonec ho míjela. Černý muž jí nabídl rámě. Baltazar se za nimi díval. Nebyl schopen vydat ani hlásku. Za několik vteřin se oba rozplynuli ve tmě.

Nikdy nezapomněl položit na místo nehody květiny a svíci. Chodil tam pravidelně, když květiny uschly a svíce dohořely. Po několika měsících se seznámil s dívkou, kterou po letech známosti pojal za manželku a měli spolu dvě překrásné děti. Williama a Caitlin. Své ženě nikdy neřekl o příhodě z Vánoc ani o svém daru. A nikdy jí neřekl, kam na Štědrý den po setmění chodí, než zasednou ke štědrovečerní tabuli a ke stromečku. Pro všechny byla totiž hrobka oficiálně zapečetěna.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Duch Vánoc: