OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ach, mami...

01.11.2013 (14:00) • Tethys • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1201×

Poznámka - tučně zvýrazněné věty jsou španělsky. 

„Kolik stojí tyto pomeranče, prosím?“ zamumlala jsem si pro sebe a poznačila odpověď a. „Kilo stojí pět euro.“  

„… a potom jsem zjistila, že si v knihovně můžeš půjčit více knížek naráz, Annie! No, není to super? Už vím, co budu dělat o víkendu!“ vykládala mi Claire nadšeně do ucha, a i když mě to vůbec nezajímalo, pokoušela jsem se ji poslouchat alespoň na půl ucha.

„A co, zlato?“ zeptala jsem se a na tečkovaný řádek napsala: Paní Millerová, kolik stojí ty výborné koláčky, které kupujete v krámku na rohu ulice?  

„To je přece jasné, ne?“ zasmála se Claire. „Půjčím si Harryho a budu ho číst! Všechny díly. I pětku, i když ta stojí za starou belu.“

„Víš, Claire, možná že ve městě se najdou i ostatní děti, které by si chtěly Harryho přečíst,“ snažila jsem se jí domluvit a zamyslela se. Kolik by tak mohly stát koláčky v nějaké malé španělské vesnici? Hm… Jeden koláček stojí 50 centů, střelila jsem odpověď a ihned ji taky zapsala. Odhady mi nikdy moc nešly. Zvedla jsem pracovní list a znovu si pročetla celé cvičení a své odpovědi. Až na pár hrubek jsem to měla dobře. Úlevně jsem papír odložila a začala si protahovat prsty. Tak, a teď jenom úkol z angličitny a zkoušení z fyziky.

„No a? To je mi úplně jedno,“ odpověděla Claire prostě a pokrčila rameny.

Překvapeně jsem se na ni podívala. Claire nikdy nebyla sobecká, ale když šlo o knížky, tak evidetně uměla být pořádně egocentrická. „Ale to není správné,“ namítla jsem a zastrčila jí pramínek blonďatých vlasů za ucho. Už je měla hodně dlouhé, možná bych s ní někdy měla zajít k holiči.

„Ale nikdo se nechová správně,“ rozohnila se Claire, ale jakmile si všimla, že ji zamyšleně vískám ve vlasech, tak se zeptala: „Annie, zajdeme někdy k holiči? Chtěla bych mít mikádo jako ty.“

Smutně jsem se pousmála. „Zlato, víš, že teď se máma dlouho neozvala, a já nemám žádné peníze. Jen tak tak nám vyjde na jídlo,“ řekla jsem. Ještě štěstí, že jsem si nějaké peníze odkládala, protože jinak bychom vážně neměly co jíst. „Ale jestli chceš, můžu ti je ostříhat já,“ nabídla jsem jí, když jsem spatřila její posmutnělý obličej.

Claire se nedůvěřivě zamračila. „A ty to umíš?“

„Ne, ale učím se rychle,“ mrkla jsem.

„Tak to raději budu mít vlasy jako Locika z té pohádky,“ řekla Claire a zasmála se.

„Ještě jedno takové odmítnutí a budu to bát osobně,“ vyhrožovala jsem jí se smíchem. „Být tebou, tak bych si šla číst, protože jinak se ti může stát, že pocítíš můj hněv, a to vážně není nic příjemného!“  

Očekávala jsem, že se Claire alespoň usměje, ale ona se zatvářila dotčeně. „Ty mě u sebe nechceš, Annie?“ zeptala se.

„Claire!“ vyjekla jsem. „Jak tě něco takového vůbec napadlo? Bylo to myšleno z legrace,“ dodala jsem a objala ji.

„Jak dlouho se ti máma neozvala?“ zeptala se Clarie. Aha, tak odtud vítr vane.

Kousla jsem se do rtu. Mám jí to říkat, nebo ne? Občas mi přišlo, že Claire je na svůj věk hrozně dospělá, a já jsem ji nechtěla připravit o ty poslední zbytky dětství, které jsem já, díky mámě, neměla. Na druhou stranu jsem ale nemohla dopustit, aby si myslela, že s ní jednám jako s malou. „Dvacet dní,“ odpověděla jsem nakonec s povzdechem.

Claire ode mě polekaně odskočila. „Tak dlouho? Tři týdny?“

„Nejsou to tři týdny,“ namítla jsem. „Ale dva a šest dní.“

Clarie se na mě vyčítavě podívala. „Měla jsi mi to říct, Annie.“

„A co bych ti řekla? Víš, Claire, máma se mi tři týdny neozvala, nemáme téměř žádné peníze a nemám ponětí, co budeme dělat! Ale nestrachuj se – vždyť je naprosto normální, že se rodiče sbalí a tři týdny se svým dětem neozvou!?“ opáčila jsem dopáleně.

Clarie se posadila na moje koleno a opřela se o mě. „Určitě se brzy ozve.“

„Neozve!“ vykřikla jsem. „Zase se courá s nějakým chlapem a potom za námi přijde s tím, že je těhotná!“

Clarie se přikrčila, jako kdybych ji uhodila, a já si teprve teď uvědomila, co jsem řekla. „Promiň,“ zašeptala jsem. „Nemyslela jsem to tak.“

Claire se na mě smutně podívala. „Proč, Annie? Proč je máma taková?“

„Nevím, zlato,“ odpověděla jsem. „Ale je mi líto, že se tak chová. Ne kvůli mně, ale kvůli tobě. Nezaloužíš si, aby někdo takový byl tvůj rodič.“

„Takže ona ti nikdy neřekla, kdo je můj táta?“ vyzvídala Claire.

„Ne,“ povzdychla jsem si. „A pochybuju, že to sama vůbec ví.“

„A myslíš, že nás má vůbec ráda?“

„Claire, popravdě? Nevím, nemám ponětí. Ale snažím si říkat, že ano, jen to neumí dávat najevo.“

Vzápětí v zámku zarachotily klíče. Polekaně jsem vyskočila na nohy. Že by se k nám někdo vloupal? Teď, o půl páté odpoledne? Rychle jsem se postavila před Claire, jako kdybych ji mohla chránit vlastním tělem, i když jsem věděla, že je to pitomost. Ale alespoň jsem z toho měla lepší pocit, a Claire asi taky, protože se za mě celá schovala.

Dveře se otevřely a já jsem ztuhla šokem. Stála v nich máma, rozzářená a usměvavá. Byla mnohem snědší, než když odcházela, a mně bylo jasné, že rozhodně nepracovala. Pokud ano, tak by se letadla asi začala používat jako solárka. Vlasy měla vyšisované do platinové blond, tím pádem jsme si nebyly tak moc podobné. Dodnes nevím proč, ale v ten moment jsem měla pocit, že teď, když už nás nespojují blonďaté vlasy, tak už nás nespojuje vůbec nic.

„Holčičky moje!“ vykřikla nadšeně, když spatřila, jak se choulíme k sobě uprostřed místnosti. „Jsem tak ráda, že vás zase vidím,“ oznámila a popošla k nám s roztaženýma rukama. Napadlo mě, že vypadá jako někdo, kdo řídí dopravu. Musela jsem se kousnout do rtu, abych ze sebe nedostala hysterický smích. Celá ta situaci mi přišla směšná – to, jak je naše matka naivní, když si myslí, že se budeme chovat jako nic, a i to, že se ani neomluvila. „No, co tady tak stojíte?“ zeptala se.

Claire se ještě víc přimáčkla ke mně, ale jinak bych nevěděla, že tam vůbec je. „Děláš si ze mě legraci, že ano?“ ujistila jsem se a pevně Claire objala.

„Ne, proč?“ zeptala se máma a skutečně to vypadalo, že neví, o čem mluvím.

„Nevím, třeba proto, že ses mi tři týdny neozvala, ani jsi nedala vědět, že jsi v pořádku, a ani ses neobtěžovala zjistit, jak přežíváme bez peněz?! A teď si tady tak nakráčíš, jako by se snad vůbec nic nestalo, a ještě si myslíš, že ti uvěřím, že jsi ráda, že mě vidíš! Škoda, že nemůžu říct to samé!“ zaječela jsem.

V místnosti nastalo hrobové ticho. Máma zmateně těkala pohledem ode mě ke Claire a zase zpátky. Potom vytáhla z nové, značkové kabelky něco malinkého a položila to na zem. „Přinesla jsem vám dárek,“ hlesla. „Abyste si nemyslely, že jsem na vás zapomněla.“

Claire se k té věci opatrně přiblížila, jako kdyby ji to mohlo kousnout. „Jé, malé koťátko!“ vykřikla nadšeně a vzala si to kotě do náruče. Teď jsem i já se svým milionem dioptrií viděla, že je to koťátko – malinké, bílé, s krásnýma šedýma očima, momentálně rozšířenýma strachy.

Pohrdavě jsem si odfrkla. Snad si máma nemyslela, že si mě koupí nějakou kočkou. Claire možná ano, je přece jenom ještě malá, ale já? No ták!

Máma si to evidentně uvědomila taky, protože se provinile usmála. „Promiň, Annie. Byla jsem na dovolené v Itálii, protože každý občas potřebuje dovolenou, víš? Odpočinout si a nabrat nové síly. Teď jsem zpátky a cítím se skvěle. Nicméně to bylo tak úžasné, skoro jako v ráji, že jsem prostě úplně zapomněla na čas. To se ale může stát každému, že?“ zeptala se, ale spíš to znělo, jako kdyby sama sebe ujišťovala.

Myslela jsem, že se asi pozvracím. Bylo mi z mámy špatně, fyzicky špatně. Skoro jsem cítila, jak mi žaludek dělá kotrmelce, jenom když se na ni podívám. Ale než jsem stačila cokoli říct, ozvala se Claire.

„Bude se jmenovat Draco,“ řekla a přivinula si kotě blíž k sobě.

„Draco?“ zopakovala po ní máma a otočila se na mě s nechápavým výrazem.  

„Draco. Jako Draco Malfoy, postava z Harryho Pottera. Claire tu sérii miluje, ale to bys ostatně věděla sama, kdyby ses někdy obtěžovala přijít domů,“ řekla jsem chladně.

Máma na to nic neřekla.

Už na to nikdy nic neřekla. Vlastně nikdo z nás už na to nikdy nic neřekl. Bylo naším nepsaným pravidlem, že o tom večeru už nikdy nebudeme mluvit. Ani když jsme se hádaly, a dost ošklivě, tak to nikdo z nás nevytáhl. Všechny jsme se snažily zapomenout. I já, kvůli Claire.

Jediný, kdo nám to pořád připomínal, byl Draco, už jen svou přítomností. Ale jsem vděčná za to, že nám to připomíná – je to taková malá vzpomínka na časy, kdy jsem mámě ještě věřila. 

Tento příběh pro vývoj událostí není nijak důležitý - jen jsem chtěla, abyste měli alespoň malý náhled do Anniny hlavy. Vlastně je to spíš takový bonbónek, dárek pro vás za to úžasné třetí místo v Nej povídce řijna, které bych bez vás, skvělých čtenářů, neměla.

Takže, tato jednorázovka je věnována všem, kteří tuto povídku čtou, a ještě víc těm, kteří mi zanechají komentář. :)*

Další kapitola normálně přibude v pátek večer, jak jsem slíbila, a výhružky nepomůžou, že, martinexo? :D

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ach, mami...: