Devět měsíců • OurStories.cz ~ naše povídky

Devět měsíců - tak dlouho trvá těhotenství. Remus Lupin zpočátku dítě nechtěl a dokonce i na chvilku utekl - pak se ale vrátil a byl nejšťastnějším na celém světě. Tahle jednorázovka ukazuje pár momentů z Dořina těhotenství (z pohledu Remuse Lupina). Nečekejte nic extra, žádné zvláštní zvraty - je to napsané prostě jen tak.

16.09.2016 (09:00) • Mamorin • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 2779×

1. měsíc

Dora je těhotná? To je skvělé! Počkat… To ne! Ne, to se nemělo stát! Co jsem to udělal? Jak jsem takhle mohl zkazit své vlastní ženě život? To malé bude určitě vlkodlak jako já. Jsem si tím téměř jistý.

Dora je z toho nadšená. Teda aspoň byla. Tím se vysvětlují její neustálé nevolnosti, podivné chutě, různé změny nálad… Mohl jsem si toho všimnout. Uvědomit si to dříve. Teď, když mi to řekla…

Musím něco udělat. Nemůžu se dívat na to, jak má žena i můj potomek – mé dítě – trpí. Musím pryč. Odejdu okamžitě, než se stane zase nějaký malér.

2. měsíc

Byla hloupost odejít od mé ženy. Myslel jsem, že mi to nikdy neodpustí. A taky to tak vypadalo.

Po mém návratu do domu Tonksových mě nejdříve uvítala Andromeda. Říkala, jak je ráda, že jsem živý, zdravý a že jsem se vrátil. Ačkoli mě její slova velice potěšila, jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo vidět její nádhernou tvář, zářivé oči a překrásný úsměv. Chtěl jsem vidět svou ženu.

Zamířil jsem do kuchyně – a stála tam. V jejích žvýkačkově růžových vlasech bylo pár hnědých pramínků, které měla zastrčené za uchem. Stála u plotny a soustředila se na vaření – vypadalo to, že si ani nevšimla, že někdo přišel.

„Doro? Remus se vrátil,“ promluvila paní Tonksová, v hlase nedokázala skrýt nadšení. Zato Dora…

S nezájmem zvedla hlavu a podívala se na mě. Nejdříve jako bych viděl v jejím výraze nadšení – ale pak se zamračila a tvářila se dost rozzlobeně, až z ní šel strach.

„Vidím. Mami, můžeš nás teď nechat o samotě?“ řekla naprosto nevzrušeně.

Andromeda přikývla, pohladila mě s úsměvem po paži a odešla. Sledoval jsem ji, dokud nezašla za roh do obývacího pokoje. Poté jsem se otočil zpátky ke své ženě – a rychle uskočil na stranu.

„Co si jako, sakra, myslíš, že teď udělám?“ křičela Dora a v ruce držela vařečku. Pánvička, kterou po mně před chvílí hodila a která ještě teď hlasitě řinčela na zemi, jen tak tak minula mou hlavu.

„Doro, prosím tě… Promiň!“

Tentokrát jsem musel uskočit vařečce, poté talíři a hrnci. Dora po mně házela vším, co jí přišlo pod ruku. A musím přiznat, že bych si pořádnou ránu i zasloužil.

„Promiň? Promiň? To jako myslíš, že stačí? Šoupneš mě k mé matce, práskneš do bot, a teď se vrátíš, jako by se nic nestalo, a řekneš jen promiň?“

„Doro, prosím! Odpusť mi!“

Tohle budu žehlit hodně dlouho.

3. měsíc

Ne, stále mi úplně neodpustila. Pokaždé, když jdeme spát, místo „Dobrou noc“ mi říká: „Nemám tě spoutat?“ a „Neutečeš mi v noci?“ nebo „Až se ráno vzbudím, budeš tu, anebo mám počítat s tím, že postel bude prázdná?“ Leze mi to na nervy, ale patří mi to.

Pokoušel jsem se to napravit. Dál jsme bydleli u Andromedy – poté, co její manžel, Ted Tonks, musel odejít, Andromeda byla sama a často smutná a nechtěli jsme ji tu nechat samotnou. I Dora to nesla velmi špatně. I tak – každé ráno jsem vstal dřív, udělal jí snídani, přinesl růže, staral se o ni, zajímal se, jaký měla den – vůbec se mi nelíbilo, že stále chodí do práce, a už vůbec teď, když má ministerstvo pod palcem jeden z Voldemortových lidí. Nedala si to ale vymluvit – naštěstí se mi podařilo ji přesvědčit, že v pátém měsíci s tím sekne.

A i přes všechny omluvy, gesta, přes všechny přísahy o tom, jak ji miluju, pořád měla narážky na můj útěk.

4. měsíc

Konečně mi odpustila. Nadobro jsem se vzdal misí pro Řád – nechodil jsem ke smečce vlkodlaků, kterou vedl Šedohřbet, nehlásil se do nebezpečných akcí. Uvědomil jsem si, co je pro mě nejdůležitější – má rodina – Dora, žena mých snů, a to malé miminko.

Bylo to ale těžké vydržet s ní v jedné místnosti déle jak hodinu. Samozřejmě, snažila se své nálady držet na uzdě, ale ne vždy jí to šlo.

Například šla jen nakoupit jídlo a přišla s ohnivě rudými vlasy, samozřejmě bez nákupu. Rozčileně mi vyprávěla, jak se neudržela a hodila všechno prodavačce na hlavu jen proto, že se jí omylem do nákupu připletlo něco, co nechtěla, a prodavačka to nechtěla zpátky a chtěla, aby to Dora zaplatila. Jindy zase přišla s tím, že za ní na ministerstvu přišel jeden z bystrozorů a řekl jí, že vypadá vyčerpaně. Donesl jí čaj a řekl, ať si dá „voraz“ – a Doru to dojalo a rozbrečela se.

Co ale bylo nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděl – náš malý o sobě už dával znát a na Dořině břiše byly vidět sem tam vybouleniny, jak zevnitř na břicho tlačil. Každý večer před spaním jsem to malé hladil a sledoval jeho pohyby. Bylo to úžasné.

5. měsíc

Dora už si zřejmě konečně zvykla na své těhotenství a nálady se jí srovnaly. Co je však stále jak na houpačce – její chutě. Dříve měla ráda ke snídani cornflakes s mlékem, k tomu čaj nebo kávu. Teď si namáčí do mléka kyselé okurky – do mléka, nebo do čaje. Jen doufám, že tohle jí nezůstane a že se to ani nějak neprojeví na našem dítěti. Připravovat své ženě a svému dítěti ke snídani mléko a kilo kyselých okurek… To by nebylo na můj žaludek.

I Andromeda ji za to hubovala – ale bohužel, těhulkám chutě nejdou rozmluvit a nemůže se jim to ani vyčítat.

Čím mi ale Dora udělala radost – konečně přerušila svou bystrozorskou kariéru. Bylo však na ní znát, že jí chybí trocha vzrušení, nebezpečí a adrenalinu.

6. měsíc

Bříško Doře pěkně rostlo – a jí to začíná štvát. Každé ráno se probouzí rozlámaná, jako kdyby spala na kamení. Nemůže si lehnout na břicho, na boku se jí také neleží dobře. Naše miminko také začíná něco vážit a často si stěžuje, že ji bolí záda.

Náš vztah i přes všechny problémy – které byly a pořád jsou, i co se týče kouzelnického světa – nikdy nebyl lepší. Tam venku byla čím dál napjatější atmosféra, ale mně to nedělalo takové starosti, jak by mělo.

Důkladně jsem se připravoval na roli otce. Opatřil jsem si i různé knihy – které by měla správně číst spíš moje žena. Také jsem se snažil dohledat nějaký případ, jako je náš, kdy vlkodlak má potomka s normální čarodějkou, avšak nic jsem nenašel.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu otcem. A už vůbec by mě nenapadlo, že právě Tonksová bude matka mého dítěte – žena mých snů od první chvíle, kdy jsem ji spatřil.

7. měsíc

Rozhodli jsme se navštívit Billa a Fleur v jejich Lasturové vile. Přemlouvali jsme Andromedu, ať jde s námi – zatím jsme ji nenechali ani jednou doma samotnou. Už měsíce jsme nedostali jedinou zprávu od Teda Tonkse, a tak se pochopitelně bála o svého manžela. Nevěděli jsme, jestli je živý a stále někde na útěku, nebo jestli ho dostali lapkové či Smrtijedi… nebo jestli je už mrtvý.

Nakonec jsme šli přece jen sami a Andromedu nechali doma.

U Billa nás čekalo překvapení – jejich dům teď sloužil jako ústředí Řádu a bylo tam několik členů Řádu (Molly, Artur, Kingsley, Fred, George a dokonce i Abeforth) a taky Ron, který byl s Harrym na cestách neznámo kde. Všichni se z něj pokoušeli dostat nějaké informace o tom, kde se právě Harry nachází, proč není teď s ním a jestli je i s Hermionou v pořádku. Odmítal cokoli říct, pořád opakoval jen „Pověřil nás tím Brumbál a musíme to splnit jen my. Nikdo o tom nesmí nic vědět, omlouvám se.“.

Molly a Fleur se s Dorou scukly na pohovku v rohu místnosti, povídaly si a obdivovaly její vypoulené bříško. My ostatní jsme řešili problémy kouzelnického světa, a i když se viditelně řítil do záhuby, toto setkání bylo příjemnou změnou a celkově to byl i pěkný den. Po dlouhé době jsme se mohli všichni sejít, vidět se, popovídat si, ujistit se, že stále ještě držíme při sobě a že jsou všichni v pořádku.

8. měsíc

S osmým měsícem Dořina těhotenství nás všechny zasáhla strašná tragédie – Ted Tonks je mrtvý.

Dozvěděl jsem se to od Billa při další jejich návštěvě – a bylo jen na mně, abych to doma sdělil Andromedě a Doře. Celý den jsem byl úplně mimo a přemýšlel, jak co nejšetrněji jim to říct.

U večeře už to Dora nevydržela a zeptal se, co se se mnou děje. Andromeda zrovna odcházela z kuchyně, tak jsem ji zase usadil zpátky na židli, že jim musím něco říct. Obě ženy se na mě vyděšeně dívaly – strach v očích a obavy z toho, co řeknu, se nedaly přehlédnout.

„Teda Tonkse zabili lapkové.“

Tahle věta působila jak mozkomorové, jako kdyby z nás vysála všechno štěstí. Téměř jsem slyšel, jak se jim zastavila srdce, která jim ještě před chvílí bušila tak hlasitě, jako kdyby bušila naposled. Čtyři oči se během vteřiny zaplavily slzami.

Andromeda se vrávoravě zvedla od stolu a odešla nahoru do ložnice, odkud byl slyšet jen zoufalý nářek a pláč. Dora se snažila být statečná – ale pokud vám někdo tak blízký (a už vůbec váš vlastní rodič) zemře, nedokážete v sobě udržet zármutek, který vámi cloumá.

Chvíli se na mě dívala se slzami v očích. Poté se schoulila v mé náruči, hladila si vypoulené břicho a plakala.

Bylo to poprvé, co jsem ji viděl takhle zoufalou – a že jsem ji viděl už hodněkrát v slzách. Drásalo mi to srdce. A ještě víc mi drásal srdce fakt, že jí nemůžu nijak pomoct.

9. měsíc

Je to tady! Naše malé miminko jde na svět!

Dora je zavřená u Andromedy v ložnici, její matka je tam pochopitelně s ní. Z místnosti se ozývají akorát bolestné výkřiky a naříkání, sem tam Andromedino utěšování a uklidňování.

Stepoval jsem za dveřmi, nervózní, vystrašený, chodil sem a tam, protáčel hůlku v ruce, několikrát jsem chtěl vyrazit dveře, být tam s mojí ženou a držet ji za ruku. Ale ona si to nepřála a už dvakrát mě vyhodila s tím, že potřetí mě prokleje.

Když už jsem si samými nervy div nevytrhl všechny vlasy z hlavy, uslyšel jsem dětský pláč. Je mi jedno, jestli mě prokleje – vtrhnul jsem dovnitř a rozhlédl se po místnosti.

Má žena ležela na posteli, úplně vyčerpaná, vlasy měla slepené potem, ale usmívala se. Okamžitě jsem k ní přispěchal, klekl si k posteli, chytl ji za ruku a pohladil po vlasech.

„Je to kluk,“ usmála se.

Andromeda, dosud stojící zády, se k nám otočila čelem. V rukou držela malý uzlíček přikrývek. Chovala v něm své vnouče, naše dítě.

Jsem otec.

Autor: Mamorin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter