Vlčí město kapitola 23 • OurStories.cz ~ naše povídky

Deaton zasahuje!

14.08.2013 (18:00) • piromaan23 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 4× • zobrazeno 2898×

V noci jsem se vydala do lesa na vycházku. Derek byl někde ve městě a já si potřebovala pročistit hlavu. Při návratu domů jsem si všimla Isaaca na balkóně, který patřil Jessice. Nevěnovala jsem tomu pozornost, přála jsem jim to. Šla jsem do svého pokoje a zapnula si počítač. Otevřela jsem svou e-mailovou adresu a zarazila se na zprávě od jedné vlčice z Kanady. Otevřela jsem zprávu a zarazila se. Hledají tě. Opřela jsem si lokty o stůl a spojila své ruce do stříšky.

„Zdá se, že se nikdy nevzdá,“ zašeptala jsem si pro sebe a povzdechla si. Vyběhla jsem schody do kuchyně a šla se napít. Narazila jsem na Katrin. Natočila jsem hlavu na stranu a cítila podivný pohled v očích. Viděla jsem okolo Katrin poletovat rudou barvu a místy zelené flíčky. Co to má být? Natočila jsem svou hlavu na druhou stranu a snad čekala, že to zmizí, ale nic se nestalo.

„Freyo, jsi si, doufám, vědoma, že tvé oči jsou rudé, že?“ zeptala se mě se zamračením Katrin. Překvapeně jsem se otočila do zrcadla a opravdu. Nebyly to oči alfy. Mé oči byly jako oheň, ale další podivnou věcí bylo, že jsem viděla okolo sebe barvy. Na rozdíl od Katrin u mě byly čtyři barvy. Purpurová, hnědá, růžová a černá. Otočila jsem se na Katrin. Mou rukou projel záškub. To mohlo znamenat jenom jedině. Dělo se to znovu.

„Prosím, nějak sem dostaň Deatona,“ řekla jsem Katrin a utekla k sobě do pokoje, kde jsem se zamkla. Věděla jsem, co to bylo, ale bála jsem se toho, nevěděla jsem, co to znamená. Rodinné dědictví. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo s tím měl zkušenosti. Nevnímala jsem bušení na dveře ani slova, které na mě křičel Derek, Isaac, Jess, Katrin, Scott nebo dokonce Stiles. Čekala jsem na Deatona, jen on jediný mi mohl pomoc. Zatáhla jsem závěs tak, aby v místnosti byla úplná tma. Zavřela jsem oči a otočila se na bok. Mým tělem proběhla další křeč a já bolestí vykřikla. Někdo začal bušit na dveře. Ještě s větší vervou.

„Freyo, otevři. Nebo vyrazím dveře! Chceme ti jen pomoc!“ křičel na mě už zoufalý Derek. Bylo krásné slyšet od něj ta slova, ale nemohla jsem riskovat, co kdybych mu ublížila. Zakryla jsem si uši, abych už nic neslyšela, ale i přesto jsem zaslechla šepot ostatních.

„Dereku, nevyrazíš je, jsou ze stříbra. Ublížíš jen sám sobě,“ řekla Katrin. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jaké s tím byly problémy. Ach ano, Katrin měla pravdu, patnácticentimetrový stříbrný plát, který měl zastavit každého vlkodlaka, který by se snažil odtud utéct. Ukryté pod silnou vrstvou dřeva tak, aby stříbro nikdo nevycítil. Znovu mnou přejela křeč a já byla nucena se schoulit do klubíčka u dveří. Ozval se domovní zvonek a já slyšela spěšné kroky. Spasitel přišel.

„Freyo, slyšíš mě?! Jsi někde zraněná? Je ti něco?“ zakřičel na mě Deaton přes dveře. Jistě, budu ho volat, když mi nic nebude. Ležela jsem na zemi a zhluboka oddechovala. Pomalu záškuby přestávaly, ale místo toho mě začaly bolet oči. Odemkla jsem rychle dveře a dovnitř vešel Deaton s Katrin a Jess za zadkem.

„Ven!“ zavrčela jsem příkaz. Ani jedna neváhala a společně utekly do kuchyně. Já se podívala na Deatona, který si zavřel dveře a klekl si ke mně. Neváhal a natočil mou hlavu tak, aby viděl na můj krk. Oči se mu rozšířily překvapením a ústa se pootevřela. Sledovala jsem ho obezřetně, ochotná se bránit v případě nebezpečí, i když jsem pomalu usínala.

„Látka, která ti koluje v krvi, ještě není ustálená. Tomu pomůže, když na chvíli přestaneš užívat Napellus. Tvé oči nikomu neublíží. Jsem si jistý, že díky nim vidíš něco, co jiní ne, a zřejmě tě bolí nebo štípou. Na to mám jediný lék,“ řekl mi a sáhl do kapsy od saka a nasadil mi sluneční brýle. Okolo mě byla chvilku tma a potom jsem viděla normálně. Usmála jsem se na Deatona a postavila se na vratké nohy.

„Myslím, že budeš v pořádku, ale i tak ti doporučuji, abys odpočívala, a kdyby tě bolely oči i přes brýle, tak kapky do očí,“ řekl jen a pomohl mi do postele. Pomohl mi ulehnout a přikryl mě dekou a peřinou. Byla jsem ráda za radu od Deatona. Deaton poodešel od mé postele a zastavil se u dveří. Pískl a v otevřených dveřích mého pokoje se objevila celá smečka. Jakmile jsem spatřila Dereka, musela jsem se zarazit. Díval se na mě se zamračením a zřejmě nad něčím přemýšlel.

„Pár dní si poleží. Zítra se tu stavím a podívám se na její stav. Nezapomeň na ty kapky, kdyby něco. Podívám se, jestli něco nenajdu na ty křeče,“ řekl a mrkl na mě. Katrin i Jess se na mě vyděšeně dívaly a s nimi i zbytek smečky. No bezva. Bude ze mě jejich pokusný králík! Nesnáším, když se o mě někdo musí starat. Čajíček do postele. Nechceš nakrmit? Odfrkla jsem si.

„Nějaké otázky?“ zeptal se Deaton.

„Můžu jet s tebou?“ zeptala jsem se.

Autor: piromaan23 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf