The game on time - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to pokračuje mezi Damonem a Alessiou? Ne moc dobře.

22.10.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 561×

Damon

Je moc krásná. Nechci ji zabít, nemůžu ji zabít. Je až moc slabá, nedokáže se bránit. Nedokázal bych se z ní ani napít, zatím. Pak uvidím.

„Nedokážu to," řekl jsem otřepaně ve svojí mysli.

„C-Co? Proč?" nechápala.

Nic mi nedávalo smysl. Co? Já jsem řekl svoji myšlenku nahlas, nebo to ona mi čte mysl?

„Eh, nic," zamluvil jsem to.

Podíval jsem se jí do očí a chtěl ji ovládnout, ale něco ve mně mi říkalo, ať to nedělám.

Nedokázal jsem ji ani ovládnout, jsem slaboch.

„Odejdi," přikázal jsem, ale když dlouhou chvíli, která mi připadala jako věčnost, neodešla, pořád jsem se jí díval do očí. „Odejdi!" vykřikl jsem.

Neodešla. Pořád ne. Nechtělo se jí, nebo co. Co se stalo? Proč neodchází?

„Odejdi!" křikl jsem znovu.

To už ale odešla. Chvíli jsem se na ni tak díval a uvědomil se, že je krásnější, než jsem si myslel.

A kruci.

Nedošlo mi to.

Jsem blbec.

Úplnej.

Tady když to o mně řekne, pokud to vůbec poznala, že jsem upír, je k ničemu. Ale když to řekne v Mystic falls...

Rychle jsem se k ní přenesl upíří rychlostí, před ni.

„C-Co..." koktala.

Vůbec se nebála. Necítil jsem z ní ten strach jako u ostatních žen.

Znovu jsem se jí podíval do očí, konečně jsem to v sobě našel. Konečně jsem to mohl udělat.

„Na tohle zapomeneš, když mě uvidíš, nepoznáš mě a nepůjdeš za mnou," ovládl jsem ji a zmizel.

Alessia

„Na tohle zapomeneš, když mě uvidíš, nepoznáš mě a nepůjdeš za mnou," řekl a přitom se mi díval pořád do očí.

Upír.

To bylo jediné slovo, které mě zrovna napadlo.

Ano, upír.

Jo, to je to slovo.

Je to upír.

Nic jinýho být nemůže, přece. To je blbost, ne?

Je to upír, ano, určitě.

Vrátila jsem se domů nadpřirozenou upírskou rychlostí. Dneska se mi nějak nepodařilo, no. Tohle se mi stalo poprvé. Sakra! Nikdo ještě není doma, co budu dělat? Asi se půjdu ještě projít, hmm...

Tak jsem si hezky kráčela v botách na podpatku a s černými šaty na sobě zpět do Grillu, když vtom mě někdo zatáhl znovu na to místo, odkud jsem předtím odešla.

„Co tady sakra ještě děláš?" naštval se.

Chtěla jsem si hrát na normální holku, jakou jsem byla předtím, ještě když jsem byla v Grillu. A asi mi to šlo až moc dobře, no.

„Šla jsem domů, kde nikdo nebyl tak... Tak jsem se vrát-vrátila," vykoktala jsem.

„To ti nevěřím," urazil se. „Ze mě totiž nikdo dělat debila nebude," vysvětlil.

„Jo, to je možný, ale já spěchám za kamarádkama a tebe neznám, takže čau," řekla jsem a zamávala jsem mu, když jsem byla u dveří.

Elena a Bekah se ke mně nahrnuly hned, jak jsem otevřela dveře Grillu.

„Kde jsi byla?!" křičely na mne.

„Děláte si ze mě srandu? Eleno, u tebe jsem nikoho neviděla a Rebekah, tys měla nějakýho machra!" zasmála jsem se nevinně.

„To není pravda, když jsi odešla, tak ke mně přišel nějakej kluk v mým věku," usmála se Elena.

„Máš pravdu, byl to debil. Ale co ten tvůj, ten černovlasej, jak ti chutnala ta..."

„Pššt," přerušila jsem je.

„Co je?" nechápaly.