Protettore - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přežila nakonec Katherin, nebo je s ní nadobro konec? A začátek velkého konce.

02.06.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 1× • zobrazeno 899×

Seděla jsem u Katherin asi půl hodiny, než došel Klaus a zvednul ji ze země. Když ji položil na gauč, tak mi to nedalo a musela jsem se zeptat.

„Prosím. Řekni mi, že když jsi dával krev mně a Kolovi, že jsi dal i Katherin. Že jo?“ zeptala jsem se s nadějí. Klaus jenom pokroutil hlavou.

„Krev jsem jí nedával. Nevím teda, jestli v sobě má upíří krev. Budeme muset počkat, jestli se probudí. Přece jenom je to Katherina. Ta si najde skulinku,“ řekl a nevesele se zasmál. Popravdě jsem nevěděla, jestli je mu líto Katherin, nebo to, že nebude mít hybridy.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Den. Maximálně. Pokud se neprobudí, budeme mít jistotu, že je mrtvá,“ oznámil mi. Ještě v šoku jsem zakývala hlavou, on mě jenom pohladil po zádech, řekl, že to bude dobré a odešel. Jak jsem zvedla hlavu a podívala se na nehýbající se tělo Katherin, zmocnila se mě panika. Začala jsem pomalu dělat kroky ke zdi a zrychleně dýchat. Po chvíli se mi stáhnul žaludek a kuckavě jsem se nadechovala. S jednou rukou na stěně a druhou na srdci jsem sjela po zádech po stěně. Hlavou jsem narazila o stěnu a pohledem jsem se dívala na strop. Dýchala jsem zrychleně ale kousavě. Po chvíli jsem se začala třást a šeptat si slova. To, že se to nestalo. Že jsem tomu nemohla zabránit. Že je to moje chyba. Mohla přežít. Měla jsem něco udělat.

Nohy jsem si přitáhla k sobě a začala se houpat. Vzpamatovala jsem se, až když jsem dostala facku. Když jsem zvedla hlavu, přede mnou stál Damon.

„Tak co? Už jsi v pohodě?“ zeptal se a natáhnul ke mně ruku. Po menší úvaze jsem se ho chytla a on mi pomohl na nohy.

„Vidím, že tady máš Šípkovou Růženku,“ poukazoval na Katherin. Jen jsem pozvedla ramena a obešla ho. Když jsem se chtěla odebrat z pokoje pryč, chytnul mě za ruku.

„Dělám si srandu,“ objasnil mi.

„Damone, co chceš?“ zeptala jsem se ho nabroušeně.

„Klid. Nemusíš hned kousat. Došel jsem se tě zeptat, jestli víš, že tvůj milovník je posednutý nějakým démonem?“ zeptal se mě.

„Tobě už vážně hrabe ve věži. Nemám na ty tvoje vtípky náladu,“ řekla jsem mu a snažila vytrhnout moji ruku z jeho sevření.

„Ale ano. Tak zvaný Canon démon,“ poučil mě.

„Canon? To jako ten démon fotí fotky?“ zeptala jsem se ho s obočím vysoko postaveným.

„Sakra. Tak ne Canon. Počkej. Cacodémon. Jo. To je ten název,“ přemýšlel Damon.

„A na to jsi přišel jak?“ zeptala jsem se ho.

„No. Nám už byl divný na začátku, ale potvrdilo se to, když si tak před půl hodinou klekl na kolena, chytl se za hlavu a začal řvát. Qetsiyah říkala, že to už viděla a došli jsme k tomu, že je to tento divný Canon démon, který se s ním vrátil z druhé strany. Ale má to plus. Ten démon jde taky po Silasovi, takže pomoc,“ oznámil mi a já si začala říkat, že si asi nedělá srandu. A v té chvíli jako blesk z čistého nebe mi to došlo. On si nedělá srandu.

„Cože? Co teď? Je to pro něj nebezpečné? Nezapomeňte, že je člověk. Jak mu můžeme pomoc?“ začala jsem se vyptávat.

„Uklidni se. Máme to v malíku. Až se bude Qetsiyah zbavovat Silase, tak pronese pár slov navíc a pošle toho Fotodémona zpět odkud přišel,“ prozradil jeho plán.

„Opravdu úžasný plán,“ pronesla jsem sarkasticky.

„Já vím. Pěkně jsem to vyřídil,“ pochválil se. Zdá se mi to? Nebo mu narostla hlava? To bude tím jeho egem.

„No, já jsem zprávu vyřídil a můžu jít. A radil bych ti. Někam ji ukliď, než začne smrdět,“ poukázal na Katherin. Chtěla jsem mu odpovědět, jenomže on už zmizel. Vzala jsem si židli a dala si ji naproti gauči. Počkám, jestli se probudí. Co to je čekat pár hodin.

Po třech přečtených knihách, uklizené kuchyni, přerovnání celé knihovny a deseti hodinovém spánku jsem zjistila, že je to už víc než dvacet čtyři hodin a došlo mi, že Katherin se už neprobudí. Seděla jsem naproti jejímu tělu a přemýšlela, jak by se chtěla rozloučit se světem. Když jsem se rozhodla a chtěla ji vzít za ruku, rozpadla se na prach. Bezva mám vlastní pískoviště v domě, pomyslela jsem si ironicky.

Dva dny utekly jako voda a byl tu úplněk. Už od rána jsem byla nervózní a roztržitá. Ptala jsem se sama sebe, jestli se to povede. Když jsem došla do Salvatore penzionu, byli tady už všichni. Damon, Qetsiyah, Klaus a Kol. Víc lidí jsme nepotřebovali, i když se nabízeli, tak jsme nechtěli nikoho ohrozit na životě.

„Tak jo, pojďme se někoho zbavit. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se Qetsiyah.

„Svíčky, křídu, Kolovu krev, tvůj náhrdelník a to je myslím, že všechno,“ vyjmenovala.

„Myslíš?“ zeptala jsem se jí. Ani se na mě nepodívala a šla dolů do sklepa. Ona myslí? My tady nasazujeme životy a ona myslí. Chtěla jsem se vydat za ní, ale zastavil mě Klaus a donutil mě vypít další krev. Znechuceně jsem do sebe sklenici hodila a šla jsem za Qetsiyah. Ve sklepě byla tma a vlhkost. Na zemi byl namalovaný křídou pergamen a na každém cípu byla zapálená svíčka. Qetsiyah si klekla doprostřed a ruce si položila na stehna.

„Tohle nemusí být pěkný pohled,“ varuje mě.

„Já to ustojím, stejně tady musím čekat, než udělá Klaus a Damon svoji část plánu,“ odpověděla jsem jí. Jenom pokrčila rameny, zvrátila hlavu a začala odříkávat.

„Vos vocatis me. Externis animae. Vos vocatis me. Externis animae. Vos vocatis me. Externis animae,“ opakovala. Otevřela oči, kde však šlo vidět jenom bělmo. Leknutím jsem odskočila a ošila se. Není to pěkný pohled. Ať už dojdou. Přála jsem si.

„Co jsme zmeškali?“ zeptal se Damon v závěsu Klause a Silase. A hra začíná.

Tohle je předposlední kapitola. Po této kapitole bude ještě jedna a epilog. Počítám, že další kapitolu přidám na konci týdne a epilog až další týden. Přeju pěkné počtení. A prosím nějaký komentář, jak se cítíte, že bude konec.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries