OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 7. kapitola



Jiná tvář - 7. kapitolaOdhalení nadpřirozeného druhu, ke kterému Ashen patří, bohužel moc poznání nepřinese. Pátrání bude ale pokračovat a Ashen odhalí zradu, kterou by od počátku toho všeho zmatku ani v nejmenším neočekávala...

Jiná tvář - 7. kapitola

„Nemusíš mít žádný výčitky, Google mě stejně nenašel.“

„Cože?“ podivila se moje čarodějná kolegyně a popošla ke stolu, aby přes moje rameno viděla na monitor.

„No, pokud nejsem korejská zmrzlina, tak tu prostě nejsem.“

„To se mi ještě nestalo…“ zakroutila nad tím hlavou.

„Všechno nadpřirozené najdeš na internetu?“ nakrčila jsem sarkasticky čelo.

„No, většinou nic použitelného, ale vždycky je tam alespoň nějaká zmínka. A ty? Nic. To je divné…“

„Jo, řekni mi něco, co nevím…“ Divná, to bylo slovo, které se stalo mým druhým jménem. A čím starší jsem byla, tím víc se to projevovalo.

„Když já vůbec netuším, jak ti pomoci… Nenapadá mě kde hledat.“ Já jsem ale měla kde hledat a teď, když vím zase o kousek víc, možná bude mé dědictví ochotnější mi něco prozradit.

„Já nechci hledat,“ pokrčila jsem nakonec rameny, ale nebyla to pravda. Jen jsem nechtěla hledat pod dozorem, i když se mi všichni jen snažili pomoct. Najednou byla moje hrdá bezstarostná povaha tatam. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že se to nestane.

 

„Tak je to měsícem, nebo co?“ Seděla jsem nosem nalepená k akváriu Hester, která na mě nechápavě cenila řezáky a neměla nejmenší tušení, co se to s její majitelkou děje. „Proč se mi to děje? Jak se to může všechno najednou změnit? Já vím, že se říká, že lidé se mění, ale takhle rychle se to asi dít nemá…“

„Tohle už nikdy neříkej, Ashen!“

„Vždyť víš, že mám pravdu, sakra! Já sem nepatřím, nepatřím nikam, a ty se netvař, jako že to chápeš!“

„Změnila ses…“ Ty protivně zelené oči se na mě dívaly a já měla pocit, že vidí skrz. Byl to bolestný pohled a normálně bych už měla slzy na krajíčku, tak proč už se mi nekutálely po tváři?

„Lidi se mění,“ odsekla jsem a založila si ruce na hrudi.

„Jo… Ale takhle rychle se to dít nemá…“

Dělo se to v cyklech. Určitě. Byla jsem si jistá. Nedokázala jsem však vysledovat jejich pravidelnost, délku ani spouštěč. Musela jsem tomu učinit přítrž. Musela jsem to konečně rozseknout a přijít na to, kdo jsem. Dělo se to v cyklech a ničilo mi to život.

Nevydržela jsem jen tak sedět doma. Hlavou mi poletovalo tolik otázek a vzpomínek, že jsem musela vypadnout. Jen tak se projít…

Čerstvý vzduch mi dělal moc dobře, ale ani vítr, co mi cuchal vlasy, nedokázal rozehnat myšlenky v mém pochroumaném mozku. Spíš je trochu utřídil a popostrčil… Ty změny… Bylo to, jako bych byla dvakrát, žila dvakrát, měla schízu, nebo co. Jako by se dvě části mě samotné rvaly o svůj hlas. Byl to můj normální život a ten čarodějný? Lidská a nadpřirozená stránka? Nebo jsem prostě a jednoduše doopravdy cvok? Bylo by to asi snazší, ale tolik štěstí já nikdy nemám, já to nikdy nemám snazší…

„Jo, to se někdo má…“ řekla jsem si pro sebe a kopla do kamínku na lesní cestičce, po které jsem se vydala.

„Samomluva?“ To bylo poprvé, co jsem tady, kdy jsem se doopravdy lekla.

„Krucipísek!“ vyhrkla jsem a otočila se. Za mnou stál v celé své kráse Damon – kdo taky jiný, že?

„Vypadáš naštvaně,“ konstatoval a jeho zrak při tom mířil na moje zamračené čelo.

„Jo, no, já tak vypadám docela často,“ odsekla jsem a protočila oči v sloup. Nechtěla jsem ani vědět, co tady dělá a proč se se mnou vybavuje. Vždyť byl v podstatě úplně cizí, propána! Tak jsem se zase otočila a pokračovala v cestě. Jo, otočila jsem se zády k upírovi, no nejsem já adept na Darwinovu cenu?

„Něco nového?“ nedal se mým ne zrovna přátelským naladěním odbýt.

„Ani ne…“

„Slyšel jsem, že jsi prý Meloun nebo tak něco…“

„Melona!“ otočila jsem se a obořila se na něj. Z jeho výrazu jsem ale vyčetla, že to udělal schválně. Ten chlap mě schválně nazval zeleninou! Rozesmála jsem se, ale po pár vteřinách to byl spíše hysterický smích, kterého jsem se držela zuby nehty, abych se nerozbrečela. „I když nemám absolutně ponětí, co to je.“

„Asi tě moc nepovzbudí, že já taky ne,“ zadíval se na mě takovým tím pohledem, kdy si není jistý následující reakcí – čekal snad, že se doopravdy rozbrečím?

„To ne – ale – to máš – fuk,“ odpověděla jsem mezi salvami smíchu a mávla nad tím rukou. Pak jsem se konečně přestala smát. „No, ehm,“ musela jsem si trochu odkašlat, „a co tady vlastně děláš? Hlídáš mě? Nebo snad špehuješ?“

„Od obojího trochu,“ přiznal, obešel mě a sám pokračoval po pěšině.

„Počkej, co? A proč? Já se o sebe postarám, sakra!“ Byla jsem uražená a zároveň poctěná, protože jsem měla pocit, že mě byť jen v koutku mysli považuje za nebezpečnou.

„Prý se chováš divně, tak jsem chtěl mít jistotu, že nevyhodíš město do povětří. Já tady bydlím, víš, a město se mi líbí tak, jak je…“

„Já nebudu nic vyhazovat do vzduchu,“ zašklebila jsem se. „Co si to o mně myslíš?“ A pak mi to samotné došlo. „Ty nevíš, co si máš myslet…“ konstatovala jsem v zápětí.

„Přesně tak. A protože jsi tím pádem podezřelá osoba, potencionální přítel, nepřítel i spojenec, musím mít přehled.“

„Spojenec? Proboha, copak ty vedeš nějakou válku?“

„To nikdy nevíš,“ odpověděl tak vážně, že jsem ztuhla v půli kroku. „Jsi v tom nová, nemáš tušení, jaké bitvy se v poli nadpřirozena odehrávají, ale možná by neškodilo vědět, na čí straně máš vlastně stát, ne?“ A pak zmizel. Co to mělo být? V jednom měl ale určitě pravdu – opravdu jsem nová a nemám o tom všem tušení. Měla bych to vědět. Měla bych vědět, kdo jsem.

Domů jsem se vracela s daleko větším odhodláním něco se o sobě dozvědět. Tohle tápání uprostřed ničeho nemůže trvat věčně a já tomu učiním přítrž teď a tady.

„Hej, Maybel!“ křikla jsem, když jsem rozrazila dveře do pokoje s čarodějnickým náčiním. „Je čas na nějaké odpovědi…“ Odhodlaně jsem se usadila na koberec a přitáhla si k nohám nejbližší krabici.

Hledala jsem cokoliv, co dokážu přečíst a trvalo mi to dost dlouho. Nakonec jsem však přece jen měla štěstí – což jsem si myslela, než jsem si dopis přečetla…

Moje nejdražší milovaná Ashen,

nedokážu ani popsat, jakou bolest mi působí, že se tě musím vzdát. V hloubi duše doufám, že jednou pochopíš, že jsem to udělal pro tvé bezpečí. Nejen, že tě sám nedokážu ochránit, ale nechci ani, abys vedla stejný život jako všichni Taylorovi, a tohle je jediný způsob, jak tě toho prokletí zbavit. Buď silná, holčičko, a nehleď na své odlišnosti, brzy se jich zbavíš a

Dopis nebyl dokončený. Hleděla jsem na ten kus papíru v mé ruce a hlava mi třeštila.

„To přece nemyslíš vážně, Tobiasi! Nemůžeš ji přece-“

„Ale můžu! Je to moje dcera! A ty mi nebudeš vykládat, co smím a co nesmím… Takhle to prostě bude a tečka.“ Černovlasá žena se otočila k dopisu, který ležel rozepsaný na stole.

„To ti nedovolím. Jednou je Taylorová a to se vším všudy. To nezměníš. Nikdy nebude mít normální život!“

„A kdo jsi ty, abys o tom rozhodovala? Já nepotřebuju ani tebe, ani tvůj souhlas!“

„Ho hó, tak to se šeredně pleteš, bráško… Beze mě budete ztracení oba.“

Tmavé oči sršely hněvem a nenávistí. Muž stojící u dveří už nechtěl slyšet ani slovo. Otočil se, vyšel ze dveří a beze slova jimi za sebou prásknul.

„Ty to nedokážeš zastavit!“ křikla za ním žena a zahleděla se na nedokončený dopis. „Já ano,“ řekla do ticha, které naplňovalo dům, „jenže já to neudělám…“

Upustila jsem papír a snažila se zklidnit dýchání. To, co jsem viděla… Objala jsem si kolena a jako nějaký šílenec jsem se jen houpala dopředu a dozadu, jako kdyby mi to snad mohlo pomoct setřást ten hrůzostrašný pocit mrazení v páteři.

Sotva jsem se trošku vzpamatovala, vystartovala jsem k oprýskané dřevěné truhličce, která ležela pod postelí, a začala zběsile vyhazovat její obsah. Chtěla jsem to vůbec vědět? Nebo jinak… Chtěla jsem si být jistá? Já jsem moc dobře věděla, koho jsem v té pitomé vidině viděla, ale věřit jsem odmítala, dokud se mi do ruky nedostala sežmoulaná fotografie…

Nepoznala bych ho… Fotka, kterou jsem našla při svém příjezdu, byla evidentně starší než ta, kterou jsem teď měla před očima. A ta žena vedle něj vůbec nevypadala tak děsivě, jak se mi před několika okamžiky jevila. Usmívala se, objímala tátu kolem ramen a hleděla na mě z té fotky, jakoby nic. Otočila jsem fotku v naději, že se dozvím něco víc – a taky že jo.

Tobias + Maybel 1998


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 7. kapitola:

3. Sela
15.04.2015 [10:42]

tohle je čím dál tím víc zajímavější .. a to se mi moc líbí Emoticon

2. Taylorka přispěvatel
14.04.2015 [23:10]

TaylorkaKdyž si počkáš na další kapitoly, všechno se dozvíš. Emoticon Nejdřív to přece musím pořádně zamotat, ne? Emoticon No a kdybys to opravdu nemohla vydržet a měla otázky, ráda si všechny tvoje dotazy stížnosti připomínky a nadávky na moje pomalé psaní přečtu i v e-mailu. Emoticon Emoticon

1. Darkness přispěvatel
14.04.2015 [22:43]

DarknessNo a já nic nechápu Emoticon Co Maybel neudělá? Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!