Jiná tvář - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ashen zjistila, že Maybel zřejmě nebyla zas tak milá osoba... Nechá se však přesvědčit, aby z Mystic Falls neodcházela, a nakonec se zase o krok přiblíží ke své vlastní magii...

19.05.2015 (16:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1329×

Jiná tvář - 8. kapitola

„Tak a dost! Jedu domů!“

„Co se stalo? No tak, neblázni… Hej, zastav se na chvíli!“ Bonnie bezmocně sledovala, jak lítám sem a tam a házím svoje věci do kufru.

„Ne! Takhle to chtěla, ale já jí tu radost neudělám…“

„Kdo? Co? Ashen!“ Bum. Žárovka v lampě na mém psacím stole se roztříštila na tisíc kousků.

„Ehm… Ty nebo já?“ zeptala jsem se po chvilce. Obě jsme stály a zíraly na změť střepů.

„Nejsem si jistá…“ zakroutila hlavou, ale pak se hned vzpamatovala a využila mého chvilkového rozptýlení. „Řekni mi, co se stalo…“ No tak jo…

Šly jsme se posadit do obýváku, abych neměla příležitost pokračovat v balení.

„Takovej podraz!“ prskala jsem. Vysvětlila jsem Bonnie, co jsem včera viděla. „Maybel vůbec nebyla milá tetička! Byla to mrcha a určitě se mnou něco provedla!“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Bonnie klidně.

„Já mám ten pocit.“ A pak mě to napadlo. „Dívej.“ Než se čarodějka na mém gauči stačila rozkoukat, popadla jsem ji za zápěstí a najednou jsem to viděla znovu – obě jsme to viděly. Přehrála jsem jí celou svou vidinu a ona pak nevěřícně lapala po dechu.

„Teda…“

„Síla, co? Je zlá. Nebo alespoň byla, já to cítím…“

„Tohle ty dokážeš?“ valila na mě oči.

„No, asi jo,“ pokrčila jsem rameny.

„A to chceš teď odjet? Teď, když se konečně něco dozvídáš, to chceš zabalit? Já být tebou, tak chci vědět – a hlavně chci umět – víc. Vždyť ty vládneš magií, která je projevem tvé vlastní vůle, a nepotřebuješ k tomu žádný temný objekt, to je úžasné!“

„Temný objekt?“ zašklebila jsem se.

„Jo, ty nevíš, co to je, že?“

Tak mě Bonnie zasvětila do tajů a pravidel magie. Čím víc mluvila, tím víc jsem se usmívala, ale zároveň jsem tomu všemu najednou nedokázala uvěřit. Já a čarodějnice? Skutečně se to děje?

„Nechceš tomu dát ještě šanci?“

„Proč vám všem tak strašně záleží na tom, abych se našla? Co vy z toho budete mít?“

„Popravdě, to se dozvíme až na konci…“ Nechápala jsem.

„Na konci čeho?“

„Prostě až to budeš vědět. Koukni, žiju tady celý život a sem nikdo nikdy nepřijel jen tak. Tady se nic neděje jen tak, proto tě tak přemlouvám. Já, já prostě věřím, že to má nějaký smysl.“

To je ale divný město – takže asi to správný místo pro mě.

„Ehm…“ odkašlala si Bonnie a evidentně se chystala na něco zeptat. „Elena… Elena se zmínila, že prý jsi něco našla, no, na hřbitově…“ lezlo to z ní jak z chlupaté deky, ale měla pravdu.

„Jo, nějaký vodítka tam byly, ale, no, nějak jsem to nechala být…“ mávla jsem nad tím rukou.

„Aha… No, tak mě napadlo, že když teda nechceš hledat, kdo jsi…“

„Ano?“ popostrčila jsem ji.

„Co kdybys zkusila, co jsi?“

„Jak to myslíš?“

„Známe tvé jméno… A i když nejsi čarodějka jako já, magie v tobě je, cítím ji. Cítím tebe a ty určitě mě. Možná bychom spolu mohly přijít na to, jak tvoje magie funguje.“

Konečně dobrý nápad. K čemu se pídit po minulosti, když evidentně není o co stát? Nepotřebuju znát minulost, ale ta magie ve mně je tak jako tak, proč ji teda trochu neprozkoumat?

„Zavírám dveře, mám vize…“ počítala jsem si na prstech.

„Promítáš vize,“ připomněla mi Bonnie.

„Zavírá dveře?“ nadzvedl Stefan obočí. Seděla jsem v křesle před krbem v Salvatorovic domě, protože Bon měla v ten den víc než jen jeden dobrý nápad a změna prostředí byl dobrý nápad.

„Jop, viděl jsem v přímém přenosu,“ zvedl Damon ruku jako ve škole.

„A jak to teda děláš?“

„Já nevím, Eleno, já vůbec nevím. To samo…“

„No, asi máme všichni práci… Bon Bon přinesla spoustu knih, papírů a ostatních čarověcí, které můžeme prozkoumat, jestli nenajdeme něco užitečného, a vy dvě,“ otočil se na jediné dvě čarodějné osoby v místnosti, „si pěkně hrajte.“ Po chvilce jsme osaměly.

„Tak, čím začneme?“ promnula jsem si ruce jako nadšený žáček.

„Ehm, no… Říkalas, že nejvíc se projevují vize?“ Přikývla jsem. „Pak bychom asi mohly začít tím… Co vídáš nejčastěji? Budoucnost? Minulost?“

„Nejsnazší mi připadají ty o minulosti. Je to jako vidět to, co se odehrálo kolem nějakého předmětu. Jako kdyby měly věci, kterých se dotknu, vlastní paměť.“

„Tak to jsme na správném místě, v tomhle domě hrůzy se toho odehrálo hodně…“

Z jejích slov mě mrazilo na zátylku. Dům hrůzy… Jak jinak, když je plný upírů? Procházely jsme domem, hledaly předmět nebo místo, se kterým začít.

„Tady…“ šeptla jsem nevědomky.

„Co?“ Bonnie ani nestihla pořádně zareagovat. Popadla jsem ji za zápěstí a zavřela oči. Záblesk…

„A já se budu vídat s Jeremym, kdykoli já budu chtít, rozumíš?“ V očích té dívky se zračil hněv, vztek a ještě něco… Něco, co jsem nepoznávala. Moc dobře jsem však viděla hrůzu v očích Eleny, která byla přišpendlená rukou té vysoké brunetky k dřevěnému obložení, špičky bot patnáct čísel nad podlahou.

Bonnie sebou škubla a o krok ode mě odstoupila. Zrychlené dýchání nás obou dokreslovalo hrůzu, kterou jsme před okamžikem viděly.

„Co to bylo?“

„To byla… Vicki…“

„Mělas pravdu,“ zakroutila jsem hlavou, „tohle bezpochyby je dům hrůzy.“

„Vy se mi šťouráte v minulosti?“ ozval se ze schodiště věcným tónem Damon. „Zaslechl jsem snad něco o Vicki Donovanové? O co jde?“

„Jde o to, že teď se dozvíme všechno.“ Úsměv na čarodějčině tváři byl vítězný. Jako by najednou držela v ruce trumf, který jí nikdo nesebere a přebije všechny karty, co kdo v ruce má.

„Paráda…“ Damonův obličej se na dvě vteřiny změnil v sarkastický úšklebek a pak se jeho rysy opět uklidnily a obočí se nadzvedlo nad těma dokonale ledovýma očima. „Moje latina není nic moc – a na mou obranu, tohle není ta úplně latina – ale s tímhle bys mohla něco udělat…“ Podával mé kolegyni pergamen, starý jako svět.

„To by mělo pomoct… Kdes to našel?“

„Řekněme, že jsem před pár lety Emily nezachránil jen rodinu…“ A zmizel.

„Co je to?“ chtěla jsem vědět.

„Je to kouzlo…“ No nepovídej…

„Ale k čemu?“ zakoulela jsem očima a dožadovala se nějakého vysvětlení.

„Uvidíš.“

Seděly jsme v kruhu svíček, nohy složené do tureckého sedu. Byla jsem hodně zvědavá, co se bude dít. I když mi magie není cizí, moje vědomí si to jaksi neuvědomuje. Všechno bylo jakoby známé a zároveň nové.

„Phesmatos tribum ad aperturam libri…“ šeptala Bonnie, zatímco mě držela za ruce. Několikrát ta divná slova zopakovala a pokaždé o něco hlasitěji. Plameny svíček se najednou rozhořely, jako by jim někdo přidal plynu, a kmitaly, jako by měly naspěch. „Phesmatos tibum ad apertur libri!“

„Ashen?“ Moje hlava bolela jako střep. Oči jsem měla bůhvíproč zavřené. Po pár vteřinách jsem si uvědomila měkko pod sebou. Rozevřela jsem pěst a prsty přejela kolem sebe… Kůže. Praskání ohně, hlas Bennettovic čarodějky. Co se to, krucinál, stalo?

Pomalu jsem se posadila, oči stále zavřené.

„Díky bohu…“

„Já říkal, že není mrtvá. Cos to s ní prováděla?“

„Jen to kouzlo, které jsi mi dal…“

„A nezmrvila jsi ho, jen tak náhodou?“

„Hele-“

„Nechte toho…“ zachraptěla jsem. Promnula jsem si obličej a zamrkala do místnosti.

„Není ti nic?“ Elenin ustaraný hlásek mě něčím pobavil. Tolik obav o cizí divnou holku.

„Bolí mě hlava…“ Přestala jsem si prohlížet své nohavice a rozhlédla se kolem. Shromáždění to bylo pěkné…

„A-á…“ Damonovo pošklebování už přestávalo bavit i mě.

„Co zas máš?!“ obořila jsem se na něj.

„Ehm, Ashen…“ odkašlal si Stefan a evidentně se mi snažil něco naznačit.