Za svým snem - 10. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Daphné si užije první hodinu přeměňování a lektvarů v Bradavicích. Půjde ale jen o příjemný školní den, který zmírní její nedůtklivost?

21.05.2023 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 541×

Život v Bradavicích

Probudit se do východu slunce, které osvětlovalo nebelvírskou dívčí ložnici, bylo kouzelné. Atmosféru jsem tomuhle hradu rozhodně nemohla upřít.

Ale bude to stačit?

Jakmile se mé oči začaly toulat po závěsech kolem postele, které jsem trochu uraženě večer

zatáhla, vzpomněla jsem si nutně na včerejší hovor. Nebyl určen pro mé uši, ale dotýkal se mě.

Co když se Moudrý klobouk spletl…

Ta tíha, která se mi po těch slovech na hrudníku usadila, ne a ne zmizet. A přemílání oněch slov tomu vůbec nepomáhalo.

Musím to hodit za hlavu. Ať si David a ostatní myslí, co chtějí, Moudrý klobouk mě poslal do jejich koleje.

Jako první jsem zaplula do naší koupelny. Pak už se začaly budit i Eve a Jane. Chvíli jsem čekala, že nějaké narážky budou pokračovat, ale nic se nedělo. Holky se vesele smály a švitořily o tom, co je čeká za předměty. Eve měla jasno, chtěla být léčitelkou, takže zkoušky hodlala skládat z kouzelných formulí, lektvarů a bylinkářství. Jane ale podle svých slov nejspíš moc studijní typ nebyla a doufala v kariéru ve famfrpálu. Zkoušky chtěla skládat z přeměňování, z astronomie, která ji bavila, a z péče o kouzelné tvory.

„A co ty, Daph?“ obrátila se na mě Eve, když jsme opouštěli nebelvírskou věž, abychom zašly na snídani.

„Já vlastně nevím. Ten systém máte vcelku podobný, ale zatím se mnou nikdo výběr předmětů neřešil,“ pokrčila jsem rameny. V duchu jsem ale cítila nejistotu. Nic, co bych dala navenek na odiv.

„Myslím, že tě Longbottom osloví ještě dnes, abyste to probrali,“ ujistila mě sebejistě Jane a vzala mě přátelsky za paži.

Vyjeveně jsem jen přikývla. Její dotyk… mě znejistil. Ale nevyvlékla jsem se. Asi bych to udělala Gabrielovi, nejspíš i Eve, ale u Jane ne. Nechtěla jsem ji ranit. Od první chvíle se ke mně chovala opravdu přátelsky.

Snídaně proběhla v klasickém shonu, jaký jsem pamatovala v Krásnohůlkách. Snad jen Bradavičtí jsou o dost hlučnější.

A kluci jsou pořádná prasata… Nakrčila jsem nos, když jsem viděla, jak pod některými mládenci je nadrobeno, že by se z toho nakrmilo celé osazenstvo sovince.

Zrovna jsem chtěla vstát, když na mé rameno dopadla něčí ruka. Automaticky jsem se napružila v očekávání všeho možného a hlavně ne příjemného.

„Slečno Taillefer?“ oslovil mě povědomý příjemný hlas. Obrátila jsem k němu zrak.

Profesor Longbottom a jeho přátelský úsměv.

„Ano, pane?“

„Prosím, využijte dnes tento prozatímní rozvrh. Některé hodiny se kryjí, takže si vyberte podle své volby. Jejich vyučující s tím počítají. Odpoledne po výuce bych s vámi rád probral váš pevný rozvrh pro tento školní rok. Vyhovuje vám to?“

„Jistě, pane.“ Přebrala jsem od něj kus pergamenu, na kterém byl seznam všech dnešních hodin pro celý sedmý ročník. Nebylo toho málo.

„Užijte si dnešní den,“ usmál se na mě ještě profesor, než odešel.

„Tak vidíš, říkala jsem ti to,“ přitančila ke mně Jane s úsměvem a věnovala mi další ze svých herd.

„Jo, eh,“ přitakala jsem, jakmile jsem ovládla nutkání rozkašlat se.

„Na co půjdeš jako první?“ Zvědavě mi rusovláska nahlédla přes rameno.

„Asi na přeměňování? Dějiny čar a kouzel mě zrovna nelákají,“ zhodnotila jsem po chvilce přemýšlení.

„Super, tak to jdeme spolu,“ zářivě se Jane usmála a vykročila se mnou od stolu.

„Počkejte holky na mě!“ houkla za námi ještě Eve, která do sebe nacpala poslední kousek vdolečku a trochu nemotorně se vyhrabala ze svého místa, aby se přidala na cestu po mém druhém boku.

Bylo to zvláštní. Doma jsem nikdy nebyla v obležení spolužáků. Ani dvou. Z hodiny na hodinu jsem chodívala většinou sama. Bylo to tak lepší, jinak bych se snadno mohla stát terčem něčích žertů. I když to se postupem času změnilo, jakmile jsem se naučila bránit.

A teď? Z každé strany jsem měla jednu přátelskou dívku, ani jedna neměla v úmyslu si ze mě tropit žerty, naopak se mě snažily bavit.

„Máš vůbec knížku?“ ptala se starostlivě Eve. „Jdu teď do knihovny, mám volno, tak bych ti ji rychle půjčila.“

„Díky, dobrý, mám ji.“ Rychle jsem přikývla. „Transfiguraci jsem měla u postupových zkoušek, tak jsem doufala, že tady budu pokračovat.“

„Tak to je super. Ta volba bude pak na tobě, ale to ti Longbottom vysvětlí,“ dodala Jane.

„Holky, tady se s vámi loučím, jdu do knihovny. Potřebuju si sehnat nějaký podklady pro závěrečnou práci z bylinkářství,“ mávla nám ještě před schodištěm na rozloučenou Eve.

Jane mě pak navigovala dál na vnitřní nádvoří hradu.

„Máme hodinu venku?“ ptala jsem se trochu šokovaně? Stále bylo slunečno, ale chladný vzduch už o sobě dával vědět.

„Ne, to ne,“ s úsměvem zavrtěla Jane hlavou. „Ale i tady jsou třídy.“ Vedla mě loubím, až zabočila do jedněch dveří.

Uvnitř byla místnost střední velikosti s velkými okny. Tři řady po čtyřech lavicích, po stranách různé klece se zvířaty, vpředu učitelský stůl, dvě tabule a svícny. Třída působila celkem příjemně a vzdušně.

I když jsme s Jane přišly deset minut před začátkem, ve třídě už pár lidí bylo. Postávali kolem jedné z předních lavic a všichni měli havraspárské uniformy. Jemně vyhlížející dívka s uhlovými vlasy, krásná brunetka s loknami, černovlasý vysoký mladík a o něco menší kučeravý brunet.

Jane k nim okamžitě přistoupila, a tak trochu mě táhla s sebou.

„Ahoj, lidi, ráda bych vám představila Daphné. Včera jste ji mohli vidět na rozřazování,“ s úsměvem mě jim předhodila jako lvům. Aspoň takto jsem se cítila. Kdyby bylo po mém, zaplula bych do poslední lavice a obezřetně sledovala okolí.

„Ahoj, Daphné, já jsem Odette Lewis,“ ujala se slova černovláska a podala mi ruku. Přijala jsem ji, její stisk byl pevný.

„Tohle je Robin,“ ukázala na vysokého černovlasého chlapce, který mi kývl na pozdrav, „tady je Eliot,“ v tu chvíli mi podal ruku brunet a usmál se na mě přátelsky, „a tady je Sarah,“ dokončila Odette své představování, zatímco se na mě zářivě usmála menší brunetka.

„Baf, mám vás!“ Zničehonic nás zezadu objaly velké paže. Málem se mi zastavil dech. Jane se ale začala uvolněně smát.

„Gabe, co to děláš,“ vyjekla a uštědřila mu herdu do břicha, až Gabriel zafuněl. Dobře mu tak, konečně ty rány neschytávám jen já!

„Takže tohle je ještě Gabriel,“ chechtala se Jane dál a havraspárští se s ním pozdravili.

„Netušila jsem, že Kruval schovává takové hezké kluky,“ zavrněla hned Sarah a mně se obrátil žaludek.

Gabriel se ale jen zaculil: „Kruval skrývá mnohé.“ Bylo mi jasné, že mu to musí lichotit, ale mně tohle lichocení bylo tak protivné.

„Hej, všichni, chyběla jsem vám?“ ozvalo se ode dveří další volání. Šokovaně jsem se obrátila, protože tam stála malá růžovláska s mrzimorskou uniformou. Zamávala nám a pak k nám přiběhla.

„Tak vy jste to nové maso! Já jsem Anne,“ podala nám ruku se širokým úsměvem. Formálně jsem jí potřásla, Gabriel byl jako obvykle vřelejší. Oba jsme řekli na oplátku své jméno.

„Viděla jsem Changovou u hodin, takže za chvíli bude tady,“ spiklenecky Anne dodala, což se ukázalo jako jasné znamení, protože Jane mě hned na to nasměrovala do volné lavice. Mezitím se ještě dostavil další student. William. Naše pohledy se na chvíli střetly. Zatímco on se pohrdlivě ušklíbal, já měla jen semknuté rty.

O co tomu frackovi šlo? Nejsem jeho zájem, takže budu jeho terč? Jen ať si nemyslí, že to bude mít lehké.

Mezi posledními se pak objevili David a Chris. Ve druhé lavici uprostřed, kde jsme byly s Jane, jsem měla přijatelný rozhled po třídě, navíc nás bylo jen pár. Přes uličku napravo jsem měla Gabriela, který do mě hned šťouchnul: „Tak co, vyspala ses do růžova?“

„Jo a co je ti vůbec do toho?“ odsekla jsem trochu popudlivě, stále nervózní z Willova pohledu.

„A jak ses vyspal ty?“ zacvrlikala Sarah, která seděla před Gabrielem.

U Rinaldiniho vousů, ta se hodně snaží!

„Dobré ráno, třído,“ přetrhl nit hovoru příjemný hlas za našimi zády. Do třídy vstoupila mladá hezká asiatka. Prošla mezi lavicemi a postavila se vedle katedry.

„Vítám vás v novém školním roce a jsem velmi potěšena, že jste se rozhodli pokračovat v našem předmětu. A vítám taky naše dva nové studenty. Jsem Cho Changová a zde na škole vyučuji přeměňování.“

Její projev byl velmi kultivovaný, vystupování naprosto profesionální. Nemohla jsem být spokojenější, protože popravdě jsem měla celkem ráda spořádané hodiny a jasný cíl výuky. Za to Gabriel se zdál znuděný hned ze začátku. Aspoň to mi prozradil kradmý pohled na jeho tvář. Jenže nejspíš tak kradmý nebyl, protože ho ihned zachytil a věnoval mi veselý úsměv.

Zamračila jsem se a rychle jsem se odvrátila. Příště se nesmím nechat tak nachytat.

„Není času nazbyt, a tak hned přikročíme k dnešnímu praktickému cvičení. Minulý rok jsme jako poslední věc probírali nonverbální kouzla. Už z názvu je jasné, o co jde. Daphné, Gabrieli, probírali jste je také na svých školách?“ obrátila k nám svou pozornost Changová.

Oba jsme přikývli.

„Výborně. Pojďme si tedy nejprve zopakovat teorii,“ obrátila se k nám profesorka bokem a mávla hůlkou. Na tabuli se objevil nadpis, poté křída vyčkávala na další pokyn.

„Jaké jsou výhody a nevýhody?“ obrátila se Changová znovu k nám.

Oddetina ruka vystřelila vzhůru jako první. Profesorka ji okamžitě udělila slovo.

„Tento způsob vyžaduje vysokou koncentraci. Záleží i na dřevě hůlky,“ vychrlila ze sebe černovláska.

„Velmi dobře,“ kývla profesorka a křída prováděla zápis informací. „Co dál?“

„Kouzla mají velmi často slabší intenzitu,“ ozval se napravo od naší lavice William.

„Výborně. Je tomu tak. Jen zdatní kouzelníci tento rozdíl setřou,“ přikývla Changová.

„Pořád je ale toto kouzlení rychlejší a při dobré soustředěnosti naprosto dostačující,“ opáčil Robin z Havraspáru.

„To je rozhodně pravda.“

„Pro souboje tedy ideální,“ blýskl úsměvem Gabriel.

„Ano, to nejspíš ano,” usmála se Changová opatrněji. „Pohotovost a utajení je jistě silná stránka tohoto způsobu kouzlení, ale její chybovost je vyšší. Myslím, že pro začátek máme informací dostatek. Nyní přikročíme k praxi,” dokončila Changová výklad.

Zbytek hodiny už se nesl v neustálém procvičování. Nejprve jsme začali jednoduchým kouzlem Wingardium leviosa. Kouzlo, který každý uměl naprosto sebejistě z prvního ročníku. Ovšem provést ho neverbálně na malé černé kuličce nebylo jen tak, i když šlo o opakování. Některým se to povedlo ihned, kupříkladu Odette i Robin byli naprosto bezchybní. S druhou vlnou úspěšných, Williamem a růžovou Anne jsem se svezla také, naštěstí. A svůj úspěch mi se zářivým úsměvem oznamoval i Gabriel.

Nezdá se!

David a Jane se natrápili nejspíš nejdéle. Zatímco Jane si z toho příliš nedělala, David vypadal naštvaně. A já se přistihla, jak se pokoutně trochu šklebím.

To ti patří, ty trotle…!

Můj lehce škodolibý výraz nejspíš někdo postřehl.

„Abys ho neuřkla.“ Drcl do mě přes uličku Gabriel.

Dotčeně jsem se stáhla. David okamžitě zvedl oči ke mně a probodával mě pohledem. Uhnula jsem a jen jsem směrem ke Gabrielovi vztyčila prostředníček.

Idiot.

Hodina nakonec utekla jako voda a Changová se zdála s naší prací spokojená. Po konci přeměňování se bohužel cesty mé a Jane rozdělily. Zatímco ona nehodlala na lektvary ani páchnout, já jsem to riziko byla ochotná podstoupit.

„Septima není z nejpříjemnějších učitelek,“ poplácala mě Jane přátelsky po rameni. „Tak se drž,“ usmála se na mě ještě, než se vydala nádvořím do knihovny za Eve.

Mrkla jsem krátce do svých pergamenů.

Lektvary, učebna ve sklepení.

Příliš mě nelákalo trčet někde ve sklepě, ale nedalo se nic dělat. Ráda bych v lektvarech pokračovala i v Bradavicích, takže jsem měla nejlepší příležitost to vyzkoušet.

Vydala jsem se tedy nazdařbůh hledat schody kamsi do sklepa, když mě někdo chytil za loket.

Zcela instinktivně jsem se vysmekla a prudce se otočila.

„Na lektvary?“ uculil se na mě perfektně upravený William.

„A ty?“

„Samozřejmě. Jde o důležitý předmět, v němž vynikala celá má rodina,“ vypnul hrdě hruď.

„To znamená, že jste rodina lékárníků?“ Bodře Williama uhodil do zad zničehonic Gabriel, který se objevil po jeho boku. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy.

„Drž hubu, Davidove,“ utrhl se na něj Will, než mi věnoval ještě jeden pohled: „Nevybrala sis dobře, Daphné. Tvoje místo je jinde.“

Úsměv mi v tu ránu zmrzl na rtech, i když už byl William fuč. Gabriel ale jako by si ničeho nevšímal, zůstal veselý dál: „Tak ty se umíš i smát, jo?“

Jen jsem protočila oči a pokračovala dál v chůzi za spěchajícím Williamem.

„Hele, neutíkej, jdu na lektvary taky,” nedal se Gabriel odbýt.

„Ty? Co tam budeš dělat?“ trochu nevěřícně jsem se zeptala.

„Co by, chci být bystrozor,“ zářivě se na mě Gabriel usmál.

„Nevím, jestli k bystrozorům berou taková pometla,“ kysele jsem se ušklíbla.

„Hej, trochu podpory, sestro!“ Šťouchl do mě loktem.

Nakonec s Gabrielovým orientačním smyslem, který byl rozhodně lepší než ten můj, jsme učebnu našli celkem bez problémů. Byla celkem velká, jak se dalo čekat bez oken. Panovalo zde chladno a vlhko a jediný pocit útulnosti dodávaly svícny na stěnách.

Hned na začátku bylo umyvadlo a podle pokynů na ceduli jsme si měli umýt ruce.

Pak už následovaly dlouhé stoly vždy pro čtyři lidi. Podél stěn byly různé police a skříně.

V první lavici vpravo už seděla Eve, která mi přátelsky zamávala. Vedle ní byla usazená vysoká brunetka, kterou jsem si pamatovala z vlaku. Přišla jsem k nim a posadila se do druhé lavice za Eve.

„Ahoj, nevěděla jsem, že tu budeš, už jsem domluvena na práci tady s Nelkou,“ ukázala Eve omluvně na svou sousedku, která se tvářila trochu odměřeně.

„To nevadí, mně je to jedno, s kým pracuju,“ šikovně jsem zalhala. Ovšem opravdu jsem nechtěla, aby Eve měla kvůli tomu nějaké výčitky.

Místa se pomalu plnila a lavici vedle Eve obsadili Robin a Eliot, které jsem už poznala na minulé hodině.

„Tak jsi to tady našla,“ ozval se vedle mě lehce posměšný hlas. Zdvihla jsem hlavu. Zase William.

Sebevědomě se usadil vedle mě. Následovala ho Serena. Bezva, aspoň s ním nemusím být ve dvojici. Ale to jako skončím sama? To zase ne…

„No, ty jsi nám tady chyběl,“ ozval se za mnou Gabriel, který se před vchodem do učebny lektvarů na chvíli vytratil. Při zvuku jeho hlasu jsem s sebou až polekaně cukla.

Ohlédla jsem se na něj a sykla: „Já s tebou nechci pracovat!“

„Nepovídej, já s tebou jo.“ Naklonil se ke mně a pobaveně se usmál.

Krucinál, ten je otravný! Odtáhla jsem se a zavrtala jsem se do opěradla židličky, ruce založené na prsou.

„Čau, Wille, tak vidíš, stihl jsem vstát,“ ozval se další hlas za našimi zády. Ohlédla jsem se i nyní a nestačila skrýt údiv. Do třetí lavice zaplul chlapec, který jako by z oka vypadl černovlasému Robinovi. Až na to že byl brunet. Dvojčata?

Doprovázel ho další kluk, zrzek. Měl nepřátelský výraz, jak jinak než zmijozelskou uniformu, a přezíravě si prohlížel své spolužáky, dokud mu pohled neuvízl na mně. Nechápala jsem, co se děje, ale v tu chvíli mi začalo bolestivě pulzovat v hlavě. Neodbytné nutkání, že si na něco musím vzpomenout.

Něco jsem zapomněla? Vše potřebné mám, i kotlík, nožík, prkénko… Bohům díky za zvětšovací kouzlo pro školní tašku. Tak proč mám ten pocit? A proč mě tak bolí hlava?

Odvrátila jsem se, lokty položila na desku stolu a prsty si promnula spánky.

„Co je ti?“ ozval se až přehnaně starostlivě Gabriel vedle mě.

„Nic, dej mi pokoj,“ odsekla jsem jen. Možná příliš hrubě, ale byl ten poslední, s kým jsem svou podivnou obavu chtěla sdílet. Sotva jsem vnímala, že někdo další obsadil lavici za námi a že se s nimi Gabriel zdravil. Když přišla do třídy profesorka, musel do mě Gabriel drcnout, abych vůbec začala dávat pozor. Bolest trochu zeslábla, ale pořád zůstávala.

Septima Vectorová byla žena středních let, měla dlouhé černé vlasy, které se mírně vlnily, přísný výraz, který ještě umocňovalo její výrazné líčení. A rozhodně vyžadovala disciplínu a preciznost. Dnešní hodinu jsme strávili nejprve teorií nad veritasérem. Protože jeho užívání je Ministerstvem kouzel omezeno, sami jsme se pustili do vaření „odlehčené“ verze. Někdy se jí říkalo Lektvar upřímnosti. A ano, nenutil mluvit pravdu, spíš způsoboval chorobnou upřímnost a nutkání říct vše, co měl člověk na jazyku, i když šlo o naprosto nevhodné věci. Takže to bylo spíš pro pobavení.

Pustila jsem se s Gabrielem do práce a nemohla jsem mu nic vytknout. Pracoval podle postupu v učebnici, byl velmi šikovný v práci s nožem, občas trošku horší v udržování čistoty kolem kotlíku, což může hrát svou roli, ale to jsem zase zajistila já. Byla z nás překvapivě dobře sehraná dvojice. Jak jsme ale uspěli, to jsme mohli zjistit až za čtrnáct dní. Po tu dobu lektvar zraje. Dvouhodinovka utekla jako nic, ovšem Septima nás neušetřila domácího úkolu – esej na zneužití veritasera a nutnosti jeho regulace. Jak jsem pochopila z řeči ostatních, dlouhé domácí úkoly jsou v Bradavicích na denním pořádku.

„Pořád jsi dost bledá,“ promluvil ke mně Gabriel, když jsme čistili kotlík a uklízeli náš stůl.

„Hm, zajdu si na čerstvý vzduch a bude to lepší, nejspíš je to tou učebnou,“ zkusila jsem působit přátelštěji. Ovšem pomalu jsem se i tak cítila lépe. Bylo to tou hodinou. Bezděky jsem se otočila. Ten zmijozelský zrzek už byl pryč. A mně se opravdu ulevilo. Co je tohle za nesmysl?

„Hele, doděláš to tady za mě, já musím za Jane kvůli náboru,“ požádal mě zničehonic Gabriel, ve tváři upřímně omluvný výraz.

„Jo, v pohodě,“ kývla jsem jen, nějak jsem neměla sílu ani chuť poslat ho do háje. Fakt se celou dvouhodinovku snažil a ani jednou neměl blbé kecy. A Williama, který občas otravoval, hbitě odpálkoval.

Úklid se mi trochu protáhl, a tak jsem jako poslední opouštěla učebnu lektvarů. Kráčela jsem ztichlou chodbou sklepení směrem ke schodišti. Když jsem začala stoupat po schodech, abych se dostala do přízemní chodby, zaslechla jsem hlasy. Výrazný ženský a smířlivý mužský.

„Nejsem si jistá, že sem patří,“ promluvil ženský hlas stroze.

„Ale při vší úctě, Minervo, to je teď už trochu pozdě,“ opáčil mužský hlas.

„Neville, vy vidíte ve všech jen to dobré. Ale já se starám o celou školu. S Voldemortem nevyprchalo zlo z celého světa.“

„Je to mladá dívka. Neměla štěstí na rodinu, ale to z ní nedělá zločince,“ namítl profesor. Zůstala jsem ve stínu schodiště přitisknutá k chladné stěně. Ani jsem nedýchala.

„Štěstí na rodinu…,“ odfrkla si McGonagallová. „Víte, co je to za rodinu? Víte, co byli Tailleferovi zač? Co jsou?“ Její hlas se sice ztišil, ale nabíral na naléhavosti. „Její děd měl Krásnohůlky pod palcem. Už to dávno není škola taková, jakou jsem ji znala.“

„Daphné je oběť, ne nastrčený špeh.“

„Myslíte si vy. Každopádně zítra proběhne její studijní schůzka. A bude přítomen i Harry Potter. Nyní mě omluvte. A, Neville, dávejte na ni pozor!“

Klapání bot, šustění hábitů a zvuky se rozplynuly do běžného ruchu chodby.

Stále jsem se krčila ve stínech. To jméno jsem znala. Harry Potter, slavný hrdina, ten který zabil černokněžníka Voldemorta. A ten, který nyní řídil britské bystrozory.

Proč proboha chce mluvit se mnou?

I když nějaký ten nápad bych našla…

Tentokrát to netrvalo sto let! Ani dva roky! Tak snad mi to vydrží. :)

Vím, že je to dlouhé. Asi dvojnásobně dlouhé než obvykle. Ale nějak se mi to nedařilo useknout, rozdělit, aniž by to bylo násilné. Tak snad to nebude vadit.
Děkuji těm, kteří se začetli, ať už znovu nebo poprvé. Díky za každý komentář. :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter