V propadlišti dějin 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

První den Ember na Bradavické škole čar a kouzel pokračuje a stejně tak i polízanice a trapasy. Přeji příjemné čtení a snad se i trochu pobavíte. ChloeMercer.

01.01.2016 (09:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1570×

5. kapitola

Navzdory deštivému počasí se dnes naše výuka odehrávala převážně venku. A to bylinkářstvím s Mrzimorem počínaje a péčí o kouzelné tvory se Zmijozelem konče.

Zatímco se mrzimorští studenti vraceli nazpět do hradu, my se od něj naopak vzdalovali. Dnešní hodina péče o kouzelné tvory se totiž konala na okraji Zapovězeného lesa.

Byla jsem zvědavá na to, co si pro nás profesorka Kesslerová připravila, protože na úvodní hodinu vždy naplánovala něco speciálního. S děvčaty jsme o tom zpočátku vášnivě debatovaly, ale když dorazili zmijozelští, raději jsme toho nechaly.

„Čau,“ pozdravil mě Alphard Black těsně předtím, než se zařadil po boku Charlieho Pottera.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu pozdrav s drkotajícími zuby.

„Není ti zima?“ otázal se a přejel mě zkoumavým pohledem.

„Trochu,“ přiznala jsem a schoulila se do svého hábitu.

„Já bych ji zahřál, ale to by mě musela poprosit,“ vmísil se nám do toho Charlie.

Obočí mi vylétlo vzhůru údivem a podívala jsem se na něj jak překvapeně, tak pořádně zaraženě, protože mi jeho návrh přišel krajně nevhodný.

„Nechceš radši půjčit hábit?“ ignoroval Charlieho Alphard.

„Jakože zmijozelský hábit?“ podivila jsem se a usmála se, protože už jen ta představa mi připadala zábavná.

„Proč by ne? Vždyť o nic nejde, když je to pro jednou,“ přesvědčoval mě, až jsem nakonec přikývla a hábit si od něj vypůjčila. „Přece tě tu nenecháme onemocnět.“

Připadala jsem si v tom jeho plášti hloupě, a to i proto, že mi byl velký. Chvíli jsem dokonce uvažovala o tom, že mu jej vrátím, ale to už se k nám blížili i Abraxas Malfoy a Druela Rosiérová, kteří jako by na každém kroku doprovázeli Toma Riddla.

Přitáhla jsem si tedy Alphardův hábit pevněji k tělu a pokusila se zakrýt zelené lemy a erb zmijozelské koleje, i když se mi to asi moc nedařilo, protože Tom si toho všiml okamžitě. Naštěstí se ale zdržel veškerých komentářů.

To bylo dobře i z toho důvodu, že se tu už objevila také profesorka Kesslerová. Na první pohled působila velice přísným dojmem, ale každý, kdo ji znal, musel uznat, že je hlavně spravedlivá. Dnes na sobě měla svůj obvyklý tmavě hnědý hábit s kožíškem po stranách a vysoké holiny.

„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila ji polovina nebelvírských studentů.

„Tak vás tu po prázdninách všechny vítám a doufám, že kromě slečny Whitespoonové nikdo svou kolej nezměnil,“ prohlásila a pobaveně se zahleděla na můj plášť.

Pohledy všech přítomných se automaticky stočily mým směrem a několik zmijozelských studentů si znechuceně odplivlo na zem, zatímco ostatní Nebelvírští se tvářili spíše nechápavě.

Fakt super, ušklíbla jsem se v duchu.

Paní Kesslerová počkala, až se všichni uklidní a pak opět promluvila.

„Tohoto tvora, kterého vám dnes představím, jste měli probírat již ve čtvrtém ročníku, ale bohužel na to nedošlo z důvodu jejich rapidního nedostatku. Avšak letos jsme do Zapovězeného lesa nechali vypustit několik jedinců, kteří, jak doufáme, pomůžou navýšit jejich místní populaci a oživí genom,“ započala svoji přednášku a vybídla nás, abychom ji následovali.

Zašli jsme do Zapovězeného lesa po úzké cestičce částečně porostlé mechem, takže v kombinaci s deštivým počasím to tam pěkně klouzalo. Záviděla jsem profesorce Kesslerové její holiny, protože naše boty na to moc vhodné nebyly.

Několikrát mi to nebezpečně podjelo, ale vždy byl na blízku někdo, koho jsem se mohla zachytit a ustát to. Pravda, většinou to byl právě Alphard s Charliem, ale to jen proto, že se na mě neustále lepili.

„Zpravidla se vyskytují ve všech lesnatých oblastech severní Evropy, ale v menších skupinách je lze je nalézt i jinde,“ pokračovala ve výkladu a vedla nás k veliké ohradě plné jakýchsi koní.

„To jsou jednorožci,“ zvolala Lucinda nadšeně.

Teď, když jsme se ocitli blíže, mohla jsem si i já všimnout onoho spirálovitého rohu, který zdobil čela asi osmi sněhově bílých koní s mírně duhovými kopyty.

Když k nám jeden přiklusal a nechal se od paní profesorky popleskat po nozdrách, strnula jsem úžasem a stejně tak většina dívčího osazenstva.

Když paní Kesslerová spatřila údiv v našich očích, zatvářila se vysloveně potěšeně. Nejspíš proto, že se jí opět podařilo zahájit nový školní rok něčím speciálním a dostála tak své pověsti.

Unešeně jsem pozorovala velkého zářivě bílého jednorožce, nemohla jsem se zbavit dojmu, že jeho kůže září jako měsíční svit. Z nozder mu dík chladnému počasí stoupaly drobné obláčky páry, což jen umocňovalo jeho nadpozemsky krásné vzezření.

„V mnoha kulturách jsou jednorožci považovány za symbol nevinnosti a čistoty, avšak my nejvíce oceníme čarovné vlastnosti jejich žíní a rohů, které v sobě stejně jako jejich krev mají léčivou moc a údajně chrání před uřknutím. Proto se také používají jako přísady do lektvarů. K čemu ještě se dají tyto přísady využít?“ otázala se nás.

„Z žíní se přeci dělají jádra hůlek, ne?“ odpověděla Evie nejistě, když se profesorčin pohled stočil právě jejím směrem.

„Správně, slečno McNamarová, ale příště bych ocenila, kdybyste u svých odpovědí vynechala ten otazník,“ pokárala ji i pochválila jedním dechem.

Evie nenápadně protočila oči a opřela se o bílou, chatrně vyhlížející ohradu.

„Ano, pane Riddle?“ otázala se profesorka Toma, který se právě hlásil o slovo.

„Je pravda, že pitím jednorožcovy krve si lze prodlužovat život?“ otázal se.

Krátce jsem kmitla pohledem na překrásného jednorožce, který nás stále zpovzdálí sledoval, a když jsem si představila, že bych měla pít jeho krev, zvednul se mi žaludek.

Přesto jsem ale byla zvědavá, jak na to profesorka Kesslerová zareaguje…

„No, ano. Máte pravdu, pane Riddle,“ odkašlala si profesorka a bylo vidět, že tohle téma jí není právě příjemné. „Údajně ano, ale množství krve, které byste k tomu potřeboval, kdybyste chtěl žít nějak výrazně delší dobu, by bylo zkrátka nepředstavitelné. Takový člověk by se stal na pití této krve zcela závislý. Navíc je to mezi kouzelníky všeobecně považováno za zvrhlost, a proto jsou také jednorožci přísně chránění Ministerstvem kouzel.“

„To už to někdo zkoušel?“ podivila se Druela a zatvářila se zhnuseně, což bych od holky jako ona vážně nečekala, ale zřejmě ani ona nebyla imunní vůči kráse tohoto zvířete.

„Z čistě akademického zájmu jistě, ale vězte, že takový jednorožec se ve volné přírodě jen velice těžko chytá, protože rychle běhá a běžná kouzla na ně neplatí. Ti naši jsou sice částečně ochočeni, ale i přesto buďte v přístupu k nim velice opatrní. Jako všichni jednorožci totiž upřednostňují spíše kontakt s něžným pohlavím, takže bych vás, pánové, ráda požádala, abyste se při této hodině drželi spíše stranou.“ Po těchto slovech nám otevřela ohradu a pokynula nám, abychom vešli a prohlédli si tak tyto tvory zblízka.

***

Měla jsem z jednorožců určitý respekt, a tak jsem se držela spíše stranou, ale jeden mladý hřebec, jako by vyloženě toužil po tom, abych jej pohladila. Přiklusal až ke mně a jemně do mě drknul ohromnou hlavou. Chvějící se rukou jsem ho popleskala po boční straně krku a byla unešená jemností jeho hřívy, o kterou jsem svými prsty omylem zavadila.

Když jsem si ale povšimla, jak drží a spokojeně hrabe duhovým kopytem do hlíny, osmělila jsem se k odvážnějším dotekům.

Byl to doopravdy jedinečný zážitek, který ve mně zanechal velice silný dojem…

„Profesorka má pravdu. Zelená ti sluší, navíc ti jde k očím,“ pochleboval mi opodál stojící Tom.

„To je ale zajímavé,“ povzdechla jsem si a nepřestávala hladit jednorožce po nozdrách. „To, co říkáš, vůbec není zajímavé.“

„Myslím to vážně,“ hájil se ledabyle. „Neuvažovala jsi někdy o tom, že bys chodila do Zmijozelu?“

„Promiň, ale obávám se, že změnit kolej nelze. Navíc na to nemám potřebný pokřivený charakter,“ oplatila jsem mu to stejně chladným hlasem.

„Co tím chceš říct?“ zatvářil se naoko nechápavě.

„Tak schválně, co asi?“ dobírala jsem si ho otráveně.

Mladý jednorožec Toma ostražitě pozoroval a kdykoli se Tom pohnul, jednorožec předním začal couvat.

„Co máš proti Zmijozelu?“ zeptal se mě.

„Vlastně ani nic, ale proti studentům, kteří onu kolej navštěvují, všechno,“ odfrkla jsem si a pohrdavě se zahleděla na Abraxase Malfoye, který seděl na ohradě a posmíval se Druele, že k ní žádný z jednorožců nechce přijít blíže, přestože ona o to tolik stála.

Vida, i ty koně poznají, komu se mají vyhnout…

Ten výjev mi vyloudil na tváři potutelný úsměv, kterého si Tom musel všimnout, ale nijak to neokomentoval. Pokračovala jsem tedy v hlazení svého jednorožce a jeho jsem naprosto ignorovala.

„To ti ještě pořád leží v žaludku ta stará záležitost s tou nemožnou druhačkou?“ dovtípil se, ale evidentně to považoval za směšné.

„Ta stará záležitost se stala včera,“ upozornila jsem ho nesouhlasně a raději chtěla pokračovat v jeho ignorování, protože jsem řešením jeho osoby strávila až příliš mnoho času.

Náhle jsem ale zaslechla fistulkovité zařehtání, což přilákalo nejen mou, ale i pozornost ostatních.

Když jsem se za tím zvukem otočila, zjistila jsem, že jednorožec, se kterým se Druela ještě před chvílí tolik toužila skamarádit, se splašil poté, co od ní schytal jakousi kletbu, která ho měla přimět ji poslouchat.

Panebože, copak ta nána pitomá vůbec neposlouchala, když nám profesorka říkala, že na ně téměř žádná kouzla nepůsobí?

Jednorožec se náhle vzepjal na zadních a přední kopyta divoce vykopával do vzduchu. Téměř hrozilo, že jím Druele jednu ubalí. Ne, že by si to ta blbka nezasloužila…

Profesorka Kesslerová však byla na takovouto situaci připravena, a tak mávla hůlkou a vyčarovala před Druelou kouzelnou stěnu, přes kterou na ni jednorožec nemohl, ale zároveň se neporanil. To mu ovšem nezabránilo v tom, aby se splašeně otočil a rozběhl se opačným směrem.

A tím opačným směrem myslím přímo na nás. Či spíše na Toma, ale já stála hned vedle, takže by mě klidně mohl smést taky, kdyby v poslední chvíli uhnul.

Řítil se na nás ohromující rychlostí a svůj naštvaný pohled soustředil výhradně na Toma. Ba co víc, tvářil se skoro, jako by ho snad nenáviděl, nebo co…

„Do něj,“ ozvalo se z úst Charlieho Pottera, který se svými antipatiemi k Tomovi nikdy příliš netajil.

Srdce se mi v hrudi prudce rozbušilo, a aniž bych věděla, jak, či že to vůbec dělám, jsem se vrhla před Toma s dlaněmi vztyčenými vzhůru, jako by na mě mířil zbraní.

„Tome, pozor!“ zvolala jsem.

Splašená klisna hlasitě zařehtala, znovu se vzepjala na zadních a mávala mi kopyty několik centimetrů před obličejem, zatímco Tom za mými zády jen zalapal po dechu.

Tohle doopravdy není příjemný pocit, pomyslela jsem si, a jak jsem se tak snažila před jejími kopyty ucouvnout, Tom klopýtl, já ztratila rovnováhu a oba dva jsme spadli na mokrou zem.

To už ale skutečně hrozilo, že nás rozšlape, a tak jsem z kapsy svého hábitu vytáhla hůlku a pokusila se vyčarovat něco velice podobného tomu, co vytvořila paní Kesslerová, ale místo toho se mi povedlo něco docela jiného.

Omylem jsem před námi totiž vyčarovala živý plot, který rostl přímo ohromující rychlostí a velice brzy svou výškou dalece přesahoval onoho jednorožce, u kterého zřejmě platilo sejde z očí, sejde z mysli, a tak na nás přestal útočit. Obrátil se a cupital nazpět ke svému stádu na protější straně ohrady.

S nepopsatelnou úlevou jsem si vydechla, jenomže díky tomu jsem si uvědomila, že vlastně ještě stále tak trochu ležím na Tomovi. Skulila jsem se z něj na bahnitou studenou zem a zhluboka oddechovala. To už u nás ale byla nejen paní Kesslerová, ale i značná část studentů.

„Riddle! Whitespoonová! Jste v pořádku?“ ptala se nás profesorka starostlivě.

„Jo, nic nám není,“ řekl Tom překvapivě klidným hlasem.

„Naštěstí,“ dodala jsem oproti němu značně otřeseně.

„Neměli byste pro jistotu zajít na ošetřovnu?“ ptala se Lucinda vystrašeně.

„Ne,“ zamítla jsem její návrh rezolutně, ale Alphardovu nabízenou ruku jsem vděčně přijala a nechala si od něj pomoct na nohy.

„Končím hodinu,“ dostala ze sebe naše profesorka sice zadýchaně, ale už o poznání klidnějším hlasem. „Rozejděte se, prosím.“

„A mě to zrovna začalo bavit,“ zaúpěl Charlie lítostivě.

Měla jsem sto chutí probodnout ho pohledem, který by jasně říkal, co si o něm v dané chvíli myslím, ale vykašlala jsem se na to, když Tom vstal a beze slova se vydal pryč z výběhu s rukama zasunutýma v kapsách, jako by si vykračoval na procházce a vůbec nic se nestalo.

Samozřejmě ho ani nenapadlo, že by mi poděkoval, že z jeho pohledné tvářičky není fašírka…

Jasně, na ošetřovně by mu to nejspíš spravili během okamžiku, ale stejně jsem se domnívala, že by mi poděkovat měl.

Ty jeden arogantní tupoune! Chtělo se mi na něj křičet ze všech sil, ale nemělo by to cenu, protože by mě nejspíš neslyšel, a tak by to bylo jen divadélko pro zbylé studenty.

***

Dvoukřídlými dveřmi jsem vstoupila do velké síně a rázem na mně ulpěly pohledy všech přítomných. Zprvu mi to nedošlo, ale pak jsem si uvědomila, jak rychle se v Bradavicích šíří drby a tudíž o té příhodě s jednorožci už nejspíš všichni dávno vědí.

Jsem holt hlupák, že jsem s tím nepočítala…

Ještě, že se ke mně v půli společenské místnosti připojily Lucinda s Evie, protože to bylo trapné až na půdu.

Usadila jsem se ke stolu, nandala si obří porci sekané se zapečenými bramborami a mračila se do talíře jako kakabus.

„Máš na nose hlínu, otři si to,“ špitla mi do ucha Evie.

„Všimla jsem si, dík.“

„Na mně si to nevylívej, jasný? Já tě do toho bláta nestrčila,“ oplatila mi můj protivný tón hlasu.

„Já jen, že mám tu hlínu a bláto beztak úplně všude,“ postěžovala jsem si a v duchu si vybavila, jak se tvářil Alphard, když jsem mu vracela jeho školní hábit celý špinavý.

No, hanba mě při tom fackovala, to vám povím…

Po zbytek polední přestávky a ani dne se během vyučování nic zajímavého nestalo. Tedy pokud nepočítáte to, že při lektvarech někomu prasknul kotlík a mně došel inkoust, kterým jsem si moc ráda dělávala poznámky.

To jsem takhle klidný den, nemohla mít už od začátku? Vážně jsem toho chtěla tak moc?

Doufám, že se vám kapitolka líbila a že mě odměníte komentářem. ChloeMercer

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter