OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 8. kapitola

27.09.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 357×

KAPITOLA OSMÁ: Jména a znamení

Když v pondělí ráno Agnes opouštěla domek v Bexleyheath, žaludek měla sevřený nervozitou. Posnídala jen poloviční dávku svých obvyklých cornflaků a do nekonečně velké kabelky zapomněla sbalit termosku s kávou, tudíž se pro ni musela vracet. Potom si nebyla jistá, jestli zamkla, takže se vracela ještě znovu (nedošlo jí, že je to celkem jedno vzhledem k tomu, že je celý dům pod Fideliovým zaklínadlem). Tom žádnou z těch jejích peripetií nezaznamenal, protože už tou dobou dávno odešel – odvedl Emily do školy a potom vyrazil rovnou do redakce.

Agnes mířila jinam. Šla na Ministerstvo, v ruce přitom nervózně tiskla měděný odznáček Auguronova odboje, který by ji podle Roxaniných slov měl opravňovat k tomu, aby ji pustili do archivu bystrozorů, kde hodlala hledat ono jméno.

Neměla žádný plán ani indicie. V neděli večer vytáhla přepis rozhovoru, který vedla v arénách s Jean, tak jak ho zapsala těsně po Jeanině smrti, když zpracovávala záznamy z diktafonu. Jean říkala, že Rowlingovou někdo zabil – měla by tedy zřejmě hledat nějaký nevyjasněný případ vraždy. Jenže kolik jí bylo, když se tahle věc, která jí měla nepochybně umožnit stáhnout se do ústranní a tajně řídit zemi, vlastně stala? Dvacet? Dvacet pět? Třicet? Jak dlouho je vlastně Královnou? Tvrdila, že dávala rozkazy ještě Brumbálovi, takže nejspíš od devadesátých let. Jak ale proboha zařídila, aby ji, obyčejného motáka, poslouchal na slovo nejmocnější kouzelník všech dob?

Agnes zavřela zahradní branku, čímž opustila bezpečí zóny chráněné Fideliovým kouzlem. Najednou si připadala podivně nechráněná. Strčila ruku do kapsy a stiskla v ní hůlku. Není přece bezbranná. A jakmile se dostane na Ministerstvo kouzel, bude opět v bezpečí.

Než se přemístila, s úšklebkem si pomyslela, že je to poprvé po dlouhé době, co o Ministerstvu uvažuje jako o bezpečném místě.

***

Šla návštěvnickým vchodem – tou starou telefonní budkou, ve které bylo potřeba vytočit číslo 62442, aby se rozjela směrem dolů do hlubin. Výtah po ní chtěl účel návštěvy; oznámila, že jde pracovně na odbor bystrozorů. Výtah udělal tiché „óóó“, jako by se nad tím podivil, a pak jí přidělil visačku se jmenovkou.

Sjela až dolů do dvorany. Když po ní úředník na recepci chtěl její hůlku, trochu bolestně ji bodlo u srdce, když si uvědomila, že naposledy mu podávala ještě tu původní, z červeného dubu. Trochu se podivil nad tím, že v jeřábovém dřevě nenašel klasické jádro, nýbrž hřívu z tvora, který „byl v odborných kruzích velmi dlouho považován za pouhý mýtus, slečno Gebauerová!“, ale víc Gregorovičovu práci nekomentoval.

Agnes si převzala hůlku zpátky a pro jistotu se zeptala, ve kterém patře najde ústředí bystrozorů. Úředník jí potvrdil, že ve druhém patře jako součást Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Poděkovala a vydala se k výtahu.

„Počkejte!“ zavolala směrem k čarodějce, která do toho nejbližšího zrovna nastupovala. „Zadržte ten výtah, prosím!“

„Jedete taky nahoru?“ otázala se ta žena poté, co zabránila zlatým výtahovým mřížím, aby se zavřely a Agnes tak mohla nastoupit.

„Ano, do druhého…“ odpověděla Agnes a teprve v tu chvíli k neznámé čarodějce vzhlédla. Zjistila, že sdílí výtah se samotnou ministryní kouzel. „… patra,“ dokončila. „Jejda, promiňte, paní ministryně… ministryně Grangerová, já… ehm…“ zakoktala se a zmlkla.

Přikázala jsem ministryni kouzel, aby mi podržela výtah, pomyslela si. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by ministryně jezdila stejnými výtahy jako všichni ostatní.

Z Hermiony Weasleyové, tedy Grangerové, jak se nyní představovala, sálala autorita. Důvěryhodnost. Čest. Agnes se nemohla ubránit zírání. Když chodila do Bradavic, považovala tuhle ženu za druhou největší hrdinku moderní doby – hned po Harrym. Přečetla o ní stovky článků a zpráv. Měla výstřižky z novin, které mapovaly její kariéru – humanitární činnost, sociální reformy, snahu vymýtit předsudky vůči kouzelníkům z mudlovských rodin, zlepšit postavení nelidí ve společnosti…

„Vy jste Gebauerová, viďte?“ promluvila ministryně a Agnes sebou cukla, když uslyšela své jméno. „Viděly jsme se na té schůzce s vedením odboje.“

„Nejsem tak úplně ve vedení odboje,“ poznamenala Agnes.

„Ale pomáhala jste ho zakládat,“ odtušila Grangerová.

„Svým způsobem,“ zahučela Agnes nejistě. Víc k tomu neřekla. „Víte… jste moje hrdinka,“ prohlásila místo toho směrem k ministryni. „Celé svoje studium v Bradavicích jsem k vám vzhlížela, chtěla jsem…“

„Nejspíš si mě pletete s Roxanou,“ přerušila ji ministryně. „To ta Mlha. Všechna ta úžasná dobrodružství Harryho Pottera jsem pozorovala zpovzdálí. Jako běžná řadová studentka. Až Ron mě nechal… však víte. Nastoupit na její místo.“

Agnes k ní zvedla oči. Ministryně měla v obličeji kamenný výraz, působila až zarputile. Chtěla všechno uvést na pravou míru, ale zjevně jí vůbec nebylo příjemné přiznávat, že se stala součástí celé té mamutí lži.

„Nepletu si vás,“ řekla Agnes. „Já… obdivuji vaši práci po válce. Boj za zrovnoprávnění skřetů. Základní listina práv domácích skřítků. Podpora míšenců. Tohle jste přece dělala vy – a ne Roxana, nebo se pletu?“

Hermioně přelétl po tváři nejistý úsměv. „Nepletete se,“ odpověděla. „To jsem skutečně… ach, překvapila jste mě. Málokdo to oceňuje, přitom si myslím, že se jedná o tak záslužnou činnost… naše společnost je zoufale nespravedlivá k ostatním kouzelným rasám.“

„Myslím, že to nevidí,“ poznamenala Agnes. „Ti z čistokrevných a smíšených rodin. My, kteří jsme vyrostli u mudlů, na to máme jiný pohled.“

Grangerová přikývla. „To máte pravdu,“ pravila. „Víte, tohle přesně byl ten důvod, proč můj otec radši odešel od kouzelníků,“ poznamenala. „Vystudoval zubařinu a vzal si maminku, mudlu. Myslím, že nikdy nechtěl, abych nastoupila do Bradavic, ale maminka ho přesvědčila. Nejspíš byl jediný kouzelník, který chtěl, aby jeho děti byly motáci.“

Agnes nad jejími slovy zmateně zamrkala, ale pak si vzpomněla. Hermiona není z mudlovské rodiny, ale připadalo nám lepší ji tak prezentovat, tak to říkal Ronald Weasley – tehdy, když na ministerském balkonu kouřil cigaretu a osnoval plán, jak nechat Potterovy a Agnes unést k Rowlingové. To ještě nevěděl, že je Agnes schovaná za sloupem a poslouchá ho; i když, ono to vlastně ve výsledku na jeho plánu nic moc nezměnilo.

„Takže… váš otec byl čaroděj?“ odvážila se zeptat Grangerové.

Ministryně přikývla zrovna ve chvíli, kdy výtah zastavil ve druhém patře a Agnes měla vystupovat. Trochu se zarazila; nechtělo se jí ven. „Můj otec byl čaroděj,“ souhlasila Grangerová a na chvíli chytila mříže, aby se výtah nemohl rozjet dál, „ale vzdal se svých schopností, protože mu kouzelnický svět připadal tak strašný a nespravedlivý, že s ním nechtěl mít nic společného. Já, naproti tomu…“

„Vy jste se rozhodla ten svět změnit,“ doplnila ji Agnes.

„Je mi líto, že jsem při vší té snaze neviděla, co se děje,“ řekla Grangerová a Agnes si byla jistá, že to myslí upřímně, že to nejsou jen politické řeči. „To vy jste začala skutečnou změnu, slečno Gebauerová.“

„Bylo to spíš tak nějak… omylem,“ poznamenala Agnes.

Zasmála se. „Až tohle všechno skončí… kdybyste chtěla dělat něco, co dává smysl… Hlaste se na Ministerstvu,“ řekla Grangerová. „Jsem si jistá, že bychom tu pro vás našli uplatnění.“

Agnes se začervenala a zajíkavě zakoktala něco o tom, že to zváží. Ministryně pustila zlatou mříž a naznačila Agnes, že by měla opustit výtah. Vycouvala z něj na chodbu; mříž se zavřela a výtah i s Grangerovou se rozjel vzhůru.

***

Chvíli hleděla na teď už zavřené mříže výtahu, jako by si nebyla jistá, co se právě stalo. Potom zamrkala, otočila se na obrtlíku a rádoby sebevědomým krokem vyrazila směrem doprava, kde, jak tušila, by měla najít kancelář ústředí bystrozorů.

Dorazila k velikým dveřím, vedle nichž se skvěla velká pamětní deska s portréty kouzelníků a čarodějek, bystrozorů, kteří zahynuli ve službě. Agnes z nich poznávala jen jednu tvář, ošklivě zjizvený obličej kouzelníka s jedním okem černým jako uhel a druhým obrovským, zuřivě se točícím, které mělo ostře modrou barvu. Alastor „Pošuk“ Moody. Kdysi na něj dělala referát do hodiny Obrany proti černé magii.

Přímo u pamětní desky stál nevysoký kouzelník v elegantním, trochu extravagantním tmavě rudém hábitu, a hádal se s jakousi čarodějkou. Agnes ho okamžitě poznala po hlase.

„Říkám, že mám povolení vstoupit! Tohle je odznak Auguronova odboje, ten mi dává oprávnění jít do vašeho archivu!“ rozčiloval se Tim Gregorovič.

„A já vám říkám, že vás ten odznak neopravňuje vůbec k ničemu, protože jediný člen Auguronova odboje, kterého mám příkaz pustit do archivu, se jmenuje Agnes Gebauerová a to vy určitě nejste!“ odpověděla čarodějka rozdurděně.

„Agnes Gebauerová jsem já,“ vstoupila do jejich hádky Agnes. „A tohle je Timotej Gregorovič, můj spolupracovník,“ řekla.

„Agnes!“ rozzářil se Tim, když si jí všiml. „Promiň, myslel jsem, že už jsi vevnitř.“

„Paní ministryně mi neřekla, že budete mít spolupracovníka, slečno Gebauerová,“ poznamenala ta čarodějka, zřejmě bystrozorka, nepřesvědčeně.

„Snad byste si nemyslela, že se všemi těmi složkami bude prokousávat sama!“ spráskl ruce Tim. „Víc očí víc vidí. Tak už nás pusťte, zdržujete nás od práce.“

Čarodějka neochotně ustoupila a otevřela jim dveře. „Tak dobrá. Poslední dveře vpravo. Brady Dogbane vás vezme do archivu a řekne vám, co a jak,“ řekla.

Agnes poděkovala a Gregorovič se na bystrozorku vítězoslavně usmál, když kolem ní procházel. Agnes ho drapnula za rameno a protáhla ho dveřmi dřív, než stihl směrem ke své nově získané nemesis prohodit nějakou nemístnou gregorovičovskou poznámku.

„Musíš vždycky dělat takový rozruch?“ otázala se ho Agnes polohlasně, když rychlým krokem směřovali k posledním dveřím vpravo, v nichž měli najít kancelář Bradyho Dogbaneho.

„Říkám, že jsem myslel, že už jsi vevnitř. Ta můra před vchodem je nepříjemnější než Major. Vůbec s ní nebyla řeč,“ odpověděl Tim. Trochu přidal do kroku, aby ji předešel a dostal se ke dveřím jako první. Zamračeně ho pozorovala, jak klepe a potom bere za kliku, když se zevnitř ozvalo tlumené „dále“.

„Prosím,“ řekl Tim, když otevřel dveře dokořán a rozmáchlým gestem jí naznačil, aby vstoupila dovnitř jako první. Působil trochu nesoustředěně a zmateně, jako by s příchodem na Ministerstvo ztratil většinu svého typického šarmu a nonšalance. Agnes si pomyslela, že je nejspíš dost nervózní z toho, co se chystali řešit.

Vešla dovnitř. Kancelář byla malá a ne zrovna dvakrát uklizená; všude po zemi ležely krabice plné složek s nadepsanými jmény obětí či názvy případů a na stole se vršily vysoké komínky nějakých papírů. Obtloustlého staršího čaroděje, který za stolem seděl, nebylo přes všechny ty lejstra skoro ani vidět.

„Dobrý den,“ pozdravila Agnes. „Pan Dogbane? Měli jsme se u vás hlásit kvůli…“

„Vy jste ti z Auguronova odboje?“ otázal se čaroděj. Nevstal, ale trochu se naklonil do světla – Agnes si všimla, že se mu přes obličej táhne ošklivá rozšklebená jizva. Věděla, že by na ni neměla zírat, ale nemohla si pomoct.

„Ano, jsme,“ odpověděl místo ní Gregorovič. „Bylo nám řečeno, že nás vezmete do archivu.“

Dogbane rozpřáhl ruce a zazubil se. Horní dva řezáky měl celé z nějakého lesklého stříbrného kovu. „Archiv jsem já,“ prohlásil. „Co vlastně hledáte? Doufám, že máte alespoň nějakou představu, protože jinak tu budeme zatraceně dlouho, dámo a pane.“

Agnes udělala ještě jeden krok do kanceláře. „Hledáme všechny případy, na kterých pracovala Jean Whiteová,“ řekla odhodlaně.

„Jean Whiteová?“ zopakoval po ní. „To bylo moc nadějný děvče. Zmizela někdy před začátkem novýho milénia, pánbu ví kam. Znovu jsem o ní slyšel až z novin, když umřela. Škoda jí. Byla by z ní dobrá bystrozorka.“

Agnes slyšela, jak se za ní Tim zhluboka nadechl a na chvíli zadržel dech. Nevěděla, co na slova toho bystrozora odpovědět. S jakou lehkostí to řekl, že umřela! On tam nebyl, on to neviděl, on neví, jak strašné to bylo pozorovat…

„Nastoupila sem hned po škole… hmm… v devadesátým pátým? Šestým? Hned to najdu. Začínala jako stážistka, ale šlo jí to úplně samo… pořád jsem říkal, že je škoda nechat ji u těch starých nedořešených případů, musela se u toho nudit…“

Dogbane se opřel o stůl a ztěžka vstal. Hůlkou si přivolal berli, která stála opřená u okna, a s její oporou opatrně obešel stůl. Místo levé nohy měl umělou náhradu. Agnes potlačila otázku, která se jí už už drala na jazyk – jak často se to v bystrozorské službě stává, že člověk ztratí končetinu.

„Říkáte, že chcete všechny případy, na kterých za tu dobu, co tu byla, pracovala?“ ujišťoval se Dogbane, když zvedal hůlku vysoko do vzduchu, aby provedl nějaké kouzlo.

„Ano,“ přikývla Agnes. „Raději všechny.“

Bystrozor mávl hůlkou. Odevšad se ozvalo šustění papíru, jak se složky samy od sebe začaly zvedat z krabic a třídit se podle toho, kdo na nich pracoval. Agnes v jednu chvíli musela uhnout složce, která letěla z úplně opačného konce místnosti; podle tlumeného vykviknutí za sebou seznala, že Tim se jí nevyhnul.

Dogbane vypadal, jako by dirigoval orchestr. Když už byl hotov s přetříděním obsahu kanceláře, dalším švihnutím hůlky otevřel úzké dveře, kterých si Agnes předtím před všechen ten nepořádek ani nevšimla, a z těch vyletělo ještě několik dalších sloh; potom se dveře zavřely a veškeré šustění a svištění ustalo.

Na Dogbanově stole teď leželo na pětatřicet složek. „Je toho dost,“ poznamenal bystrozor. „Byla hodně aktivní. Samozřejmě, ne všechno se podařilo dořešit, ale Jean se dařilo dělat velké pokroky tam, kde už jsme ani nedoufali.“

„Můžeme si vzít ty složky někam, kde budeme mít klid na jejich procházení?“ otázala se Agnes. „Tady totiž není zrovna moc… místa,“ řekla kulantně s pohledem na všechen ten nepořádek kolem.

„Jo, vyklidili jsme pro vás jeden kancl,“ řekl Dogbane. „Pojďte, zavedu vás tam.“

Agnes s Timem si rozebrali složky (Tim trval na tom, že jich vezme většinu, i když to vypadalo, že mu popadají na zem; když se mu asi po třech krocích rozsypaly, vzpomněl si, že je kouzelník a očaroval je, aby se za nimi dovznášely až do vyhrazeného prostoru) a vydali se za Dogbanem.

***

Kancelář, kterou jim bystrozorové přiřadili, byla k Agnesinu nesmírnému uspokojení podstatně uklizenější než Dogbaneův kamrlík. Měli tu vlastně jen stůl, tři židle (na tu třetí Tim nechal přistát všechny složky), lampu a několik tužek. Agnes je okamžitě srovnala podle velikosti, když se k nim dostala.

„Mohli nám sem přinést aspoň kávovar,“ poznamenal Gregorovič. „Myslím, že vůbec nepochopili naše základní potřeby.“

Agnes položila na stůl svou kabelku, chvilku se v ní přehrabovala a nakonec vytáhla termosku. „Kávu mám,“ řekla. „Pokud ti teda nevadí, že je černá.“

„Za koho mě máš, za kávového rasistu?“ zazubil se na ni. „Díky,“ dodal pak a ze vzduchu vyčaroval dva hrníčky. Agnes do obou nalila přibližně stejně velkou dávku kávy, usadila se ke stolu a sáhla po první složce.

„Je toho fakt hodně,“ pravil Tim. „Možná, že bychom měli nějak zúžit kritéria.“

„Už jsem ti jednou říkala, že mi k tomu Jean moc dalších indicií nedala,“ odpověděla mu Agnes a složku otevřela. Z černobílé fotografie na ni hleděla tvář asi patnáctiletého děvčete s trochu smutným výrazem v očích.

„Nepotřebujeme Jeaniny indicie,“ zavrtěl hlavou Tim. „Měli bychom se zaměřit na to, co víme o Rowlingové. Kolik jí je?“

„Do padesáti,“ řekla Agnes. „Myslím, že mudlům tvrdí, že se narodila v šedesátém pátém roce, ale je otázka, nakolik se tomu dá věřit.“

Hůlkař přikývl. „Pravda – ale stejně bych řekl, že ten věk bude plus mínus odpovídat,“ řekl. „Takže určitě nechceme případy, které jsou starší než padesát let. A vyřadíme taky případy, kde jde o muže, co myslíš?“

„Pořád v nich může figurovat jako svědek, nebo tak něco,“ protestovala Agnes a zaklapla složku i s fotkou toho děvčete.

„Nevyřadíme je úplně,“ slíbil Tim. „Jen si myslím, že bychom se jim neměli věnovat prvořadě.“ Zvedl hůlku a mávl s ní. Asi polovina složek vzlétla do vzduchu a elegantně se uložila do rohu místnosti. Agnesina složka zůstala ležet na místě. „Tak to bychom měli,“ zamnul si ruce. „Najednou už to nevypadá tak hrozivě.“

„Čas pustit se do práce,“ poznamenala Agnes a pošoupla složku, kterou před chvílí otevírala, směrem k němu. „Tady máš. To se ti bude líbit, nějaká zmizelá holka.“

Tim složku zachytil a otevřel ji. „Takové pískle! Chudák malá… píšou, že tělo se nikdy nenašlo. Nejspíš ji něco sežralo…“

„To je nechutné,“ pravila Agnes a vzala si další z kopičky složek.

„Nevěřila bys, jak často se to stává,“ řekl Gregorovič. „Když jsem byl naposledy pro poledničí vlasy, slyšel jsem v hospodě takových historek, že by se ti z nich ježily všechny chlupy…“

Agnes ho neposlouchala. Už byla začtená. Během následujících deseti minut zběžně prošla tři složky; nenašla však nic, co by jí připadalo zajímavé. Co když Jean všechny záznamy o Rowlingové zničila? Co když si je odnesla s sebou, když se ji tenkrát vydala hledat?

Na to ani nemysli, přesvědčovala se. Někde to tu určitě je. Všechno, co potřebují, je jen pořádně hledat. Střelila pohledem po Timovi, který pořád ještě luštil záznamy v té první složce. Pomyslela si, že to bude ještě opravdu dlouhý den.

***

Tim šel ulovit oběd. Požádala ho, aby přinesl něco jiného než tu šíleně pálivou hrachovku z Děravého kotle; řekl něco o tom, ať se nebojí, že tu by nejedl, ani kdyby mu za to platili, a zmizel. Agnes v kanceláři osaměla. S povzdechem sáhla po další složce.

Už vyselektovali osm případů, které vypadaly pravděpodobně – ve všech našli Jeaniny rukou psané poznámky (měla pečlivé, hezky kulaté písmo, které vypadalo nesmírně úpravně) a všechny oběti se narodily mezi roky šedesát a šedesát devět. Mezi těmito vybranými složkami byla i ta, na kterou Agnes sáhla jako úplně první, případ sotva patnáctileté dívky, která beze stopy zmizela cestou na zpáteční vlak do Bradavic po Vánocích v roce 1980. Agnes tuhle konkrétní ještě nečetla, ale už znala některé detaily, protože Tim část složky předčítal nahlas.

Děvče se jmenovalo Josephine a údajně uteklo z domu kvůli neshodám se svými čistokrevnými rodiči; bylo to v době, kdy byl Voldemort na vrcholu sil a Josephine s oním černokněžníkem, zřejmě na rozdíl od celé své rodiny, nechtěla mít nic společného – a to i přesto, že studovala ve Zmijozelu, jak Tim neopomněl zdůraznit. Poslední zimní prázdniny trávila u kamarádky, se kterou se také vydala na nádraží King’s Cross. Tam si ale před nástupem do vlaku odskočila na toaletu a už ji nikdy nikdo neviděl. Zůstaly po ní jen kufry s učebnicemi a hábity.

Timovi případ přišel zajímavý, ale nemyslel si, že by to bylo to, co hledají – přece jen, Josephine byla prokazatelně čarodějkou a oni pátrali po někom bez kouzelnických schopností.

Agnes samotná se nejvíce věnovala složce mladé ženy, jisté Kathleen, která v roce 1986 údajně spáchala sebevraždu, ale nezanechala dopis na rozloučenou. Její matka byla proto přesvědčená, že Kathleen někdo zavraždil, a aby to dokázala, nechala exhumovat její ostatky. Když byla rakev otevřena, ukázalo se, že je prázdná. U Kathleen nebyly žádné záznamy o používaných hůlkách ani o tom, kdy studovala v Bradavicích, z čehož Agnes vyvodila, že se pravděpodobně jednalo o motáka – to by odpovídalo Rowlingové, ale pokud si Agnes dobře pamatovala, Rowlingová jim při prvním setkání tvrdila, že je ze „staré kouzelnické rodiny“. Kathleen byla smíšeného původu, čarodějkou byla podle záznamů pouze její matka, otec byl mudla. Takže ani tohle nesedělo.

Složka, kterou měla právě v ruce, řešila nějakého Lionela Rowleho, zuřivého obhájce myšlenky čisté krve a sympatizanta smrtijedů. Stanul před soudem za to, že údajně v afektu zabil vlastní dceru, ale byl osvobozen. Pravděpodobně jen proto, že se nikdy nenašlo její tělo. „Kde ty ses tu vzal,“ zabručela Agnes a hodila složku stranou.

To příjmení jí bylo povědomé; brzy jí došlo, že je to proto, že rod Rowle patří k osmadvacítce nejčistokrevnějších kouzelnických rodin v Británii. Četla o tom kdysi při přípravě na školní projekt do Studia mudlů. Kouzelníci jménem Rowle se v záznamech o smrtijedech a pohůncích lorda Voldemorta objevovali nepříjemně často.

Záznamy o smrtijedech! Agnes najednou něco došlo. Skutečné jméno Rowlingové není tím jediným, co může v archivu bystrozorů hledat. Zcela nepochybně tu budou i informace o Čistých dětech, onom Voldemortově projektu, jehož součástí byla i Roxana a Jean.

Střelila pohledem ke dveřím. Tim vyrazil pro oběd teprve před pár minutami; měla by mít tak aspoň půl hodiny času, než se vrátí. Mohla by se zkusit zeptat Dogbaneho, jestli ji k těm záznamům pustí. Srdce se jí rozbušilo trochu rychleji. Co mu řekne, když se bude ptát, na co je potřebuje? Bude muset nejspíš trochu lhát, není schopná racionálně vysvětlit, proč se o tu problematiku tolik zajímá.

Vstala a rychlým krokem se vydala zpět k chodbou k Dogbaneho kanceláři. Zaťukala. Ozval se lehce poděšený výkřik, zvuk kouzla narážejícího do dveří a potom sakrování. Opatrně pootevřela. „Pane Dogbane?“ oslovila ho. „Mám na vás dotaz.“

„Slečno Gebauerová!“ odpověděl na její slova bystrozor. „Omlouvám se, musel jsem na chvilku usnout… vyděsila jste mě, ženská…“

Na vnitřní ploše dveří bylo vidět očouzené kolečko – zřejmě místo, kam dopadla jeho v polospánku vrhnutá kletba. „Promiňte,“ řekla Agnes. „Já… jen jsem se chtěla zeptat, jestli jsou v archivu nějaké záznamy o Čistých dětech. Byl to projekt, který spustil Vy-víte-kdo za první války, a…“

„Jo, vím, o co se jedná,“ přisvědčil Dogbane zachmuřeně. „Nevěděl jsem, že se o ten projekt odboj nějak víc zajímá. Ministryně mi neříkala nic o tom, že bych vám ho měl zpřístupnit.“

„Zřejmě komunikační šum,“ odpověděla na to Agnes nejsebevědomějším tónem, jaký dokázala zahrát. „Ty záznamy jsou pro nás naprosto klíčové. Ostatně, i sama Jean Whiteová byla jedna z obětí projektu Čisté děti.“ To byla pravda; Agnes však o Jean příliš nešlo. Zajímala ji hlavně osoba, jejíž vzpomínky jí uvízly v hlavě a na nějakou dobu znemožňovaly spát.

Dogbane na ni chvilku zíral, jako by přemýšlel, jestli to Agnes myslí vážně. Na chvilku ji napadlo, že možná mohla použít matoucí kouzlo, ale to už jí přišlo moc troufalé. Se zatajeným dechem čekala, jak to dopadne; nakonec bystrozor pokrčil rameny a řekl: „Tak fajn, dejte mi deset minut, zajdu to najít.“

Mávl hůlkou a znovu se otevřely úzké dveře do archivu. Tentokrát za nimi Dogbane zmizel. Bylo slyšet, jak se jeho kroky vzdalují a vzdalují, až docela utichly. Agnes nervózně přešlápla na místě.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam nakonec stála, jestli deset, patnáct či dvacet minut. Po nějaké době se však šouravý krok jednonohého bystrozora ozval znovu.

„Chytejte,“ upozornil ji Dogbane jen pár desetin vteřiny předtím, než ze dveří vylétla těžká krabice plná papírů, uhodila Agnes do prsou a téměř jí vyrazila dech. Zachytila ji na poslední chvíli konečky prstů, aby nespadla na zem.

„Děkuju,“ zafuněla. „Vrátím to… hned jak zjistím, co potřebuju,“ řekla mu a s krabicí v náručí se vydala zpátky do vyhrazené kanceláře.

Smetla ze stolu všechny složky, které měla původně v úmyslu procházet a nedočkavě se začala prohrabovat papíry v krabici. Byly to desítky a desítky úzkých složek, každá nadepsaná jiným jménem. Proč bychom jí nevnutili přes sto padesát dětí, aniž bychom jí dali kohokoliv dalšího k ruce jako výpomoc… Slova tetičky Angeline zněla Agnes v hlavě se stejnou intenzitou jako tenkrát, když je slyšela poprvé. Sto padesát dětí. Sto padesát složek naskládaných jedna na druhé v téhle jediné krabici. Jeden osud zajímavější než druhý, tím si byla jistá.

Složky byly seřazené podle abecedy. S pocitem, že dělá něco, co by opravdu dělat neměla, vyhledala slohu nadepsanou jako BLACKOVÁ, Roxana, *1980 a otevřela ji. Z první stránky na ni hleděl obrázek podmračeného dítěte s uhlově černými vlasy a znepokojivým výrazem v očích. Maličká Roxana na té fotografii mohla mít něco kolem dvou let. Prohlížela si Agnes způsobem, jako by přemýšlela, jak na ni co nejlépe zaútočit.

„Já vím, že bych neměla, Rox,“ zahučela Agnes směrem k obrázku. Dětská verze Roxany se na ni ještě víc zamračila a vyplázla jazyk. Agnes zakryla fotografii papírem ležícím na stole a dala se do čtení. Roxana Blacková (RB), nalezenec, v projektu Čisté děti vedena jako Roxana 71203. Objevena v domě Vivienne a Jankina „Jackieho“ Mousetailových společně se čtyřmi dalšími A. Brumbálem (ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, předseda Starostolce, nositel Merlinova řádu 1. třídy) 8. listopadu 1981. Znamení Zla na levém předloktí, maskováno jako jizva po spálenině (Pozn. Nejmladší nalezenec označený Znamením). V době nálezu bez patrných kouzelnických schopností.

Takže ji našli 8. listopadu? Sotva týden po událostech v Godrikově dole a Voldemortově zmizení? Ta Roxanina skupina musela být jedna z prvních, které našli. A byl to Brumbál, kdo je objevil? Pravděpodobně věděl, že Čisté děti existují. Šel na jistotu, napadlo Agnes.

Znovu si přečetla poslední větu. V době nálezu bez patrných kouzelnických schopností. Takže musela mít to Znamení Zla vypálené opravdu proto, že měla zvlášť čistou krev. To, co jí říkal Voldemort v těch vzpomínkách, ten sladkobolný příběh o čarodějce z dobré rodiny svedené nějakým míšencem, musel být lživý. Proč by takovému dítěti nechával udělat Znamení Zla? A Roxana byla vůbec nejmladší, na kom to Znamení našli. Musel si být zatraceně jistý, že z ní vyroste silná čarodějka. Ale proč?

Co jsi zač, Rox? pomyslela si pro sebe Agnes. Roxanin dětský obrázek, momentálně zakrytý listem papíru, se neměl k odpovědi. Zavrtěla hlavou a četla dál.

Příjmení vybráno taktéž A. Brumbálem, v přímém rozporu s pokyny pro udělování jmen Nalezencům. Po dohodě se zmíněným ponecháno, stejně jako ostatním z této skupiny. Svěřena do opatrovnictví A. Bakerové (ředitelka Zlaté školy pro zvláštně nadané děti, filantropka, nositelka Merlinova řádu 2. třídy), dlouhodobě. Žádná z pěstounských rodin, která o RB projevila zájem, nebyla seznána vhodnou k její výchově.

Trochu povytáhla obočí. Nebyla seznána vhodnou k její výchově? A jak to tam psali o tom výběru Roxanina příjmení? Agnesin pohled padl na první složku, která v krabici ležela; předtím ji musela odložit na stranu, když se v záznamech o Čistých dětech začala přehrabovat. Byla krasopisně nadepsána jako Pokyny pro pojmenovávání Nalezenců. Agnes ji otevřela a zběžně prolétla pohledem. Nalezené děti měly dostávat tradiční britská příjmení odvozená od povolání – byly tu desítky a desítky návrhů, celá řada z nich poškrtaná, jak je někdo už použil. U každého škrtnutého příjmení bylo uvedeno číslo nalezence, který byl takto pojmenován. Agnes viděla, že byly využity např. jména Cooper, Mason, Tailor, Spinner, Weaver nebo Hooper.

Brumbál Roxanu, Jean a ty tři další, co s nimi byli, pojmenoval podle svého. Zapomněl snad na pravidla? Nebo měl svoje důvody? Agnes úplně cítila, jak se jí někde vzadu v hlavě rozsvítila červená kontrolka, která upozorňovala na přítomnost nějakého vypečeného tajemství.

Rozhodla se najít ještě Jeaninu složku; byla hned za Archie Weaverem. WHITEOVÁ, Jean, *1977, stálo na její přední straně. Jeanina dětská fotografie působila úplně jinak než ta Roxanina. Jean měla prstýnky světle blond vlasů, oči svítily z černobílého obrázku tak moc, že si Agnes skoro byla schopná vybavit, jak úžasně modré byly. Drobná ústa měla rozšířená v potměšilém úsměvu.

Jean Whiteová (JW), nalezenec, v projektu Čisté děti vedena jako Jean 00307. Objevena v domě Vivienne a Jankina „Jackieho“ Mousetailových společně se čtyřmi dalšími A. Brumbálem (ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, předseda Starostolce, nositel Merlinova řádu 1. třídy) 8. listopadu 1981. Znamení Zla na levém předloktí, maskováno jako mateřské znaménko. Extrémně silné kouzelnické schopnosti, už v době nálezu s náznakem uvědomění a ovládání.

Takže u Jean to bylo jasné. Ta dostala Znamení kvůli své magii; zřejmě se to dalo čekat, vzhledem k tomu, jak mocná kouzla byla schopná sesílat. Četla dál. JW silně vázána na Roxanu Blackovou (RB), dítě nalezené tamtéž (bez zjišť. příbuz. vztahu). Pojmenována proti pokynům (viz složka RB). V opatrovnictví E. a S. Heatherstoneových. Bylo tu několik dalších fotografií. Na jedné z nich seděla vysmátá Jean u narozeninového dortu zřejmě se svými pěstouny a adoptivními sourozenci; na další k sobě ochranitelsky tiskla černovlasou dívenku, která nemohla být nikým jiným než malou Roxanou. Ta se na snímku tvářila překvapivě spokojeně.

Pokud na sebe byly tak vázané, proč je rozdělili? Proč nemohli Heatherstoneovi dostat do opatrovnictví i Roxanu Blackovou? Neměla ses na ty záznamy vůbec dívat, napadlo Agnes. Teď jí to bude vrtat pořád vrtat hlavou.

Zkontrolovala čas. Určitě si nestihne důkladně pročíst tolik, kolik by chtěla – rozhodně ne tak, aby to utajila před Timem. Vytáhla hůlku s jádrem ze stříbrolví hřívy. Trochu zahanbeně si pomyslela, že si hůlka určitě nepředstavovala, že po ní bude chtít kopírovat tajné materiály, které nejspíš ani neměla číst; přesto s ní však mávla a tichým slůvkem gemini pořídila kopie Roxaniny i Jeaniny složky. Ty následně stočila do úzké ruličky a napěchovala do své kabelky.

Když se Tim Gregorovič vrátil se dvěma krabicemi na pizzu v rukou, byla už krabice se záznamy o Čistých dětech dávno zpátky v archivu. Agnes zkoumala další složku a tvářila se u toho jakoby nic. 

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 8. kapitola: