OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 7. kapitola

10.09.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 246×

 KAPITOLA SEDMÁ: Falešný fénix

Ředitelská pracovna v Bradavicích byla jiná, než si Lionel pamatoval z dob svého studia. Bylo tu mnohem víc podivných přístrojů, které všechny tiše tikaly a klapaly a z některých občas vystoupal obláček páry; na zdi bylo o jeden portrét navíc a před ředitelským stolem seděl na svém bidle rudozlatý pták fénix.

Hlavní změnou byl ovšem ředitel sám. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, ochránce mudlovských šmejdů a vší té špíny. Lionel ho z principu nesnášel – a to, že mu nikdy pořádně nešlo přeměňování, které ho Brumbál v Bradavicích učil, jeho vztahu s údajně nejmocnějším kouzelníkem všech dob taky moc nepřidalo.

„Lioneli, rád vás vidím,“ usmál se na něj Brumbál a oči se mu za půlměsícovými brýlemi zaleskly. „Posaďte se. Kolik je to let, co jste dostudoval? Už to bude kolem dvaceti, viďte?“

„Raději zůstanu stát, Brumbále,“ přerušil ho Lionel. „Chci jen rychle vyřešit svou záležitost a odejít – na Ministerstvu mě už čekají.“

Úsměv se z ředitelovy tváře velmi rychle vytratil. „Ach, ovšem, dnes se projednává ten zákon, který jste navrhl. Ten, který má znemožnit čarodějům z mudlovských rodin dosáhnout na nejvyšší posty.“

Lionel zamrkal. Byl si jistý, že příslušné kličky schoval do onoho dokumentu tak, aby nebylo jasné na první pohled, o co mu jde. Perfektně naplánoval jeho projednání do doby, kdy ještě panovaly zmatky z nedávného střídání ministrů – ta slepice Jenkinsová by si jeho záměru pravděpodobně všimla, ale nový ministr kouzel Minchum byl pravděpodobně nejzabedněnější zelený mozek, jaký se k tomu křeslu mohl dostat a ten Lionelův návrh nejspíš ani nečetl celý.

„Myslel jste si, že nepochopím, o čem ten zákon ve skutečnosti je? Vím, o co se snažíte,“ poznamenal Brumbál. „Jde vám o totéž, co Voldemortovi, a i když se vaše metody poněkud liší, vaše cíle jsou naprosto stejně zavrženíhodné.“

„Neměl byste to jméno říkat nahlas, Brumbále,“ poznamenal Lionel, který sebou předtím trochu cuknul, když bylo ono slovo vyřčeno.

„Naopak, musím ho říkat,“ řekl ředitel a v očích se mu zablesklo. „Bát se jména znamená bát se jeho nositele. A já se lorda Voldemorta nebojím.“ Odmlčel se a vstal; Lionel mimoděk ustoupil o krok dozadu, když Brumbál procházel kolem svého stolu. Ředitel byl výrazně vyšší než on a zdálo se, že se kolem něj šíří jakási aura klidné síly a neuvěřitelné moci.

Brumbál se zastavil u bidla s fénixem a jal se svého domácího mazlíčka pomalu hladit na krku. Fénix vydal zvláštní zvuk, který nejspíš vyjadřoval spokojenost. Lionel se z nějakého důvodu zachvěl, když to uslyšel. „Proč jste za mnou přišel, Lioneli?“ zeptal se ředitel tiše.

„Moje dcera nedostala svůj dopis,“ odpověděl na to Lionel. „Jestli si myslíte, že ohrožování vzdělání mého jediného dítěte vhodný způsob, jak mě přimět, abych stáhl ten zákon…“

„Obviňujete mě z vydírání, Lioneli?“ povytáhl Brumbál obočí. „To by bylo skutečně pod mou úroveň.“

„Pak zřejmě došlo k pouhé administrativní chybě. Žádám o její napravení,“ pravil Lionel.

„K žádné administrativní chybě nedošlo,“ odpověděl Brumbál. „Vaše dcera nedostala dopis, protože do Bradavic nemůže být přijata.“

„Co je to za nesmysl?“ prskl.

„Nechte tu hůlku ležet,“ řekl Brumbál klidně. Lionelovi při těch slovech málem vylezly oči z důlků. Stál přece zády k němu, jak mohl vidět, že sahá po hůlce?

Ředitel se přestal věnovat fénixovi a pomalu se otočil čelem ke svému návštěvníkovi. „Myslím, že to víte, Lioneli, jen si to odmítáte přiznat. Vaše dcera je nepochybně velmi nadaná mladá dáma, ale bohužel nemá absolutně žádné vlohy pro umění čar a kouzel.“

„Neopovažujete se snad naznačovat,“ stiskl Lionel ruku v pěst, až zapraštěly klouby, „že je moje dcera…“

„Moták?“ otázal se Brumbál. „Ano, přesně to se vám snažím říct.“

Lionel zfialověl v obličeji. „Lžete!“ vyštěkl. „Moje princezna není žádný moták! Je jenom pozdnička, to je vše!“

„Pozdnička,“ zopakoval po něm ředitel. „To vám tvrdí v té předražené léčebně, kam jste to ubohé děvče poslal? Tam, kde se snaží v motácích probudit kouzelnické geny tím, že je vystaví extrémnímu stresu?“

„Ona… souhlasila s tím,“ bránil své počínání Lionel, ale hlas se mu přitom třásl. Velice dobře si uvědomoval, jak drastickým metodám svou malou princeznu vystavuje. „Sama to chtěla vyzkoušet, tvrdila, že cítí, že jí to pomůže… Brumbále, nechte ji tu studovat. Je chytrá, bude pracovat víc než ostatní, a jakmile léčba zabere…“

„Motáctví není léčitelné, Lioneli,“ poznamenal Brumbál klidně.

„Není moták!“ křikl Lionel. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama, jako by se celá jeho mysl propadala do tekutého písku. „Nemůže být! Je přece z čistokrevné rodiny…“

„Tyto věci se bohužel stávají,“ řekl Brumbál. „Tvrzení, že v čistokrevných rodinách motáci nevznikají, bylo už dávno vyvráceno. Chápu, že je těžké to vstřebat, Lioneli. Ta ironie, viďte? Celý život házíte motákům klacky pod nohy a potíráte jejich práva… jen abyste zjistil, že vaše jediné dítě je jedním z nich.“

Lionel udělal chybu, že na začátku nevyužil Brumbálovy nabídky k tomu, aby se posadil. Teď cítil, že to potřebuje. V uších mu bušila krev, celý svět se s ním točil. „Musíte ji tu nechat studovat,“ zopakoval. „Prosím… Brumbále, musíte pochopit…“

„Pochopit co?“ otázal se. „Že vám vaše hrdost nedovolí přiznat si, že vychováváte motáka?“

„Nejde o hrdost!“ vykřikl Lionel zoufale. „Celá moje rodina… všichni známí… oni pro něj pracují, víte? Pro Pána Zla! Najdou ji a seberou mi ji… donutí mě a Kassandru, abychom ji zapudili… ale to já nemůžu dopustit… je to moje malá holčička… moje princezna…“

Jeho hlas se roztřásl a stejně se rozklepaly i jeho ruce a kolena. Brumbál se nad Lionelem tyčil ve své hrozivé výšce a v jeho světlých očích bylo místo opovržení, které v nich převládalo většinu času jejich rozhovoru, najednou překvapení a zmatek.

„Brumbále, udělám cokoliv, slyšíte?“ řekl Lionel. „Prosím, nikdo se nesmí dozvědět, co je zač. Musím ji ochránit. Musím zajistit, že bude v bezpečí.“

Ředitel neodpovídal. „Mám téměř neomezené zdroje,“ pravil Lionel roztřeseně. „Všechno vám dám k dispozici – vám a tomu vašemu Fénixovu řádu. Disponuji také jistými informacemi... Vím, kdo všechno pro Pána Zla pracuje – a to i z ministerských, vím, kde se scházejí a co plánují, jenom mi pomozte…“

„Myslíte to vážně, Lioneli?“ otázal se Brumbál. „To, co říkáte? Opravdu jste ochotný obrátit o sto osmdesát stupňů, zradit všechny hodnoty, na kterých vám ještě před pár minutami záleželo víc než na čemkoliv jiném?“

Navzdory tomu, jak zničeně a zoufale se v tu chvíli cítil, přelétl po Lionelových rtech drobný úsměv, když zvedl k řediteli bradavické školy oči a prohlásil:

„Vy nemáte děti, Brumbále, co?“

***

Lionel dlouho jen tak nepozoroval svou ženu. Hodně zhubla za těch posledních pár let. Nejspíš tušila mnohem dřív než on, co se děje. Bylo jí jasné, že žádná léčba jejich princeznu nezachrání. A taky věděla, že ve světě, který Lionel buduje, nebude moct jeho vlastní dcera kvůli svému postižení přežít.

Sledoval, jak elegantními pohyby hůlky nechává nádobí, aby se umývalo a skládalo do příborníku. Mohla to přimět udělat domácí skřítky, ale to by nebyla Kassandra; práci, kterou si neudělala sama, zkrátka nevěřila. Bylo mu velice dobře známo, že chodí po skřítcích kontrolovat, jak jsou ustlané postele, a taky každý den přejíždí po nábytku rukou v bílé rukavičce, aby zjistila, zda je dostatečně utřený prach. Nejdřív si myslel, že tu úzkostlivou čistotu udržuje kvůli němu, aby ho tím potěšila. Později přišel na to, že to Kassandra dělá jen kvůli sobě. Vlastně ji za to měl ještě radši.

Když se brali, téměř se neznali. Vykali si a vzájemně se vyhýbali pohledem. Učili se milovat jeden druhého postupně, krok za krokem. Možná k sobě našli cestu až tehdy, když začali řešit situaci své dcery. Princezna pro ně oba byla vším.

Kassandře to tolik slušelo. Tmavě modrý hábit měla v útlém pase stažený šňůrkou z perel. Její tmavohnědé vlasy mu připomínaly drahé mahagonové dřevo; na slunci házely zvláštní zlatavé odlesky. Měla úzká ramena, o něco širší boky, dlouhé štíhlé nohy a ruce s pěstěnými nehty, za nimiž nikdy neuvázlo ani zrnko špíny.

„Na co tak koukáš?“ otázala se ho, když si uvědomila, že je pozorována.

„Na tebe,“ odpověděl zcela popravdě. Usmála se na něj, ale její oči zůstaly smutné – tak to poslední dobou bylo pořád. „Měla by sis pospíšit,“ řekl Lionel. „Brumbál nás čeká v šest.“

„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala se tiše. Přikývl. „Je to strašně nebezpečné, Lioneli,“ poznamenala. „Určitě… určitě bychom zvládli vymyslet něco jiného. Mám sestřenici v Americe, víš o tom? Vzala si mudlu, takže se o ní doma nesmělo mluvit. Říkala jsem si, že bychom jí mohli napsat, určitě by nás přijala… měla by pochopení… jedno z jejích dětí taky nečaruje. Za oceánem nemá Pán Zla své lidi, nic by nám tam nehrozilo…“

„Kassandro,“ přerušil ji Lionel. „Už jsem se rozhodl.“

Zmlkla a sklopila pohled k zemi. Přešel k ní a položil jí ruce na ramena. Bolestně ho bodlo u srdce, když pod prsty ucítil snad všechny její kosti – byla vážně strašlivě hubená. Neměl dopustit, aby se trápila. Měl to všechno pochopit mnohem dřív, ale on před tím prostě zavíral oči, nechtěl to vidět.

„Schovávat se není řešení,“ řekl. „Musíme pro ni vybudovat svět, ve kterém se nebude muset skrývat.“

„Miluju tě,“ špitla Kassandra v odpověď. Něco uvnitř něj se zachvělo. Nebyl si jistý, jestli ji to vůbec někdy v životě slyšel říct nahlas. Přitáhl svou ženu k sobě a políbil ji; potom ruku v ruce vyrazili za Brumbálem.

O patro výš nad nimi si jejich malá princezna četla další knihu a vůbec netušila, že se zanedlouho rozhodne o osudu celého kouzelnického světa.

***

Lionel se postavil naproti Brumbálovi a podíval se mu zpříma do očí. Ani jeden z nich nemluvil; jediný zvuk, který byl v malém pokoji v hostinci U Prasečí hlavy slyšet, byl Kassandřin přerývaný dech.

Brumbál natáhl pravou ruku a Lionel ji stiskl. Kassandra zvedla hůlku; její špička se trochu chvěla, když ji pokládala na jejich spojené ruce, připravená provést prastaré kouzlo, které mělo zpečetit smlouvu, již spolu uzavírali.

„Přísaháš, Lioneli, že věnuješ Fénixovu řádu všechny prostředky, které ses zavázal poskytnout?“ otázal se Brumbál.

„Tak přísahám,“ odpověděl Lionel; přestože se snažil, hlas se mu trochu třásl. Kassandra nervózně vykvikla, když ze špičky její hůlky vyšlehl plamen a omotal ruce obou mužů jako útlé žhnoucí vlákno.

„A přísaháš, že uděláš vše, co je v tvých silách, abys pomohl porazit lorda Voldemorta a vše, čím působí a čím se pyšní?“

„Tak přísahám,“ řekl Lionel, aniž by kamkoliv uhnul pohledem. Druhý plamen se propletl s tím prvním a jejich záře zesílila.

„A konečně, přísaháš, že ať se okolnosti změní jakkoliv, nikdy neodmítneš Řádu spolupráci, nikdy ho nezradíš a neučiníš nic, co by mohlo poškodit kteréhokoliv z jeho členů – i kdyby to mělo znamenat, že sám sebe vystavíš nebezpečí?“

„Tak přísahám,“ pravil Lionel.

Kassandra zatajila dech; chvíli vypadala, že ucukne s hůlkou a nedovolí, aby se kouzlo dokončilo, ale když Lionel potřetí odpověděl, přerývaně se nadechla a nechala poslední ohnivý plamen, aby se propletl s oběma předchozími a spojil oba kouzelníky v přísaze staré jako svět.

O měsíc později nastoupila Lionelova princezna do prvního ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích; chodila do Zmijozelu, jak se od děvčete jejího původu očekávalo, a v teoretických znalostech vynikala nad všemi ostatními. Z nějakého důvodu však nikdy neovládla ani základy létání a v přeměňování ani kouzelných formulích ji nikdy nikdo neviděl provést jediné kouzlo. Vzhledem k síti matoucích a paměťových zaklínadel, která kolem ní byla rozprostřena, to však nikomu nepřipadalo ani trochu zvláštní.

Byla prvním a posledním motákem, který kdy v Bradavicích studoval.

***

V domku v Bexleyheath bylo nezvykle živo. Ze zahrady se ozýval dětský smích, chvílemi střídaný křikem a pláčem – to když si Potterova dvojčata, Marta a Sophie, něco navzájem provedla. Hrály si s Emily na maličkých košťátkách, které nedokázaly vyletět výš než do jednoho metru (dvojčata byla zvyklá na už pokročilejší modely, ale v městské zástavbě nebylo možné je používat) a velmi dobře se u toho bavily. Tom jim půjčil volejbalový míč, se kterým si házely a při jeho chytání dost často padaly z košťat do čerstvě posekané trávy, což většinou doprovázel výbuch smíchu.

Josh, nejstarší a nejklidnější z Potterových dětí, seděl v obýváku na pohovce a četl si Dějiny čar a kouzel od Batyldy Bagshopové. Když se ho Agnes zeptala, jestli ho to baví, protože ta kniha není zrovna pro děti, jen nakrčil nos a prohodil něco o tom, že dětské knihy už dávno nečte. Otázala se ho, jestli aspoň pořád jí čokoládové dortíky. Odpověděl, že ano, tak mu jeden dala – a druhý přinesla Angeline, částečně proto, aby si konečně přestala stěžovat na onu zoologickou zahradu, z níž se právě vrátili.

„Patnáct srpců za takovou lumpárnu!“ prskala tetička zrovna. „Víte, co byl ten slavný fénix, na kterého lákají na všech plakátech? Přebarvený auguron!“

„Fénixe je holt těžké sehnat,“ poznamenal Tom. „No tak, vždyť ostatní zvířata byla skutečná.“

„Ale oni si účtují patnáct srpců!“ zdůraznila Angeline. „Za přebarveného augurona!“

„Můžete jim napsat negativní recenzi,“ navrhl Tom. „Víte co? Udělám s vámi o té zoologické rozhovor a nechám ho otisknout v Denním věštci,“ mrkl na ni.

Tetička celá ožila. „To je výborný nápad!“ prohlásila a konečně se pustila do svého dortu.

„Někdy bych chtěl vidět opravdového fénixe,“ posteskl si Josh. „Táta vždycky říkal, že jsou úžasní. Mám hrozně rád ten příběh, jak ho fénix zachránil z Tajemný komnaty před tím velkým hadem.“

„Baziliškem,“ opravila ho Agnes bezmyšlenkovitě. Taky ten příběh měla ráda. Přemýšlela, jestli ta verze, kterou zná, je ta skutečná, nebo si ji taky Rowlingová upravila k obrazu svému. Napadlo ji, že se musí Harryho zeptat.

„Jo, baziliškem,“ přikývl Josh. „Každopádně to bylo děsně hustý. Ten bazilišek totiž dokázal pohledem proměňovat v kámen! Jako Medúza ze starých řeckých bájí! A ta měla taky místo vlasů hady.“

Angeline se otřepala. „Přestaň s těmi hady, Joshi, už jsem ti jednou řekla, že to nedovolím. Jestli vaši nechtějí, abys měl v pokoji terárium, tak u mě ho mít taky nebudeš.“

„Byla by to jenom užovka,“ zabručel Josh a znovu se začetl do své knihy. „Pořád nechápu, jak je možný, že Martě prošly tarantule a já si nesmím pořídit ani užovku.“

Zvuky přicházející ze zahrady zesílily. Nejdřív bylo slyšet tiché prásknutí, jako by se někdo přemístil, a pak se ozval dupot, jak se všechny tři děti hnaly ke dveřím do domku. Jakmile jedna z dvojčat, těžko říct která, ale dost možná Marta, protože ta byla vždycky u všeho první, otevřela dveře, bylo konečně rozumět, co ty tři tak nahlas řeší.

„Teto Rox, viděli jsme fénixe, ale tetička Angie tvrdí, že to byl jenom nabarvený auguron!“ slyšela Agnes hlas své dcery.

„Mámí, a Josh mi snědl zmrzlinu, když jsem se šla vyčůrat,“ oznámila velice nahlas a důležitě Sophie.

„No, na záchodě bys ji stejně jíst nemohla,“ poznamenala na to Roxana, která byla zřejmě původcem onoho typického přemísťovacího zvuku, jež se před chvílí ozval. „A teď mě pusť, zlato, potřebuju se dostat k tetě Agnes.“

„Kdyby byla kluk,“ prohlásila Marta, „tak by mohla čůrat za stromem.“

Agnes vstala a vydala se do chodby. S každým krokem v ní narůstalo napětí. Nebyla si jistá, co přesně s ní chce Roxana řešit – možná si přišla jen pro svou hůlku – ale trochu se toho rozhovoru bála, jako v podstatě pokaždé, když s Harryho ženou přišla do kontaktu.

„Mámí, a babička říká, že ta zoologická byla děsně drahá a už tam s námi nepůjde,“ oznamovala Sophie, která se ve chvíli, kdy Agnes vstoupila do chodby, pořád ještě držela Roxaniny nohy a zjevně se nehodlala jen tak pustit.

To oslovení „mami“ znělo ve vztahu k Roxaně jako pěst na oko. Pro Agnes bylo skoro stejně nezvyklé, jako když Malfoy mluvil o Bellatrix Lestrangeové jako o „tetě“. Napadla ji myšlenka, jak moc legrační by bylo, kdyby někdo říkal mami právě Bellatrix; pokud však věděla, Lestrangeovi žádné děti neměli. Dost možná proto, že Bellatrix patřila mnohem víc Voldemortovi než svému muži.

Hlavou jí bleskla představa plešatého dítěte bez nosu. Nedokázala se neušklíbnout, ale smích, který se jí dral na rty, potlačila. „Ahoj Rox,“ pozdravila místo toho.

„Ahoj Agnes,“ odpověděla Roxana a konečně se vymanila ze Sophiina sevření. „Běžte si hrát, holky, musím s tetou něco probrat. Dospělácké věci. Tak sypte už.“

„Ale my chceme taky řešit dospělácké věci,“ fňukla Marta, ale Sophie s Emily ji chytily každá za jednu ruku a vlekly ji o obýváku, poněvadž podle cinkání nádobí seznaly, že je tam něco k snědku.

„Přišla sis pro hůlku?“ zeptala se Agnes.

„Už máš novou?“ povytáhla obočí Roxana. „To bylo rychlé.“

„Byla jsem dnes u Tima,“ odpověděla.

„Vlastně jsem nepřišla kvůli té hůlce,“ poznamenala Roxana. „Ale to už nejspíš víš, vzhledem k tomu, že jsi mluvila s Timem.“

„Částečně,“ řekla Agnes. „Nejspíš mi budeš muset pár věcí vysvětlit. Víš co? Jdi do kuchyně, tam teď nikdo není, pobavíme se tam. Já mezitím skočím pro tu hůlku.“

Roxana přikývla; Agnes se otočila na obrtlíku a rychlým krokem se vydala do pracovny, kde na sekretáři ležela ona znepokojivě vyhlížející hůlka z hlohového dřeva, kterou byla posledních několik dní nucena používat. Shrábla ji do ruky a vrátila se s ní dolů.

V kuchyni našla Roxanu již usazenou u stolu. Před sebou měla postavený hrnek a na místě, kde obvykle sedávala Agnes, stál hrnek druhý. „Udělala jsem nám horkou čokoládu,“ vysvětlila Roxana.

„Děkuji,“ řekla Agnes trochu překvapeně a posadila se ke svému hrníčku. Přičichla k němu, než se tekutiny v něm napila. Vonělo to i chutnalo jako čokoláda, zřejmě v tom nebyla žádná zrada.

„Tedy,“ pravila Roxana. „Byli jsme na Ministerstvu, jak jistě víš. Nejdřív drobné vysvětlení. Nechtěla jsem tě tam brát s sebou, protože jsem osobně nesouhlasila s přesunem Berty a říkala jsem si, že náš názor na toto téma se nejspíš bude lišit, protože už tě trochu znám… takže jsem nechtěla, abys tam přišla se všemi svými argumenty proč to udělat a všechny přesvědčila.“

Agnes pokývla hlavou. Vlastně si nebyla tak úplně jistá, jestli skutečně chtěla, aby Berta opustila centrálu, ale nové ministryni zřejmě důvěřovala podstatně víc než Roxana. A vážně Roxana právě prohodila něco o tom, že by Agnes dokázala všechny přesvědčit o svých názorech? To je přece v podstatě kompliment!

„Každopádně to bylo jedno, protože Hermiona byla už rozhodnutá. Chtěla zajistit přesun Berty za každou cenu,“ pokračovala Roxana. „Vymohla jsem si aspoň to, že nám ukázala veškerá bezpečnostní opatření… a díkybohu za to, že se nám podařilo dostat Farrella, protože bez toho pochybuju, že by souhlasila s tím zajištěním přístupu do bystrozorského archivu.“

Při posledních slovech se Agnes na své židli napřímila. „Ohledně toho archivu…“ začala, ale Roxana ji zarazila gestem ruky.

„Ano, řekla jsem ministryni, že to budeš mít na starosti ty,“ uvědomila ji. „Chtěla jsi víc pracovat pro odboj, takže tady máš práci. Ostatně, celé to hledání jména byl tvůj návrh.“

„Čekala jsem, že to budeš chtít dělat sama,“ poznamenala Agnes.

„Nemusím být všude,“ mávla rukou Roxana. „Byla jsi to ty, komu se Jean svěřila, jak se k Rowlingové vlastně dostala. Mně to nikdy neřekla. Na řešení téhle věci jsi určitě lepší než já. A já budu mít aspoň čas se věnovat léčbě toho chudáka s lančmítem místo mozku,“ řekla.

„Je na tom pořád stejně?“ zeptala se Agnes, jako by se snažila odvést Roxaninu, ale i svou vlastní pozornost od faktu, že jí právě byl oficiálně svěřen takhle důležitý úkol. Vždyť pokud se to podaří, bude to právě Agnes, kdo rozplete ochranná kouzla kolem Královny a pomůže ji konečně předat spravedlnosti. Poprvé bude součást děje, ne pozorovatel. Ta myšlenka ji lákala a děsila současně.

„Trochu se zlepšil,“ odpověděla Roxana. „Už nezpívá hymnu a naučil se znovu sám jíst příborem… bylo vážně povzbudivé vidět ho, jak vzal do ruky vidličku a najednou si uvědomil, k čemu se používá. Věřím, že mu dokážeme alespoň částečně vrátit paměť, ale potrvá to.“ Odmlčela se. „Můžu tedy počítat s tím, že se pustíš do prohledávání archivu bystrozorů?“

„Tady je ta hůlka,“ položila ji Agnes na stůl konečně. Roxana poděkovala, ale vypadala, že s její odpovědí není spokojená. Vyčkávavě na Agnes hleděla. Měla pocit, že ji Roxaniny oči propichují obličej jako dva perfektně ostré špendlíky. Agnes polkla. „Ehm… jo, ano. Můžeš se mnou počítat.“

„Skvěle!“ řekla Roxana a tleskla. „Tím je vše vyřešeno. Jen prosím, jestli to bude možné, zkus o tom před Tomem mluvit co nejmíň.“

Agnes přikývla; tento požadavek jí přišel poměrně logický. I když na druhou stranu, Tom by jí nejspíš tenhle konkrétní úkol schválil. Vždyť bude sedět někde v bezpečí v kanceláři a prohrabovat se starými lejstry. „Dobře. Nechceš jít do obýváku za ostatními?“ zeptala se Roxany. „Máme čokoládový dort. Chápu, že v kombinaci s tou horkou čokoládou je to asi trochu moc, ale…“

„Čokolády není nikdy dost,“ usmála se Roxana a vstala. „Tak pojď, budeme sociální.“

Vydaly se směrem do obývacího pokoje, kde právě Angeline vysvětlovala, jak prostě od první chvíle věděla, že je ten fénix ve skutečnosti auguron, protože je sama dřív chovala a přece ví, jak vypadají. Agnes přemýšlela, jestli má Roxaně prozradit, že ke svému úkolu hodlá přibrat jako pomocníka Tima Gregoroviče – nakonec se však o tomto detailu rozhodla pomlčet.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 7. kapitola: