OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 13

07.01.2016 (12:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 2088×

13. kapitola

Nevěřila jsem Malfoyovi ani slovo.

Zabouchla jsem za sebou dveře Severusova kabinetu bez dalšího slova. Myslím, že je ode mě ani nečekal. Očima jsem nepřestávala hypnotizovat Dracův dopis. Dokonce se osobně obtěžoval ho napsat ručně. Poznávala jsem jeho rádoby elegantní škrabopis. Bylo to holčičí písmo, ale hádám, že nikdo z jeho nohsledů se neobtěžoval mu to říct.

Jestli si myslel, že mi napíše dopis a vše bude odpuštěno, nezná mě ani z půlky tak, jak si myslí. To on všechno zničil ještě dřív, než mohlo něco začít. To on mi dal doživotní černou kaňku na duši, která nikdy skutečně nezmizí. Kvůli němu jsem si připadala jako odpad a málem jsem zešílela jenom z prosté touhy ho zabít. Kdyby nebylo naší dcery, nikdy bych se z toho nedostala. Samotná ta myšlenka mi způsobila mrazení v zádech.

Posadila jsem se na jeden z výklenků, které mířily na nádvoří. Nikdo tam nebyl. Nejspíš jsem aktuálně zameškávala nějakou hodinu, ale bylo mi to srdečně jedno. Naděje na akademické úspěchy se mi skutečně v dálce nezjevovala.

Takže teď má Draco pocit, že je všechno za námi, jenom kvůli jedné noci a dopisu? Ani kdyby jich napsal tisíc.

Zmuchlala jsem pergamen v dlani, ale rozhodla jsem se nechat si ho. Pro jistotu. Zastrčila jsem dopis do kapsy hábitu a vyhlédla z výklenku na nebe. Takhle o samotě bylo nádvoří hradu nádherné. Když jsem sledovala mraky plující po obloze, myslela jsem jen na svoji dceru. Jak si hraje s medvídkem, jak si žvatlavě povídá sama se sebou. A jak pomalu, ale jistě zjišťuje, že svět kolem ní je plný temnoty, před kterou ji ani já nejspíš nemůžu ochránit. Neboj, miláčku, já to dokážu a dám ti lepší život, slibuju, pomyslela jsem si a nechala snění těm, co si to mohou dovolit.

Čekala mě výzva v podobě zrzavé Weasleyovic rodiny.

Cesta vlakem zpátky do Londýna pro mě byla peklo.

Seděla jsem v kupé společně se známou trojkou a Ron strávil víc jak polovinu cesty vyprávěním o jídle, které nám jeho máma navaří. Neznala jsem polovinu z toho, ale už teď jsem umírala hrůzou, že se to do mě opravdu pokusí všechno narvat. V sídle smrtijedů se nehoduje zrovna královsky. Minimálně já to nikdy nezažila. Představa celé té rodinné sešlosti mi obracela vnitřnosti naruby. Ale zvládala jsem správně kývat a usmívat se. Tohle jsem poslední dobou dělala často.

Harry na mě v průběhu cesty neustále pomrkával a občas doplnil Ronovy informace vlastním třeskutě vtipným zážitkem. Šmejdka nemluvila vůbec. Četla si v učebnici obrany proti černé magii. Čti si, jak chceš, když na to dojde, pošlu tě zeleným pozdravem k zemi jako švába.

„Jo! To taky, bude tam i Charlie. Studuje v Rumunsku draky. Psal jsem mu o tobě a taky by tě strašně rád poznal! Kvůli tobě přijel. Teda, přijel i kvůli mámě a tak, ale říkal jsem mu, že jsi…“

Bezva. Charlie, co studuje v Rumunsku draky, přijede, aby mě poznal.

Prakticky jsem s Ronem Weasleym zasnoubená, že je to tak? Adriane by měla spoustu zrzavých sourozenců.

No, lepší než pár blonďatých.

Následný přesun z Londýna do chýše Ronovy rodiny jsem vnímala jen velmi okrajově. Dost na to, abych věděla její přesnou polohu. Nechci nechat nic náhodě. Šmejdka s námi naštěstí nebyla, hned na King’s Cross zmizela bez rozloučení. Ani jeden z kluků si toho zvlášť nevšiml.

Když jsme se ocitli před venkovskou obdobou mrakodrapu, Ron pokrčil rameny. Nejspíš ho poprvé napadlo, že není zrovna z majetných poměrů.

„Nic moc, ale jsme tu doma,“ pronesl s chabým pousmáním, než se ze dveří vyhnala malá, podsaditá žena. Jak jinak než zrzka. Vypadala mile, a proto mě vyděsila. Na okamžik jsem měla pocit, že určitě bezpodmínečně ví, co jsem zač.

„Harry, Rone, tak ráda vás vidím! Honem běžte dovnitř pomáhat s výzdobou!“ zvolala a oba je objímala, seč jí síly stačily. Pak obrátila svou pozornost na mě a kluci se vehnali do domu.

Je to tady.

Obviní mě. Předá mě Ministerstvu. Zadusí mě dýňovou paštičkou.

Ale místo toho si ke mně došla a objala mě taky. Topila jsem se v její náruči a nemohla dýchat. Dusila mě svým hrudníkem i vším tím vanilkovým cukrem, který jsem z ní cítila. Když mě pustila, měla jsem co dělat, abych otevřeně nelapala po kyslíku. Místo toho jsem se spolu s ní rozešla k domu.

„Jsem tak ráda, že jsi mohla přijet! Ron nám o tobě pořád píše,“ s těmi slovy mě natlačila do prostorné místnosti a zavřela za mnou. Nezamkla, ale já téměř mohla cítit, jak za mnou zapadla závora. Všechny oči v místnosti se upřely na mě.

Potter a Ron nebyli nikde vidět, zato jsem čelila dvojčatům, jež jsem neznala, několika starším klukům, nejspíš Ronovým bratrům. Zpoza rohu vykoukl jeden s jizvou na obličeji a pak někdo, kdo vypadal jako Ronův otec. Při pohledu na druhou stranu to se mnou skoro seklo. Lupin. Tonksová. Otec mě na ně upozorňoval. Do hajzlu, členové Řádu. Tenhle barák je plnej lidí, kteří mají plné právo chtít mě zavraždit.

Polkla jsem. Mojí jedinou nadějí bylo, že si mé zaražené chování vykládali jako nervozitu. No, víte, já vlastně nejsem na nervy z vás, ale z toho, že jsem smrtijedka, malá Voldemortová. A vůbec, výbornej koláč, mamko Weasleyová!

Usoudila jsem, svojí bleskovou dedukcí, že žena, jež mě nyní pobízela dál do místnosti, je Ronova máma. Na chvíli mě zabolelo u srdce. Vlastní mámu jsem nikdy nepoznala. Ale hned, jak jsem novu spatřila ta bystrá očka, už mi to líto nebylo. Na Molly, jak jsem se dozvěděla, bylo něco, co mě nutilo mít z ní respekt. Všechny nás usadila ke stolu, mě mezi Harryho a Ginny. Ta na mě povzbudivě mrkla, ale nedodalo mi to moc odvahy.

„Tak co si dáš?“ oslovil mě někdo a já nadskočila leknutím. Arthur Weasley na mě hleděl přátelským pohledem a podával mi pekanový koláč.

„Eh, já, no… Třeba tohle, děkuju,“ koktala jsem a vzala si ho. Nandala jsem si na talíř obrovský kus a doufala, že když ho budu oždibovat dost dlouho, tak mi něco zaskočí a zabije mě to.

„Tak, Sophie…“ začal muž s jizvou, jenž se identifikoval jako Bill, „jak se ti líbí v Bradavicích? Slyšel jsem, že ses předtím učila doma.“

Všichni se otočili na mě. Zase.

„No, já… Je to jiné. Hrad se mi moc líbí, ale… Je to složitější, než jsem čekala,“ usmála jsem se. Ruka, kterou jsem měla položenou v klíně, byla nyní zaťatá v pěst. Srdce mi bušilo jako o závod.

„Dneska už se moc nevidí inteligentní čarodějové, kteří by už odmalička nenavštěvovali nějakou školu. Jsem ohromen, prý máš výborné výsledky v lektvarech,“ ozval se Lupin. Věděla jsem, že je vlkodlak, proto mě překvapila jeho vysoce sofistikovaná řeč. Nevypadal jako někdo, kdo o úplňku trhá lidem plíce z těla.

„Můj otec trval na přísné výchově, takže…“ odpověděla jsem, a co je na tom špatně, mi došlo až o pár vteřin později.

„A kdo je vlastně tvůj otec, Sophie?“

… Kurnik.

Pamatovala jsem si otcovo doporučení, ať tvrdím, že můj otec pracuje na Ministerstvu. Jenomže Arthur Weasley by věděl, že lžu. Pokud ne hned, zjistil by to později. A možná ne dost pozdě.

Rychle něco vymysli, rychle, rychle…

„Víte, můj táta je mudla.“

Výborně, Sophie. Jen dál. Udělej ze sebe šmejdku.

„Á, skutečně? No to je báječné! Prosím tě, mohl bych se zeptat…“ začal pan Weasley, ale Molly ho pleskla přes ruku.

„Proboha, Arthure, nemůžeš té chudince dát pokoj? Jez, zlatíčko, máme toho ještě dost.“

Rozhlédla jsem se po stole. Už teď se pod jídlem prohýbal.

Tohle budou nejdelší Vánoce mého života.

Snědla jsem dva koláče, několik kuřecích křidýlek a cosi, co asi mělo být puding. Chutnalo to jako Bertíkovy fazolky, všechny příchutě dohromady, a myslím, že jen díky té naprosto odporné chuti jsem už nic dalšího nejedla. Ron šel otevřeně zvracet na dvůr a Ginny, sedící naproti mně v křesle, byla zelená ještě teď. Molly nevychytala úplně všechno.

Rozvalila jsem se na pohovce a sledovala strop. Byl z neopracovaného dřeva, plný třísek, ale ten pohled a teplá záře krbu kousek ode mě, to všechno mě ukolébalo do téměř vánoční atmosféry. Kluci teď byli venku kus za domem stavět sněhuláka a dárky měly přijít na řadu, až se vrátí. S Ginny jsme se vymluvily, já proto, že jsem prostě nechtěla, a ona proto, že by jim nablila do hrnce.

„Jak u vás probíhají Vánoce?“ zeptala se mě najednou. Otočila jsem k ní hlavu, ale ona sama hleděla na oheň v krbu. Zavrtěla jsem se.

„Takhle ne.“

„A jak teda?“

Povzdechla jsem si. Zkusila jsem si vybavit Vánoce se smrtijedy. Jedny mi skutečně v paměti utkvěly.

Mohlo mi být tak šest let. Otec byl ještě mrtvý, pokud se to tak dá říct, a já jsem trávila Vánoce u jedné smrtijedské rodiny. Normálně jsem bývala na Vánoce zalezlá ve Snapeově brlohu, ale tentokrát ne. Ta rodina… Neviděli mě rádi. Vlastně mě většinu času ignorovali. Měli vlastní dceru, o dva roky mladší, ale ona byla tichá, já jsem se styděla, a tak jsme trávili večery nad knihami nebo každý u sebe v pokoji. V noci jsem je pak slyšela mluvit o tom, jestli se jim za to Pán zla odvděčí, až povstane. Bylo mi smutno. Spoustu nocí jsem probrečela. Chtěla jsem maminku, tatínka, chtěla jsem prostě někoho, kdo mě obejme a dá mi nějaký dáreček, který ukáže, že mu na mně záleží. I kdyby to měly být ponožky.

A pak, na Štědrý den večer, někdo zaklepal na dveře. Moje náhradní mamča neměla moc radost, ale pak do místnosti vplul Severus Snape. Netušila jsem, co se děje, ale Severus mě vzal a šel se mnou na náměstí. Byla jsem z toho hrozně nadšená, i když to byl on.

Na náměstí zrovna rozsvěceli vánoční stromeček. Koukala jsem, jak ta světla blikají, jak kolem stromečku poskakují děti a ukazují na světýlka. My jsme stáli opodál tak, abychom se mohli vypařit v případě problémů, ale bylo to nejblíž, co jsem si kdy přičichla k opravdovým Vánocům. Smála jsem se, tiskla jsem Severusovi ruku. Nic neříkal a já se na něj nedívala, ale to, že mě tam vzal, znamenalo moc. Navíc, když jsem konečně svolila k odchodu, zastavil se se mnou v hračkářství. Opravdovém. Já nikdy do takových obchodů moc nechodila, ze zřejmých důvodů. Kdo by mě tam asi tak vzal? Samotnou mě nepouštěli ven, báli se, že uteču, a oni tak ztratí cennou spojku s Pánem zla. To jsem pro většinu z nich byla. A moje adoptivní rodiny si zrovna nelebedily v hračkách nebo rozmazlování.

Ale Snape mě do něj vzal a řekl mi tím svým ponurým depresivním hlasem, abych si vybrala, co budu chtít.

Někdo by si možná vzal největšího koníka na krámě. Nebo panenku v kočárku. Ne. Já si vzala normálně velikého chlupatého medvěda s obrázkem lízátka na bříšku. Díval se na mě svýma velkýma očima. Chtěla jsem ho objímat před spaním. A tak mi ho koupil. Vrátil mě zpátky k rodině, ale už jsem ten den neplakala. Dokonce jsem se na něj usmála.

Takhle jsem přišla já ke svým dosud asi nejlepším Vánocům. Takhle Adriane přišla k medvídkovi.

Adriane… Tráví Vánoce beze mě. Snad si je nebude pamatovat. Snad se necítí osamělá. Snad se jí Narcissa alespoň trochu věnuje.

„Sophie? Jsi v pohodě?“

„Jo, jasně, jasně, já jen… Vánoce u mojí rodiny? My jsme se, ehm, nikdy moc nescházeli. Nikdy jsme to nějak moc neslavili,“ odpověděla jsem prostě. V tu chvíli se kluci vrátili dovnitř.

Čas na dárky.

„Ehm, díky, mami. Svetr… To je přesně to, co jsem si přál!“

Dusila jsem se smíchy.

Nejdřív jsem si myslela, že rozdávání dárků bude pro mě dost úzkostné. Přeci jen, já pro nikoho nic nemám a oni pro mě taky ne. Ale nakonec, při pohledu na Harryho v zářivě oranžovém svetru a Rona, rozbalujícího ten svůj, jsem byla sakra ráda, že tu jsem.

Popíjelo se kakao s malými marshmallows a každý Weasley dostal dárek, který by nejradši spálil v krbu – ručně pletený světr.

No, nejen Weasleyové.

„Molly, Molly, ne! Proboha, přestaň! To kouše! Svědí to, auvajs, moje hlava…“

„Drž, Remusi, drž! No vidíš! Já věděla, že ti bude. Kdybys trochu zhubnul, padne ti úplně dokonale.“

Ano, Molly se vážně pokusila narvat vlkodlaka do svetru.

A vyhrála.

Pokud ta ženská bude stát proti mému otci, vsadím si sto galeonů. Na ni.

„A teď! Sophie, kde tě máme?“

Ó ne. To ne.

„Tady jsi!“

Svetr ne!

„Mám pro tebe taky něco! Podívej!“

Podívala jsem se, pomodlila se k Naginimu a…

Byla to čepice.

Čepice v barvách Nebelvíru. Nechutně tlustá pletená vlněná čepice. S bambulí. Obří bambulí.

Samozřejmě ji Molly okamžitě čapla a narazila mi ji na hlavu. Odpor byl marný.

Po zbytek večera jsem seděla v křesle s čepicí a neměla odvahu sundat si ji dolů. Moje okolí se pomalu vyprázdnilo, až jsem u krbu zůstala sama. Stejně jsem si ji nesundala.

Tenhle výlet byl lék, i když na začátku vypadal spíš jako sebevražedná tabletka. Usmívala jsem se, tričko ještě trochu pokecané od toho, jak jsem vyprskla kakao na Freda, když mi předváděl bývalou učitelku obrany Umbridgeovou.

Takhle vypadá rodina.

Nakonec jsem se sebrala a vydala se najít svůj pokoj. Už jsem si v něm byla odložit věci, ale v téhle změti dřeva bylo těžké najít schody, natož pokoj.

Když jsem nabrala správný směr a vystoupala nahoru, spatřila jsem nad sebou Ginny.

S Potterem.

Ginny měla na sobě jenom župan a nemusím asi dodávat, že Potter byl celý vedle. Z tohohle úhlu jsem viděla, jak v kalhotách začíná kempovat.

Odkašlala jsem si a oni od sebe odskočili. Koutek úst mi zlomyslně cukl.

Hej, dělám dobrou věc, jasný? Jako zodpovědná osoba chráním Ginny před nechtěným těhotenstvím. Není zač. Weasleyovi už beztak nejspíš jednou zamoří celou Anglii.

Konečně jsem našla svůj kamrlík.

No… Ale jo, šlo to. Postel, noční stolek, okno směrem, jakým jsme k budově přišli. Dřevěné, nic extra luxusního, ale útulné. Na stěnách visely koberce a obrazy krajin. To tam všude opravdu byli?

A pak jsem to uviděla.

Nejdřív to byl jenom pocit, ale když jsem se otočila k oknu, spatřila jsem černý kouř. Proletěl kolem tak, že se mi to klidně mohlo jen zdát.

Ale já věděla, že ne. Takhle létat umím taky.

Smrtijedi.

Vyletěla jsem z pokoje rychlostí blesku, ale než jsem seběhla do přízemí, ozvala se rána. Nestříleli na dům, ještě ne, bylo to někde poblíž. Zkouší zatarasit únikovou cestu.

U hlavních dveří už stáli Tonksová, Lupin i oba rodiče Weasleyovi. Postupně přibíhali další. Všichni jsme tam stáli a dívali se, jak se kolem domu vytvořila hořící hranice. Stála jsem ve skrytu, ale i tak jsem viděla, kdo se po přistání vynořil z kouře před domem.

Bellatrix.

Než jsem se nadála, otočila se na podpatku, proběhla hranicí a zamířila do pole.

Já a Potter jsme zareagovali stejně. Oba jsme vytasili hůlky a hnali se ven. Nevnímala jsem volání Molly, abychom se vrátili. Pokud je tu Bellatrix, nebude sama. Nikdy nechodí sama, ze zkušenosti to vím nejlíp. Potter proti ní nemá šanci a proti dvěma už vůbec ne.

Hnala jsem se polem.

Potter byl v těsném závěsu. Nic mi neříkal, takže jsem předpokládala, že v tom jedeme společně.

„Zabila jsem Siriuse, zabila jsem Siriuse!“

A já zabiju tebe, jestli nesklapneš.

Nevěděla, že jsem tady. Otázkou bylo, jak zareaguje, až mě uvidí. Pokud prozradí moje krytí, budu muset Pottera sejmout na místě a odfrčet tak, jak sem ona přišla. To rozhodně nebyl dobrý nápad a už vůbec ne dobrý plán.

„Jestlipak mě chytíš?“

Zastavila jsem se.

Potter mi málem narazil do zad. Za ním se hnala ještě Ginny. No to mě podrž, vážně bezva.

„Tak kde jsi?“ zasyčela jsem. Malý odstřel Belle vůbec neuškodí.

Mým směrem se sneslo kouzlo.

Odrazila jsem ho, jako bych to dělala léta. Což jsem taky dělala. Od jedenácti se někteří kouzelníci učí švihnout a mávnout. Já se učila blokovat černou magii a pak ji sama používat.

Popoběhla jsem, ti dva za mnou.

Dostala jsem se na malý ostrůvek uprostřed mokřadu.

„Tak pojď,“ zašeptala jsem. Harry se po mě podíval, ale nic už říct nestihl.

Odrazila jsem další kouzlo a Ginny, zdá se, taky jedno. Takže jsou vážně dva. Vykoukla jsem zpoza Pottera a spatřila jenom kousek profilu tváře. Nebylo to moc, ale v tomto případě to stačilo.

Fenrir Šedohřbet.

Ne že bych z něj měla strach, ale ráda jsem ho tu neviděla. Někteří smrtijedi by i mě zabili, pokud by opravdu moc chtěli, a on byl jedním z nich. Bella na to nebyla dost odvážná, ale on? Klidně.

Další kouzlo od něj už mířilo přímo na mě. Zadívala jsem se pozorně do obilí a vyhledala v něm jeho oči. Koukali jsme na sebe a on mě poznával.

Přesto znovu zaútočil.

Teď nebo nikdy. Už jsem chtěla použít kletbu, ale věděla jsem, že to by rozhodně způsobilo nepříjemné otázky u zítřejší snídaně. Hergot.

„Mdloby na tebe!“

Zkusil zdrhnout. Přemístil se, ale já se nedala. Vystřelila jsem na něj z hůlky kouzlo ještě jednou. A trefila se.

V tu chvíli do hry vstoupila Bella, ale jakmile se lem její sukně dotkl vody kolem nás a ona spatřila můj obličej, zacouvala. Potter si mohl myslet, že se dívá na něj, ale já věděla, že si v tom okamžiku uvědomuje svoji katastrofální chybu.

Postavila jsem se tak, abych k ní byla čelem, a odhodila si vlasy z obličeje. Dívala jsem se jí tvrdě do očí a zahrozila pozvednutou hůlkou. Viděla mě, ale nečekala, že zaútočím.

Chyba.

„Expelliarmus!“

Chvíle nepozornosti stačila. Hůlka jí vyletěla z ruky. V tom okamžiku se vznesla do větru jako dým. Fenrir zrovna tak, jenom o dost kostrbatěji. Ještě nebyl úplně při sobě. Kdyby nebyl vlkodlak, překvapilo by mě to.

Myslela jsem, že bude konec, ale pak se ozvala rána. Otočila jsem se.

V poli za námi jsem spatřila Arthura, Lupina i Tonksovou, ale to mě nezaujalo tolik jako hořící dům.

Všichni jsme se jednotně rozběhli.

Věděla jsem, že to byl Bellin pozdrav pro Weasleyovy a chabá výhružka pro mě. Nedokázala mi čelit tváří v tvář, ale něco udělat musela.

Když jsme doběhli k hořící barabizně, Molly se svěšenými rameny stála před ní, včetně ostatních. Dívali se, jak dům hoří.

A já s nimi. Ne že bych vůči jejich ztrátě byla až tak empatická. Ale poskytli mi domov. Aspoň na jeden večer jsem se cítila, jako bych patřila do rodiny.

A kvůli Bellatrix je to pryč. Moje Vánoce, jejich Vánoce, všechno teď hořelo v tom domě.

Byla jsem si jistá, že ji donutím se zodpovídat za její hloupost, co nejdřív to půjde.

Ale hlásek v hloubi duše mi říkal ještě něco. Že si to Weasleyovi nezaloužili. Byla to překvapivá myšlenka, ale nemohla jsem ji popřít. Potter brání otci v převzetí moci. Je to taková osina v zadku. Ale Molly… Věděla jsem, že není na mojí straně, a přesto jsem si byla zatraceně jistá, že ta silná, boubelatá žena, co mě přijala jako vlastní, si tohle nezasloužila.

Pocítila jsem dobře známou sílu nenávisti.

Za tohle Bellatrix zabiju. Zabiju je s Fenrirem oba. 

Přiznám se, tuhle kapitolu byla dost sranda psát :D Představila jsem si chudáka Sophie obklopenou všemi těmi svetry a lezlo to do Wordu samo. Občas, hlavně při zpětném čtení, mi přijde dost smutné, že i do těch nejhezčích chvíl jejího života se prolíná stín Voldemorta nebo její vlastní minulosti. Nikdy se toho nemůže tak docela zbavit. 

Doufám, že se vám kapitola líbila, jako vždy děkujeme za přízeň! :)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 13: