OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá devátá

12.03.2020 (13:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 972×

To nesmí nikdo zjistit

Když se na sebe následujícího rána dívala do zrcadla, hlavou se jí honilo hned několik myšlenek. Jak dopadla Yaxleyho návštěva u Skrkových? Co Thea? A Barty? Povzdechla si s plnou pusou pastové pěny a sklonila se.

Vypláchla si ústa a opláchla obličej. Pak se vsoukala do silonek a šatů a odkráčela do kuchyně pro snídani. Teď, když už nebyla zaměstnankyní odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, užívala si skutečnost, že nemusela být oblečená prakticky.

„Brý ráno,“ broukla Aretha, jen co ji zaznamenala. Ihned nato uznale zahvízdala, čímž přilákala brunetčinu pozornost.

„Teda, Morg, tobě to dneska sluší,“ odtušila plavovláska pobaveně. „Nový šaty?“

„Ne, vypraný v Perwollu,“ zavtipkovala. Věděla, že se trefí, neboť Aretha měla v televizních reklamách přehled. Kuchyní se rozeznělo plavovlásčino chechtání a Morag potěšeně zdvihla koutky. Zdálo se, že jejich problém byl zažehnán, ovšem nechtěla chválit dne před večerem. Aretha měla (dle Moražina skromného názoru) právo se zlobit, že si s Bartym začala tak rychle poté, co spolu něco měli.

Bruneta si neverbálním Acciem přivolala hrnek, do něhož hodila pytlík s čajem a zalila ho vařící vodou. Jen co se usadila vedle Arethy, všimla si, že před sebou měla Denního věštce, na jehož úvodní straně se skvěla fotka Bartyho sestry.

Naprázdno polkla, jelikož jí vyschlo v krku.

„Můžu se podívat?“ Ukázala na noviny a počkala, dokud spolubydlící nesvolila.

Očima rychle prosvištěla úvodní shrnutí, než začala listovat stránkami ve snaze najít celý článek.

„Morg, Corban mi řekl, žes dala výpověď,“ začala opatrně blondýna. MacDougalovou tím neoslnila, každopádně se nevzdávala. „To kvůli tomu hajzlovi Skrkovi, viď?“ Tím už si její pozornost získat dokázala. „Neboj se, už ho neuvidíš. Corban ho na hodinu vyrazil, když zjistil, že tě nutil tajit, kdo je vrahem.“

Zmijozelka na ni jen mlčky zírala, přičemž se snažila zpracovat, jakou síť lží to kolem její a Bartyho osoby Yaxley uvil. Napůl ji zajímalo, kdo další v téhle jeho verzi, jež ji očišťovala ze spolupachatelství, měl ještě prsty. Určitě to bylo dílem její matky, nebo Elizabeth, která prostě nemohla přenést přes srdce, že měla být pověst jejího velkolepého rodu zmršena jednou nepovedenou MacDougalovou. Musela tlačit na Juliana, aby toho dne, kdy přišel Yaxleymu vylíčit své teorie, blonďákovi vštípil, že z toho má Morag vynechat.  

Aretha si její mlčení zcela nesprávně vyložila jako souhlas. Ve snaze Morag povzbudit ji vzala za ruku a usmála se na ni.

„Už je to v pořádku, zlato,“ ujistila ji oduševněle. „Můžeš se vrátit, nic ti nehrozí. Corban tě vezme hned zpátky-“

To už bývalá Zmijozelka nevydržela. Odložila hrnek na pult před sebou a svezla se ze stoličky.

„Nic mi nehrozí? Vždyť mně nikdy nic nehrozilo, sakra!“ rozčílila se, než ukázala na obrázek They v novinách. „Tys u toho byla, Aretho? Byla jsi tam, když tu ženu zatýkali? Tak mluv, sakra!“

„N-no, jo, byla,“ odpověděla zaraženě, třepotajíc křídly. „To já jsem ji zatkla. Bylo to zvláštní. Corban říkal, že je hrozně nebezpečná, ale mně se zdála docela normální. Nebránila se, spíš to vypadalo, že má strach o Bartyho. Celou cestu na ministerstvo se mě ptala, jestli bude v pořádku. A vlastně, byl u toho i tvůj strýc, ale toho Skrk hned porazil, takže celý souboj titánů – těmi myslím Yaxleyho se Skrkem – prospal.“ 

Morag bezradně zaúpěla. „Co jste s tou ženou udělali?“

Aretha se kousla do spodního rtu. „No, právě to bylo dost divný,“ prohodila zamyšleně. „Myslela jsem, že ji zavřou do Azkabanu, ale Yaxley ji přímo z výslechu někam odvedl a pak…“ Bystrozorka stočila pohled k novinám, respektive k fotce, pod níž se malým písmem skvěl podtitulek: „Vražedkyně pěti nevinných ochutnala svou vlastní medicínu.“

„Pak vyšlo tohle,“ dodala ještě plavovláska. Morag se na noviny poprvé skutečně zaměřila. Ihned poté, co vstřebala informaci o Theině smrti (jejíž datum bylo zaznamenáno v závorce za Theiným jménem), zalapala po dechu a klopýtla dozadu.

Srdce se jí rozbušilo na poplach.

Kriste pane, Thea byla mrtvá. Tedy, alespoň podle nějakého E. Limuse z Denního věštce. Znamenalo to jediné – Barty měl pravdu.

Sakra! Tohle nebylo dobrý…

Kde teď vlastně byl? Potřebovala se s ním vidět.

„Kde… víš, kde je teď Barty? Zatkli jste i jeho?“

Aretha s povzdechem zavrtěla hlavou. „Ne, a netuším, kde je. A už vůbec nechápu, proč tě to tak zajímá! Po tom, co ti v práci prováděl, přece-“     

Zbytek věty už bruneta nevnímala. Odběhla ke dveřím, nazula si boty a natáhla se pro kabát. Ještě než si ho řádně oblékla, vyběhla z bytu a chvátala po schodech dolů. Jakmile to bylo jen trochu možné, přemístila se ke Skrkovým.

Chvátala cestičkou k domu. Bušila na dveře, ale nikdo jí neotevíral. Frustrovaně vyjekla a kecla si na houpačku na verandě.

Zatraceně, kde jenom mohl být?! Snad ho nesbalili taky, dodatečně. Ne, v novinách o něm nepadlo ani slovo. Tak kde sakra byl?!

Kdosi se dotknul jejího ramena. Nadskočila leknutím a trhla oním směrem hlavou. To, co spatřila, ji lehce vyděsilo. Byla to ruka… prostá dlaň, která ji obkroužila a otočila se k ní dlaní vzhůru, jako by ji nabízela, aby se jí chytla. Rozhlédla se kolem, ale nikoho nespatřila. Váhala jen chvíli, než usoudila, že jednoduše nemá žádnou lepší variantu.

V momentě, kdy se ruky chytla, byla přemístěna.   

Otevřela oči a zjistila, že stojí na úzké, klikaté cestičce. Popadla hůlku, otočila se kolem své osy. Do očí ji praštila kamenná budova, kterou znal snad každý kouzelník v Británii – Bradavice. Nechápala, proč ji ona tajemná dlaň přemístila zrovna sem – do doupěte temné magie pod vedením Snapea. Určitě to byl nějaký trik. Někdo ze Smrtijedů si ji vybral za svou oběť a ona byla dost hloupá na to, aby se chytila té zatracené ruky, o které zhola nic nevěděla.

„Morag,“ ozval se v její blízkosti známý, zhrublý tón. Zprudka se otočila a překvapeně vyvalila oči na muže před sebou. Neváhala ani vteřinu. Zničila vzdálenost mezi nimi a sevřela ho v náručí. Cítila, že se napjal, a dost možná i lehce zaúpěl (jako by ho něco bolelo), ale s Morag to neotřáslo. Koneckonců, neozval se, takže to asi nebylo žádné smrtelné zranění.

„Barty!“ vyhrkla a pevně semkla víčka. Nos zabořila do prostoru mezi jeho spodní čelistí a krkem. Smysly jí okamžitě zaplavila ta dobře známá vůně… jeho vůně, kterou milovala. „Jsi… jsi v pořádku?“

Ucítila, jak kolem ní obmotal paže. Hladil ji po vlasech a snažil se vrýt si do paměti co nejvíce z její těsné blízkosti.  

„Jsem,“ špitnul v odpověď na její otázku.

Zatímco v Cardiffu svítilo sluníčko, ve Skotsku padaly trakaře. Bylo až s podivem, jak moc odlišné dokázalo počasí na různých místech Británie v tentýž čas být. Na ramena jim dopadaly chladné kapky deště. Zanedlouho byli mokří, ale to je nezajímalo.

„Thea…“ dostala ze sebe Morag přiškrceně, přičemž se od něj odtáhla. V očích se jí leskly slzy. „O-ona je-“

„Mrtvá,“ dokončil za ni mdle. „Zabil ji Voldemort. Viděl jsem každou sekundu.“

„Proboha,“ naprázdno polkla a zbledla. „M-mrzí mě to, Barty. Tak hrozně moc mě to mrzí. Měl jsi pravdu… celou tu dobu. Ale já tě neposlouchala. Promiň mi to… prosím tě, promiň.“

„Ššš.“ Políbil ji na čelo, než si ji znovu přitáhnul k tělu. Pravou čelist měl na úrovni jejího temena a hleděl před sebe.

Vybavovaly se mu scény z včerejšího hrůzostrašného odpoledne. Theiny vyděšené oči, když ji Voldemort znehybnil. Před očima si zhmotnil krutý smích Bellatrix Lestrangeové. Voldemortova mučící kletba. Trhalo mu to srdce. Její křik se mísil s jejich smíchem a on… ucítil, že se mu z očí začaly řinout slzy. Neměl sílu se jim bránit a už neměl ani žádný pádný důvod.

Morag se od něj odtáhla. Mlčky na sebe několik sekund koukali. Nebyl důvod mluvit. Byla tu pro něj a on tu byl pro ni. Jiný důvod zůstat v téhle prokleté zemi už neměl.

Začal si rukou otírat slzy, ale MacDougalová něžně sevřela jeho zápěstí v dlaních a odtáhla ho.

„Ne,“ špitla sotva slyšitelně. Když na ni nechápavě zamrkal, dodala: „Nestyď se za ně – slzy znamenají, žes ji miloval,“ prohlásila již o něco hlasitěji, v důsledku čehož Barty zaúpěl. Přiložila mu dlaň ke tváři, po níž ho palcem pohladila. „Barty, já… vím, že to bolí. Ale už na tu hrůzu nejsi sám. Jsem v tom s tebou a budu tady, dokud mě u sebe budeš chtít.“    

Její slova ho zahřála na srdci, ne že ne. Žasnul nad tím, že přesně věděla, co říct a kdy. Sklonil se k ní a lehce, něžně ji políbil. Postupně polibek prohloubili a ona se k němu přitiskla. Byl to opojný pocit mít ji u sebe. Tentokrát nesoupeřili, ta potřeba byla ta tam. Stál tu před ní – zničený, bezradný muž, který jí tím polibkem dával své srdce. Mohla ho vzít a zlomit – nebránil by se. Už neměl čím. Složil před ní své zbraně a ani v nejmenším toho nelitoval.

Oddělil se od ní, aby se mohli nadechnout. Ústa měl pootevřená, oči zavřené, když jí šeptal do ucha: „Pojďme dovnitř.“

***

O dva týdny (a dvě setkání) později leželi v posteli v Bartyho bradavickém bytu a ztěžka oddechovali. Snape nového profesora uklidil do jednoho z nejmenších bytů, které v Bradavicích byly. Jedinou výhodou byla jeho dostatečná vzdálenost ode všech společenských místností a také sklad lektvarů, který byl jen o troje dveře dál.

Jakmile se Morag smířila se vším, co se tu minulou půl hodinu odehrálo, překulila se ze své strany postele a přitiskla se k Bartymu. Pravou paži pokrčila v lokti a ruku mu položila na hruď, po níž bříšky prstů bezcílně jezdila sem a tam. Hlavu mu položila na rameno a pravou nohu umístila do kříže přes jednu z těch jeho. On si ji u sebe přidržoval levačkou, zatímco pravačkou přes ně natáhnul přikrývku.

Zamyšleně se probíral prameny jejích kaštanových vlasů, přičemž uvažoval, jak z Bradavic dosáhne kýžené pomsty.

„Barty?“ ozvala se Morag, jen co se trochu popasovala se zrychleným srdečním tlukotem.

„Hmm?“

Lehce se nadzdvihla na levém lokti tak, aby mu viděla do tváře.

„Bylo to moc hezký… díky,“ špitla upřímně. Pochopitelně u toho nevypadala o nic méně roztomile než obvykle a Barty neodolal touze ji políbit.

„Tak zaprvé, za sex se neděkuje. Ve tvém podání je to sice nehorázně sexy, ale k tomu rozhodnutí jsou potřeba dva a já ti děkovat nebudu,“ poučil ji arogantně, načež ji chytnul za ramena a překulil je tak, že ležela na zádech pod ním. V očích mu jiskřilo, stejně jako jí. „A za druhé, proč ten minulý čas?“

„H-hej!“ vyjekla, jen co se sklonil a začal se lehkými polibky šinout dolů po jejím krku. Zjistil, že když ji líbal na hrdle, slastně vzdychala, což mělo jednoznačně pozitivní efekt i na něj.

„B-Barty, počkej chvíli! Chci se tě… já bych se tě chtěla na něco… ach, do háje!“ Její věta nakonec vyústila v zalapání po dechu, k příležitosti Bartyho akcí na jejím krku. K tomu ještě levačkou nepokrytě mířil po jejím vnitřním stehně ke klínu, a tak se na nic víc jednoduše nezmohla.  

„Nechtěla ses mě náhodou na něco zeptat?“ otázal se jí provokativně, když na něj vytřeštila oči v důsledku skutečnosti, že prsty laskal místa na jejím těle, která zhruba do doby před půl hodinou zůstávala nedotčená.

Pootevřela ústa, neboť mu chtěla odpovědět, ale nevyšla z nich žádná slova. Samolibě se na ni uculil a nepřestával ji dráždit. Právě naopak - přitvrdil. A pokoušel ji ještě pár minut, dokud nepocítila záplavu toho nejslastnějšího fyzického opojení, jaké kdy zažila. Místností se rozléhalo její sténání a ona v dlaních pevně sevřela prostěradlo. Víčka měla pevně semknutá, ústa zas pootevřená v tichém lapání po dechu. V zádech se napjatě prohnula.

U Merlinových vousů… tak o tomhle byl orgasmus? Několik sekund intenzivního, skvělého pocitu, a pak… nic. Nechtěla, aby to kdy přestalo. Nechtěla zpátky do reality bradavického hradu ovládaného Smrtijedy. Kéž by tu mohla zůstat, zachumlaná v jeho náručí a v peřinách začarovaných tak, aby byly nebesky nadýchané, když už ne v tom úžasném pocitu, který se pomalu, ale jistě dával na ústup.

Ucítila Bartyho rty na svých, ale nezmohla se na opětování. Potřebovala to rozdýchat. Smířit se s tím a přijmout skutečnost, že ji Smrtijed (třebaže zrádce) a muž, který ji proklel, právě přinutil cítit se lépe než kdy dřív.

„To-to byl… byl to orgasmus?“ ozvala se mezi výdechy. Barty se zakřenil její absolutní neposkvrněnosti touto oblastí lidského života.

„V to doufám,“ prohodil lehkým tónem a odporoučel se na svou stranu postele. Ještě jí vtisknul pusu na rameno, než se vyšvihnul se do sedu, natáhnul si boxerky a vstal. Z nočního stolku vzal hůlku a odporoučel se ke kamnům, v nichž prostým Inflamare zatopil.

Ještě chvíli polehávala, než se překulila na břicho. Bradu si podepřela rukama a hleděla na prvního milence svého života. Hm, měl vážně moc hezký zadek.  

„Páni, to bylo…“ vydechla kapku zasněně. 

„Lepší, než jsi čekala?“ otázal se sebevědomě.

„Vlastně jo,“ potutelně se culila. „Tak už ti za to můžu poděkovat?“

„Ne,“ zpražil ji pobaveně. Naoko zklamaně zaúpěla. „Spíš mi řekni, na co ses mě předtím chtěla zeptat.“

„No jo, vidíš. Zajímalo by mě, jestli jsi s touhle novou prací spokojený.“ Sledovala, jak se zarazil a otočil se čelem k ní. „Myslím… ne teď, ale… kdyby ti ji dali za jiných okolností, byl bys s ní spokojený?“

„Za jiných okolností, ano,“ odpověděl po pravdě.

„Myslela jsem si to,“ broukla s úsměvem. „A co že to vlastně učíš?“

„Ode všeho trochu. Aktuálně obranu, jasnovidectví, věštění z čísel, péči, astronomii. Všechny předměty po učitelích, které Snape vyhodil, ale nenašel za ně náhradu, takže byly dočasně zrušené. A do toho mě chce uvrtat ještě na kouzelnické léčitelství – věřila bys tomu?“ Konsternovaně zakroutil hlavou.

„Jasně že věřila. Není se čemu divit, nikoho kompetentnějšího než tebe neznám,“ prohlásila rozhodně.  

Povzdechnul si, dost možná i trochu rozněžněle, než se onen jeho povzdech změnil ve frustrovaný výdech. „Včera mi přišla sova od Cissy Malfoyové. Chce, abych ve volnu učil jejího synátora tomu, co zameškal, když na plný úvazek – jak jenom to říkáš – lezl Voldemortovi do prdele. Ale vzhledem k tomu, že žádné volno nemám a v nejbližší době ani mít nebudu,“ bezradně svěsil ramena, „mi asi nezbude, než veleváženou madam Malfoyovou poslat do háje.“

„Počkat, myslíš Draca, že jo?“ optala se překvapeně. „Ale no tak, přece ho nehodíš přes palubu. Je to skvělý kluk. Myslím, že s ním nebudeš mít moc práce.“

Barty na to nic neřekl, jen se zašklebil. Bosky došel zpět k ní a usadil se na postel. Netrvalo dlouho a oni už zase leželi vedle sebe. On ji svíral v náručí, ona jej přitom konečky prstů hladila na paži.

„Nebudu to stíhat. Třeba na zítra nemám absolutně žádnou přípravu.“

„Ale, ale, zdá se mi to, nebo je pan Smrtijed nervózní z partičky puberťáků?“ ušklíbla se, což nemohl vidět. Přesto ji za to plácnul alespoň po té holé půlce, na kterou dosáhnul, v důsledku čehož teatrálně na něj zavrčela. „No tak, neboj, to bude v pohodě. I kdybys byl úplně marnej učitel – což ty určitě nebudeš – ty děti můžou bejt rády, že je konečně má někdo normální, a ne šílenci jako Snape, Rowle, nebo ti incestní úchylové Carrowovi.“

Snažila se ho uklidnit. Nezabralo to, ale on jí přece jen vtisknul pusu na spánek, alespoň za snahu.

„Ty, Barty,“ oslovila ho, přičemž se nadzvedla, aby mu viděla do tváře. U toho se tvářila smrtelně vážně.

„Jen pro informaci, tvůj aktuální výraz mě dost děsí,“ prohodil ve snaze odlehčit situaci.

Naklonila hlavu na stranu a pobaveně pozdvihla obočí. Část vlasů jí při tom pohybu přepadla přes rameno, a tak se chopil iniciativy, zdvihnul ruku a začal si jejich pramen natáčet na prst. „Slib mi, že na ty chudáky budeš hodný,“ přednesla svou prosbu a on se trochu nechápavě zamračil.

„Hodný,“ zopakoval zamyšleně. „No, to asi ne. Jsem spravedlivý, inspirovalas mě. Ale rozhodně jim nebudu dávat nic zadarmo.“

„No jo, to je jasný, ale já spíš myslela…“ povzdechla si, hledajíc ta správná slova. „Mimo hodiny. Ty děti musí mít neskutečný trauma. Nechci si ani představovat, co tu zažívají.“

Chvíli mlčel. Nejspíš měla pravdu – z Carrowových, Rowlea a Snapea přirozeně nemohlo vzejít nic dobrého. Otázkou bylo jen to, jak mohl on sám studentům Bradavic v této temné době pomoci.

„Zkusím to,“ ohlásil nakonec. „Ale nemůžu ti slíbit jednoznačně pozitivní výsledek. Většina z nich už si na mě udělala svůj názor, a jak tak znám základní rysy některých nejmenovaných kolejí, nepustí mě mezi sebe, a už vůbec si ode mě nenechají pomoct.“

„Ale ty přece nejsi na Jeho stra-“

Kvapně jí přiložil prst na ústa, čímž ji přinutil ztichnout.

„To nesmí nikdo zjistit,“ naléhal tiše.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá devátá: