OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola devátá

02.12.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 882×

Paranoia

Dřepěl u lavoru s vlažnou vodou zředěnou nemalým podílem jablečného octa, v němž namáčel plátěné plínky. Na vlhké plátno pak vyskládal šest až deset listů sušené kopřivy a opatrně, ne příliš pevně, obklady obvazoval madam Selwynové kolem lýtek.

Žena před ním slastně a s úlevou vydechla.

„Ách, pane Skrku, vy jste anděl,“ nechala se slyšet poté, co jí Barty nohy uložil na stoličku. „Tak dobře jsem se necítila od doby, co mě můj muž přivedl do tohohle hrůzostrašného stavu.“

Barty se zakřenil a vstal. „Těší mě, že o mně máte tak vysoké mínění.“

„To by mělo, bystrozory obecně nemám zrovna v lásce. Myslí si o sobě Merlin ví co, nemluvě o tom, že neberou ohled na to, jak se lidé, se kterými pracují, cítí,“ zhodnotila suše.

„V tom případě je dobře, že nejsem jedním z nich,“ spiklenecky na ni mrknul, u čehož se usadil do křesla naproti gauče.

Madam Selwynové se na čele objevilo několik pochybovačných vrásek. „Vy nejste bystrozor?“

„Ne, jen konzultant.“

„Och,“ podivila se. „Jaký máte krevní původ?“

„Jsem čistokrevný. O mojí famílii psal už Cantankerus Nott.“ Stvořil falešný, široký úsměv. Překvapovalo ho, že to nevěděla. Na druhou stranu, čistokrevní dokázali být neuvěřitelní zabedněnci.   

„Hm, konečně někdo mně rovný.“ Madam Selwynová uznale zamručela, přičemž se jí na tváři vylíhlo něco, co by byl býval nazval koketním úsměvem, kdyby nebyla (v důsledku pokročilého těhotenství) celá opuchlá. „No, pane Skrku, děkuji vám za pomoc. Nyní se smíte ptát. Ráda vám zodpovím všechny vaše otázky.“

„Rád jsem pomohl.“ Lehce a uctivě sklonil hlavu. Připadal si dnes jako umělec, neboť přetvařovat se tak dlouho a s takovým úspěchem – to si žádalo notnou dávku hereckého talentu.

„Pro začátek bych rád věděl, jak vaši rodiče rádi trávili čas – s kým se přátelili, zda se setkávali s mnoha lidmi ze svých společenských kruhů, popřípadě zda měli nějaké zájmové aktivity,“ vychrlil, přičemž otevřel zápisník. Z kapsy kalhot vytáhnul propisku a začal si její odpovědi zapisovat.

Zamyslela se, což bylo evidentní z jejího rozostřeného pohledu.

„Vídali se hlavně s rodinou – tetou a strýcem – každý z nich měl jednoho sourozence. Ale s těmi měli skvělé vztahy. Pokud vím, matka jednou týdně navštěvovala kurs malování na porcelán. Otec se v posledních letech nadchnul pro golf. Byl dokonce členem londýnského golfového klubu sdružujícího kouzelníky, ale s kým se tam setkával, to opravdu nemám tušení,“ osvětlila věcně. „Víte, rodiče nebyli zrovna ideálem společenskosti a už vůbec ne pohostinnosti. Matka nikdy nepořádala večírky a nezačala s tím ani v penzijním věku. Otec celý svůj život pendloval mezi bankou, v níž pracoval, a domovem, kde musel přispívat nemalou měrou k výchově mě a mých sester.“

Poznamenal si jen pár hesel.

„Vaše sestry ale nezůstaly ve Velké Británii, nebo ano?“

Selwynová zakroutila hlavou.

„Ne, žádná z nás. Studovaly jsme v Krásnohůlkách. Ty harpyje sem přijely jen na pohřeb a dělení majetku,“ zkonstatovala nenávistně. „Víte, kdyby po sobě mí rodiče nenechali závěť a jejich pozůstalost by se dělila rovným dílem na čtyři části, vůbec by mě neudivilo, kdyby je, pro urychlení procesu, zavraždila nějaká z nich. Se závětí to ale nedává smysl… spíš by měly důvod zabít mě než rodiče.“

Bartyho to zaujalo.

„Proč?“

„Protože mi zanechali svůj dům, což se sestrám nelíbí, i když jsem byla jediná, kdo o něj projevil zájem v době, kdy sepisovali závěť,“ uvedla na vysvětlenou. „Těm fúriím zbyla jen určitá suma peněz, která se – po příchodu Vy-víte-koho zpět na scénu – začala ztenčovat. Já jsem se zachránila tím, že jsem chmátla po baráku a zajištěném, postarším muži, ale moje sestry… no, řekněme, že po smrti rodičů rozhodně nezbohatly.“

„Hmm…“ zamručel. „Víte o někom, s kým se vaši rodiče vyloženě nesnesli? O někom, kdo měl důvod je zabít?“

„Je mi líto, pane Skrku, s tím vám nepomůžu,“ vydechla upřímně. Viděl jí to na posmutnělých očích. „Nikdy jsme nebyli nijak výrazná rodina, nikdo neměl důvod nás nenávidět. Ano, dařilo a daří se nám dobře, ale nepodařilo se nám dosáhnout bohatství a slávy jiných čistokrevných.“

„Vašim rodičům to nevadilo? Nebyl nikdo, na koho by kvůli tomu žárlili?“

Pokrčila rameny. „Nemyslím. Otec zdědil nějaké zdroje po svých rodičích, ale, bohužel, nestačilo to. Musel si najít práci. Ještě za První kouzelnické války ho vzali ke Gringottům, kde pracoval – na dobře placené pozici – až do důchodu. Matka byla ženou v domácnosti. V dětství se naučila hrát na klavír, a, pokud se dobře pamatuji, občas dávala soukromé lekce tady, ve vile.“

Barty se zarazil. Znovu nahlédnul do složky k případu, aby si připomenul jména obětí. Drew Selwyn, Irma Selwynová. No jistě! Jak to, že si to nespojil rovnou?

„Děje se něco, pane Skrku?“ otázala se paní Selwynová, u čehož se zvědavě předklonila tak, jak jí to bříško dovolilo.

„Ne. Tedy, došlo mi, že jsem se s vaší matkou kdysi setkal,“ vychrlil kvapně. Paní domu pozdvihla obočí.

„Ach, skutečně? Snad jste nebyl jejím žákem.“

Zakroutil hlavou. „Já ne, moje sestra. Jednou mě matka vzala s sebou, když ji šla vyzvednout. Z té návštěvy si pamatuji jen masivní, bílé křídlo – to mě uchvátilo.“

„Ano! To tady skutečně bylo,“ zapěla s úsměvem. „Po smrti rodičů jsme ho s manželem prodali. Henrymu se zdálo příliš okázalé, kor v jinak minimalisticky zařízeném pokoji.“

„Poslední otázka, madam, pak už vás nechám relaxovat,“ ujistil ji. Slunce konečně (po dvou propršených týdnech) vylezlo, a zase, několikrát během téhož dopoledne, zmizelo za clonou hustých mraků. Když se podíval ven, viděl jen pár probleskujících paprsků v celkově ztmavlé krajině.

„Existuje důvod, proč jste si po svatbě ponechala své dívčí příjmení?“ otázal se na dosti osobní otázku. Samozřejmě zpola očekával, že ho Selwynová pošle někam. A přece se musel zeptat. Nedalo by mu to spát. Něco takového totiž nebylo obvyklé. Od takového konzervativce jako Selwynová by to rozhodně neočekával.

„Z úcty k rodičům,“ prohlásila sebejistě. „Máte děti, pane Skrku?“

„Nemám,“ odpověděl okamžitě. Vědoucně se usmála.

„A kdybyste si měl vybrat, přál byste si holčičku, nebo radši chlapce?“

„Ehm…“ Tou otázkou ho dostala. Netušil, kam tím míří, a nevěděl, jak jí odpovědět. Upřímně, nikdy nad něčím takovým neuvažoval. „Nejlépe oba.“

„Dobrá volba. Ale k tomu byste musel mít dávku ohromného štěstí. Mí rodiče ho neměli.“ Poprvé za celou dobu sklopila zrak ke svým dlaním, z čehož Barty odvodil, že to téma nepatřilo mezi její oblíbené. Rukama si sjela k břichu. „Čtyři dcery – všechny vdané – a žádný syn. Kdybych si změnila jméno, nic by tu po nich nezbylo. Upadli by v zapomnění, jako všichni ti úspěšnější, bohatší Selwynové před nimi. Takhle jméno svých rodičů ještě pár let ponesu já a po mně mé děti, pokud budou chtít.“

Barty se vyhoupnul na nohy. Poděkoval a potřásl si s madam Selwynovou pravicí, než pro něj přišla skřítka za účelem ho vyprovodit. Venku se zhluboka nadechnul trpkého, podzimního vzduchu. Na moment zavřel oči. Vybavila se mu desetiletá Thea u piána.

V okamžiku, kdy s matkou vystoupili z letaxového krbu u Selwynových, vzhlédla od klaviatury. Rozzářenýma očima podobnýma těm matčiným na ně zamrkala a nadšeně vyjekla: „Ahoj, mamko! Čau, brácho!“ U toho samozřejmě přestala hrát, a tak čekali, že ji madam Selwynová napomene. Ona se však na ni jen shovívavě usmála, pohladila ji po vlasech a prohlásila: „Pro dnešek jsme hotové… upaluj!“

Otevřel oči a…

Spatřil ji. Zesnulou paní Selwynovou. Stála nedaleko něj, na verandě, rukou se držela dřevěného zábradlí. Ze své pozice ji viděl dost dobře, takže mohl říct, že v obličeji byla mladší, než byla v době vraždy. Na sobě měla dlouhý hábit šatového střihu a lodičky na vysokém podpatku. Rusé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku. Vypadala přesně tak, jako v jeho vzpomínce. Navíc se na něj usmívala tímtéž lehkým, bezstarostným úsměvem.

„Madam Selwynová,“ oslovil ji tiše. Nereagovala. Jen si rukou pohrávala s přívěskem, který měla na krku. Jezdila jím tam a zpátky po řetízku.

Celý ten výjev byl dost zvláštní. Barty si slíbil, že se v kanceláři ještě jednou podívá na fotky z místa činu, neboť si zaboha nemohl vybavit, že by na sobě, v době své smrti, madam Selwynová měla řetízek.

„Já… vyšetřuji vaši vraždu,“ oznámil jí.

Ani to s ní nehnulo. Jen pozvedla koutky ještě o trochu výš a rty mlčky naznačila: „Děkuji.“

Pak už se k němu otočila zády a sestoupila po schůdcích z terasy na chodník před domem. Chvíli kráčela ulicí, než zmizela jako pára nad hrncem.

Barty koukal jako vyoraná myš, a to i potom, co se přemístil na Ministerstvo. Snažil se poslední události pochopit, ale nedařilo se mu to. Kdyby šlo o ducha Selwynové, byl by tak starý, jak byla ona v momentě, kdy přišla o život. Na druhou stranu, jeho chorá mysl už stvořila i horší věci než jen podobiznu ženy, jejíž vraždou se zabýval...

Našel si fotky z místa činu a zjistil, že paní Selwynová na krku skutečně neměla žádný řetízek. Musela ho ale nosit hodně často, protože měla na kůži kolem krku malé množství stříbra a magipatolog si dokonce všimnul otisků na její kůži.

Obratem poslal sovu do domu Selwynových, aby se její dcery zeptal, zda o řetízku s přívěskem něco ví. Pak už jen čekal na odpověď.

„Barty,“ donesl se k němu vzdálený hlas. On jej nevnímal. Pohrával si s brkem, zatímco myšlenkami setrvával u tiché, smějící se Irmy Selwynové.

Zdálo se mu to, nebo se objevila jako duch? Bláznil, nebo jí něčím, co udělal (za což mu poděkovala) opravdu pomohl přejít na opačnou stranu? Nedávalo to smysl. NIC nedávalo smysl.

„Barty,“ osoba ho tentokrát oslovila důrazněji, přičemž mu položila ruku na rameno. Trhnul sebou.

„Jéjda, promiň! Nechtěla jsem tě vyděsit,“ nechala se slyšet Aretha, než od něj ustoupila. „Já… hm… chtěla jsem ti jenom říct, že už odcházím.“

„Jasně, já už asi taky půjdu,“ zahučel nepřítomně, přičemž se kvapně vyhrabal na nohy.

Aretha nesouhlasně zakroutila hlavou. „Klídek, nevyhazuju tě. Nemusíš odcházet, jenom pak za sebou nezapomeň zamknout.“

Na čele se mu objevilo pár vrásek. Rukou se dotknul kořene svého nosu a protřel si unavené oči.

„Ale zas to s tou prací nepřeháněj, dobře?“ dodala ještě starostlivě.

„Na to už je pozdě,“ zaúpěl.

Aretha se zatvářila soucitně, u čehož lehce naklonila hlavu na stranu. „Těžký den?“

„Paradoxně ani ne. Spíš jenom shoda hodně divných náhod.“ Dal si ruce v bok a naklonil se doprava a doleva, čímž se protáhnul. Nechtěl se o tom bavit… Selwynovic famílie už měl dost. Potřeboval si pročistit hlavu.

Dlaň položil na stůl a chvíli byl zticha. Ani si nevšimnul, kdy se Aretha přesunula dost blízko na to, aby se mohla svou dlaní dotknout té jeho. Oči se mu rozšířily mírným překvapením, ovšem nenechal se rozhodit. 

„Poslechni, Aretho, tak mě napadlo... nechtěla bys zajít na skleničku?“ otázal se předtím, než se stihla připtat na něco dalšího k jeho dni.

Vyvedla rty do nádherného, širokého úsměvu, jímž dala na odiv řádku opečovávaných, sněhobílých zubů. Bartyho to nabudilo až do té míry, že rovněž pozvednul koutky. Třebaže mu myslí proběhnul obraz MacDougalové, dokázal se ho poměrně rychle zbavit.

„Moc ráda,“ vydechla dívka. „Ale ještě jsem se tě chtěla zeptat... viděl jsi dneska Morag?“

Barty se zachmuřil, vyndaje dlaň zpod víliny. Lhal by, kdyby řekl, že čekal, že na ni dojde řeč. „Jenom ráno. Rozdělili jsme se v márnici. Ona šla k Lestrangeovým, já k Selwynovým. Proč?“

Aretha zkontrolovala hodinky. „Hm, to je divný. Tady se dneska ještě neukázala a to už je půl šesté. Obvykle už touhle dobou bývá zpátky z terénu a vypisuje hlášení.“

„A sakra…“ utrousil zasmušile, když mu docvakla všechna fakta. MacDougalová šla sama, navštívit Lestrangeovy, v důsledku čehož se ještě nevrátila.

To nebylo dobré.

Když si představil, že se tam MacDougalová setkala s aktuálním vlastníkem sídla, Rabastanem Lestrangem, vzedmula se v něm vlna emocí. Rabastan byl cholerik s ohromnou zálibou v mučení bystrozorů. Stačilo jediné slůvko, jediný špatný pohled a Lestrange sahal po hůlce. Že byli s bratrem Rodolphem setsakramensky dobrými kouzelníky nebylo žádným tajemstvím. V boji používali zásadně temnou magii a úplně běžně i zakázané kletby.

Bartyho udivilo, že Rabastanův první výslech MacDougalová přečkala ve zdraví, i když v té době ji ještě zaučoval Yaxley, na kterého si Rabastan netroufnul, zřejmě kvůli jeho společenskému postavení. 

Rychlým, neverbálním Acciem si přivolal kabát, do něhož se roztržitě vsoukal. „Do háje, zatracená ženská! Věděl jsem to… věděl jsem, že to takhle dopadne, když tam půjde sama!“ 

„Počkej, ty… myslíš, že je ještě u Lestrangeových?“ Aretha na něj vyvalila pomněnková kukadla. Měl chuť jí odseknout něco vrcholně ironického.

„A kde jinde?" Příkré odpovědi se nakonec stejně nedokázal ubránit.

„J-já… nevím,“ odpověděla mu blondýnka poněkud plaše. Barty se mezitím rázným krokem rozešel ke dveřím.

„Barty, počkej! Nemám jít s tebou?“

„Ne. Sežeň Yaxleyho. Řekni mu, že jsem u Lestrangeových a hodila by se mi hůlka navíc,“ drmolil skrze zatnuté zuby. Nezastavoval se, spěchal rovnou k výtahům. Jakmile byl mimo budovu Ministerstva kouzel, neztrácel čas s vyhledáním nějaké méně frekventované uličky. Rovnou se s prásknutím a hůlkou přichystanou k boji přemístil.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola devátá: