OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 58. kapitola

07.05.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 848×

„Jestli mi zkřivíš na hlavě jediný vlásek, zabije tě!“ zakřičela na něj v poslední naději. Z jeho hysterického smíchu jí ztuhla krev v žilách. Pochopila, že není úniku. Jedinou možností zbývala jedna ze dvou zbraní, které měla schované. Teď za ně byla vděčná, jenom se k nim musela dostat. Stále ji pevně držel a rval se s ní. Z jeho pevného stisku se jí už dělaly modřiny na zápěstích, jak se mu snažila vymanit. Bez úspěchu. Neměl atletickou postavu jako Severus, naopak, byl zavalitý a velmi silný.

„Ale prosím tě, nesnaž se mi tady vyhrožovat,“ odpověděl jí posměšně. „Kdyby tě tak moc miloval, byl by tady a nenechal by tě samotnou. A propos, kdybys nechtěla to samé co já, určitě by sis mě tu dokola nezvala.“

„Kdybych věděla, jaký jsi ničema, v životě bych se s tebou nezačala bavit!“ Sklonila se k jeho ruce a vší silou ho kousla. Zaúpěl a ohnal se hřbetem ruky, kterým se bezpečně trefil do její tváře. Vykřikla a zavrávorala, až se málem poroučela na zem. Jeho silné ruce ji přitáhly zpátky a postavily ji na nohy. Mia koutkem oka zahlédla obraz. Byl prázdný. Pevně sevřela rty. Pochopila, že musí hrát o čas. Dřív nebo později se tady určitě někdo ukáže. Musel. Postaral se o takové zabezpečení, že se jí přece nemohlo nic stát. Z myšlenek ji vytrhl prudký polibek od blonďatého útočníka. Nepohla rty ani o píď. Když se jí snažil mezi ně vklínit jazykem, kousla ho znovu. Tentokrát jí byla odpovědí tvrdá pěst. Takovou bolest ještě nezažila. Z očí jí vyhrkly slzy. Nevybíravě do ní strčil, aby spadla na pohovku. Snažila se co nejrychleji vyhrabat z podušek, ale ve zlomku vteřiny ji opět držel. Dělaly se jí z té rány mžitky před očima, vědomí ale rozhodně neztrácela. Chytl ji za halenku a prudce trhl. Přímo před jeho očima se mu odhalila její černá krajková podprsenka. Vklínil koleno mezi její nohy a donutil ji je roztáhnout. Mia se zmítala, plakala, ale nebylo jí to nic platné. Byl o tolik silnější než ona.

„Uklidni se a nebude to tak bolet,“ zašeptal jí do ucha těsně před tím, než jí vyhrnul sukni a snažil se jí servat spodní prádlo. Mia vyjekla a vší silou kopla kolenem, když si všimla, v jaké výhodné pozici se nad ní nachází. Cecil zařval a skulil se na zem. Vystrkala se z pohovky a chtěla zamířit do ložnice. Vůbec nevěděla, kam si dala kabelku. Nebyla ale dostatečně rychlá. Frump hmátl po jejím kotníku. Vykřikla a upadla na zem. Začala se těžce sbírat z podlahy. Sykla bolestí, když si uvědomila, že má obě kolena rozbitá. Muž se stále svíjel s rukama v rozkroku, rozčilení mu ale dodalo novou sílu. Jeho oči byly plné nenávisti. V jeho hlavě se odehrával scénář, jak ji bude prznit až do úplného roztrhání. Mia pochopila, že jestli bylo dosud zle, nastává to nejhorší, co může přijít. Vyškrábala se na nohy a začala utíkat do ložnice. Frump na nic nečekal a během vteřiny jí byl v patách. Vběhl do dveří v okamžiku, kdy se nacházela u nočního stolku. Uchopila do rukou zbraň, prudce se otočila a namířila ji na něj. Cecilovi zamrzl děsivý úsměv na rtech. Oba ztěžka oddechovali. Mie se třásly ruce, ale neomylně ho měla na mušce. „Ale no tak, na co si to hraješ? Myslíš si, že uvěřím, že ji máš nabitou a vypálíš po mně? Na to jsi moc zbabělá,“ zkusil to násilník zahrát do autu. Mia se škodolibě ušklíbla.

„Víš, brouku, můj manžel, o kterém ty prohlašuješ, že se ke mně nehodí a nerozumíme si spolu, má určitá tajemství, a já s ním. To, že by tě zabil, byla pravda. Ale jelikož tu není, nebudu mít problém to za něj udělat sama. Nezapomněl mě naučit spoustu fint, abych se dokázala ochránit. Takže dneska, ty neznásilníš mě, ale já zabiju tebe!“ zašeptala zlověstně.

„Ale no tak, miláčku,“ natáhl k ní ruku a pomalu se k ní rozešel, „to byla jenom taková hra, neříkej, že se ti nelíbila. Dej to dolů a promluvíme si o tom,“ zkoušel ji přesvědčit. Najednou mu začalo docházet, že nejspíš přestřelil a opravdu mu jde o život. Nepřemýšlel nad tím, co za tajemství tihle dva mohli mít, ani nad tím, že nejspíš udělal největší chybu ve svém životě. Horečně vymýšlel jak si jenom zachránit svou prašivou kůži. Právě se nadechoval k další přesvědčovací frázi, když domem zazněla ohlušující rána.

„Severusi!“ ozval se Eileenin ječivý hlas sídlem. Černovlasý kouzelník, který se zrovna rochnil ve sprše, aby se dostal do odpovídající pohody, zpozorněl. Zdálo se mu, že něco slyší. Zastavil vodu a zaposlouchal se do ticha. Během několika okamžiků zaslechl řezavé zaječení svého jména. Na nic nečekal a vyběhl z koutu. Rychle na sebe oblékl kalhoty, ani se neosušil, šmátl ještě po hůlce a sešel po schodech do obýváku.

„Mami? Co se děje?“ zeptal se dosud chladně.

„Mia...“ vydechla uříceně jeho matka, „on… on...“ nemohla popadnout dech.

„Jak je to dlouho?“ Nehodlal se zabývat podrobnostmi. Věděl, že je jeho družka v nebezpečí. Nepotřeboval vědět, kdo, co a proč. Natáhl se po letaxu a vstoupil do krbu. Nevnímal žhavé uhlíky, které ho pálily do bosých chodidel.

„Asi deset minut,“ zaslechl ještě v dáli, když si pod nohy vhodil prášek a zřetelně vyslovil místo určení svého přesunu. Během vteřiny se ocitl v obývacím pokoji Miina domu. Nedělal si starosti s tím, že je mokrý, a s nohama od popela za sebou zanechává černé šlápoty.

„Damiano?!“ zavolal hlasitě. Odpovědi se ale nedočkal. Svým vytříbeným sluchem ale zaslechl tiché zařinčení sklenky z kuchyně. S namířenou hůlkou se spěšně vydal tím směrem. Mia seděla u baru s prsty omotanými kolem sklenky. Když se objevil ve dveřích, stočila nepřítomný pohled k němu. Krve by se v něm nedořezal. Vlasy měla rozcuchané, make-up rozmazaný, oči černé, uplakané. Na tváři měla krvavý šrám a už se jí kolem něj začala tvořit modrá podlitina. Kolena měla do krve odřené, halenku roztrhanou, seděla s obnaženou podprsenkou. Před ní na lince ležela její devítka. Otočila se zpět ke své sklence a zhluboka si přihnula. Severus sklonil hůlku a pomalu došel k ní. Nečitelně se na něj podívala. „Miláčku?“ oslovil ji něžně. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Natáhl k ní ruce, aby ji objal. Nevěděl, jak jinak reagovat. V životě to nepotřeboval. Byl si ale jistý, že ona na tom vůbec dobře není. Duševně určitě ne. Musel se tedy o něco pokusit, aby ji uklidnil, byť nevypadala nijak rozrušeně. Sotva k ní přistoupil, začala do něj bušit pěstmi.

„Kde jsi byl?!“ zakřičela nepříčetně. „Nenávidím tě, nenávidím! Jak jsi mohl dopustit, aby se mě dotkl! Všichni chlapi jste stejné bestie!“ Její údery začaly ztrácet na intenzitě. Chytil ji za zápěstí. Když ale bolestí zaúpěla, rychle ji pustil. Všiml si, že má poraněné i je. Pevně ji objal a nedovolil jí se mu vyškubnout. Hlasitě se rozeštkala a zabořila mu tvář do hrudi. Konejšivě ji pohladil po vlasech a stále ji pevně držel. Nepromluvil jediné slovo. Věděl, že by to nemělo smysl. Její pláč se začal po několika minutách uklidňovat. Přejel jí prsty po tváři, aby odhrnul její vlasy nalepené na obličeji. Donutil jí se mu podívat do očí.

„Nemůžu tady být pořád, moc dobře to víš. Měl jsem práci. Proto jsem tě učil zacházet se zbraní a jak vidíš, vyplatilo se ti to. Musíš spoléhat sama na sebe, nemůžu ti být stále za zády, prostě to tak je, Damiano.“ Mluvil tiše, ale přesto zřetelně. Věděla, že má pravdu. Potřebovala si jenom vybít vztek. Mohlo se to stát stejně dobře, i kdyby ho neměla. A kdyby ho neměla, nikdo by ji nenaučil se bránit. Jenom jemu vděčila za život, i když tu nebyl. Schoulila se mu zpátky do náruče a pevně ho objala kolem zad. Políbil ji do vlasů a ještě s ní tak chvíli setrval. Nakonec se od něj odtáhla a změřila si ho pohledem. Byl mokrý, bosý, jenom v kalhotech. Všiml si, jak si ho prohlíží. „Byl jsem zrovna ve sprše, když dorazila máma,“ rozhodil rukama. I on už začal cítit lehké spáleniny na svých chodidlech. Začal přešlapovat z nohy na nohu. Nakonec si sedl na barovou židličku vedle Mii. „Připravoval jsem se k tobě,“ pokračoval po chvíli ticha. „Musel jsem zařídit něco neodkladného. Před chvílí jsem dorazil domů a chtěl jsem se jenom zkulturnit, abys neřekla, že jsem vlčí barbar a nedbám o sebe,“ a spiklenecky na ni mrkl. Vykouzlil jí tím letmý úsměv na rtech.

„Zabila jsem ho, Fantome,“ sklopila zrak k zemi. „Chtěl mě znásilnit, neměla jsem jinou možnost. Buď on a nebo já.“

„A to tě tak trápí? Že jsi zabila blonďatého hlupáka?“

„Jak víš, že to byl on?“ překvapeně se na něj zadívala.

„Nejsem včerejší. Říkal jsem ti, ať si ho nepřipouštíš k tělu. Neposlechla jsi,“ a oplatil jí tvrdým pohledem.

„Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela,“ a ušklíbla se. Severusovi se zvedl nezřetelně jeden koutek úst. Už se jí nemusel obhajovat. Sama se pokřtila. Vstal a zamířil ven z kuchyně. Nenásledovala ho. Věděla, kam jde a být u toho nemusela. Během pár okamžiků byl zpět.

„Mířila jsi na hlavu, jak jsem tě učil?“ zeptal se jí zasmušile.

„No… já… v tom zmatku...“ vykrucovala se.

„Damiano!“ zahřměl na celou kuchyň. „Má to své opodstatnění! Když se někomu trefíš do hlavy, víš jistě, že je po něm!“

„Ale… ale...“ začala znovu natahovat. Rychle seskočila ze židličky a vyběhla do haly. Dál ani nemusela chodit. Všude viděla černé a krvavé stopy. Vyhlédla z okna a zahlédla jenom otevřenou bránu. Frumpovo auto bylo pryč. „To ne,“ zašeptala beznadějně a klesla na kolena. Už ani necítila bolest. Severus jí podal ruku a pokynul jí.

„Pojď, on už se nevrátí a pokud ano, ty budeš připravená.“

„Jak to?“ vzhlédla k němu s odevzdaným výrazem.

„Uvidíš. Navíc mu bude jasné, že si ho jednou stejně najdu. Nepředpokládám, že se vrátí domů. Musí vědět, že by nepřežil ani den. Po celé dědině se vypráví temné zkazky o hraběti Snapeovi. Nikdo tomu nevěří, ale všichni tu legendu živí a on teď ví, že na ní něco pravdy je.“

„Teď to ví určitě,“ špitla Mia a znovu sklonila hlavu. „Řekla jsem mu, že máme své tajemství a že bys ho zabil, ale že teď tu nejsi, tak ho zabiju bez problému já.“ Severus rozšířil oči a začal se smát. Mia překvapeně zvedla zrak a zadívala se na něj. Dřepl si k ní a položil jí jednu ruku na záda a druhou pod nohy. Omotala mu ruce kolem krku a on si s ní stoupl.

„Tak pojď, ty moje malá vražedkyně, musíš ze sebe smýt ty jeho ťápoty.“ Přitulila se k němu a zavřela oči. Nechala se odnést do koupelny. Postavil ji na zem a mávl hůlkou. Vana se začala napouštět, sama se do ní nalila pěna, naaranžovaly se svíčky kolem dokola a zapálily se. „Vlez si do vany, já jsem za chvilku zpátky.“

„Kam jdeš?“ vychrlila ze sebe zoufale.

„Jenom zajdu pro hojivý lektvar na tvoje rány.“

„Ale já ho mám u sebe, jak jsi říkal. Neměla jsem důvod ho použít.“

„Ne, ten je na úplně jiné zranění. Obyčejný, na takovéto povrchové, jsem ti nedával a nemám ho u sebe. Uvidíš, uleví se ti po něm. Bude to jenom chvilka. Pak už budu u tebe, slibuju,“ a políbil ji na čelo.

„Tak dobře,“ souhlasila neochotně a začala se svlékat. Jakmile měla všechno oblečení na hromádce, vzala ho do náruče a podala ho Severusovi. „Znič ho, prosím tě,“ řekla tvrdě. Mlčky ho přijal a kývl. Mia si vlezla do vany, s již napuštěnou horkou vodou, a celá se namočila. Severus přivřel dveře od koupelny a došel do obýváku. Pohodil oblečení na zem a mávl hůlkou. Během okamžiku bylo to tam. Přešel k hlavnímu vchodu a začal potichu mumlat zaříkadla a přitom poklepávat na dveře a okna. Nyní si byl jist, že se sem žádný nežádoucí návštěvník nedostane. Nakonec se rychle přesunul krbem do sídla. V koupelně našel hojivý lektvar a hned se vrátil zase zpět k Mie. Ležela ve vaně klidně. Až moc klidně. Shodil ze sebe kalhoty, které se na něj už nepříjemně lepily, a jemně sáhl Mie na rameno. Otočila k němu hlavu a zadívala se na něj. Kývl na ni, aby se posunula dopředu. Vana byla téměř jako bazén. Vešli by se tam pohodlně snad ještě další dva lidé. Sedl si za ni a opřel se zády o čelo vany. Lehla si mu mezi nohy a se slastným výdechem se mu opřela do náruče. Otevřel flakónek a nalil si trochu na prsty. Naklonila hlavu na stranu a nechala si natřít tvář hojivým lektvarem. Bylo jí tak příjemné, jak se o ni staral. Postupně jí tak ošetřil všechny rány. Pomalu se jí začaly hojit.

„Zítra už budeš v pořádku, uvidíš,“ a objal ji.

„Myslíš?“

„Fyzicky určitě. Psychicky… poznáš sama.“

„Jsi k sežráni, když se o mě tak staráš,“ a položila své ruce na jeho.

„Hlavně, že nejsem na zabití,“ a ušklíbl se.

„Hmm… někdy jsi,“ pokrčila Mia rameny.

„Teď abych z tebe začal mít strach,“ rýpl si s úsměvem.

„A ty ho nemáš?“ usmála se škodolibě.

„Ne, Mio,“ zašeptal, „teď už ne.“

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 58. kapitola: