OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nečekaná volba - 2. kapitola

01.06.2014 (14:00) • Alexis • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 1842×

„Na to bychom mohli využít kluky. Budou móc rádi,“ řekla Molly, když jsme vyrazily zpět k domu a přísahala bych, že se i ušklíbla.

V kuchyni jsme našly snídající dvojčata, Rona a Harryho. Když jsem se podívala na všechny ty prázdné talíře, které byly předtím plné jídla, pochopila jsem Mollyiny obavy.

„Tak, kluci. Máme pro vás prácičku,“ řekla jsem vesele. Ron se po těchto slovech zakuckal a Harry ho musel několikrát praštit do zad.

„No,“ řekla Molly, když se Ronovi podařilo znovu nadechnout. „Jak už Hermiona říkala, něco pro vás máme. Potřebujeme, abyste odtrpaslíkovali zahradu. Celou zahradu,“ dodala, když uviděla, jak se dvojčata zatvářila. „Charlie šel pomoct Arturovi na ministerstvo a Bill něco zařizuje s Fleur. Tak to asi zbyde na vás,“ řekla s úsměvem.

To probudilo Rona.                           

„A co bude dělat Hermiona s Ginny?“ vykřikl popuzeně.

„O to se nestarej, ty mají vlastní práci,“ odpověděla mu Molly klidně.

„Ale to já taky! Ještě si musím uklidit pokoj. To by znamenalo, že…“ Dál už se nedostal.

„Ano,“ řekla Molly chladně tónem, jaký jsem u ní v životě neslyšela. „Ten pokoj si uklidíš a přidáš k tomu zahradu, i kdybys to měl udělat místo oběda." Ke konci už na něj skoro vrčela. Pak se k nim, s hlavou vzpřímenou, obrátila zády a poslala mi zářivý úsměv. Mrkla na mě a hrdě odešla. Podívala jsem se na Rona. Byl velice bledý a vyděšeně zíral před sebe.

„Co znamená místo oběda?“ zeptal se.

„No, Rone. To znamená, že nedostaneš oběd, ale spousty práce navíc,“ odpověděl mu posměvačně Fred.

„Ale neboj. Řekneme ti, jaký to bylo…,“ dodal George.

„A co vlastně budete dělat vy?“ zeptal se Harry ve snaze obrátit rozhovor někam jinam.

„Myslím, že to bude něco v kuchyni. Asi péct, nebo tak něco.“ To kluky uklidnilo. Do kuchyně se chodili pouze najíst.

Posadila jsem se k nim a zahleděla se na horu zlatavých palačinek přede mnou. Až teď mi došlo, jak hrozný mám hlad. Nandala jsem si pořádnou porci a pustila se do jídla. Dvojčata mezitím hořekovala nad jejich bídnými životy a Ron střídavě proklínal všechny trpaslíky až do sedmého kolene a hroutil se z možné ztráty jeho nejoblíbenějšího denního pokrmu. Harry se až přespříliš zabýval míchanými vajíčky, předstírajíc, že se tohoto rozhovoru vůbec neúčastní. Jeho počínání jsem okamžitě napodobila. Kluci si ještě chvíli stěžovali a pak s nechutí vyrazili do zahrady. Ušklíbla jsem se jejich odporu k práci.

Řekla jsem si, že při čekání na Ginny s Molly můžu alespoň něco dělat, a tak jsem začala sklízet ze stolu a mýt nádobí. Právě jsem uklízela poslední talíř, když do kuchyně vešla Molly s otrávenou Ginny v závěsu. Asi by radši odtrpaslíkovávala zahradu, než strávila celý den v kuchyni. 

„Hermiono, zlatíčko. To jsi hodná, že už jsi začala.“ usmála se na mě Molly. Ginny se pouze zamračila. 

„Vidíš, Ginny? Vezmi si z ní příklad.“ To už mě Ginny nepokrytě vraždila pohledem a tiše vrčela. Poslala jsem jí vzdušný polibek a nechala se od Molly obejmout. Ginnin nenávistný pohled jsem pouze ignorovala. Takhle jsme se škádlily často a ona nesnesla prohru. 

„Tak se do toho pustíme!“ prohlásila nadšeně Molly. 

„Začneme s mini-muffiny, plněnými šátečky a pudingovými košíčky. Já upeču košíčky, a vy?“ zeptala se nás.

„Mini-muffiny!“ vyhrkly jsme s Ginny najednou. Nevraživě jsme se na sebe podívaly. Plněné šátečky nechtěla dělat ani jedna z nás. Těsto se strašně lepilo, náplň velmi často vytékala, a pokud nejste dostatečně zruční, kýžený efekt šátečku se nedostaví a výsledek je poněkud nevzhledný. Ani jedna nechtěla ustoupit.

„Hermiono?“ zeptala se opatrně. „Udělala bys tedy ty šátečky, prosím?“

„Ano, paní ehm - Molly,“ povzdechla jsem si. Ginny se vítězně zašklebila a já po ní mrskla utěrku. Ona ji obratně chytila a hodila ji po mně zpátky. Já už takové štěstí neměla. Utěrka mě trefila přímo do obličeje. Ginny se mi zašklebila a Molly nad naší výměnou pouze protočila oči. 

„Tak se do toho dáme,“ zavelela nadšeně.

Ginny začala smíchávat suroviny a já zpracovávat těsto. Radši bych znovu natírala altánek, než abych se tu patlala s těstem. Povzdechla jsem si a pustila se do náplně. Po hodině a půl práce jsem toho měla plné zuby. Těsto se strašně lepilo a mouku z něj jsem měla úplně všude.

„To byl poslední plech, holky. Máme hotovo,“ oznámila nám Molly. Ginny se neudržela a zavýskla radostí. Molly chtěla ještě něco dodat, ale přerušil ji hlas Artura Weasleyho z obýváku. Molly se tam okamžitě rozběhla. My na vteřinku, škvírou mezi dveřmi, spatřily hlavu pana Weasleyho v letaxovém spojení. Pak zabouchla dveře.

„Co myslíš, co se stalo?“ zeptala se Ginny se stopou strachu v hlase.

„Nevím, ale vypadá to na něco vážného,“ odpověděla jsem zcela upřímně. Pan Weasley domů nikdy nevolal, letax nebyl bezpečný. Jen jsme tam stály a zíraly na zavřené dveře. Připadalo mi, že to trvalo celou věčnost, než se Molly konečně objevila. Beze slov přešla ke stolu a pokračovala ve své práci. S Ginny jsme se na ni zvědavě podívaly.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se po chvilce napjatého ticha.

„Já nevím, Hermiono. Nesměl mi to říct. Vzkázal jen, že přijdou později,“ řekla. Bezmyšlenkovitě přitom utírala stůl a zírala jakoby nikam. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Bezradně jsem se podívala na Ginny. Ta jen pokrčila rameny. Po chvilce jí zajiskřily oči. Něco ji napadlo.

„Mami? Mami. Brzo přijedou Delacreuovi, musíme jim ještě připravit pokoj. Hermiona se o kuchyň postará.“ Molly s sebou cukla.

„Ano. Musíme toho ještě zařídit tolik. Hermiono, skliď to tady trochu. My se s Ginny vrhneme na ten pokoj pro hosty,“ řekla nepřítomně a odcupitala.

„Aspoň nějaká reakce,“ řekla Ginny a odběhla za ní. V kuchyni jsem osaměla. Se zvláštním pocitem jsem se pustila do nádobí. Hlavou mi stále dokola běhala otázka, co se asi mohlo stát. Ještě jsem uklidila ze stolu a vyrazila nahoru za nimi. Snad už Ginny bude vědět víc. Procházela jsem zrovna druhým patrem, když jsem se najednou zarazila. „Sakra!“ zaklela jsem v duchu. Otočila jsem se na místě a běžela zpět do kuchyně. „Proboha, Hermiono! Jak můžeš být takhle neopatrná? Zvlášť teď!“ křičela jsem na sebe. Vřítila jsem se do kuchyně a ihned vyrazila ke stolu. Oddychla jsem si, když jsem na jedné ze židlí našla svou kabelku. Rozhlédla jsem se po kuchyni a zjistila, že tam nejsem sama. Bill stál u okna, ruku s hrnkem měl zaraženou v pohybu a nevěřícně zíral z okna. Sledovala jsem jeho pohled a musela jsem potlačit uchechtnutí. Kluci už se dopracovali na přední část zahrady a my tak měli možnost okny pozorovat jejich počínání.

„Jak to bylo… Pat a Mat?“

V duchu jsem se zasmála a můj pohled se stočil na Harryho. Zrovna bral jednoho trpaslíka za nohy a snažil se s ním roztočit. Jak se ale rozpohyboval, nevědomky se i s trpaslíkem přiblížil k Ronovi, kterého točící se trpaslík kopl do zad. To už jsem se nepokrytě smála. Ron spadl hlavou přímo do trpasličí nory. Dlouhou chvíli se nic nedělo, Ron se nehýbal a bylo strašlivé ticho. Začala jsem se o něj bát, ale pak se ozval zuřivý výkřik. Ron stále s hlavou v noře strašlivě křičel, kopal kolem sebe a mlátil rukama. Dvojčata se k němu opatrně přibližovala a snažila se vyhnout jeho pěstím. Nakonec se jim povedlo škubajícího se Rona chytit za ruce a zvednout. Z jeho vzhledu jsme všichni vybouchli smíchy. Na nose mu visel zakousnutý trpaslík, který se očividně odmítal pustit. Ron kopal všude kolem sebe a hystericky křičel: „Sundej mi ho… Sundej ho!!!“

Na to duchapřítomně zareagoval Fred, který se s šibalským úsměvem na rtech připlížil k Ronovi a rychlým pohybem, jako se strhává náplast, trpaslíka serval. Nám tak poskytl pohled na Ronovu tvář, na které se pod proudy krve někde skrýval nos. Hystericky jsem se rozesmála, až jsem nemohla popadnout dech. Dvojčata se snažila běsnícího Rona uklidnit, ale stále jim cukaly koutky a on to bral za zradu. Odtrhla jsem od nich pohled a otočila se k Billovi. Strnule je pozoroval bez stopy emocí. Nevím, jestli se nesmál kvůli solidaritě vůči bratrovi nebo osobním problémům, ale nechala jsem to být. Potřebovala jsem od něj informace. V tomto ohledu je Bill velice sdílný, stačí jen nějak začít rozhovor.

„Nechceš jim jít pomoct?“ zeptala jsem se ho.

Podíval se na mě jako na blázna. „Ani ne… Myslím, že to zvládají docela dobře,“ opáčil a unaveně se usmál.

Začali jsme si povídat o přípravách na svatbu a při tom sledovali podivné procesí přibližující se k domu, tvořené šklebícím se Harrym, dvojčaty podpírajícími zakrváceného Rona a několika trpaslíky, kteří za nimi vesele poskakovali.

„A jak budou rozmístěny proti-přenášecí bariéry?“ zeptala jsem se ho rychle, než k nám dojdou kluci. Tohle byla ideální příležitost, nemohla jsem dál čekat.

„Proč?“ zeptal se. Z jeho pohledu mi přišlo, že něco tuší.

„Abych věděla, kam zasadit ty růže,“ odpověděla jsem pohotově. Chvíli mlčel s vážným výrazem na tváři a pak lehce přikývl. Začal mi popisovat hranice bariéry a rozmáchanými gesty ukazoval, kudy vedou. Plně jsem se na něj soustředila. Sice bych si to měla lehce zapamatovat - na tohle jsem byla dobrá -, ale nechtěla jsem to ohrozit mou nepřipraveností. Stačila by malá chybička a vše by bylo zničeno.

Do kuchyně vtrhl Ron vlečený dvojčaty a za nimi chichotající se Harry. Trpaslíci naštěstí zůstali venku a dovnitř pouze nakukovali dveřmi. Oddychla jsem si. Bill stihnul říct všechno, co jsem potřebovala. Vše zatím vycházelo podle plánu.

Autor: Alexis, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná volba - 2. kapitola: