Na konci duhy - 53. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Déšť ti holka smáčel vlasy, z tvých očí zbyl prázdnej kruh. Kde jsou zbytky tvojí krásy, to ví dneska jenom Bůh.

18.07.2018 (13:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1138×

Když oči otevřela, spatřil v nich odhodlání a tvrdost. Znovu na něj pohlédla a pomalu mrkla.

„Řekla jsem, že ne!“ poslala mu myšlenku a utvrdila ji přísným pohledem. „Chytejte,“ upozornila ho rychle. Najednou si všiml, že si do dlaně druhé ruky spustila z rukávu hábitu něco tenkého a dlouhého. Překvapením rozšířil oči. Snad v jedné vteřině k němu hůlku hodila a zároveň se k němu otočila zády. Těsně u něj si také klekla a vyřkla zaklínadlo pro vytvoření ochranného štítu. Úplně zkoprněl. Vůbec nechápal. „Tak dělejte!“ křikla po něm. Její hlas byl jako studená sprcha. Okamžitě si uvědomil situaci na rozdíl od přítomných smrtijedů. Máchl hůlkou, kterou zachytil v letu, a posílil tak bariéru. Voldemort vzteky vypouštěl kouř z uší. Když se lesem ozval jeho řev, vzbudili se i jeho věrní. Okamžitě začali pálit, jejich kletby se ale doposud od štítu odrážely.

„Jak dlouho takhle chceš vydržet, děvče? Měla jsi mě zabít,“ sykl Severus k dívce, aniž by ztrácel na soustředění ochranného kouzla.

„Slova díků by byla rozhodně víc na místě, profesore,“ odvětila mu stejně jízlivě. „Brumbál by tu měl být co nevidět. Aspoň doufám,“ dodala vzápětí s mírným zakolísáním v hlase.

„Jak to myslíš?“ zamračil se Zmijozel a obličej mu zkřivila grimasa soustředění.

„Nejsem zas tak neschopná, jak si všichni myslíte,“ procedila skrz zuby Neena.

„Voldemort tu má určitě také ochrannou bariéru, není blázen!“ Dívka jenom otočila oči v sloup, aniž by to mohl lektvarista postřehnout.

„Drahý profesore Snape, divil byste se, co vše se dá stihnout a zařídit, když řeknete, že jdete na záchod,“ prskla po něm. Ruce se jí už začaly třást. V náporu kleteb bylo čím dál tím těžší štít udržet.

„Hm, tento poznatek bych si měl zapsat do deníčku,“ vydechl přiškrceným hlasem, i on už měl co dělat, aby štít udržel. Když už se zdálo, že zužující se kruh smrtijedů je má na lopatkách, s třesknutími se začali na místo přemisťovat členové Fénixova řádu. V lese zavládlo na několik vteřin hrobové ticho, až nakonec vzduch pročísl zelený záblesk. Nikdo už na nic nečekal. Strhla se bitva. Mýtina vypadala jako při laserové show. Všichni se rozutekli do výhodných míst, aby se měli za co schovat. Jediný Harry Potter byl stále připoutaný ke stromu a vzteky bez sebe cloumal neviditelnými provazy, až mu nakonec povolily. Sám tomu nemohl uvěřit, až si všiml dvou siluet, mířících k němu. Okamžitě se vyhrabal na nohy. Mlčky kývl jako slova díků, když mu Neena předala jeho hůlku. „Držte se v ústraní, Pottere,“ vybídl ho Severus a vysílal jedno kouzlo za druhým na své protivníky. „Zůstaňte tu… oba dva,“ přikázal jim, když si všiml, že dívka ho chce následovat.

„Ale, profesore!“ ohradila se.

„Nebudu o tom diskutovat!“ ztratilo se v rámusu vřavy, když už od nich byl několik metrů daleko.

„To sotva,“ odplivla si. „Tady nebylo slyšet!“ a opatrně vyrazila za ním, aby ji nikdo neviděl. Harry jenom pokrčil rameny a také se nehodlal zdržovat na stejném místě. Všude byla spousta kouře, který ve tmě ještě znásoboval už tak mizernou viditelnost. Snažil se s ní splynout, aby mohl být nápomocen ze zálohy, zatím ale neměl možnost žádného ze smrtijedů zasáhnout. Najednou o něco zakopl a s heknutím se poroučel k zemi. Brýle mu spadly z nosu. Zmateně a rychle hmatal kolem sebe, aby je co nejspěšněji nalezl. Trvalo mu to na jeho vkus drahnou chvíli, než si je nasadil na nos. Zamžoural a leknutím sebou trhl. Díval se do vytřeštěných mrtvých očí Dedaluse Kopála. Projela jím vlna vzteku. Vyškrábal se na nohy a s křikem, zanikajícím v okolním lomozu, se vrhl do bitevního pole. Každého kapucína, kterého potkal, ztrestal omračovacím kouzlem.

„Ale, ale, kohopak to tu máme,“ ozvalo se mu sladce za zády. Harry zavřel oči. Bylo to tu. Nyní se střetne tváří v tvář svému vlastnímu alter egu. Pomalu se otočil, aby pohlédl do toho nelítostného, ukrutného a hnusného hadího ksichtu. Tvář se mu zkřivila odporem.

„Mě,“ odvětil mu mladý Potter s hraným klidem a pozvedl posměšně jedno obočí. Nehodlal mu dát najevo, že má srdce až v kalhotách.

„Ty skrčku!“ procedil Voldemort skrz zuby a šlehl do něj bolestivou kletbou. Harry vykřikl a klesl na kolena. Vzdorovitě k němu zdvihl hlavu a ukázal mu řadu svých běloskvoucích zubů. Věděl, že ho to jenom rozzuří. Zásah další bolestivé kletby na sebe nenechal dlouho čekat. Chlapec znovu zakřičel a padl do vlhké trávy. „A nyní zemřeš, hochu,“ zašklebil se Pán zla se zadostiučiněním a namířil na něj hůlku.

Severus šel bezmyšlenkovitě pouze za jediným cílem, při kterém se neostýchal poslat pár hříšných duší do zatracení ohňů pekelných. Adrenalin mu dodával sílu, vztek a myšlenky na pomstu ho poháněly jako neporazitelného Ramba. Nevnímal bolest a smrt kolem sebe. Hledal jenom jednu osobu.

„Side!“ vykřikl nakonec, jeho hlas se ale ztratil v halasu bitvy. „Tak kde jsi?!“ zařval, jak nejvíc dokázal.

„Přímo za tebou,“ ozval se klidný hlas jeho bratra. Severus se pomalu otočil a propaloval ho nenávistným pohledem.

„Tak se předveď,“ zvedl Zmijozel hrdě hlavu. „Dokaž mi, jak jsi lepší, než já, ty srabe!“ procedil skrz zuby. Sidonius v návalu urážky zkřivil tvář nenávistí a vyslal proti němu kletbu. Severus ji úspěšně odrazil. Vzájemně se předháněli s vysíláním kleteb a jejich odrážením, ani jeden nebyl schopný zasáhnout toho druhého, až oba vysílením sotva popadali dech. Vzájemně si vyměňovali nenávistné pohledy, až ten Sidův na setinu sekundy sklouzl za Severusova záda. Stála za nimi plavovlasá krasavice s vypouklým bříškem schovaným ve svém kouzelnickém hábitu a mířila lektvaristovi na záda. Ta setina sekundy mu ale stačila, aby pochopil, že již nejsou sami, a co se chystá. Rychlostí blesku padl k zemi a přetočil se na záda ve chvíli, kdy Elektra vyslala smrtící kouzlo, které ale nezasáhlo jeho. Dvojče kleslo s prázdným výrazem pomalu do lesní hlíny, kterou začal smáčet déšť. Aniž by si blondýna uvědomila, co se stalo, zasáhla ji zbloudilá kletba od probíhajícího smrtijeda. Hábit jí začala smáčet krev. Klesla na kolena, až nakonec s rukou položenou na hrudi lehla na záda. Severus se k ní doplazil a zatlačil jí hřbetem dlaně na crčící ránu.

„Kéž shniješ v pekle, Severusi Snape,“ štěkla po něm z posledních sil a zároveň vykašlala trochu krve.

„To ti určitě mohu slíbit, má drahá,“ ušklíbl se potměšile. „Myslím ale, že ty tam budeš o mnoho dřív,“ a tlak na její hrudník povolil.

„Bastarde!“ zasípala a zavřela oči. Její dech byl čím dál tím mělčí.

Voldemort stál nad Harrym s vítězoslavným výrazem. Mířil mu hůlkou na hlavu a kroužil kolem něj.

„Jestli máš poslední přání, Harry, tak si ho pomysli, protože já ho stejně nevyslyším,“ a začal se smát zlým skřehotavým smíchem. Napřáhl se k vyslání kletby, v tom okamžiku ale i chlapec pozvedl svou hůlkou a ve stejném okamžiku, jako Pán zla, vyslal proti němu kouzlo. Jejich linie se střetly. Mýtinou se roznesl ohlušující zvuk dvou spojených hůlek. Rudá záře z Voldemortovy hůlky se mísila se zelenou září z Harryho hůlky. Najednou vřava utichla. Všichni se dívali na nastalou situaci a zapomněli bojovat. Nyní na tom vlastně ani nezáleželo. Boj se přemístil mezi dva největší nepřátele a zastánce protikladných stran všehomíra. Nad jejich blesky se začala objevovat pavučina z lehkých linek, která se nakonec sjednotila v jednu. Oba měli mnoho práce, aby své hůlky udrželi. Najednou se na lince objevila malá stříbrná kapka, které pomalu stékala směrem k Harryho hůlce. Čím víc se přibližovala, tím víc chlapcova hůlka vibrovala a pálila, až měl pocit, že se mu v rukách rozskočí. Věděl, že ji musí jakýmkoliv způsobem dostat k Voldemortově hůlce. Nevěděl jak, ale začalo se mu to dařit. Kapka začala stékat směrem k Pánovi zla. Jeho hadí oči se z úzkých linek rozšířily. Něco takového nečekal. Jakmile stříbrná kapka dosáhla jeho hůlky, ozval se jekot a jako by z úzkého tunelu se vynořila šedivá hlava, pak trup a nakonec celé tělo Dedaluse Kopála. Za ním se postupně pomalu dostávali ven další duchové osob, které Voldemortova hůlka usmrtila. Harrymu se zastavilo srdce, když poznal své rodiče. Oba se na něj starostlivě dívali, až nakonec uslyšel matčin hlas.

„Až ti pokynu, skloníš hůlku, ano?“ a povzbudivě se na něj usmála. „Zdržíme ho.“ Mladý Nebelvír se nezmohl na nic víc, než na mrknutí jako souhlas. „Teď!“ ozval se křik z velké dálky, chlapec ale bez meškání uposlechl. Povolil stisk hůlky. Spojení se přerušilo. Jakmile tak učinil, duchové se na Voldemorta vrhli jako hladoví psi. Jeho nepříčetný řev se rozléhal lesem. Brumbál na nic nečekal a vysílal na něj jedno kouzlo za druhým. Pán zla nedokázal ale odrážet ředitelovy kletby a současně se bránit útoku duchů. S třesknutím se přemístil pryč. Jeho řev zanikl společně s ním. Jakmile smrtijedi spatřili útěk svého pána, následovali ho také. Jeden po druhém se přemisťovali z mýtiny pryč, až to znělo jako praskající bublifuk. Všem stékaly kapky po tvářích. Déšť se totiž stal za těch několik minut opravdu vydatným. Radost se mísila s lítostí. Neena umazaná od bláta a trávy se vrhla Severusovi do náruče a štěstím, že její plán vyšel, ho málem umačkala. Až když vedle nich uslyšela důležité odkašlání, se od něj odtáhla. Oči se jí rozzářily. George byl jenom pár čísel od ní. Výskla radostí a skočila mu kolem krku. Ryšavý Weasley nebyl schopen popadnout dech, jak ho dusila vášnivými polibky. Profesor našel svého bratra s mrtvolně rozevřenými očními víčky. Beze slova mu je zavřel. Nepohnul brvou. Nedokázal mu odpustit jeho zradu. Pro něj byl jeho bratr mrtvý i v jeho duši. Vedle něj se ozvalo dušené zakuckání. Otočil hlavu tím směrem. Z plavovlasé ženy se díky blátu stala bruneta. Povzdechl si a opatrně ji uchopil do náruče. Nevzpírala se. Ani o tom nevěděla. Přitiskl si ji k sobě a přemístil se s ní pryč.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter