OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 43. kapitola

15.02.2018 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 884×

Constance trávila čas v knihovně a prokousávala se odbornými knihami zaměřenými na předmět, který vyučovala. Připadala si, že se stále musí vzdělávat a zdokonalovat, aby její výuka byla přínosná. Osnovy samozřejmě měla, ale chtěla, aby vždy přišla s něčím novým a nečekaným, co by studentům mohlo být k užitku a navíc je zaujalo. Při svitu svíček už se ale cítila omámeně a unaveně. Potřebovala se protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Zamířila k sobě do apartmá a oblékla si teplý plášť. Bloumala chodbami, vyšla do sovince, kde se nacházel její malý puštík, a přinesla trochu drobtů, aby viděl, že na něj nezapomněla. Prošla hradbami a v jednom místě se zastavila a dívala se do dáli. Noc byla jasná. Měsíc ozařoval blízké okolí a mrazivý vánek ji pálil do tváří. Úplněk se odrážel od klidné hladiny jezera a sníh pokrýval celé rozsáhlé pozemky bradavické školy. Něco ale běloskvoucí pláň narušovalo. Connie přimhouřila oči a snažila se rozeznat černou skvrnu na bílé pokrývce. Nehýbala se. Znovu zaostřila, ale nebyla s to rozeznat, o co by se mohlo jednat. Černé cosi se najednou pohnulo. Constance se prudce narovnala. S upřeným pohledem na neznámý předmět se pomalu rozešla po hradbách k východu. V ruce stiskla hůlku a spěšně seběhla schody a proběhla hradem k bráně na pozemky. Měsíční svit se v záplavě bílého sněhu odrážel a ona si ani nemusela hůlkou svítit. Viděla dobře. Snažila se kráčet nenápadně a tiše, ale zledovatělý sníh jí křupal pod nohama. Černé individuum už jí bylo na dosah, ale stále nehnutě leželo na zemi. Constance z uctivé vzdálenosti chvíli tu masu pozorovala, a když si byla jistá, že ji nezaregistrovala, konečně zašeptala Lumos. Z hůlky vytryskl kužel světla a zakousl se přímo do černé látky, ležící před ní.

„U Merlina, Severusi!“ vykřikla zrzka a okamžitě k němu přiběhla. Dřepla si a s námahou ho otočila k sobě čelem. Sníh pod ním byl zbarvený do ruda. Mělce dýchal. Najednou ji prudce chytil za zápěstí, až vyjekla a úlekem se svalila vedle něj do sněhu. Díval se na ni mdlým pohledem.

„Connie,“ zašeptal namáhavě.

„Co se ti, probůh, stalo?“ zeptala se ho vyděšeně a rychle se vyškrábala na nohy. „Můžeš vstát?“ a podepřela ho pod paží. Severus se s námahou zapřel na nohách. Zavrávoral, jak vstával, ale Constance ho pevně podepřela, i když pod jeho vahou to nebylo nic jednoduchého. Přitiskl si dlaň na břicho, kde měl velkou hlubokou ránu. Connie mávla hůlkou, aby vykouzlila nosítka, ale Severus ji zarazil.

„Ne, půjdu sám,“ zasípal namáhavě.

„Vždyť sotva lezeš,“ zamračila se zrzka a snažila se mu vyrovnat balanc.

„Tak mi pomoz do mých komnat a uvidíš, že tam s tvojí pomocí dojdu,“ zavrčel podrážděně a zakuckal se.

„To nemyslíš vážně, že ne? Jestli někam půjdeš, tak na ošetřovnu!“ sdělila mu rázně.

„Ne!“ štěkl po ní. „Já… já tě prosím,“ procedil skrz zuby. Constance povytáhla překvapeně obočí a polkla.

„No tak dobře,“ zavrtěla rezignovaně hlavou a podepírala ho při jejich cestě do hradu. „Ale jestli si myslíš, že takhle budeš nenápadnější, než na nosítkách, tak to sotva,“ snažila se odlehčit alespoň trochu situaci. Severus jí neodpověděl. Soustředil se ze všech sil, aby neomdlel. Bolest ho ochromovala. Tolik Cruciatů snad ještě nikdy neschytal. Už se nemohl dočkat, až bude ve svém hnízdečku a užije všechny ty lektvary, které mu od té bolesti odpomůžou. Před vstupem do školy se ještě zastavili. Constance se otočila a mohutně několikrát mávla hůlkou. Šlápoty se za nimi zahladily a zakryly krvavé stopy. To samé udělala i v átriu, než nepozorovaně proklouzli do sklepení. Nepotřebovali, aby někdo zjistil, že se tu šoural zraněný profesor lektvarů. Konečně dorazili k jeho soukromým komnatám. Severus se dotkl bytelných dubových dveří a pomyslel heslo. Zámky klaply a dveře se otevřely. Connie lektvaristu dosmýkala k pohovce a tam povolila stisk, aby se mohl svést dolů do měkkého polstrování gauče. Rychle zavřela dveře a zamkla. Okamžitě zase přispěchala ke svému kolegovi a začala mu rozepínat oblečení.

„Co to děláš?“ zeptal se Zmijozel překvapeně a snažil se odehnat její všetečné ruce od svého těla.

„Svlékám tě, co si myslíš? Nebo mi chceš předvést, jak to zvládneš sám?“ rýpla si do něj s hraným zvědavým pohledem. Severus pevně sevřel rty a namáhavě rozpažil. „To jsem ráda, že mi taky někdy dáš za pravdu,“ a zakřenila se. Černovlasý kouzelník se zašklebil a zvrátil hlavu na opěradlo pohovky. Rychle oddechoval a ze všech sil se snažil zůstat při vědomí. Když mu Constance rozepnula poslední knoflík košile, znovu se ztěžka posadil a nechal si svršky svléknout. Profesorka šokovaně hleděla na Severusovo tělo. Na břiše měl otevřenou ránu, ze které stále crčela krev. Na hrudi a po pažích měl další menší rány. Některé byly jenom malé škrábnutí, jiné byly vážnější a hlubší.

„Běž do tamté skříňky,“ a ukázal jí na dotyčný nábytek. „Přines tu černou lahvičku, co stojí úplně nahoře vlevo,“ přikázal jí a zaměřil prst daným směrem. „Pak ještě dokrvovací lektvar, povzbuzující lektvar a hojivý lektvar,“ vyjmenovával postupně, jak je Connie nacházela. S plnou náručí flakónků se vrátila k Severusovi. První mu podala černou lahvičku. Profesor ji odzátkoval a vylil si ji na břicho. Za mohutného syčení a pěnění rána přestávala krvácet. Zmijozel se snažil nekřičet, ale nedařilo se mu to úplně. Když pěna ustala, rána vypadala živě, ale již nebyla tak hluboká. Rychle do sebe obrátil dokrvovací lektvar a následně nato i povzbuzující. Nakonec nechal Connie, aby mu všechny zbývající rány pomazala hojivým lektvarem. Malé ranky se ztratily okamžitě, ty větší se pokryly rezavým strupem. To nejhorší měl za sebou. Moc dobře si byl vědom toho, že kdyby ho Constance nenašla, mohl to být jeho poslední den v životě. Sice věřil, že by se dokázal doplazit do hradu sám, ale za jakých okolností. Musel si přiznat, že byl vděčný, že mu pomohla.

„Pojď, ještě ti pomůžu do sprchy, ať to ze sebe smyješ,“ pokynula mu žena rukou a on vůbec neprotestoval. Nechal si pomoct na nohy, ale do koupelny už došel po svých. Sice ne úplně s jistotou, ale sám. Constance si sedla do jeho pohodlného křesla za stolem a čekala, až vyleze ven. Ťukala prsty do desky stolu a pobrukovala si milovanou melodii. Nakonec přešla k baru a nalila si do pohárku víno, které v něm našla. Prudce sebou trhla, když se z koupelny ozval výkřik. „Jsi v pořádku?“ vrhla se ke dveřím do koupelny.

„Ano!“ odpověděl jí s notnou záští v hlase. „Ukopl jsem si palec, jak jsem lezl z vany.“ Connie se chtě nechtě musela usmát. Znovu se usadila do křesla a zavřela oči. Přejížděla si prsty po čele a usrkávala víno ze sklenky. Po chvilce se dveře otevřely a Severus se vybelhal z koupelny ven. Po cestě se ještě zastavil u skříňky s lektvary a napil se toho proti bolesti. Úlevně vydechl a namáhavě se odebral do ložnice. Constance ho následovala. Překvapeně se za ní otočil a přeměřil si ji pohledem.

„Co je?“ zeptala se ho s pozvednutým obočím. „Přece si nemyslíš, že tě teď nechám samotného.“

„Přesně to si myslím,“ sykl odměřeně.

„Tak radši nemysli,“ odpálkovala ho, aniž by se ptala na jeho názor. Severus se ani nepohnul a stále si ji podezíravě prohlížel. „To na mě takhle budeš zírat celou noc?“ naklonila hlavu na stranu a našpulila rty. Protočil panenky a otráveně vzdychl.

„Vážně, už mi je líp. Můžeš jít spát, Constance,“ zkusil to ještě jednou. „Pomohla jsi mi, ale teď už to zvládnu.“ Zrzka naklonila hlavu na stranu a tvářila se nekompromisně. „No dobře, vždyť už jdu,“ odsekl jí a opatrně si lehl do postele. Byl celý rozlámaný a netěšil se na nic jiného, než že se konečně zavrtá do peřin a pokusí se usnout.

„Kdyby něco, jsem vedle, ano?“ oznámila mu smířlivě.

„Constance?“ zašeptal ze tmy.

„Hm?“

„Děkuju ti,“ vypustil z úst téměř nesrozumitelně. Connie se jenom usmála a přivřela dveře z druhé strany ložnice. Zahleděla se na pohovku a povzdechla si. Přesně si dokázala představit, jak bude ráno rozlámaná, ale nemohla ho nechat samotného. Tedy, mohla. Ale nechtěla. Měla o něj strach. Přece jenom si nepřála, aby se mu cokoliv stalo. Nalila si další sklenku vína a usadila se znovu do křesla. Chvíli se rozhlížela po pracovně, než se jí víčka začala klížit a přepadla ji dřímota. Po několika desítkách minut sebou trhla a probudila se. Zmateně se rozhlédla po místnosti, než jí došlo, kde se to vlastně nachází. Vyskočila z křesla a potichu otevřela dveře ložnice. Luskla prsty a svíčka, která stála na nočním stolku, se rozhořela malým plamínkem. Přešla k lůžku a sklonila se k Severusovi, aby ho zkontrolovala. Klidně oddechoval, rány se mu o malinko zmenšily. Ulevilo se jí, když viděla, že je v pořádku. Pohladila ho jemně po tváři, aby ho neprobudila, a otočila se k odchodu. „Connie?“ ozvalo se jí tiše za zády.

„Ano?“ špitla v odpověď.

„Když tě nedonutím, abys mě tu nechala samotného a mermomocí tu chceš zůstat,“ odmlčel se, ale nakonec přejel dlaní po pokrývce na druhé půlce postele. Uslyšela zašustění lůžkoviny. „Tak si pojď lehnout tady. Ten gauč není na spaní vhodný a já nechci, abys mi pak vyčítala, že ses ani trochu nevyspala,“ zavrčel naoko podrážděně a posunul se víc k okraji postele. Constance k němu chvíli stála zády, než se smutně usmála jedním koutkem a obešla postel z druhé strany.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 43. kapitola: