OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Me?! - 13. kapitola - Bitva

10.05.2014 (15:00) • milia • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 9× • zobrazeno 1310×

Draco

Probudila mě v pět ráno hlídka, že někdo přešlapuje téměř před naším prahem. Hodil jsem přes sebe plášť a vyběhl ven. Stála tam Lenka Láskorádová, a když mě uviděla, rozběhla se ke mně. Byla vyděšená a chvěl se jí hlas. „Smrtijedi zaútočili a Harry potřebuje vaši pomoc!“ Pak omdlela. Donesl jsem ji do domu a přenechal léčitelům.

Pomocí hůlky jsem zesílil svůj hlas a všechny probudil. Do pěti minut byl každý dole. Rozdal jsem úkoly a vzal s sebou dvacet lidí. Původně jsem nechtěl nechat Hermionu jít, ale odmítla tu zůstat. Proč mě alespoň jednou nemohla poslechnout? Přemístili jsme se na Grimauldovo náměstí, kde zuřila bitva. Hermiona se připojila k Ronovi a Harrymu.

Pak už jsem ji neviděl, musel jsem se soustředit na své protivníky. Najednou se tam objevila teta Bella*. Probojoval jsem se až k ní. Když mě uviděla, vykulila oči. Rodina nade vše... vždycky říkala a já si nemohl pomoct a vzpomněl jsem si. Na to, jak mě učila nitrobranu, a léčila mě, když mi Voldemort něco udělal. Nebyl pro mě problém ji přemoct, ale když jsem se ji chystal zabít, nedokázal jsem to. Něco se ve mně zlomilo a já jen zašeptal: „Běž. Prosím. Než budu nucen tě zabít.“ Zvedla se a zmizela. Cítil jsem se jako slaboch.

Pak už trvalo jen pár minut, než jsme je odrovnali všechny. Se svými přáteli jsme hned zmizeli do domu, nestáli jsme o pozornost. Až při snídani jsem si všiml, že chybí. Polilo mě horko. Nebyla tam. Neseděla vedle mě. U sebe nebyla, tím jsem si byl jistý. Pak jsem si uvědomil, že tu nebyla, už když jsme přišli. Třeba bude u Pottera. Ale že by nikoho neposlali, aby nám to řekl? Pořád tu ale ta možnost byla. Zvedl jsem se a odešel. Za minutu už jsem byl na Grimauldově náměstí. Pozvali mě dál. Nebyl jsem zdvořilý jako obvykle a vyhrkl jsem: „Je tady Hermiona?“ Potter se na mě podíval zděšeně.

„Ona není u vás? Mysleli jsme, že zmizela s tebou...“ Větu nedokončil, a ani to nebylo potřeba.

Málem jsem se na místě složil. Sesunul jsem se na zem. Nebyla jiná možnost. Je to má chyba. Všechny až na tetu Bellu chytili, takže to musela být ona. A kdybych ji nenechal jít, kdybych nebyl tak slabý, nic by se Hermioně nestalo. Dal bych cokoliv za to, aby se to nestalo, aby se objevila ve dveřích nebo aby to byl jen hloupý vtip. Bohužel, nestalo se tak.

Vrátil jsem se zpátky. Když jsem se posadil, všichni zmlkli. Řekl jsem jim, že Hermionu chytili. Nikdo se nesmál ani neprohodil něco typu: to jí patří. Všichni si ji za ty dva dny zamilovali. Stala se naší součástí. Naší kamarádkou. Skye se zvedl a pronesl: „Zachráním ji. Jen mi řekni, co mám udělat.“ Smutně jsem se zasmál.

„Takže půjdeš, přemůžeš víc jak padesát smrtijedů, otevřeš její celu pomocí vytetovaného Znamení zla a pak už ji jen popadneš a zase se probojuješ padesáti smrtijedy. Celkem rozumné, že?“ Poklesla mu brada.

„Zemře?“ Všichni mě teď sledovali.

„Ne.“ Moje jednoduchá odpověď se roznesla sálem. Rozhlédl jsem se. „Můžete mi říct jméno jediné osoby, která má na ruce Znamení zla?“ Blaise se na mě otočil.

„Ale ty, Draco, nepůjdeš a nebudeš riskovat život pro rozenou u mudlů. Nikdy bys to neudělal! Na to jsi moc sobecký.“ Postavil jsem se.

„Náhodou tam půjdu, a už mám dokonce geniální plán, jak se nenechat zabít.“ Zíral ne mě.

Hermiona

Seděla jsem tam, svázaná. Nemohla jsem se pohnout a řetězy se mi zařezávaly do kůže. Chtěla jsem ječet, ale pusu jsem měla ucpanou roubíkem. Stěží jsem dýchala. Pak do cely přišla Belatrix. Obávala jsem se nejhoršího. Sundala mi roubík. Podívala se mi do očí a zašeptala: „Crucio.“ Zdálo se mi, že mě bodají tisíce jehel, že mě řežou stovky nožů na kousíčky. Zaječela jsem a oči se mi proti mé vůli zalily slzami. Po chvíli to zastavila. Zkoumavě se na mě podívala. „Takže Draco tě to nenaučil.“ Když jsem na ni nechápavě zírala, vysvětlila: „Pán Zla Draca naučil, jak se bránit kletbám Imperius a Crucio. Proto se divím, že tě to nenaučil. Chci, abys mi řekla, co se s ním stalo. Co přimělo mého synovce změnit strany.“

Zakašlala jsem. „Nevím. Myslím, že své služby zlu nenabídl dobrovolně, a tak se od nich oprostil, hned jak mohl.“ Vytřeštila na mě oči a zakřičela:

„Neznáš ho! Jsi na nic. On sám chtěl sloužit Pánovi Zla a dokonce za ním přišel sám. Proč myslíš, že se stal jeho nejvěrnějším pobočníkem? Kdyby měl Pán Zla přátele, Draco by byl ten nejlepší. Býval jeho oblíbenec. Nechci nic jiného, než aby se ke mně vrátil. Můj Draco.“

Pak odešla. Nechápala jsem, co se tady stalo. Že by Belatrix, ta Belatrix, která neváhá vraždit po stovkách, dokázala milovat? I když jen rodinu, přece. A Draco mi nikdy neřekl, že má tak blízký vztah s Belatrix nebo jak moc blízký byl Pánovi Zla. Pak jsem usnula, ale zdálo se mi o tom, jak mě mučí, o záblescích zeleného světla.

Draco

Spolu s Flintem a ještě jedním klukem jsme vešli do jejího vězení. Hned jsem ji chtěl vysvobodit, ale šlo o správné načasování. V jejích očích jsem viděl, že mě poznala. Chvilku jsem nevěděl jak, ale pak mi to docvaklo. Podle vzhledu to být nemohlo, vypadal jsem jako Luke Anthony, jeden kluk z Kruvalu. Muselo to být podle chůze. Musel jsem něco říct, ať nevyvede nic hloupého. „Marcusi, budeš muset být rychlý, Bellatrix chce, abych ji odvedl. Prej někam, kde ji nebudou hledat.“ Flint se na mě podíval a pak přikývl.

Uviděl jsem její vystrašený obličej a musel jsem se hodně přemáhat, abych na sobě nedal nic najevo. Věděl jsem, že teta Bella je pryč a jediný, kdo nás může ohrozit, jsou ona a moje city. Nebýt mého sebeovládání, které mi vštěpovali už od narození, jsem dokázal udržet nezaujatý výraz. Křikl jsem na Flinta, který na ni stále zíral: „Za deset minut to balíš, tak si pohni!“

Namířil na ni hůlku a vyslal kletbu. Čekal jsem Crucio nebo něco podobného, ale bylo to to, čeho jsem se bál nejvíc. Imperius. Moc dobře jsem věděl, co s ní chce udělat. Viděl jsem to několikrát. A vysvětlovalo to i jeho pohled. Odvázal ji a ona se sesunula na podlahu. Flint zašeptal: „Zvedni se.“ Asi minutu vzdorovala, ale nakonec se zvedla. Pokračoval: „Pojď ke mně blíž.“ Ale ona to neudělala. Vzepřela se. Zavřela oči a nehýbala se. A já přesně věděl, na co myslí. Tak tak jsem zadržel úsměv na tváři. Flint se ale rozhodl jednat. Věděl, že mu ubíhá čas. Přišel sám. Dotkl se jejího ramene a ona otevřela oči. Chvíli na něj jen němě zírala, ale pak se pokusila odvrátit hlavu. Chytl ji a přinutil nahnout se k němu. 

Téměř ji políbil, když jsem najednou zvolal: „Marcusi, tvých deset minut uplynulo. Snad příště. Nechal bych tě, ale znáš Belatrix. Musím být přesný.“ Vytrhl jsem mu Hermionu z náručí a vynesl ji ven. Když jsem se přemisťoval před dům, vyprchaly účinky mnoholičného lektvaru. Spala. Nebo omdlela. Když jsem s ní v náručí vstoupil do jídelny, ozvaly se výkřiky radosti a potlesk.

*=pro nás jinak Bellatrix Lastrangeová

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Me?! - 13. kapitola - Bitva: