OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvanáctá

17.03.2019 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1169×

Úpis ďáblu

Isa ležela na zemi pod Rozplývací skříní. Pokoušela se uvolnit šroubek na spodní straně dna almary hůlkou, respektive tichým opakováním zaklínadla Praetorqueo, které mělo zhruba stejný efekt jako použití šroubováku, pokud bylo provedeno správně. Magické předměty sestávaly ze dvou částí – magické a mechanické. Zatímco magická část byla souborem kouzel, použitých k dosažení určitého efektu předmětu nebo k jeho zamaskování, mechanická část sestávala z obyčejných součástek, často začarovaných tak, aby byly nerozbitné, aby se byly schopny samy opravit, popřípadě nahradit, aby nevrzaly, nebo – jako v případě Malfoyovy rozplývačky – aby nešly vyšroubovat kouzlem.

Doufala, že se nemýlila. Každičké odpoledne posledního týdne strávila snahou přijít na to, kde se nacházelo mechanické jádro almary. Až včera (tedy ve středu) zjistila, že na její spodní straně byl tenký, cínový plát – jediná kovová část na celodřevěném objektu – a tak podvědomě usoudila, že musel chránit důležité komponenty. Koneckonců, proč by si jinak tvůrce skříně dal takovou práci s jeho zabezpečením?

„Nějaký pokrok tam dole?“ donesl se k ní známý mužský hlas. Když se pokoušela vyhrabat zpod skříně s nemotorností sobě vlastní, praštila se do čela o její hranu. Samozřejmě to bolelo jak děs.

„Jau! Do prdele!“ zaklela. Malfoy se jí začal smát.

„Merline, tohle mě nikdy nepřestane bavit,“ promluvil upřímně, v důsledku čehož ho propálila pohledem.

„Běž do háje.“ Sedíc na zemi, obratnější levou rukou nahmatala ránu na hlavě a několikrát si bolavé místo prsty promnula. Bylo jasné, že bude mít dříve či později bouli.

„Ale no tak,“ žbleptnul, u čehož k ní natáhnul ruku, ve snaze pomoct jí na nohy. U toho stvořil nonšalantní, rošťácký, naprosto nechutně malfoyovský úsměv – přesně takový, z jakého se jí, za normálních okolností, podlamovala kolena. „Přece by ses hned nečertila, krásko.“

Zamračila se a vyplázla na něj jazyk. Jeho ruku však přijala a nechala se vytáhnout na nohy.

„Přestaň mi tak říkat,“ zamumlala, přičemž se pokusila vymanit z jeho sevření. To se jí však tak úplně nepovedlo.

„S radostí, když mi ty přestaneš říkat Zlatovlásko.“

Isa se zašklebila. „Ha! Až naprší a uschne!“

„Tak vidíš. My dva si nemáme co vyčítat,“ samolibě se uculil a konečně pustil její ruku, ovšem jen proto, aby jí mohl dát dlaně na boky a přitáhnul si ji blíž. Nebránila se. Dokonce by se nejspíš bývala jeho poznámce usmála, kdyby její myšlenky nebyly u skříně.

Malfoy zřejmě vycítil, že nebyla ve své kůži, proto pátravě přimhouřil oči.

„Jsi v pořádku, MacDougalová?“ otázal se, koukal jí do očí. „Hele, jestli jsi naštvaná kvůli tomu, že jsem se ti smál, tak-“

„Nejsem naštvaná na tebe. Zas si o sobě moc myslíš, Malfoyi,“ prohlásila suše, avšak frustrovaně si u toho povzdechla. „Zlobím se na sebe, kvůli tý skříni. Už je čtvrtek a já jsem ještě na nic převratnýho nepřišla. Vlastně jsem nezjistila nic víc, než kde by snad mohly být schované mechanické součástky.“

Zmijozel pozdvihnul obočí, u čehož se zatvářil do jisté míry pobaveně. Začervenala se, patrně z hanby, která byla, aspoň podle Dracova názoru, neopodstatněná. A právě to se mu na ní líbilo – dalo se v ní číst jako v otevřené knize, když člověk porozuměl řeči jejího těla. Všichni jeho přátelé, všechny dívky, se kterými byl, byli od malička vedeni k sebekontrole. Potlačovali přirozené reakce, čímž se nedobrovolně zbavovali spontánnosti a přirozenosti.

Z Isobel MacDougalové ale přirozenost vyzařovala na sto honů. Smála se, na veřejnosti, ráda, upřímně a zvonivě. Červenala se, ať už ze studu, nebo z hněvu. Vyplazovala jazyk, ukazovala sprostá gesta, protáčela očima, špulila rty, kousala si nehty a mnoho dalšího. Na nic si nehrála, což ho fascinovalo.

„Mně se zdá, že seš netrpělivá.“ Stále ještě kapku pobaveně zakroutil hlavou, než pravačku vztáhnul k její tváři a zastrčil jí za ucho pramen zbloudilých vlasů. „Právě proto, že máme za sebou teprve první týden, od tebe nečekám zázraky.“

Znovu se na něj kysele ušklíbla. „Moc hezký… děkuju ti za to, že máš víru v moje schopnosti.“

„Tak jsem to nemyslel,“ ohradil se a už už se nadechoval k osvětlení. Isa mu bryskně přiložila ukazováček na rty, čímž ho umlčela.

„Já vím,“ vydechla, „ale stejně mě to štve.“

Nevěděl, co by měl říct nebo udělat. Tahle její ambiciózní stránka pro něj byla novinkou. Nikdo se na něj za to nemohl zlobit, protože Mrzimor nebyl zrovna naplněný lidmi, kteří by věděli, co chtějí a drželi se toho zuby nehty.

„Víš co? Zapomeň na ten krám,“ prohodil, přičemž se k ní naklonil, aby jí mohl šeptat do ucha. „Je čtvrtek… potřebuješ se uvolnit. Oba to potřebujeme.“

Když se rty dotknul jejího lalůčku a ona ucítila jeho ruku na vnější straně svého stehna, začalo jí bušit srdce. Sakra, jak si jen kdy mohla na tohle zvyknout? Šlo to vůbec?

„M-Malfoyi, já-“

To už ale Zmijozel přitisknul své rty na její, čímž ji spolehlivě umlčel. Zároveň ji počal strkat dozadu, tudíž chtě nechtě vrazila zády do zdi. O tu se posléze on opřel rukama, nedaleko jejích ramenou.

„Pšš…“ Rty se přesunul přes linii její čelisti a brady ke krku. „Na diskuse bude čas potom. Teď se uvolni a užívej si to. Vím, že to nechceš o nic méně než já.“

„A-ale… pane Bože,“ zalapala po dechu, jakmile ucítila, že prst zahákl za krajkový lem jejích černých kalhotek.

„Stačí Draco.“ Uslyšela, jak se uchechtnul proti důlku mezi jejími klíčními kostmi, ale nezajímalo ji to. Jediné, co si teď žádalo její plnou pozornost, byly pohyby jeho prstů a rtů na jejím těle.

Zavřela oči a s výdechem se opřela o stěnu. Rukama mu vjela do blonďatých vlasů, hebkých jako samet, a nechala je proudit mezi svými prsty. Měl pravdu, bylo načase uvolnit se a začít si užívat. Najednou si prostě nedokázala vybavit jediný důvod, proč by se neměla poddat jeho dotekům. Líbil se jí, ona se líbila jemu. Ani jeden z nich nestál o nic hlubokého nebo komplikovaného.

***

Draco došel do společenské místnosti okolo čtvrté. Nejradši by býval strávil noc v Komnatě Nejvyšší potřeby, v zahřáté posteli a daleko příjemnější společnosti, než byla ta zmijozelská. Jeho nepřítomnost by ale mohla ve Zmijozelu vzbudit podezření.

„Greengrassová?“ podivil se poté, co v křesle u knihovny zahlédnul vychrtlou blondýnu. Nečekal, že tu někoho potká, tedy minimálně ne v tuhle hodinu. Byl dost možná poslední teplý slunečný den, a tak předpokládal, že ti, kteří neměli vyučování, pobíhali po pozemcích. Ovšem Daphne byla Zmijozelka, což dost možná vysvětlovalo, proč dávala přednost uzavřeným, tmavým prostorům. „Co ty tady? Jak to, že nejsi venku?“

Ani se na něj nepodívala.

„Mohla bych se tě zeptat na to samé,“ odpověděla chladně, „ale proč bych to dělala, když znám odpověď.“

Malfoy pátravě přimhouřil oči. Byl zmaten a Greengrassová starší, která se konečně uráčila k němu zdvihnout svá ledová, pomněnková kukadla, si ten pohled zcela očividně užívala.

„Mám se ptát, co tím myslíš?“

„Pro mě za mě, ptej se.“ Sotva patrně trhla rameny. Výraz v její tváři se však nijak nezměnil. „I když, myslela jsem, že ti to dojde. Astorie se, svého času, v jednom kuse rozplývala nad tím, jak jsi chytrý.“

Tentokrát už se regulérně zamračil a založil si ruce na hrudi. „Podívej, máš nějaký konkrétní důvod k urážení mé osoby? Protože jestli ne, mám spoustu důležitějších věcí na práci, než poslouchat tvoje pohnutky.“

Daphne vyzvedla koutky úst do drobného úsměvu, který Draco sotva mohl popsat jinak než jako nebezpečný.

„No, ono by se těch důvodů našlo víc,“ prohlásila tiše. „Pro začátek třeba skutečnost, že kvůli tobě moji rodiče přišli o účet v bance a o všechny ručitele. Otec ztratil polovinu svých klientů, matku vyhodili z Věštce a já s Astorií tak budeme do smrti splácet hypotéku.“

Malfoy ztuhnul. Takovou upřímnost z její strany rozhodně nečekal.

„Daphne, to je mi líto… opravdu,“ řekl neutrálně, leč upřímně. Od lidí, jako byla Greengrassová, bylo nutno držet si odstup.

„Nech si to.“ Pomalu se zvedla z křesla a zamířila k němu. „I kdybych ti tu lítost věřila, peníze nám to nevrátí, že ne?“

Vydal jakýsi hrdelní zvuk, avšak ani se nehnul. Konečně mu došlo, kam Daphne tímhle vším mířila. Chtěla pozvednout slávu, kterou její rodina pozbyla. Neměl jí to za zlé… právě naopak. Kdyby se něco takového přihodilo jeho rodině, taky by kolem sebe kopal.

„Promluvím s rodiči. Uvidím, co se dá dělat,“ pravil smířlivým, leč vážným tónem. „Stačí ti to takhle?“

„To sotva,“ odfrkla si blondýna, přičemž se zastavila těsně před ním. Zvedla ruce a pomalu mu zapnula knoflík na jeho černém saku, který se musel samovolně rozepnout. Pak mu zpříma koukla do očí, v důsledku čehož se začal cítit nepříjemně. „Moje sestra se kvůli tobě hroutí. Tvoji rodiče jistě ví o nějakém dobrém psychologovi, kterému by nevadilo dojíždět za Riou sem do Bradavic.“  

Tentokrát to byl Dracův výraz, jenž nezaznamenal žádnou změnu. Jen se na delší chvíli odmlčel, přemýšleje o jejích slovech.

„To bude složité,“ řekl nakonec. „Cizí lidé musí pro pobyt v Bradavicích mít povolení Ministerstva.“

„Vidíš, konečně můžete s fotříkem zúročit ty vaše konexe na odboru školství.“

„Daphne, to snad nemyslíš vážně.“

„Počkej s těmi protesty, krasavče, to ještě není všechno,“ přerušila ho. „O prázdninách jsem začala lítat. Teda, lítám od prváku, ale teď mě to nějak začalo bavit. Zjistila jsem, že mi to i celkem jde, takže… chci do týmu. A ty máš jako kapitán moc mě tam dostat.“

Teď už Draco zatnul ruce v pěsti. Zkoušela jeho trpělivost a také, kolik jí toho u něj projde. Takové konverzace ale zaváněly vydíráním.

„Zkrať to, Greengrassová, a dostaň se k fázi, kdy na mě vytáhneš nějakou domnělou páku. Já se ti vysměju do tváře, řeknu ti, že tě nenechám zneužívat moji dobrou vůli, a oba si půjdeme po svém,“ prohlásil arogantně. Daphne jen rozšířila tajnůstkářský úsměv, než naklonila hlavu na stranu.

Dávala si na čas – ostatně, ona sama nikam nespěchala a jeho nejistota, jíž se zuby nehty snažil skrýt za chladnou masku, ji bavila. V hloubi duše ucítila hřejivý pocit. Nebylo to přímo zlo, spíše šlo o jakousi částečnou satisfakci. Cítila se díky ní skvěle.

„Jsem přesvědčená, že nakonec se budu smát já tobě, Malfoyi, a kdo se směje naposled…“ Zbytek věty záměrně nechala viset ve vzduchu. Malfoy se už už nadechoval k jakémusi protestu, ale Daphne ho nenechala. „Vím, že se tajně scházíš s Isou MacDougalovou. Chudák holka, na kluky nemá moc štěstí. Věděl jsi, že v páťáku chodila se Zabinim?“ Nečekala na odpověď. Dracovi vyschlo v krku. „Rozešli se, protože si tvůj kámoš o jejich vztahu pustil pusu na špacír před Theodorem. Zajímalo by mě, co by asi udělala, kdyby se o tom vašem aktuálním románku dozvěděla celá škola.“ Pak nahodila hraný přemýšlivý výraz. „Myslíš, že by ti ztropila scénu přede všemi? Hm, možná, že by tě i zaklela, v tom je vážně dobrá. Jak ji tak ale znám, jsem si jistá, že by takovou zradu byla schopna odpustit jen hrstce lidí. Ty ale mezi nimi nejsi.“

Zatnul čelisti a začal ztěžka oddechovat. Tváře mu zrudly vztekem. Jak to jenom mohla zjistit? Byli přece oba tak opatrní! Jeho ješitnost navíc pulsovala zradou, když zmínila Zabiniho. Netušil proč – obvykle nebýval žárlivý. Navíc na to neměl právo, protože cokoli, co s Mrzimorkou měl, nemělo daná jasná pravidla, limity, a vlastně to ani nebylo definováno. V tomto směru se tedy mohl divit jen sám sobě.

„Proč bych ti měl věřit?“ otázal se věcně. „Kdo mi zaručí, že když ti vyhovím, nezačneš mě znovu vydírat?“

Daphne pokrčila rameny. „Holt mi budeš muset důvěřovat, Malfoyi. Což není tak těžké, když teda nejsi paranoidní.“

Nevesele se uchechtnul, u čehož si strčil ruce do kapes a nevrle zamumlal: „Nebyl bych, kdyby mi k tomu lidé z mojí vlastní koleje nedávali důvod.“

„Čekáš, že tě polituju?“ Pozdvihla obočí Greengrassová a pokračovala, když se blonďák neměl k odpovědi. „Život je svině, jenomže někteří z nás prostě nemají tu výhodu, že jim rodiče a učitelé všechno naservírují na zlatém podnosu.“

O krok se k ní přiblížil, a třebaže neměl v úmyslu působit výhružně, Daphne couvla. Vyzařovala z něj jakási přirozená autorita, již u něj nikdy před tím nezaznamenala. Připadalo jí, že se v téhle nespokojené verzi Draca Malfoye, kterého znala už od dětství, snoubila temnota s nebezpečím, a to byla kombinace budící respekt. 

„Udělám pro tvoji rodinu, co půjde,“ prohlásil pevně, „ty mi ale zaručíš vaši absolutní loajalitu. Ne jen, že smažeme ty nešťastné zásnuby. Když budou mí rodiče potřebovat právníka, tvůj otec se toho bez diskusí ujme. Když budeme potřebovat pomoc médií, zařídí to tvoje matka. Ty sama mi budeš k dispozici děj se co děj, a nebudeš k sobě přitahovat zbytečnou pozornost.“

Daphne zbledla a bledla víc a víc, čím dále v řeči se posouval.

„Co když odmítnu?“ optala se slabým hláskem, naprosto nejistě.

Draco se zle usmál. „Pak tvoje rodina definitivně skončí na mizině, nebo v propadlišti dějin. Tebe ale vlastně bude moct hřát zadostiučinění z toho, jak všem vyzvoníš, že se možná vídám s Mrzimorkou. Jestli ti tu fantastickou historku někdo uvěří a ty nebudeš za blbce, toť ve hvězdách.“

Zmijozelka nestačila zírat na to, jak obratně se dokázal vyšvihnout z postu vydíraného do postu vydírajícího. Bylo až neskutečné, že celý její důmyslně promyšlený plán dokázal v rámci několika sekund převrátit vzhůru nohama. Uvědomila si, že Malfoye podcenila.

Nejradši by mu vrazila do toho jeho arogantního, aristokratického nosu. Jenže copak si mohla vyskakovat? Aktuální stav jejich konta ji doháněl k zoufalství. Ministerstvo jim hrozilo zabráním majetku, psychický stav její sestry se nijak nelepšil a Daphne si nedokázala představit, že by se z žalostné situace její rodiče dokázali bez pomoci dostat. Přeci jen, nebyli už nejmladší a taky neměli tolik kontaktů na vysokých místech. 

Představa, že by měli Malfoyovým dělat poskoky, se jí ani v nejmenším nelíbila. Skutečnost, že ona sama bude muset skákat tak, jak Malfoy pískne, ji rozpalovala do běla. K vlastnímu překvapení si ovšem dokázala představit, že její rodiče by s jeho nabídkou souhlasili.

A tak holt musela spolknout svou hrdost a upsat se ďáblu.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvanáctá: