OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá čtvrtá

15.05.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1198×

Vánoce u MacDougalových

„Maime!“ Isa seběhla poslední zbývající schody, jež ji dělily od babičky, než jí skočila do náruče. Možná byste očekávali vyspělejší reakci. Té se ale u někoho, kdo svého oblíbeného prarodiče - jehož jméno měl, mimochodem, v tom svém, na prostřední pozici - neviděl přes půl roku, můžete stěží dočkat.

Isa byla v pyžamu, přestože bylo dobrých jedenáct. Ani přítomnost nejstaršího člena rodu MacDougalových ji nedonutila se převléci.

„Miláčku! Cítím z tebe damašskou růži a bergamot,“ oznámila jí šedovlasá čarodějka v kouzelnickém klobouku a hrubém, flaušovém, cestovním hábitu. „Tvá snaha zamaskovat to nechutné kouření je prozřetelná, avšak nevydařená. Jak jen to teď vy mladí říkáte – smůla, kámo, snad příště.“    

„No jo, zapracuju na tom,“ prohodila Isa trošku provinile.

„Nepracuj, skoncuj s tím!“ Žena Isu pohladila po tváři, přičemž na ni koukla vážným pohledem. „Kouření není nic víc než ohavný zlozvyk, v němž si ty a tvůj otec – Merlin ví proč – libujete. Kdybyste vy dva chtěli, dokázali byste se ho snadno zbavit. Jenže to byste nesměli mít dubové palice.“

„Já se snažím,“ zalhala Mrzimorka. „Jakou jsi měla cestu, Maime?“

„Ách, hroznou! Moje přemisťování už dávno není to, co bývalo,“ posteskla si. „Ty ale nemusíš poslouchat steny staré báby, miláčku. Od toho tu mám tvého otce. Kde vlastně je?“

„Ici,“ Iagův pobavený hlas se donesl odkudsi zpoza Issy, a ona se otočila. Spatřila otce v rámu dveří, culícího se, narovnaného a šarmantního, jako vždy. „Maman, vítej. Vypadáš skvěle, povedlo se ti připravit lektvar věčného mládí?“

Isa ty dva sjela zkoumavým pohledem. Byli si tak podobní, a to nejen po fyzické stránce. Iago po své matce zdědil humor, bystrost a důvtip. Maime MacDougalová, rozená Rosierová, vše brala s nadhledem, dokonce i svou roli babičky. Isa měla ve zvyku říkat jí jménem, neboť se žena cítila příliš mladá na typické „babi“. Její syn si ji za to sice často dobíral, jí to ovšem nevadilo. Právě naopak. Na Iaga a jeho úspěchy v profesním životě byla velmi pyšná. Isa si nejednou všimla, že kdykoli Maime Iagovo jméno objevila v novinách, v očích se jí zalesklo něco, co Isa odvodila být hrdostí.

Otec s babičkou měli skvělý vztah, třebaže se viděli sotva párkrát do roka. Maime, jako poslední žijící členka rodu Rosier, spravovala rodinné sídlo ve francouzské Bretagni, kam se – poté, co její mladší bratr Evan zemřel v první kouzelnické válce – byla nucena přestěhovat. Byla původem Francouzka, proto obě své děti od malička vedla k francouzskému jazyku. Jak Iago, tak Isina zesnulá teta Vergilia, byli bilingvní. Isa sama ovládala základy francouzštiny, rozhodně však nehovořila plynule. Když byla menší, a babička s otcem se potřebovali bavit o něčem, čemu neměla rozumět, vždy přešli do francouzštiny.

„Je souhaite!“ zasmála se Maime, přičemž syna obdařila dvěma decentními polibky na tváře. „Děkuji ti za přivítání, drahý. Zanedlouho by se měl objevit Vincent s mým kufrem. Letos ale nezůstane přes noc, musí dát najíst maguárům.“

„Dobrá, Lucky se o tvá zavazadla postará,“ odpověděl Iago s úsměvem. „Půjdeš se ubytovat, máti? Isa tě zavede do tvého pokoje.“

„Ne, ne, nejprve mě nech pokochat se pohledem na tvou spanilou dceru.“ Maime se otočila, načež zasněně vydechla: „Ma chérie, taková krása! Minerva se mi svěřila, že ve většině předmětů letos aspiruješ na výbornou. Krásná, chytrá a schopná… děvče, ty určitě lámeš nespočet srdcí,“ pravila se slzami v očích. „Vidíš, něco jsem ti přivezla! Takovou drobnost, za to, jak ti to ve škole jde.“

Žena se začala hrabat v kabelce a Isa zrudla rozpaky.

„Jéj, neměla sis dělat škodu,“ prohodila Mrzimorka, načež se k babičce přiblížila. Bylo jí do ruky vraženo jedno ucho Maimeiny tašky, a tak jej poslušně přidržela.

„Ale prosím tě, jaká škoda? Vzdělávání nové generace se musí podporovat. Á, tady to je!“

Zdálo se, že cosi nahmatala. Vytáhla zmenšenou krabičku velikosti krabičky sirek, kterou si položila na dlaň.

„Finite.“ Beze většího zájmu o inkantaci kouzelné formule zrušila účinky zmenšovacího kouzla a krabička tak narostla do původní velikosti.

„Děkuju, Maime,“ zamumlala Isa poté, co si ji od babičky převzala.

„Rádo se stalo, miláčku. No tak šup! Otevři to, jsem zvědavá, jestli se ti bude líbit.“

Issy udělala, jak jí bylo řečeno. Jak odklopila víko, naskytnul se jí pohled na úhledně složený šátek tmavě zelené barvy. Na podkladu byly jakési černé vzory, snad propletené stonky růží s trny, listy a okvětní lístky. Přejela po něm prsty a zjistila, že byl hedvábný.  

„Jé, to je moc hezké,“ vydechla, než se ho jala vyjmout. Jakmile ovšem látku uchopila do prstů, její barva se začala měnit.  „Uá!“ vyhrkla překvapeně, rozšířené zorničky upřené na Maime, respektive na otce. „Co se děje?“

Iago pokrčil rameny, zatímco Maime pozorovala proces obarvování a změny hlavního vzoru stejně zaujatě jako Isobel.

„Nejsem si jistá, ten šátek patřil mé sestře, tvé pratetě Vindě – budiž jí zem lehká,“ osvětlila, mhouříc oči. „Nevěděla jsem, že mění barvu.“

„Nejspíš je to Isou,“ nadhodil Iago. „ Změna majitele je, u magických předmětů všeho druhu, klíčová.“

Issy shlédla na šátek ve svých rukách. Barva pozadí se ustálila na krémové, vzory získaly barvu rudou, tmavě modrou a zlatou. Hlavním vzorem se, místo růží, stala ozubená kolečka, matky, kovové spoje, kovadliny a dokonce tu, v levém horním rohu, byla i část šroubováku. Laik by v té změti nejspíš nepoznal žádný systém; Isa jej ale našla. Nebylo pochyb, že se vzory na šátku přetvořily v hodinový strojek.

„Panejo! T-ten vzor je teď úplně jiný! Tohle je hodinový strojek z hodinek Cho Changové!“ dostala ze sebe nadšeně. Maime s Iagem si vyměnili výmluvné pohledy. „Počkat, ale… to znamená, že ten šátek ví, že jsem je opravovala?“

„Možná,“ pravil Iago blahosklonně, „Merlin ví jaké kouzlo za tím stojí.“

„To už dnes nezjistíme,“ vydechla Maime, načež Isu pohladila po ruce. „No, jsem ráda, že se ti líbí. Teď, když nás omluvíš, drahoušku, ráda bych si promluvila s tvým otcem.“

Isa si nemohla nevšimnout, jak se na otcově čele objevilo několik vrásek z ustaraného výrazu, kterým matku obdařil. Jakmile si to ale uvědomil, okamžitě se ovládnul.

„Iso, asi před čtvrt hodinou mi volal Julian, že Theo už je na cestě. Měl by tu být každou chvíli,“ oznámil jí otec. „Asi ho nechceš vítat v pyžamu.“

„Ne, ale-“ protestovala by proti tomu, jak hladce se jí zbavili, kdyby se přízemím v tu chvíli neroznesl zvuk zvonku. Isa ty dva sjela zamračeným pohledem. Zatracený, Theodore! Lepší čas už si vybrat nemohl. A tak se neochotně otočila na podpatku a oddupala ke dveřím, nechávajíc babičku s otcem za sebou.

„Čau, nesu-“ Víc jaksi Theodore říct nestihnul, neboť ho Isa poněkud násilně vytlačila zpět na verandu, tedy ven ze dveří. Než se stihnul vzpamatovat, zabouchla je za nimi.

„Nazdar. Musím ti něco říct. Je to tajný a megadůležitý,“ oznámila mu jasně a stručně. Theodore přimhouřil oči. Isa z kapsy vytáhla krabičku cigaret, jednu si vytáhla a přiložila k ústům. Nabídla mu prostým protřepáním krabičky. On odmítnul.

„Fakt? Je to důležitější než pošta, která ti chodí k nám?“ Rukou, v níž svíral hromadu dopisů, a kterou měl dosud za zády, jí tentokrát zamáchal před očima on. „Iso, už asi milionkrát jsem ti říkal, že si nemůžeš o Vánocích nechávat posílat dopisy ke mně! Ty máš klid a mě bombardujou sovy ve dne v noci! Jsme rodina, mám tě rád a klidně bych pro tebe skočil před nějakou hodně hnusnou kletbu. Tvoje korespondence mě ale fakt nezajímá!“

„No jo furt, aby ses nezbláznil.“ Protočila očima a přebrala si od něj hromádku dopisů. Od úst jim stoupaly obláčky teplého vzduchu. „Beztak jsou to jenom letáky a pé efka od lidí, který sotva znám.“

„Jo, ale jsou to tvoje létaky a tvoje pé efka, takže se podle toho zařiď,“ zamumlal Nott věcně, přešlápnul na místě. „Takže, co tajnýho a megadůležitýho jsi mi to chtěla říct?“

Isa se zašklebila, u čehož se konečně dostala k zapalování cigarety. „Má vůbec cenu zasvěcovat tě do mýho života, když jsem ti na obtíž?“

„Nech toho, seš jak malá.“ Tentokrát protočil očima Zmijozel. „A stejně mi to nakonec povíš.“

Mrzimorka zaskřípala zubama. Theodore se už už chystal ji obejít a vejít do domu, ona ho ale zastavila tím, že se před něj postavila. „Tu poštu ti, jednoho krásného dne, vrátím i s úroky, bratránku,“ informovala ho, vydechnouc mu oblak kouře přímo do obličeje. Zaškaredil se, protože mu cigaretový kouř vadil, a nadechnul se k protestu, ona mu však nedala příležitost. „Teď tě ale vezmu na milost. Včera jsem si dala pokec se svojí matkou.“

„Nekecej!“ nechal se slyšet, oči rozšířené překvapením. „A co?“

Isa pokrčila rameny. „Měla plný ústa keců o tom, jak mě nechce ztratit a jak nás chce s tátou ochránit. Každopádně, když jsem na ni zatlačila ohledně Morag, vypadla z ní novinka,“ dramaticky se odmlčela a oklepala cigaretu.  „Theodore, ten kdo moji sestru proklel, nebyl terorista. Totiž… vlastně to byl terorista, ale nebyl to ten Španěl Herrero!“

„C-cože? Jak jako nebyl?“ zalapal po dechu. „Vždyť bystrozoři-“

„Já vím, Martha jim lhala!“

„Ale…“

„Šílený, co?“ pokračovala Isa, již o něco tišeji. „A to ještě není celý. Zatlačila jsem na ni ještě víc a ona mi řekla jeho jméno.“ Theodore ani nedutal. Ona dramatické ticho podpořila dalším potáhnutím z cigarety. „Byl to Barty Skrk mladší… to on tehdy na Příčné zaklel moji sestru,“ dostala ze sebe polohlasem. „Udělal to, protože mu to přikázal Voldemort. Věděl jsi, že Skrk byl ten, kdo nás ve čtvrťáku učil v Obraně ty zakázané kletby? Tehdy jsem o tom četla ve Věštci. Vzal si Mnoholičňák, aby vypadal jak Moody a byl tak blíž k Potterovi.“

„No do prdele,“ zaklel mladík. Isa v jeho bledém obličeji sledovala změny, které zřejmě byly patrné i u ní samotné, když jí matka předchozího dne sdělila pravdu. Nejprve pootevřel ústa, rychle je ale zavřel, pak uhnul pohledem a bylo evidentní, že mu v hlavě probíhá jedna myšlenka za druhou.

„Škoda, že je ten bídák v Azkabanu. Kdyby nebyl, s radostí bych ho tam vlastnoručně poslala.“

Theodorův nepřítomný pohled se najednou přesunul k ní a on zblednul. Isa by se vsadila, že bude koktat. „Ehm, nó… k tomu možná budeš mít příležitost. Jeho totiž tak trochu pustili,“ řekl opatrně, leč plynule.

Tentokrát se nestačila divit mladá MacDougalová. „C-co prosím?“

„Barty je na svobodě, Iso! Na vlastní oči jsem ho viděl, včera byl u nás doma a s otcem po sobě hrozně řvali. Myslel jsem, že na sebe vytáhnou hůlky.“

Isa zbledla. Pocítila vlnu chladu, a to nejen toho, který způsobí, že vám po páteři přeběhne mráz, když se dozvíte nějakou jobovku. Začaly jí drkotat zuby, otřepala se a musela chmátnout do kapsy pro kapesník, jelikož ji přemohlo kýchnutí. S politováním si uvědomila, že měla na sobě jen pyžamo s krátkým rukávem a tříčtvrtečními kalhoty a na nohách růžové pantofle.

„Merline, máš úplně modrý rty,“ zhodnotil Theo, načež ji chytil za ramena. „Zahoď to cígo a pojď dovnitř, uděláme si kakao a probereme to v klidu, ve vytopeném baráku.“

„N-ne!“ vyjekla, u čehož třesoucí se rukou sevřela bratránkova předloktí. Nechápavě pozdvihnul obočí. „Je tam táta s babičkou. Oni to neví, máti jim určitě neřekla pravdu.“

„Tak půjdem do jiného pokoje. Bez diskusí, Iso,“ dodal ještě předtím, než jí dal ruku kolem ramen a začal ji vést směrem ke dveřím. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá čtvrtá: