OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Death potion 39. kapitola



Death potion 39. kapitolaJeden výplach mozku, jeden nachytaný student a jedno malé vítězství.

Kapitola 39

Bulvy zmijovce

 

 

Pryč.

To bylo slovo, které si Snape stále opakoval dokola.

Bylo to těžké se stáhnout, ale podařilo se mu to.

Kdo uteče, ten vyhraje.

Tohle nebyla strategie, kterou zastával, ale někdy prostě nebylo vyhnutí, tím spíše před tvrdohlavou ženskou.

Jen ať si nemyslí, že ho dostala tak snadno. Pokud by mu přál čas, který zrovna notně postrádal, jistě by se věnoval příjemnějším věcem mezi všemi těmi starými svazky, a čtení by to rozhodně nebylo.

Dokonce by ho snad pobavil i překvapený výraz na tváři bradavické knihařky, až by je objevila.

Nyní však musel vyřešit stávající problém.

Při cestě ke svému kabinetu hrůzy rychle prolistoval jednu ze dvou knih, které si s sebou nesl, hledal různá slova, vodítka, poučky, něco, co by mu pomohlo, ale evidentně si bude muset pomoci sám a zapojit k tomu svůj šestý smysl a selský rozum.

Vynalézavost, to bylo to správné slovo.

Nakonec otráveně knihu zase zaklapl a vrazil k sobě do pracovny, div nepopadaly prázdné baňky na poličkách.

Lupin i ten jeho prostoduchý génius společně nadskočili jako kukačky v hnízdě.

„Sakra, Snape, to všude, kam vlezeš, musíš bouchat dveřmi?“ obořil se na něho vlkodlak, ale zapomněl se zmínit, jak moc se lekl.

Profesor lektvarů sebevědomě prošel kolem nich a hlasitě přitiskl obě knihy k desce svého již přeplněného stolu. „Nemáte špatné svědomí, Lupine? Člověk by řekl, že jste na takové situace vyškolený, nyní o tom začínám pochybovat. Pokud se klepete jako pes z toho, když se bouchne dveřmi, co teprve, když někdo zaútočí hůlkou? Utečete?“ jednoznačně výsměšná slova neměla naštěstí na Remuse velké účinky, dokázal se dobře ovládat a vcelku se na vše snažil jít s klidem, ne jako Potter.

Ten byl nyní naštěstí mimo sebe v zoufalém stavu debility.

„K věci,“ pronesl a znovu se posadil do křesla, jež už nejméně půlhodinu dobrovolně okupoval.

Severus Lupina klidně nechal čekat dalších deset minut, zatímco znovu listoval v obou vypůjčených knihách, tím mu dal jasně najevo, že tu není vítán a že otravuje, ale ani pak to Remus nevzdal a na smrtijeda lehce došlápl.

Snape tedy beze slova vstal a důležitě si vyhrnul rukávy jeden po druhém, až mohli oba přítomní zahlédnout malou lebku, z jejíchž úst se vlnil had.

I to bylo lehce odstrašující.

Potter na to ukázal prstem jako malé pětileté děcko a ihned od Severuse schytal varovné plácnutí přes ruku.

„Nesahat,“ zasyčel lektvarista jedovatě.

Remus však měl špatné svědomí.

Svěřit se do rukou smrtijeda? Není to bláznovství?

„Tak začneme,“ protočil profesor lektvarů oči v sloup, když viděl Pottera, který zaujatě pozoroval neviditelnou létající mouchu.

Následky po přerušení kouzla viteálu byly opravdu odstrašující.

Severus pozbyl všechnu svou trpělivost a chytil Jamese pevně za ramena, aby ho přinutil se mu podívat zpříma do očí pro lepší kontakt.

Nitrozpytci stačila vteřina k tomu, aby začal hodovat na vašich vzpomínkách.

Za jiných okolností by se probíral bystrozorovým životem křížem krážem, když by bylo z ČEHO, ale on se ocitl ve tmě, jako když zapomenete rozsvítit žárovku.

I jindy si myslel, že má Potter v hlavě vystláno slámou, ale tohle bylo závažnější.

V nehybném prázdném prostoru jako by tam žádné myšlenky ani nebyly.

Mělo ho to zmást, věděl to, a na chvíli tomu i uvěřil, nebýt své pověstné intuice.

Byla to jen iluze pro každého, kdo by chtěl dotyčnému pomoci.

Chytré, ale ne dost na Severuse Snapea. On byl rozhodnutý šťourat se v jeho mozku tak dlouho, dokud nenajde, co hledá, v jiném případě, dokud z něho neudělá kaši.

Ponořil se proto ještě hlouběji a soustředil se, jak jen mohl, dokud nenarazil na neprostupnou zeď.

Tady bylo to, co hledal. No vida.

Smrtijed zkoušel různé triky, ale kupodivu nic nepomáhalo, pak mu přišla na mysl jediná věc. Pokud je Pottrova mysl uzamčena, musí na ni tlačit, stejně jako Pán zla tlačil na ty, kteří se mu nechtěli podvolit.

Začal tedy silou vnikat do oné tvrdé bariéry jako do skořápky vlašského ořechu kladivem či beran narážející rohy do ohrady.

O něco takového se nikdy nepokusil, nevyhledával bolest, ale nebylo jiné osvědčené metody. Musel se snížit na Voldemortovu krutou úroveň.

Odkudsi z dálky slyšel bolestný křik drásající uši, ale snažil se ho nevnímat.

Bylo to vskutku zákeřné kouzlo, jen co je pravda.

Severus vnímal, jak se mu jeho pacient pod rukama kroutí, proto ho na místě přidržel ještě pevněji.

Nitrozpyt byl záhadným oborem stojícím mimo bílou i černou magii a ne každý se ho uměl naučit stejně jako jasnovidectví, pochopit, a navíc nikdo nevěděl, jak přesně funguje. Byli zde však jedinci, jež dokázali nemožné, třeba jako on, kdežto například Petr Pettigrew by nedokázal odolávat ani za třípatrový dort se šlehačkou.

Poslední patolízal Potterovic party, jenž se za záhadných okolností přidal k temné straně a objevil v sobě skrytého Zmijozela, byl tak čitelný, jako malé dítě, a to zcela bez námahy. Proto byl pro Severuse cenným zdrojem informací, jelikož ani nepoznal, že se mu prochází v hlavě.

Nyní však Severus čelil jinému spletitému problémečku.

Měl nepříjemný pocit, že když bude na Pottera tlačit ještě víc, může mu natropit v mozku ještě větší guláš, než doteď, nehledě na stav jeho vzpomínek, ale tuto oběť hodlal podstoupit. Ušklíbl se v duchu.

Co bylo lepší, žít jako invalida, nebo jako někdo, kdo si nevzpomínal ani na to, kdy si naposledy došel na záchod?

Bylo rozhodnuto.

Snape se rozhodl přitvrdit, a tím také úspěšně prolomil pacientovy schované vzpomínky, jež okamžitě vyplnily to děsivé prázdno duté palice.

Tím to ale nekončilo, smrtijed sice napravil to, co slíbil, ale nehodlal se tak lehce vzdát.

Hloupý ten, kdo situace nevyužije, že?

Během několika málo chvil se Snape dozvěděl, co potřeboval, například, jak na něho pohlížejí na ministerstvu, dokonce na něho prý nasadili i hlídáček, věřili byste tomu? Hezké, ocenil tu snahu.

Stále ho tedy měli za nebezpečného vraha, špeha a zrádce.

Některým lidem se prostě nezavděčíte, ať děláte cokoliv, i kdybyste se třeba rozkrájeli na plátky jako Asfodel.

Kouzelnický úřad tedy věděl o každém jeho kroku, doslova, tedy kromě toho, kam se za Voldemortem přemisťuje, jelikož Raddlovo panství bylo obestřeno Fideliovým zaklínadlem.

Pokud ho někdo neznal, nedostal se dovnitř a vůbec nenašel ono schované místo.

Účinné opatření proti ministerstvu i mudlům, a to nemluvil o dalších matoucích kouzlech a opatřeních, dbajících na zvýšenou bezpečnost.

Potter sebou náhle škubl jako při posledním tažení. Jako by vámi někdo nechal projet elektrický proud, nic příjemného.

Snape na něho měl chuť zakřičet, ale místo toho, pokud tu ta možnost byla, se podíval do jeho minulosti, pocity ani vzpomínky před ním nyní nemohl nijak utajit, a tak se dozvídal vše, co chtěl, co se týkalo Lily, jeho zášti k němu, jeho práce ve Fénixově řádu, hledal něco, co nevěděl, co před ním tajili a co by se mu mohlo hodit.

Zjistil však, že k němu byl Brumbál více než upřímný, vše, co on sám věděl, se shodovalo s Potterovými útržky vzpomínek. Těžko tomu uvěřit.

Až na ten hlídáček, samozřejmě, ale i ten se dal šikovně sejmout, pokud by se hodně snažil. Odtušil však, že to byla jedna z podmínek ministerstva k řediteli Bradavic, aby tu mohl pracovat. Museli mít nějakou jistotu.

Co ho však zaujalo, byl Jamesův vztah k Lily.

V rychlém sletu viděl jejich přátelství i přerůstající lásku, a to ho znechutilo i otrávilo zároveň.

Žárlil, možná neměl být tak všetečný, ale nemohl si pomoci, možná…

Možná…

Ten nápad měl zapudit ihned při svém vzniku, ale neudělal to.

Dostal ďábelský nápad hodný samotného Pána zla a všech smrtijedů dohromady.

Mohl by svému nepříteli pozměnit paměť, zmást jej, ošálit toho zamilovaného hlupáčka, že jeho city jsou jen klam, vymazat některé vzpomínky, vytvořit nové, pohrát si s jeho city.

Nikdo by nic nepoznal, všichni by to dávali za vinu následkům po účincích oné kletby, a ještě by mu děkoval, že ho přivedl zpátky mezi vnímající.

Nitrozpytci by to nedělalo sebemenší problém, pokud jste měli trochu představivosti a vlastní pohnutky, jež vás ženou vpřed.

Pokud milujete, jste ochotni jakéhokoliv špatného činu za dobrou věc.

Lily přeci dala přednost jemu a Pottera vnímala spíše jako kamaráda, bylo by pro něho snazší, když nebude mít žádnou naději, a on by mu k tomu mohl dopomoci. Dobrodinec Snape.

Geniální.

Nebyl by to dokonce dobrý skutek? Překroutil si vlastní pohnutky.

Když už se pro to rozhodl, byl již lehce vyčerpán, toto záhadné umění si bralo hodně jeho magické síly, a ani Severus nebyl všemocný, musel si odpočinout.

Pokusil se stáhnout z jeho mysli, ale NEŠLO TO.

Zpropadeně. Jak bylo tohle možné?

Čím více se snažil, tím více ho to drželo uvnitř Jamesovy mysli. Další past.

Tohle nemohl předvídat, vlastně o ničem takovém nikdy neslyšel.

Přetrvávající účinky té zatracené kletby ho nutily zůstat, což ho vyčerpávalo, a až ho vyčerpá na maximum, bude v bezvědomí a zcela lehce se mohl ocitnout v tom samém zbědovaném stavu, jako ufňukánek Potter.

Málem se nad svou chybou upřímně zasmál. Nechal se nachytat. Znovu nad ním Voldemort vyhrál.

Jaké hořké zklamání. Teď už viděl všechno černě a čas mu protékal mezi prsty.

Ani po dlouhých, těžkých minutách napětí nedokázal přijít na nic, co by mu pomohlo, už vyzkoušel vše, když mu na rameno dopadla cizí ruka, a hle, najednou byly v bystrozorově hlavě tři rozdílné osoby.

Poněkud přecpáno, vskutku, a smrtijed by se tomu chudákovi rád vysmál do tváře, jelikož ho čeká stejný osud jako jeho, když tu…

Než se nadál, byl venku zpátky ve svém temném kabinetu.

Jak tohle někdo dokázal?

Severus rychle dýchal, popelavý ve tváři, víc než co jiného byl zvědavý, komu vděčí za svou záchranu v poslední chvíli.

O Remusovi pochyboval, byl přesvědčen, že vlkodlak nitrozpyt neovládá, kdo tedy… Odvážil se ohlédnout přes rameno.

„Brumbále?“ vydechl těžce a pomalu došel až k druhému, nyní volnému křeslu po Lupinovi, do kterého se těžce posadil, div se mu nepodlomily nohy.

Severus neskrýval ani údiv.

„Vás bych tu rozhodně nečekal, ťukal jste vůbec?“ broukl jeho směrem sarkasticky lektvarista.

Ředitel se na svého zaměstnance podíval téměř otcovsky skrze své půlměsícové brýle. „Záchrana mnohdy přichází ve chvílích, když ji nejméně čekáme,“ promluvil Albus moudře a jen se pousmál, bohužel, jaké tajemné kouzlo použil, se už nezmínil, a to by se Snape velice rád dozvěděl.

Zatímco se náš unavený učitel lektvarů vzpamatovával, vzal ředitel Bradavic vše do svých rukou.

„Lupine, vezměte našeho přítele do jednoho z horních pokojů, ať si odpočine, a raději tam s ním zůstaňte pro případ, kdyby se jeho stav nějak změnil, místa je ve škole více než dost a vy jste tu vždy vítáni.“

Ryšavému vlkodlakovi se vskutku moc nechtělo, vrhal nepříjemné pohledy po pavoukovi sklepení, jelikož si dobře pamatoval nelidské řvaní svého kolegy, což ostatně vypadalo, jako by mu ubližoval.

Nakonec se přeci jen nechal přemluvit a s Albusovou rukou na svých zádech se nechal vyprovodit až ke dveřím, podpíraje při tom Pottera, o kterém pochyboval, že by mohl jít vzpřímeně a sám.

Odbelhali se společně do chodby jako dva zpráskaní psi a Snape, kterému ta chvíle odpočinku umožnila znovu nabýt svou sebejistotu, si prohrábl mastné vlasy a vstal, přidržujíc se opěradla svého koženého křesla coby opory.

Neměl zájem, aby ho zejména ředitel viděl slabého, natož vlastní ego.

Najednou byste na něm nic nepoznali, znovu před vámi stál ten podmračený, špatně naladěný mrzout se sklony k pedantství a perfekcionismu.

Jak tak Severus pozoroval svého zachránce, kterému ani nepoděkoval, sledoval, jak zavíral dveře jeho kabinetu, položil si přitom zásadní otázku: proč, sakra neodešel s nimi?

I když se Severus tvářil, jak se tvářil, neměl náladu nic vysvětlovat, a že by to bylo na dlouhé povídání.

Jakmile se k němu však ten dobromyslný stařík otočil, téměř se zarazil.

„Severusi…“ začal pomalu a pohled to byl vskutku ocelový jako kleště. „To, co jsem měl čistou náhodou možnost vidět, způsobilo, že jste mě zklamal, chci, abyste věděl, že si vážím vaší pomoci v této nekonečné válce, ale jsou tu jisté meze, za které byste chodit neměl, tím zvláště, pokud jde o své spojence,“ byla v tom cítit zřetelná výtka, ale to by nebyl Brumbál, aby nechodil kolem horké kaše, a vy jste si museli domyslet zbytek.

„O čem to mluvíte, Brumbále?“ přivřel podezíravě oči Severus a jal se popohnat své myšlenky k rychlejšímu výkonu.

Na nějaké záhadné rozhovory a rébusy vážně náladu neměl, a když si vzpomněl, že v tomhle stavu má odučit ještě tři hodiny, přemýšlel, zda nemá raději hrát mrtvého.

Možná by se to i vyplatilo.

„Dělal jsem jen to, co se ode mne očekává, navíc toto bylo nad rámec mých běžných povinností,“ hájil se a vyčkával.

„Jistě přijdete na to, co tím myslím. Vzpomínky jsou mnohdy záhadná pokroucená věc a stačí málo, abyste je zapomněl, že?“ Albus udělal malou významnou narážku a věnoval svému příteli výmluvný pohled svých dešťových očí, poté skroutil prsty kolem kliky a stiskl, otevřel opětovně dveře a pomalu z nich vyšel, pobrukujíc si známou říkanku s kosy.

Snapea nikdy nepřestalo udivovat, jak dokáže své nálady tak rychle střídat a navíc ve vteřině člověka tak zmást.

Znamenalo to však jedno, pokud se i on dostal do Potterovy hlavy a on vyčerpáním ztratil na ostražitosti, Brumbál toho využil a zcela nepokrytě si prolistoval jeho striktně chráněnou hlavou jako nějakou zatracenou knihou.

Z toho pomyšlení se mu zhoupl žaludek a málem pěstí udeřil do kamenné stěny vedle sebe.

Nejenže ředitel využil takové lákavé vyhlídky jako největší darebák, ale nyní o něm věděl všechno.

Do reality profesora vrátil až nelidský řev ozývající se z jeho sklepní učebny.

Bezmyšlenkovitě do ní vrazil jako tajfun a zpražil třídu smrtícím pohledem a zařval: „Pokud se chcete chovat jako orangutani, račte se přesunout do džungle!“

Tak zahájil svou odpolední hodinu, a aby to nestačilo, zcela ignoroval školní řád a po varování pár jedinců z Mrzimoru skutečně na opice přeměnil.

Alespoň si schladil žáhu a těch několik překvapeně protáhlých obličejů s očima jako talíře a chlupatými těly mu byly dostatečnou satisfakcí.  

 

Jen co měl Severus konečně večer trochu klidu a chtěl se věnovat něčemu užitečnému, třeba odpočinku, jenž se na něm začal už povážlivě podepisovat, uslyšel z chodby zvuk tříštícího se skla.

Na tom by nebylo nic zvláštního, nešikovných studentů je tu jako hrachu, až na to, že bylo dávno po večerce, a ke všemu se to ozývalo z vedlejší komůrky, kde uchovával své zásoby.

Mrzutě vstal od stolu, odložil namočené orlí pero zpátky do kalamáře a jako přízrak pomsty byl v momentě u svých okovaných dveří.

Jedním pohybem je otevřel a vstoupil do chodby ozařované jen několika pochodněmi připevněnými na zdech.

V ruce svíral hůlku, připravenou kdykoliv ji na vetřelce použít, ať už to byla krysa, trol nebo člověk.

Snapeovi po pár krocích k cíli stačil jedený pohled, aby zjistil, co se stalo.

Původně zamčená dvířka jeho spíže byla pootevřená, škvírou pronikalo mdlé, skomírající světlo svíčky a ke všemu bylo na zemi cosi rozlitého. Nevypadalo to nijak vábně, tu nažloutlou hmotu, vyhlížející jako žluč, přiřadil okem mistra na výluh k vyprázdnění střev, který by milerád na onoho zloděje použil.

Teď toho měl právě dost.

Celý den byl zkoušen těmi nemožnými ignoranty a teď se ho ještě snaží okrást, tak to tedy NE.

Nyní byla trpělivost profesora lektvarů vážně u konce.

Snape neslyšně otevřel dvířka a stanul těsně za zády malého zlodějíčka ve svetru, šmátrajícího svýma nešikovnýma rukama v přeplněných policích.

Jakmile si uvědomil, že na něho dopadá cizí stín, cukl rukou a na zem přistála další láhev.

Hups. Hapalo.

Sklo s roztokem se rozprsklo o kamennou zem a oči zmijovce začaly jako hopíky skákat komicky nahoru a dolů, valíc na oba přítomné své překvapené bulvy.

Přistižený student se pomalu, nejistě otočil, jako by čekal pohlavek.

Severus na nic nečekal. Popadl chlapce za límec a téměř bolestivě ho trhnutím donutil vstát.

„Pane Brooksi,“ procedil skrze zaťaté zuby tím odstrašujícím hlubokým hlasem, nenechávajíc na pochybách nikoho, kdo by z toho chtěl lehce vyklouznout, až měl kluk tendenci se znovu přikrčit, „pokoušíte mou trpělivost, dnes už podruhé, přišel jste si sem pro ingredience na uvaření Bezesného spánku, nebo na vás mám použít Veritasérum, abych zjistil, co vám vnuklo tak idiotský nápad se mi vkrádat do skladu, kde evidentně nemáte co dělat?“

Na vykuleném chlapci byla znát patrná nervozita a napětí, přesto zareagoval odvážně, „V… Veritarésum je zakázané, profesore,“ hájil se mladík se zdviženým prstem a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Když se k němu však Snape výhrůžně sklonil, rozmáčkl jednu hopkající bulvu svou podrážkou, nepříjemně to mlasklo.

Severus se prudce nadechl nosem, až se mu rozšířilo chřípí, stál vetřelci výhrůžně tváří tvář, div se nedotýkali svými nosy. „Pravidla školy znáte podivuhodně dobře, kde se tedy ve vás bere ta drzost je neustále dokola porušovat? Pokud to tedy nechcete říci mně, jistě budete sdílnější k ředitelce vaší koleje, že?“ tón jeho hlasu nemohl být zlověstnější s příslibem pěkně tvrdého trestu s jedním či více pohlavky navíc.

Už ráno ho tenhle budižkničemu více než rozčílil, a teď měl jedinečnou příležitost si ho vychutnat.

Tohle bude ještě sladké vítězství, ušklíbl se v duchu.

Než stačil Brooks nějak zareagovat, Snape ho vyvlekl na chodbu, při tom za sebou dvakrát energicky švihl hůlkou, jednat proto, aby uklidil tu spoušť, a za druhé, aby se dveře opět zamkly, poté už mílovými kroky táhl toho nebožáka směrem nahoru.

Oba prosvištěli prvním podlažím, pak po pohyblivých schodech do druhého k Nebelvírské věži, hned vedle totiž měla kabinet slečna Evansová.

Mistr se žádným jemným poklepáním prstů o dřevo nezdržoval, klidně na něj zabušil celou pěstí jako neurvalec, až se dveře rozechvěly námahou a zaprotestovaly vrzáním.

Když k jeho nelibosti nikdo neotevíral, zabušil ještě hlučněji, div nevzbudil celý hrad. „Slečno Evansová!“

Konečně se za dveřmi něco pohnulo a Severus napočítal do pěti, pokud by neotevřela, dozajisté by tam vrazil jako americká kavalerie.

Najednou se objevila škvírka ve dveřích, kterou procházelo světlo, prohlubeň se zvětšila, aby ukázala rozespalou ženu v rudém županu se lvím znakem své koleje.

Lily smrtijedovi věnovala pohled, který říkal: Ty nejsi normální, pokud nejde o život, tak vypadni.

„U všech čarodějů, Severusi, to tě Brumbál platí tak dobře, že nepotřebuješ ani spát? Tady jsou i normální lidi, co si odpočinout potřebují. Co tu chceš, že tu jako Cháron doprovázíš studenty ke kolejím? Pokud vím, dnes má dozor Quirrell,“ zívla.

Snape přivřel nasupeně oči. „To řekněte vy mně, slečno Evansová, proč se vaši studenti potulují nocí, když je už dávno večerka, a navíc,“ zvýšil důrazně hlas na posledním slově, „když mi demolují a vkrádají do skladu zásob, není to tak, pane Brooksi?“

Pohled, jenž mohl zabíjet, doputoval na chlapce, jenž cosi tvrdého svíral v náručí a na svou ředitelku vykouzlil zářivý úsměv hodný nevinného andílka.

„Pojďte dovnitř, nebo vzbudíte celý hrad, vyřešíme to uvnitř,“ Lily mateřsky objala provinilce kolem ramen a doprovodila jej k sobě, už chtěla hned za sebou zavřít, ale popuzený lektvarista se nenechal tak lehce odbýt a pozval se také.

Vážně měla chuť na mužovu špičku nohy, jež se bryskně protlačila do škvíry ve dveřích, šlápnout.

Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Také mám na celé věci co říci, tak přede mnou nezavírejte dveře,“ utrhl se nepřátelsky, a jak kolem nich procházel, oběma připomínal nabitou brokovnici.

Ty abys tu nechyběl, zamumlala si pro sebe.

Adrica najednou ten optimismus přešel, pokud si myslel, že vše v klidu vyřeší mezi čtyřma očima, tak se sakra mýlil, možná by z toho vyšel jen s pokáráním a pár body dolů, ale ne, pokud se do toho vložil i Severus Snape, více než rozhodnutý mu udělat ze života peklo.

Když se dál nic nedělo, pokynul fantom v černém směrem ke zlodějíčkovi, protestně si při tom založil ruce na hrudi. „Do toho, trestejte, jsem vážně zvědav,“ pronesl pohrdavě k ženě s úmyslem se na tu celou záležitost dívat jako na popravu.

Lily to moc po chuti nebylo, jednak by si nejraději šla lehnout a poslala ho tam, kam musí i královna chodit pěšky, ale dobře si spočítala, že pokud to jako ředitelka koleje neprošetří, nedá jí pokoj.

S povzdechnutím se tedy otočila na Adrica, vypadajícího nyní zkroušeně jako hromádka neštěstí, a vlídně na něho promluvila. „Co tě to napadlo, Adricu, víš, že vloupání je trestné? Co jsi tam pohledával?“

Chlapec se vyhýbal Severusovu očnímu kontaktu, jako by se bál, že ho uštkne na dálku, a zablekotal s pohledem upřeným do země: „Chtěl jsem se před kluky vytáhnout,“ vykrucoval se, „chtěl jsem tam vzít šupinu z hlavounka, abych připravil…“

Ani to nedořekl, když si místností ozvalo chlapské pohrdavé odfrknutí. „Žádná taková surovina neexistuje, tak tu, prosím, nelžete, nejsem takový hlupák jako vy, abych se nechal nachytat takovou nanicovatou povídačkou, pro příště si raději vymyslete jinou ingredienci, která alespoň existuje,“ udeřil hřebík na hlavičku a nyní se v chlapcových lesklých očích zračila panika.

Pomalu se propadal hlouběji do bahna a nemohl se ničeho zachytit.

„Profesore Snape, kdo tu vede vyšetřování, vy nebo já? Laskavě se zdržte svých poznámek, děkuji,“ Lily po něm hodila kyselý obličej a on jí tím samým oplatil.

„Já…“ zadrhával se Adric a snažil se něco kloudného vymyslet.

„ANO?“ odpověděli oba učitelé naráz, čekajíc, co z něho nakonec vyleze.

Znovu nastalo trapné ticho.

„Proboha, s vámi je to horší než u výslechu přes Starostolcem, dovolíte?“ natáhl Severus ruku vpřed, aby chlapce snad i chytil pod krkem, ale slečna Evansová mu rychle zastoupila cestu a ukázala záda.

„Uklidni se, Severusi, nebo tě vykážu za dveře,“ pronesla se vší vážností, a to byla také jediná možnost, jež ho zadržela, stáhl se tedy o krok zpátky vedle jejího pracovního stolu a nevrle zamumlal:

„Takhle si respekt nezískáte.“

To byla poslední kapka do Lilyina guláše trpělivosti, nejenže ji vzbudil uprostřed noci, ale ještě ji tu komanduje, jak má řešit své problémy?

Prudce se otočila, ruce zaťaté v pěsti podél těla. „Mám ti snad já připomenout tvoje provinění? Dobře si pamatuji, jak ses vloupal do skleníku a odnesl pytlík mandragory, nebo při famfrpálu, kdy jsi ve čtvrtém ročníku při zápase zapálil Jamesovi koště? A co ta oliheň v jezeře? Na tu už si nevzpomínáš? Pak bych ti také ráda připomněla ten hloupý nápad s Vrbou mlátičkou a tvými zmijozelskými kamarády, ještě teď mám na zádech jizvy, a to nemluvím o tvém sběhnutí k Vol…“ vyčetla mu horlivě, a jak se k němu obrátila, uzel pracně sešněrovaný na županu se jí rozvázal a smrtijed mohl na chvíli spatřit svou kolegyni jen v dlouhé bílé košilce.

Těžko říci, zda oněměl z toho výčtu svých lumpáren, nebo toho, jak jí látka obkreslovala ňadra a boky.

Tak jako tak by nebyl chlap, aby po ní nesklouzl pohledem.

Lily se v půli slova zarazila, protože tak důvěrné věci by se před studenty vyjevovat neměly, i když to už dávno věděli, Bradavické zdi mají uši, za každým rohem se skrývá užvaněný obraz.

Navíc se jala s největším soustředěním zavazovat tkanici, jež ji tak hanebně zradila.

Rozčileně za ni cukala a nemohla pořádně ani udělat kličku.

Adric, sledující celou situaci, jež se pro něho nevyvíjela právě dobře, spíše opačně, se rozhodl mluvit, protože tohle spělo k pořádné hádce.

„Chtěl jsem připravit nápoj lásky,“ špitl do ticha, což se ozvěnou rozptýlilo po kabinetu obrany proti černé magii jako výbuch. „Zkoušel jsem ho udělat několikrát, ale nepovedlo se mi to, a tak jsem se chtěl řídit poznámkou, která byla napsaná v téhle učebnici.“

Podle toho lítostivého tónu to musela být pravda, takže tenhle student Nebelvíru chtěl riskovat vyhození ze školy, nepříjemné tresty, stažení z kůže a strhnutí bodů pro nějakou dívku?

Lily to přišlo dojemné, ale Severus pevně stiskl rty do tenké čáry, a než se profesorka nadála, udělal dva dlouhé kroky a vytrhl chlapci učebnici ze ztuhlých prstů.

Tentokrát se s ním nepřetahoval.

„Na takové fantazírování máte ještě času dost, mladý muži,“ zavrčel, až mu prameny černých vlasů spadly do tváře, a pro Adrika to byl vskutku hororový zážitek, jako by se díval do tváře démona v oblaku síry. „Ubohé, pane Brooksi. Pokud si něčí náklonnost nedokážete získat sám, nezasloužíte si ji,“ sdělil mu ne moc dobrosrdečnou radu a pak se na něho podíval z výšky. „Navrhuji strhnout vašemu studentovi sto bodů a jako trest celý měsíc drhnout pánské i dívčí toalety, to ho odnaučí myslet na takové… zbytečnosti,“ vyplivl ta slova jako odpad.

Adric mohl mluvit o štěstí, že se lektvarista nezmínil o vyhazovu, a tak jen poraženecky přikývl a svěsil ramena.  

Už toho na něho bylo asi hodně, možná že kdyby mu dal Snape pěstí do obličeje, byl by na tom lépe.

Naopak Lily neměla jinou možnost, než souhlasit. Tady šlo o závažnou věc a byla ráda, že z toho Severus nic víc těžit nechce.

„Souhlasím, a teď se odeberte na svou kolej a buďte rád, že to takhle dopadlo,“ chtěla ho ušetřit dalších kousavých proslovů a propustila Brookse za dveře.

Dozajisté o svém činu bude přemýšlet, o tom nepochybovala.

„Dobrou noc, pane Brooksi.“

„Dobrou noc, paní profesorko.“

Popřáli si dobrou noc, a jakmile se žena otočila, zcela zapomněla na poslední osobu, jež stále čekala v jejím kabinetu. Měla chuť zasténat, ale ovládla se.

Co ještě chtěl?

„Máš ještě něco na srdci?“ změnila tόn hlasu z přívětivého na netrpělivý.

Proč jí ale začalo tlouci srdce, když s ním zůstala o samotě?

Severus se na ni podmračeně díval jako přízrak z jiného světa, ale nakonec se k ní přeci jen vydal, či spíše ke dveřím, které držela pootevřené za kliku.

Oddechla si, dokud nepronesl: „Ano, jistá záležitost by se tu naskytla.“

Lily znejistěla a ztuhla jako solný sloup. Jakmile se Snape postavil opravdu těsně před ni, že se téměř dotýkali, on jednu svou ruku přitiskl ke starému dřevu vedle ženiny tváře a dveře tak zabouchl, tím postoupil o krok dopředu a ona zpětně zacouvala, dostala se tak do jasné pasti.

Za sebou jediná odříznutá úniková cesta a přede mnou on. Skvělé, příště budu raději držet hubu a hned ho vykopnu, než aby si ze mě dělal legraci, promlouvala v duchu sama k sobě.

„Dnes večer nemám náladu na nějaké hraní,“ zavrčela nevraživě a zvedla k muži pohled, ale on na ni jen tak shlížel, jako by odhadoval, co všechno ještě snese, nakonec některá z jeho spletitých emocí zvítězila a on Lily věnoval jeden ze svých sarkastických pokřivených úsměvů, za který ho měla chuť skopat do kuličky a zahodit do koše.

Dobře věděla, kam to spěje, ale jaký vztah spolu vlastně měli? Byli milenci? Ano, Pár rozhodně ne, občas se nenáviděli a občas po sobě toužili. Omyl, ona po něm toužila, on toho jen využíval. No jistě, každý chlap má své potřeby, že?

To pomyšlení čarodějku vnitřně napružilo, proč neustále očekávala mnohem víc, než jí byl ochoten nabídnout?

Dnes to však nebude podle něho, nebude skákat, jak píská.

„Odpoledne jste měla, slečno Evansová, zcela jiný názor, a já jsem více než připraven vyplnit vaše zvrhlé tužby a očekávání,“ udělal jí na rovinu svůj oplzlý návrh.

Nejdřív mi bušíš na dveře, házíš po mně naštvané ksichty a teď mě chceš dostat do postele? Jsem u vytržení. Vážně.

„Co ty víš, na co já myslím,“ sváděla s ním boj skrze oční kontakt, a i když se jí ty obsidiánové tůně zdály hodně hluboké, zapřísahala se, že se v nich neutopí. „Pokud si myslíš, že ti tu teď padnu k nohám, tak máš o sobě dost vysoké mínění.“

„To jsem měl vždycky, jinak bych nebyl Zmijozel,“ natáhl k ní druhou ruku a obě pak položil na její ramena.

Vážně nechápala, co tím sleduje, ale jakmile s nimi pohnul, přejel po pažích dolů k jejímu pasu, rozvázal uzel, aby se pokochal tím, co měla pod ním, nemohla se chvíli ani nadechnout.

Ty drzej parchante.

Tohle byla jasná výzva na společnou noc, pokud ji jen s oblibou netahal za nos.

Konečky prstů vklouzl pod lem župánku a putoval po jejím pase nahoru až ke krku, dokud ho čarodějce neshodil z ramen.

Netřeba říkat, že toto jednání bylo nejen neslušné, ale hlavně nefér.

Dnes si ale vybral špatný večer.

„Laskavě ze mě dejte své ruce pryč, profesore Snape, nejsem žádné ukazovátko, kterého si všimnete, jen když ho potřebujete,“ zaujala jeho slovní neosobní obrat a strčila svou ruku do rukávu košilky pro…

Úplně zapomněla, že hůlka odpočívá na nočním stolku!

Zatraceně, jak to, že ji vždy nachytá nepřipravenou a zranitelnou.

Byla to náhoda?

„Hledáte snad něco, čím byste mě vyprovodila?“ nadzvedl pobaveně obočí a ona měla chuť mu ho vydepilovat izolepou.

„Nemám sice hůlku, ale nohy postačí, kolena mi slouží dobře, a když si nedáte pozor, mohl byste dojít k nepříjemné úhoně,“ ženin rychlý pohled směřoval k Severusově rozkroku, naznačujíc, co má v úmyslu, pokud bude dál pokračovat.

Smrtijed se stáhl o krok dozadu, rozhodně nestál o to mít z vajec omeletu, což by ona asi ocenila.

„Chtěl jsem vám poskytnout onu hodinku mého drahocenného času na konzultaci, o kterou jste tak věrně žádala, ale vidím, že nemáte to správné rozpoložení k probírání složitých věcí. Uvidíme se tedy u snídaně, profesorko,“ pokynul úsečně hlavou, jak to uměl jen on, a natáhl se po klice. Tvářil se však tak neutrálně, že nemohla odhadnout, v jaké se nachází náladě.

Lily zamračeně ustoupila, aby mohl otevřít.

Snape o ni jen zavadil nic neříkajícím pohledem a vstoupil na chodbu. Vlastně ani nečekala, že její odmítnutí ponese tak dobře. I když už v tom měl praxi, připomněla si jeho předešlé žádosti.

Severus pustil mosaznou kliku, a než se stačil tryskem vydat zpátky do svého doupěte, ozvalo se za ním rázné: „Stůj!“

Mírně překvapen se na patě otočil. „Ano? Rozmyslela jste si snad svou odpověď?“

Slečna Evansová k němu však jen přistoupila, sehnula se k jeho plášti, něco z něho odlepila a znovu se narovnala.

„Tady,“ natáhla k němu ruku, cosi schovaného v pěstičce.

Ostražitě natáhl tu svou, dvakrát tak velkou než její.

„Byla bych ráda, kdybyste tu netrousil své přísady, mám ráda pořádek, a pochybuji, že by vám za to pan Filch poděkoval, dobrou noc,“ odpálkovala jej s úsměvem a vítězoslavně zabouchla své dveře, jak to dělával on.

Hlasitě a se vší grácií.

Jakmile se chodba ponořila zpátky do zatuchlého ticha, podíval se, co to vlastně drží v dlani.

To malé kulaté cosi na něho valilo oko, byla to bulva zmijovce, jež se mu nejspíše přilepila k hábitu, když se v jeho skladu rozbila ona sklenice a neposedné ingredience se rozutekly po zemi.

Snape si odfrknul. „Uvidíme, co zítra řekneš na svůj dýňový džus,“ zamumlal si pod vousy a nasupeně zamířil do svého temného království.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Death potion 39. kapitola:

7. Inugirl přispěvatel
16.02.2017 [11:36]

InugirlZatím jsem ji trochu pozastavila ale doufám, že se k ní vrátím, nemám ráda nedodělané věci ale zatím mám ještě rozdělané dvě náhodné povídky, tak chvíli strpení :-)

6. Pioggia
16.02.2017 [9:55]

Ahoj chcela som sa spýtať ďalšia kapitola nie je/ nebude? Emoticon milujem túto poviedku čítala som ju celú noc Emoticon Emoticon prosím však bude nejaké pokračovanie umriem ak nezistim ako to bude ďalej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Inugirl přispěvatel
27.03.2016 [8:47]

InugirlMilá Lůco, nad osudem McGonagallové jsem zas až tak nepřemýšlela i když chápu, že v originále v tomto čase zřejmě byla ředitelkou nebelvírské koleje, zde se jí stala mladší Lily Evansová. Možná důvod uvedu v další kapitole, ještě si to rozmyslím ale povídka není dokonalá a občas se najdou různé postřehy, jež je třeba doplnit :-) Děkuji za tento postřeh.

4. Lůca
20.03.2016 [10:44]

Ahoj Inugirl, chtěla bych se zeptat. Co se stalo s McGonagallovou, že není už ředitelkou nebelvírské koleje?
Tvoji povídku Death potion jsem si zamilovala...je úžasná! Těším se na další kapitolu :-)

3. Vendy
18.01.2016 [22:58]

Prosííím o další kapitolu Emoticon

2. Inugirl přispěvatel
07.01.2016 [18:05]

InugirlMockrát děkuji :-) Teď byla v kapitolách zdánlivý klid ale příště už přijde akce:-)

1. petra
07.01.2016 [11:37]

Skvelé každá časť je lepšia, než tá predchádzajúca! Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!