Death potion 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zajímavé setkání při noční obhlídce a ukázka omračující Snapovy moci:-) aneb dokáže být i krutý, a proto ho máme rádi:-)

16.01.2015 (13:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1161×

Kapitola 3

Půlnoční překvapení

Je to tady.

Další nudný večer při dozoru na chodbách.

Lily byla zima, jak by ne, končil listopad a venku už se schylovalo to pravé zimní počasí, hradem to neskutečně profukovalo, ještě že si přes sebe přehodila teplý vlněný pléd, jinak by jistě nastydla.

Učitelé se každý den střídali v této kratochvíli, aby tak zabránili nehodám, které se občas žákům přihodí, pokud se po chodbách toulají.

Většinou se někdo našel, alespoň jednou týdně, naštěstí slečně Evansové odpadla ta starost zastupovat ředitele nějaké z kolejí.

Tichou chodbou se ozývali jen její pomalé kroky po liduprázdném hradě, míjela kruhovité podloubí s výhledem na malé nádvoří pokryté zelenou trávou.

Padal sníh.

Dívka se bezděčně zachvěla, snažíc se ukrýt za vlněnou látkou.

Vysnila si teplou postel, měkké podušky, vyhřátý krb.

Po těchto skromných věcech toužila nejvíc.

„Vy tam!“

Dva rychlé stíny se pokusily utéct.

Profesorka vytáhla svou hůlku a rázně zasáhla, dva kluci z pátého ročníku narazili do průhledného skla.

„Co vy dva tu děláte?“ prohlédla si žáky, jež ji o půl hlavy převyšovali.

„Jdeme z hodiny astronomie, slečno Evansová,“ podstrčili jí své učebnice.

„No dobře, tak utíkejte do ložnice,“ nařídila a přitom ustoupila dvojici.

Zhluboka si povzdechla, dívku tížila nelehká situace, se kterou se James a Remus musely potýkat.

Se svolením Brumbála byli oba dva vysláni na tajnou akci, o které ani ona neměla tušení, jenže navíc hrozilo nebezpečí i z vlastních řad

Remus Lupin, usměvavý zrzoun s uličnickým úsměvem, byl vlkodlak.

Mohl tedy kohokoliv pokousat a tím přenést svou kletbu dál. Za pár dní je úplněk, jistě je neklidný.

Těch pár skromných informací řečených v rychlosti prostřednictvím krbu jí toho moc neprozradilo a ani neulehčilo neustálým obavám.

Mladá profesorka pomalu obešla poslední pilíř a zamířila chodbou k astronomické věži, pak se vrátí a půjde spát.

Najednou se zarazila.

Kdosi šel proti ní, ze tmy se vyloupla vysoká štíhlá postava budící respekt, žádný student ani přízrak, ale zcela hmatatelná bytost.

Černý plášť téměř pohlcoval světlo pochodní zavěšených na zdech a krátký kabátec zdobila výšivka protkaná stříbrnou nití.

Cizinec měl kápi staženou do čela.

Pevné rozhodné kroky mířily nezadržitelně přímo k ní!

Je ještě čas volat o pomoc?

U Merlina, jsou napadeni! Škola je v nebezpečí. Ona je v nebezpečí!

Zkoprnělá Lily se v mžiku probrala z mrtvolné strnulosti a vytáhla hůlku, čelit nepříteli.

Myšlenky se nezadržitelně množily, je jich tu víc? Pohled doprava, doleva nic takového nenaznačoval.

Zjev Smrtijeda se zastavil, oba dělilo jen několik metrů.

Profesorka otevřela ústa k otázce, jenže oponent situaci chytře předběhl.

„Nemáte moc rychlé reakce, kdyby tu stál namísto mě někdo jiný, nedal by vám šanci ani se nadechnout,“ vyřkla postava zpod temné kápě.

Dívka si oddechla, ale jen na necelou vteřinu.

Severus Snape.

V životě by jistě nikoho ze školy nenapadlo vidět tu Snapa v tom prokletém hábitu.

Není to náhodou v rozporu s řádem?

Představila si, co by na to asi řekl Brumbál.

„Skloňte tu hračku, než si ublížíte, slečno Evansová,“ upozornil posměšně Severus na dívčiny křečovitě omotané prsty kolen toho kusu magického dřeva a přistoupil blíže.

Zachvěla se. Jde si pro ni smrt, objímající ji svými chladnými pařáty.

Hůlka zmizela v záhybech dívčích šatů, udělala dobře?

Hruď se Lily zvedala nefalšovanou nervozitou.

Měla se ho obávat? Stále to byl nepřítel převlečen v rouše beránčím.

„Co tu vlastně pohledáváš, Snape?“ vypravila ze sebe, mračíc se na zrádce, rozhodnuta neustoupit ani o krok, neušla jí nemístná ironie jeho hlasu, jež ji na potkání zahrnoval.

To si vážně myslí, že by před Smrtijedem neobstála?

Domýšlivec.

„Můj pán mě volá, pokud to chcete vědět.“ Netrpělivý tón dívku mrazil po celém těle ještě více jak nehostinné počasí.

Lily vykulila oči.

Lord Voldemort, jen málo lidí se mu podívalo do očí a přežilo.

Marně se domnívala, jak se teď asi tváří? Dělá mu dobře vystrašit ji? Oh ano, určitě se tetelí veselím ve své chmurné podobě.

„Proč jsi se…“

Snape mladou profesorku znovu přerušil: „Snad víte, že přemisťovat se na prostorách Bradavic nejde, nemám tedy jinou možnost,“ zasyčel a hned poté překonal vzdálenost několika kroků, jež je oba dělila.

„Už by ses nemusel vracet,“ odsekla panovačně s úmyslem dát mu pocítit kousek ze svého nitra.

Severus zareagoval zcela impulsivně. Lily přirazil ke zdi, nijak tvrdě, spíše důrazně.

Zalapala po dechu.

„Nemám trpělivosti na rozdávání,“ dýchal nebožačce zblízka do obličeje.

Ona sice nevidí ty temné krvežíznivé oči, ale on vidí ty její plné vzdoru.

„A já nemám ve zvyku padat nepříteli k nohám,“ odvážně pozvedla vzdorovitě tvář. Poslední šance, nenápadně sunula prsty směrem ke kapsičce se svou hůlkou.

„Ať vás to ani nenapadne,“ upozornil Snape na ten chabý pokus o vzdor zrcadlící se jí v těch dvou nádherných smaragrových očí, „nemám zrovna dobrou náladu,“ doslova zavrčel.

Lily se z toho zježily chloupky zezadu na krku.

Teď! Přísahala by, jak vidí mužovo husté obočí spojit se do písmene V, děsilo ji to, rozechvívalo, nutilo bojovat vším, co měla.

Je přeci z Nebelvíru, chrabrost a statečnost nadevše!

Slečna Evansová se zaměřila do prázdnoty Severusovy kápě, zabodla pohled tam, kde si myslela, že by mohly být jeho oči.

„Nenávidím tě,“ vydechla smrti do tváře.

Cože? On se ušklíbl? Určitě ano.

Pokud tohle nebude ta poslední chvíle jejího života, tak mu to oplatí.

„To byste měla, protože horší než já už je jen můj mistr, tak tu příště tak pošetile nestůjte a pokuste se mě raději zabít.“

Čaroděj se sklonil, snad aby nebožačku ještě více vyděsil, či v tom mohl být jiný záměr, pak se náhle napřímil zpátky do své úctyhodné velikosti.

Rozmyslel si to? Ušetří ji?

Asi mu nestojí ani za vytáhnutí hůlky.

Smrtijed zvedl pravou ruku.

Lily se odvrátila před ranou, jež měla jistě co chvíli následovat, vyžíval se Snape v mučení? O jiných stoupenců zla se to říkalo, vlastně se povídaly daleko horší zvěsti o zvěrstvech a děsivých zvrhlostech.

Je toho schopen?

Zadržela dech, ač srdce zoufale bušilo.

Teď ji zabije! Už je to jasné, zmatená dívka viděla před očima svůj osud, až bude po všem, zůstane tu jako kvílící duch, místo toho se Smrtijedovi v dlani zhmotnila maska stvořená z kouře a mlhy, tu si nasadil.

Zlatavá maska s tmavým rubášem, dílo se zdálo dokonáno, dílo hodné obdivu i zatracení, každý detail prosycený tou nejtemnější magií.

Málokdo mohl říci: utekl jsem hrobníkovi z lopaty.

„Pamatujte si mé varování, slečno Evansová, aby nebylo vaše poslední.“

Fantom odkráčel pryč za svým temným posláním.

Dívce ještě dlouho poté to poslední slovo znělo v uších ozvěnou.

Smrtijed vypochodoval za pozemky hradu.

Na plášti mu ulpělo nespočet bílých vloček přikrývající svou peřinou krajinu široko daleko.

Ani pohled na tu krásnou scenérii ho neuklidnil. Naopak.

Oči ukryté ve štěrbinách zlaté masky pátraly v okolí.

V muži to bublalo jako v kotlíku.

Zatracená náhoda, co se dá dělat, a ke všemu utrpělo i jeho ego. Musel se nejspíše pomátnout. To s vámi udělá několik let, kdy žil prakticky o samotě.

Stále viděl, jak se nad tou hrdinkou naklání. Stačilo tak málo a vzal by si tu malou daň za všechna ta léta přehlížení, odstrkování a ztrapňování v jediném doteku.

Díky bohu, zasáhla vyšší moc.

Předtím, stejně i teď to sžíravé znamení zla pálilo jako čert a upozornilo přisluhovače na volání svého pána.

I přes látku roucha Severus cítil, jak se tetování rozpíná po kůži a žhne jako kyselina.

Lord Voldemort nesnáší čekání, uvědomil si. Přestal bezcílně zírat na cestu k zapovězenému lesu a přemístil se přímo mezi své druhy.

„Jdeš pozdě.“

„Přijměte mou omluvu, můj pane. Zdržely mě jisté záležitosti,“ poklekl Snape před pánem zla jako omluvu za svůj neodpustitelný příchod.

„Potrestal bych tě, bohužel, dnes tu máme jinou věc na prozkoumání,“ zasyčel Lord Voldemort, evidentně v dobré náladě.

Švihl prudce hůlkou nad svou hlavou a dvoukřídlé dveře naproti se rozrazily.

„Přiveďte ji!“ poručil.

Severus se začlenil do pravidelného půlkruhu kolem černokněžníka.

Ostatní zarytě mlčeli. Zvědaví, kdo bude dnes večer čelit hrůze a smrti.

Koho přivedou?

Ticho narušilo fňukání. Dva pochopové přitáhli za ruce jakousi vzpouzející se starší dámu.

Bez potíží čarodějka skončila u nohou té nejhorší sebranky.

Mnozí ve stříbrovlasé ženě poznávali úřednici ministerstva.

Pokud jste se chtěli stát Smrtijedem, nestačilo mít jen prohnilou duši, nýbrž i dostatek informací, abyste zůstali naživu tak dlouho, abyste je využili.

„Koho to tu máme?“ rozpřáhl Voldemort ruce v náznaku obětí. „Petúnie Konvičková.“ Kyselý úsměv naznačoval, jak mu to sladké jméno nejde přes rty.

Žena, jejíž drdol se schlíple klonil k jedné straně, nevypadala zraněná, jen ty velké vykulené oči svědčily o naprostém zděšení.

"Tady madam Konvičková zastává velmi potřebnou funkci, že? A proto je nutné vás vyměnit,“ rozesmála se hadí tvář.

Bez rozkazu se cosi dlouhého proplížilo pod nohama Smrtijedů.

Ti ustoupili a hned nato znovu zaplnili díru ve svých řadách.

Obrovský syčící had se začal kolem svého jídla v opakovaných kruzích vinout.

„Ne, Naginy!“ zahřměl Voldemort, „tu nedostaneš, bude nám ještě k užitku,“ rozhodl mistr.

Mohutný škrtič se na svého trapitele uraženě podíval a nenápadně zmizel za prázdným trůnem do útočiště tmy.

Petúnii se evidentně ulevilo. Opřela se svýma starýma rukama o podlahu a posadila se.

„Co se mnou chcete dělat?“ koktala. Sama ani nedoufala v přežití. Tohle je poslední zastávka pro většinu čarodějů. U ní to stejně nebude výjimka.

„Ale, ale, máte strach?“ zkusmo mávl Voldemort hůlkou. Nejvíc na světě ho bavilo vyvolávat děs. „Avery!“

Muž s krátkými hnědými vlasy a tváří ukrytou za maskou předstoupil.

„Přejete si, pane?“

„Nahradíš paní Konvičkovou, budeš mýma očima. Potřebuji v oddělení dohled nad věštbami,“ obcházel ženu dokola s rukama za zády.

Dosti nepříjemný pocit.

„Severusi, pojď sem!“ zavolala si Voldemort dalšího nohsleda.

Snape uposlechl.

Stanul před svým mistrem. Nijak si nevšímal, jak u něho pohledem Petúnie hledá oporu nebo dokonce pomoc.

Jaká bláhovost.

„Řekni, podařilo se ti oklamat toho hlupáka a vloudit se do Bradavic podle našeho plánu?“ ptal se Voldemort a mezi vší tou přetvářkou mohl Smrtijed rozeznat náznak zvědavosti.

„Ano, pane. Získal jsem místo profesora,“ odvětil chladně a nijak se mu nezamlouvalo, že jejich rozhovor musí slyšet i ostatní čekající na sebemenší příležitost nějak se svému pánovi vloudit do přízně.

Nyní cítil, jak do něho Lucius Malfoy zavrtává svůj pohled. Rivalita mezi dvěma spolužáky začala až po Snapově přijetí. Čistokrevný čaroděj mu nikdy neodpustil, že pán dává přednost Severusovi místo něho. Přesto v místnosti mezi všemi navzájem panovalo křehké příměří.

„Jak se tvářil ten starý pošetilec, když si do školy vzal někoho takového?“ syčel pobaveně. Mezi tenkými rty občas vykoukla špička jazyku.

„Ne moc potěšeně, můj pane,“ přiznal Snape.

„Měl strach? Užíral se obavami o svůj život?“ přeháněl Voldemort, dodávající hlasu patřičné dramatičnosti.

„Ano, očividně,“ lhal Smrtijed, Brumbál nebyl hlupák a v jistém smyslu jej Severus obdivoval, jenže se obával, že ani odvaha a chytře pronesená zaříkadla nebudou na Voldemorta moc platit.

Náhle se ten nepříjemný vidoucí pohled přesunul znovu na nebožačku.

„Připravíš mnoholičný lektvar a budeš jím Averyho zásobovat. Nezapomeň mě informovat, pokud by se ve škole dělo cokoliv nepatřičného,“ propustil Snapa. Ten poklekl, ne však před temným pánem, ale před vyděšenou Petúnií Konvičkovou.

Odtáhla se.

Ani nadmíru rychlé pohyby ženě nestačily, aby se odtáhla ze Smrtijedova dosahu.

Chytil ženu za drdol a nožem jej odřízl.

Pořádný chomáč stříbrných kadeří uschoval v záhybech svého pláště.

Vše proběhlo bez zbytečných emocí na důkaz toho, jak se čarodějka smířila se svým životem. Či spíše smrtí.

„AVADA KEDAVRA!“ zahřměl Severus hned po pokynu svého mistra.

Úřednice padla na zem. Mrtvá.

Podle netečnosti to všem připadlo normální.

„Odtáhněte ji,“ poručil Voldemort dvou svým pochopům pak, „můžete jít,“ prohlásil. „Ty ne.“

Slova mířená k Severusovým zádům jej probodla jako šíp.

„My si musíme ještě promluvit.“ Hadí tvář pokynula k dlouhému stolu, u něhož častokrát vedl diskuze.

Mohl snad po něm chtít Voldemort radu? Několikrát se mu sice stalo, že se mu pán svěřil, ale tak často se to také nestávalo. Navíc, postup k ovládnutí kouzelnického světa se vyvíjel více než dobře.

Nyní tedy vyslechne, oč se jedná.

„Ano, můj pane?....“

Děkuji za komentík:-)

Jinak odkaz na celý obrázek je tu.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter