OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Amiserat proelio - 10. kapitola (Dramione)

22.09.2017 (15:00) • Rachel • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1236×

Sirius

Dobře se najíst je základ. S plným žaludkem a dvěma nebo třemi sklenkami vína je život hned veselejší. S takovými a podobnými úvahami Sirius kráčel do prvního patra domu na pobřeží, který sloužil jako prozatímní útočiště. Drusila se hned po jejich přemístění omluvila a odešla z kuchyně. Nic nejedla, zase. A Sirius, posilněný dobrým jídlem i dobrou náladou ze společnosti, ve které se nacházel, a jako jeden z mála také vyhlídkami na příští dny, se rozhodl, že ji najde a zkusí ji přesvědčit, aby něco snědla. Z nějakého jemu naprosto neznámého důvodu nesl kromě talíře s obloženými chleby také lahev vína.

„Můžu dál?“ Když otevíral dveře jednoho ze salónů prozatím poloprázdného domu, byl si jistý, že za nimi najde černovlasou jezinku, jak si zvykl o ní přemýšlet. Nevěděl jak, ale dokázal vycítit její přítomnost na sto metrů.

„Jistě, děje se něco?“ naprosto netečně se na něj otočila a odtrhla tak pohled od výhledu na útes.

Siriusovi v tu chvíli proběhla hlavou myšlenka o tom, že to, jak se voda láme o skálu a mění se v mořskou pěnu, je nádherné a děsivé zároveň, a výhled jej uchvátil. Potřásl hlavou a zamračil se, nikdy dřív tolik pozornosti přírodním úkazům nevěnoval, tak co se to s ním děje? Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že vyčkávavý pohled, který na něj Drusila upírá, byl spojen i s otázkou.

„Ehm, neděje se nic. Jen jsem ti chtěl nabídnout trochu jídla, pokud bys chtěla jíst v soukromí, a něco k pití.“ Upřel na ni vlastní pohled, ale jejich oční spojení se mu zdálo příliš spalující, takže pozornost radši obrátil k lahvi a chlebům ve svých rukou.

„Díky, necítila jsem se dole dobře,“ usmála se, ale ruce k chlebům a vínu nenatáhla.

Sirius položil jídlo na stůl a chystal se odejít. Netušil, proč je mu tak těžko a každý krok mu trvá trojnásobnou dobu, kterou by mu zabral při jiné příležitosti.

„Nechceš si se mnou dát to vínu, Siriusi?“ Její zvonivý hlas naplnil nejen jeho hlavu, ale i srdce, a po těch pár sekundách, kdy se domníval, že ho skutečně nechá odejít, se mohl konečně znovu volně nadechnout. Jen měl pocit, že v jejím hlase zní kromě uvolněné nabídky i něco jiného, jakýsi podtón zklamání. Nerozuměl tomu, ale věděl, že chce zůstat.

„Rád, pokud máš zájem o mou společnost,“ usmál se na ni a bylo mu úžasně, když mu úsměv na krátký okamžik oplatila. Měl pocit, že když spatřil záblesk jejich bělostných zubů, jeho srdce vynechalo jeden úder.

Místo odpovědi vykouzlila dvě sklenice, které nechala naplnit vínem. Poté jednu uchopila a pokynula jí Siriusovi, který se v mžiku chopil vlastní sklenky a lehce jí ťukl o jemné sklo, které se k němu ve výzvě naklánělo. Poté se oba zhluboka napili. Následujících chvíle byly naplněny dusivým tichem, oba měli nad čím přemýšlet a ani jeden nevěděl, z kterého konce načít rozhovor. Drusil se dařilo udržet ledový klid, kdežto Sirius si nervózně pohrával se svou číší.

„Chci se ti omluvit, nepřerušuj mě,“ ostře varoval Sirius dívku, která se již nadechovala k tomu, aby ho zastavila, „omluvu si zasloužíš a já ti ji chci dát.“

„Máš pravdu, zasloužím si ji, ale nejsem si jistá, jestli o ni stojím.“ Když muvila, byla naprosto chladná, a Sirius začínal chápat, že s ní to nebude snadné pořízení.

„Rozumím, zasloužíš si více než omluvu. To, co jsem řekl, bylo ubohé a hrubé.“

„To bylo,“ odtušila a dívala se mu zpříma do očí. Sirius začínal ztrácet nervy.

„Uvědomuješ si, že bys mohla být mojí dcerou? Že tě prakticky neznám? Že to, co se stalo, je nepřípustné? Že je o špatné. Že, že…“ Když mluvil, nervózně přecházel ode dvěří k oknu a prakticky nebyl schopen se na ni podívat.

„To, co se stalo, bylo, že jsme se milovali, protože jsme po tom oba toužili. A to, co se děje teď, je, že máš strach.“ Než promluvila, postavila se mu do cesty a donutila ho dívat se jí přímo do očí.

Při slově strach sebou Sirius prudce trhl a chtěl se začít bránit, ale poté vydechl a natáhl svou ruku k její, aby propletl své prsty s jejími.

„Máš pravdu, omlouvám se ti za svou zbabělost.“ Teď už jeho hlas vůbec nebyl jistý, ale zato byl upřímný a laskavý.

„Omluva přijata.“ Poprvé od toho večera se na něj podívala s něčím jiným než lhostejností v očích. Její pohled byl vřelý, a bylo to opojné.

„Nechceš si vzít něco k jídlu?“ podíval se na ni klidně a laskavě a poprvé měl pocit, že jeho slovům věnuje skutečnou pozornost.

„Jsou s pečení Molly Weasleová, a ač věřím, že je výborná, nejspíše to nebude úplně má volba.“ Když domluvila, vesele se zasmála a Sirius se z nějakého jemu nevysvětlitelného důvodu po dlouhých dnech zase cítil šťastný.

„Tento,“ natáhl k dívce ruku s jedním z obložených chlebů, „je jen s nakládanou zeleninou.“ Netušil, proč do jednoho sendviče už při jejich přípravě nedal pečeni, ale nějaké vnitřní nutkáni jej vedlo k tomu, že je to dobrý nápad. Všiml si, že její stravovací návyky jsou poněkud nestandardní.

„Díky,“ usmála se na něj napůl překvapeně a napůl potěšeně. Natáhla ruku k sendviči a jejich prsty se při jeho předávání lehce otřely, a přestože ještě před chvíli Sirius držel drobné stvoření za ruku, tak tento letmý dotek jej málem donutil odporoučet se k zemi. „Je vážně výborný a jsem ráda, že jsi za mnou přišel,“ přerušila nyní již poměrně mírumilovné ticho Drusila po několika minutách naplněných jen zvuky drobícího se chleba, který jedla velmi neotřelým způsobem. Chleba neukusoval, ale ulamovala, a vkládala si do úst jen malé kousky, které poté dlouze žvýkala, než je konečně spolkla. Zpočátku tím Siriuse rozčilovala, ale po malé chvíli a několika soustech zjistil, že mu to vlastně přijde neuvěřitelně roztomilé. Těšilo ho jen tak sedět, upíjet víno a dívat se na to, jak se jí pohybuje čelist, šíje, a jak slastně přivírá oči, když jí.

„Je mezi námi nyní vše v pořádku?“ Nechtěl toto téma otevírat, ale potřeboval se ujistit. Když otázku položil, přemýšlel nad tím, co vlastně myslí tím v pořádku.

„Co je v pořádku?“ zeptala se a upřela na něj zvědavý pohled.

Jako by mi dokázala číst myšlenky, proběhlo mu hlavou.

„Myslím, hmm, jsme přátelé?“ Byl si jistý, že nechce být její přítel, ale co měl říct?

„Ne, to si nemyslím. Sám jsi říkal, prakticky se neznáme,“ odtušila, ale stále se usmívala, kdežto Siriusovi úsměv z tváře kamsi zmizel a jas v očích pohasl.

„Jistě. Jen, že jsi mi zachránila život a…“ Najednou nevěděl, jak má pokračovat.

„A udělala bych to kdykoliv znovu. Teď řeknu něco, čeho možná budu velice litovat, ale nechci být tvou přítelkyní, chci být tvou partnerkou. V boji i životě.“ Když domluvila, již nevypadala pobaveně, upírala na něj smaragdové oči a její výraz nebyl jako obvykle netečný, byl napjatý a plný očekávání.

„Ale tak… To přeci nejde. Je to tak…“ Sirius vstal a přešel k oknu, aby z něj upíral zmatený a vyděšený pohled, který před ní chtěl skrýt.

„Dej mi šanci,“ vstoupila mu do řeči, která však byla jen zmatenými útržky jeho myšlenek, „dej šanci nám. Když to uděláš, dám ti možnost mne poznat a ráda poznám tebe. Věř mi, nebudeš litovat. I pro mne je to velmi složité.“ 

Když domluvila, přistoupila k němu a počkala, až se k ní otočí čelem. Bez hnutí stáli proti sobě a hleděli si do očí.

„Čert to vem, jsi to nejúžasnější nebezpečné dobrodružství, které mě kdy potkalo.“ Když Sirius domluvil, přitáhl si dívku za pas k sobě a hluboce ji políbil.

+++

Hermiona

„Malfoyi, spíš?“ Když pokládala otázku, nebyla si jistá, zda chce slyšet odpověď, ale nedokázala usnout. Hlavou se jí honilo tolik věcí a ona prostě POTŘEBOVALA odpovědi.

„Ne, ke spánku většinou potřebuji alespoň doušek Bezesného spánku, tedy pokud si nechceme zopakovat…“ posadil se na posteli a pobaveně se na ni ušklíbl.

„Vtipný,“ zavrčela, „k tomu, co se stalo, chtěla bych si s tebou promluvit.“

„Grangerová, nebudu se o tom nikde šířit, věř mi. To už jsme vyřešili,“ díval se na ni s neskrývanou rozmrzelostí.

„Nejde jen o to, ale bylo to tvé poprvé a já nejspíš nejsem…“

Na jeho obličeji se postupně začala zračit hrůza a Hermiona si nedokázala vysvětlit, co to má znamenat, když jí skočil do řeči.

„Připravila jsi mě o panictví, ale důstojnost bys mi mohla ponechat, dobře?“ rozmrzele zavrčel a odvrátil od ní pohled.

„Cože? Já ti vůbec nerozumím. Chci se ti jen oml…“ Opravdu se cítila silně bezradná a pocit viny ji nutil k tomu, aby se mu nějakým způsobem revanšovala, ale on ji opět přerušil.

„Uklidni se, prosím, a hlavně se mi neomlouvej!“ vyjel už poněkud ostřeji. „Nebylo to tak, že bych si svůj věneček šetřil pro někoho speciálního, takže se nic nestalo.“ Tváře mu začaly lehce růžovět, ale Hermiona jako by ztratila veškerou soudnost a empatii, odmítala vyptávání ukončit.

„Tak jak to, žes… Že tys nikdy… No vždyť víš,“ vydechla zmučeně.

„Ty mi asi jen tak nedáš pokoj, že?“ Lehl si zpět na postel a přejel si bezradně dlaní po tváři.

Hermiona prudce kroutila hlavou, když jí došlo, že se na ni nedívá, a pokud chce, aby pochopil, že ona to prostě POTŘEBUJE vědět, bude muset promluvit.

„Chci to vědět,“ zašeptala již o něco málo méně odhodlaná, než když jejich rozhovor začal, a samotnou ji překvapilo, že po mocném umučeném vzdychu Malfoy promluvil.

„Prostě jsem v tomto ohledu nedostal vhodnou příležitost. Většina vrstevníků, se kterými jsem se stýkal, patří do stejné společenské vrstvy, a většina dívek z tohoto okruhu by se ráda stala součástí rodiny Malfoyových. No, a mezi muži mého postavení není zvykem brát si ženu, která se nabídne dříve, než o svatební noci. Velká šance mužů v naší rodině přichází po dokončení studia, kdy je zvykem vysílat chlapce takzvaně na zkušenou. Tři roky cestuješ s plnou peněženkou. Takže si dokážeš představit, že zde již není problém potkat někoho trochu vstřícnějšího.“ Po tomto prohlášení se kysele ušklíbl a Hermiona se málem urazila, než jí došlo, že ten úšklebek patřil spíše dalšímu prohlášení, které pronesl. „Válka se však mým rodičům zdála poněkud důležitější, než moje vyvedení do světa, a o zbytku mého života už víš. Když se snažíš, aby nikdo neodhalil, kde se zrovna ukrýváš, není dobré vodit si tam čarodějky na dostaveníčko.“  

Po celý čas své promluvy k ní nezvedl oči a jí bylo jasné, jak krajně nepříjemné mu to je, ale potřebovala nutně ještě jednu informaci.

„Ale ty a Drusila…?“ Jméno dívky nechala vyplynout do ztracena a doufala, že se nedozví něco, co by ji mohlo vyvést z míry.

„Já a Drusila a SEX? Velmi, velmi zábavná představa,“ poprvé se zatvářil skutečně pobaveně a upřel na ni pohled s posměšným úšklebkem na tváři.

„Co je na tom směšného, je krásná a ty očividně nejsi impotentní,“ vyjela Hermiona ostřeji, než zamýšlela.

Chvíli to vypadalo, že se urazí, ale pak se pousmál a nejspíš vyhodnotil, že se dostal do oblasti, ve které si je mnohem jistější a vlastně bude snazší vysvětlit svůj postoj.

„Drusila je jako má sestra. Neříkám, že to tak bylo od začátku. Počáteční invence vypovídá spíš o tom, co jsem říkal prve. Nikdy by se mnou nespala předtím, než by z nás byli manželé.“

„Počkej, takže ona je taky panna?“ Hermiona vytřeštila oči a představila si, že ten malý živel je vlastně neposkvrněné stvořeníčko.

Draco se zasmál. „Není panna, myslím, že ji semlely události v souvislosti s chlapcem, o kterém jsem ti již vyprávěl. Nikdy to blíže nerozváděla, ale jednou se přeřekla. A když mi nebudeš skákat do řeči, možná se dozvíš něco skutečně zajímavého.“ Konec věty pronesl tím jeho tak silně na nervy jdoucím samolibým tónem.

„Fajn,“ protáhla mírně nafučeně Hermiona. A vypadala to, že jeho každá její dětinskost nadmíru pobaví.

„No, každopádně, nevzala si mě. To už víš. A když jsme utekli, jen mi potvrdila to, co jsem já sám cítil. Drusila je zvláštní, možná trochu víc, než se domníváš.“

„Jestli myslíš, že je zčásti elf, tak to není velká novinka,“ Hermiona se neudržela.

Draco na ni vytřeštil oči, ale pak s klidem prohlásil. „Co bych taky od vševědky čekal.“

„A to, že je elf, vysvětluje, proč jste spolu vy dva neměli sex?“

„Ne, proč jsme neměli sex, ti mělo vysvětlit prohlášení, že je jako moje sestra. Ale to, že je elf, s tím také souvisí. Elfské partnerské svazky fungují jinak, než ty lidské. Pokud se elf rozhodne s někým spojit, začne mu patřit.“

„To vím, četla jsme o tom,“ rychle vyhrkla Hermiona.

„Co jsem řekl o tom skákání do řeči?“ Draco už se cítil silně otráveně, ale pokračoval. „Je fajn, že jsi o tom četla, ale bylo tam napsané také to, že to vlastně začíná již předtím, než se ti dva ke spojení rozhodnou? Její podstata dokáže najít osobu, která se k ní dokonale hodí, a poté se k ní připoutá. Vysvětlovala mi to tak, že je to, jako by se dokázala ovládat pouze z jedné poloviny, ta druhá polovina dělá přesně to, co vycítí, že je dobré pro toho, ke komu se připoutala, a vlastně to nedokáže moc ovlivnit.“

Každé jeho slovo Hermionu z nějakého jí neznámého důvodu lehce pálilo hluboko v hrudi. Mluvil o magickém spojení, které vzniklo mezi dvěma nadlidskými bytostmi, a ona začala chápat, proč se o něj Drusil tak pečlivě starala, ale nechápala, proč s ním nechtěla spát a proč on říká, že je jako jeho sestra?

„Ale proč díky tomuto spojení nemůžete mít sex?“ 

„Grangerová, nejsi trochu zasekaná na tom jednom?“ zasmál se jí pobaveně do obličeje. Hermiona se na něj jen kysela ušklíbla a očekávala, že bude pokračovat, překvapivě se nemýlila. „To spojení mezi námi nevzniklo, chápeš? Náš vztah je obyčejný respekt, láska a úcta k příteli. Ona mi dala poznat, jaké to je mít skutečného přítele a vlastně i skutečnou rodinu.“

Hermiona konečně vzala rozum do hrsti a poskládala si útržkovité informace, které postupně posbírala od Malfoye a Drusily. Vše jí začalo dávat smysl. A bolestný tlak někde za jejím srdcem nahradil podivný mír a blaženost. Je to definitivní, začíná to s ní být vážné.

„Aha,“ prohlásila klidně, aby mu dala najevo, že konečně pochopila.

„To je všechno, co řekneš po tak veledůležitém rozhovoru?“ znovu se pobaveně zasmál.

„Taky ti sdělím, že je čas se sbalit a přemístit, tak něco dělej, Malfoyi. A mlčenlivost platí.“ Chlapec nad posledním prohlášením jen unaveně přikývl a odešel do koupelny.

Potřeboval se dostat někam, kde bude moct být sama, kde si pročistí hlavu a zváží, co se to vlastně událo s jejím životem. Tady se začínala dusit. Měla silné podezření, že začalo něco hodně velkého a definitivního. Jen zatím nevěděla co.

+++

Hermiona

„Jsem tak ráda, že vás vidím živé a zdravé.“ Hermioně zářily oči skutečným štěstím a naplňovala ji radost, kterou cítila vždy, když se po odloučení shledala se svými nejlepšími přáteli. Přáteli, kteří již dávno byli její rodinou, nyní již jedinou rodinou.

„To my jsme taky,“ usmál se Ron, „a jaký byl romantický výlet s Malfoyem?“ dodal s úšklebkem.

Hermiona sebou lehce trhla, než si uvědomila, že si jen dělá legraci. Na malý okamžik měla pocit, že si její nejistoty všiml Harry, ale buď se jí to jen zdálo, nebo nepovažoval za důležité na to upozornit.

„Bylo to dlouhé a únavné,“ ušklíbla si Hermiona a sama sebe chlácholila, že tak úplně nelže.

„To si umím představit,“ dodal se smíchem Ron a Hermiona se musela k jeho smíchu přidat. Představa, že by si to skutečně UMĚL představit, jí připadala vysoce zábavná, ale zároveň i zneklidňující.

„Nechci být ten, kdo zase začne o nepříjemných věcech,“ obrátil se na něj Harry s vážnou tváří a chtěl pokračovat, když mu Hermiona skočila do řeči.

„Harry, víš, že jsme tu od toho, abychom ti pomohli, tak klidně mluv.“ Po této promluvě si Ron neodpustil převrácení očí.

„Ale klidně jsi mohl ještě pár minut počkat,“ zabrblal Ron a posadil se vedle Harryho naproti Hermioně, která na ně teď pohlížela se zvědavostí v očích.

„Hermiono, víš, jak jsme si ověřili, že poslední vitae, kromě Voldemortova hada, je nejspíše ukrytý v Bradavicích?“ začal Harry.

„Jistě, takže teď se tam musíme tajně vydat, ale jak, aby nás neodhalili? Ty máš nějaký nový plán?“ sypaly se z Hermiony její úvahy.

„Víš, Hermi, kdybys někdy chvíli počkala, třeba se i něco dozvíš,“ zakřenil se na ni Ron a ona mu to oplatila odměřeným pohledem. Musela však uznat, že na jeho slovech asi bude kus pravdy.

„Není žádný nový plán, jak se nenechat odhalit,“ začal Harry a Hermiona se už nadechovala, ale když viděla Ronův pobavený výraz, zmlkla a umínila si, že vydržím mlčet až do konce Harryho promluvy.

„Máme plán, jehož ústředním bodem je nechat se odhalit. Do Bradavic se dostaneme prostřednictvím spojení Prasečí hlavy a Komnaty nejvyšší potřeby, které je stále průchodné, dvojčata to kontrolovala, díkybohu za tento Aberforthův nápad. Poté najdeme diadém, který zničíme. Předpokládám, že již během tohoto pátrání budeme odhaleni, a proto ihned po našem odhalení dáme zprávu řádu, který se do školy přemístí a pokusí se zachránit co nejvíce studentů, a pak se postavíme smrtijedům, a doufám, že i Voldemortovi, který si nenechá ujít příležitost mě zničit, když se dám chytit.“ Když Harry domluvil, Hermiona zůstala chvíli němě zírat.

„Ty se necháš CO?“ vypravila ze sebe lámaně.

„Já se nechám chytit,“ odpověděl s ledovým klidem Harry. „A než budeš odporovat, je to skvělý plán. Všichni víme, že se mu musím postavit, nemám v plánu nechat se zajmout smrtijedy, mám v plánu donutit ho se mi postavit, a nemám v úmyslu nechat se zabít, ale tahle nesmyslná válka už musí skončit.“

„A ty jsi mu na to nic neřekl?“ vyjela Hermiona na Rona.

„Hele, já mu řekl, že je blázen, ale víš, no… On má pravdu. My tři víme, že ji má, musí se Voldemortovi postavit, a my už udělali všechno ostatní, víš, teď je asi čas,“ odpověděl Ron a uši mu lehce zčervenaly, stejně jako pokaždé, když jí sděloval něco, co očividně nechtěla slyšet.

„Zbláznili jste se, kdy to jako chcete provést?“ mluvila rychle a trhaně.

„Pokud půjdeš s námi, tak se za tři dny přemístěme k Aberforthovi a poté dál.“ Harry mluvil klidně, bylo na něm znát, že se nechce nechat zatáhnout do zbytečné hádky. Byl rozhodnutý.

„Za tři dny? To nemůžeme stihnout vše pořádně promyslet a naplánovat,“ Hermiona prudce kroutila hlavou a kousala se do spodního rtu.

„Pokud s námi půjdeš, budeme tomu věnovat celý zítřejší den,“ odpověděl Harry na její stížnosti suchým konstatováním.

„Jistěže půjdu s vámi. Bože, ale musíme začít něco dělat hned!“

„Hermiono, je večer a věř mi, že vše jsme již promysleli, během zítřka společně doladíme detaily, teď si běž odpočinout. Máš nachystaný samostatný pokoj ve druhém patře, věřím, že si po péči o Malfoye potřebuješ odpočinout.“ Harryho hlas přešel z direktivního tónu na lehce posměšný a pobavený.

Hermiona prudce vydechla. „Tak fajn, zítra v modrém salónku v sedm ráno.“ Oba mladí muži se na sebe vesele ušklíbli a přikývli. „Tak dobrou, kluci,“ zasmála se nervózně Hermiona a opustila salón, potřebovala přemýšlet. Všechno bylo tak šílené, nezodpovědné a RYCHLÉ. 

Co myslíte, jak pojmou velký rozhovor Sirius a Drusila, co to s nimi udělá? A kdy si Hermiona uvědomí, že přítomnost protivného blonďáka vlastně potřebuje SKORO stejně jako kyslík? :)

Předem moc děkuji za každý komentář i konstruktivní kritiku nebo nápad, co by mohlo být dál. :) Vždy mě to velmi potěší a donutí přemýšlet, jestli postupuji dobře, nebo mám něco třeba změnit. :)

Autor: Rachel, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Amiserat proelio - 10. kapitola (Dramione):