OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » The Last Chance

23.05.2011 (11:00) • SmoulaXX • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 9× • zobrazeno 2003×

Obloha se barvila do klidné červeně a vítr, který cuchal vlasy, šeptal podivná slova. Všechno se zdálo ztracené a zároveň se dnes ráno zrodilo něco nového. Něco, čemu jsme mohli věřit. Nikdo z nás si nebyl jist tím, jak bude život pokračovat dál a co se stane, až se opět ze stínu vynoří Klaus s jedem na rtech a pomstou vepsanou v duši, ale každý z nás cítil změnu. K lepšímu či k horšímu? To zůstávalo tajemstvím.

A právě s touhle písní nám vítr šveholil nad hlavami. Dával nám novou, nepoznanou šanci. A my se jí chytli jako dlaně topící se člověk.

Včerejšek skončil smutným loučením, které jako by z posledních sil křičelo: „Odpočívejte v pokoji. My na Vás nezapomeneme.“ Avšak dnešek začal prvním řádkem zcela nového deníku, který se ještě nedávno vyjímal za výlohou papírnictví.

Zradil nás spojenec a zachránil nepřítele. Přišli jsme o životy našich nejbližších. Přesto budeme žít dál, budeme doufat, že to nikdy neskončí. Víra v naději je teď to, co potřebujeme ze všeho nejvíc. Možná, že když začneme znovu věřit, spálíme se, ale neshoříme úplně. Protože jeden druhého držíme, a když jsme blízko ohně, zatáhneme a přítele zachráníme.

Díval jsem se za Damonem, jak procházel širokou uličkou mezi náhrobky jako pravý hrdina a nechává mě za sebou. Cítil jsem se prázdný, až podivně prázdný. Takovýhle byl pocit, když odešel poprvé…? Ne, tehdy jsem necítil nic, ale dnes vím, cítím, že on se nevrátí a právě to mě přivedlo na myšlenku, že mi bude chybět. Chtěl jsem ho zabít, málem jsem to i udělal, přesto si teď nejsem jist, jestli ze mě bude pořád stejný Stefan. Bez Damona. Bez staršího bratra. Bez potíží, ze kterých bych ho tahal.

Vlastně jsem Elijaha chápal – nedokázal bych Damona zabít, i když mi mnoho vzal. A já vzal jemu. Možná, že opravdu nejsme zas tolik rozdílní. A to se nezmění.

Na tvář mi padla studená kapka a já vzhlédl k obloze, jenže ta byla stále stejně jasná a klidná. Na první pohled se nic nezměnilo, ale ve vzduchu byl cítit chlad a na ramena mi dopadl další pár kapek. Poslední kapička mi přistála přímo na rtech… byla slaná. Divil bych se, kdybych měl sílu, místo toho jsem se znovu koukl na Damonova záda a uviděl neuvěřitelnou scénu. Na okamžik jsem chtěl křičet na ostatní, ať se na to podívají. Pak mě ale napadlo, že je možná dobře, že to vidím jen já. A právě já.

Kamenný anděl z náhrobku náhle ztratil šedou barvu a roztáhl černá křídla, která zastínila na okamžik oblohu. Dívka s tmavými, dlouhými vlasy v černých šatech zastoupila Damonovi cestu. Viděl jsem její uvědomělý a významný pohled, když se mu dívala do očí. Vzápětí rozhodila rukama a křídla se znovu roztáhla, za jejími zády jako bych viděl najednou tváře.

Jenna, Jonh, Jules, Mason, Eleniny rodiče, slečna Pearl, moje rodina, John Gilbert, Emilly Bennettová, Sheila a tolik dalších, které jsem znal. Nedokázal jsem se pohnout a uvěřit tomu, co právě vidím. Lapal jsem naprázdno po dechu, i když věděl, že je to zbytečné.

„Tohle se tedy nevidí každý den,“ promluvil na děvče Damon. „Zvláštní uvítací výbor?“ Založil si ruce a vsadím se, že zase křivil pusu a zvedal levé obočí. Nikdy se nezmění, ani na minutu nepřestane být, jaký je. I kdyby mu šlo o život. Právě to mě někdy uklidnilo – ta jeho nevypočitatelnost.

Andělu zajiskřilo v očích a natáhl k němu dlaň. „Vy si na mě nepamatujete, pane Salvatore? Jaká škoda,“ křenila se na něj.

Damon obdivně hvízdl. „Sluší ti to, Maissie.“

„Nemusí to bolet a já tě nechci nechat trpět,“ řekla mu a tváře za ní se lehce pousmály. Dlaň nestáhla a trpělivě čekala na Damonovu reakci.

„Obávám se, že pro mě není v nebi dost místa,“ postěžoval si, zatímco přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Nezněl vyděšeně ani překvapeně, skoro se zdálo, že to čekal. Bezpochyby to předstíral, v tom byl skutečně dobrý.

Usmála se. „Já jsem z nebe spadla, taky se mi tam nelíbilo.“ Damon po chvíli chytl její ruku a ona ho zatáhla do toho magického, jiskřivého kruhu a oba se připojili k téměř neviditelným tvářím. Z jejich spojených dlaní vycházelo teplé a zářivé světlo, které nakonec všechny pohltilo. Pak se rozplynuli jako mlha, jen mně zůstala na jazyku spousta palčivých otázek.

Nedostanu na ně nikdy žádnou odpověď, přesto mi v nitru vířily blahé, hřejivé pocity. Otočil jsem se zpátky a viděl skupinku lidí, kráčejících po jedné z křivolakých cestiček k autům. Je načase, abych se připojil a splnil slib, který jsem Damonovi dal. Nebudu ale litovat toho, že jsem ho nezastavil. Můžu jen doufat v to, že ta dívka mluvila pravdu… Nedovedu si Damona představit v bílém světle a se skloněnou hlavou. To nikdy nebyl jeho styl.

Z oka mi spadla slza a udělal jsem první prkenný krok. Donutil mě plakat. Sám sobě jsem se hořce zasmál a pak jsem pospíchal k ostatním.

Změna. Vítr opět zpíval tu poslední změnu.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek The Last Chance: