OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » I'm happy

05.09.2013 (13:00) • AlejahArleneRose • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 4× • zobrazeno 1270×

Vešel jsem do domu, byl zchátralý, našpicoval jsem uši, abych zaslechl případné známky spiknutí. Nic jsem neslyšel, tak jsem vyčkával, dokud dívka, která mě zavolala, abych přijel do tohoto zapadákova, nestanula pod schody naproti mně, pak jsem ji oslovil:

„Rose-Marie… Můžeme si někde promluvit?‘‘ Pokynula mi, abych šel do vedlejšího pokoje, se slovy:

„Ano.Tady.‘ ‘Byla nervózní a dýchala nepravidelně. „Musíš mi prominout ten dům,‘‘ dodala.

„Ale ne. Co je trocha špíny?‘‘ odpověděl jsem jí zdvořile a otočil jsem se kolem sebe, abych si dům pořádně prohlédnul. Bylo vidět, že zde léta nikdo nebydlel. „Já to naprosto chápu,‘‘ dodal jsem a zavřel jsem dveře, které byly doposud otevřené, a vydal jsem se do vedlejší místnosti, a Rose-Marie mě následovala.

Vždycky jsem byl zdvořilý a proto pro mě bylo trochu těžké nasadit ostřejší tón.

„Tak mi řekni, co ti dává odvahu zavolat mi?‘‘ Rose-Marie kráčející za mnou mi upřímně odpověděla:

„Chci svou svobodu, už mě nebaví utíkat.‘‘ To dávalo smysl, ale pokračovala. „Ty jsi v takové pozici, že mi ji můžeš zaručit.‘‘ Ohlédl jsem se přes rameno a potvrdil jsem její slova.

„Mohu udělit milost tobě i tvému mazlíčkovi. Pod jakým jménem se skrývá nyní? Trevor,‘‘ poslední slovo jsem řekl s úšklebkem. „Pokud se mi bude chtít,‘‘ a potvrdil jsem to, že nemusí tak být. Jenže Rose-Marie řekla něco, co jsem nečekal.

„Katerina Petrova…‘‘ To mě zaujalo. Před lety, když byla ještě člověkem, jsem ji, stejně jako můj bratr Niklaus, miloval. Se zájmem jsem se k Rose-Marii otočil.

„Poslouchám,‘‘ řekl jsem se zájmem a Rose-Marie se dala do vyprávění.

„V roce 1864 neuhořela v tom kostele.‘‘ To bylo zajímavé, a usedl jsem do křesla, abych mohl pozorněji poslouchat.

„Pokračuj,‘‘ pobídl jsem ji.

„Přežila to.‘‘ Po dlouhých letech nějaká dobrá zpráva o linii Tatii Petrové. Snažil jsem se nedávat najevo velký zájem, tak jsem se jenom bez jakýchkoliv emocí zeptal:

„Kde je?‘‘ A Rose-Marie jsem přesvědčil.

„Nevypadáš,že by tě to překvapilo,‘‘ konstatovala.

„Když jsi mě zavolala a pozvala na tenhle konec světa, který je pouhé tři hodiny od města, které známe jako Mystic Falls, domyslel jsem si, že to bude něco společného s Katerinou. Máš ji ve svém držení?‘‘

„Ne, mám něco lepšího.‘‘ Tímhle mě opravdu zaskočila. „Mám její dvojnici.‘‘

„To je nemožné, její pokrevní linie skončila u ní. To vím jistě.‘‘

„Máš špatné informace,‘‘ vyvrátila moje slova, vzpřímil jsem se.

„Ukaž mi ji.‘‘

„Elijahu, jsi čestný muž. Jsi muž, kterému se dá věřit, ale chci slyšet, jak to znovu řekneš,‘‘ zadržela mě s naléhavostí v hlase.

Rose-Marie měla pravdu, svého slova vždy dostojím. „Máš mé slovo, že ti dám milost.‘‘ Rose-Marie chvíli zaváhala.

„Následuj mě,‘‘ a odešla z místnosti s tím, abych ji následoval.

Zvedl jsem se z křesla a šel za ní. Prošli jsme osvětlenou chodbou. Pak jsem ji uviděl. Bylo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Opravdu to byla dvojnice. Byla vyděšená. Upíří rychlostí jsem se před ni postavil. Ustoupila přede mnou. Slyšel jsem, jak jí zběsile bušilo srdce a jak přerývaně dýchala. Zahleděl jsem se do jejích očí, byly nádherně kaštanové. S Katerinou vypadaly úplně stejně, ale přesto byla tahle dívka jiná. Naklonil jsem se k jejímu krku a ucítil jsem krev, byla člověkem.

„Ahoj,‘‘ pozdravil jsem, plný uchvácení z ní. Z očí jí vyzařovala soucitnost, vroucnost a loajalita. Taková Katerina nikdy nebyla, ta byla sobecká a záleželo jí jenom na sobě samé. Dívka se klepala, nechtěl jsem ji vystrašit.

„Máme před sebou dlouhou cestu. Měli bychom jít.‘‘ Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho. „Počkej chvíli, musím ještě něco zařídit.‘‘ Dívka neodpověděla. Odvrátil jsem se od ní.

Z pohledu Eleny

Je tak úchvatný, jsem si jistá, že mu z očí nezračila nenávist, ale údiv. Jsem ráda, že jsem nezačala tát pod jeho pohledem. Měl nádherné hnědé oči. Sledovala jsem ho, jak šel směrem k Trevorovi a Rose.

„Hmm, tohle stvoření je lepší, než kdybyste mi odevzdali Katerinu,‘‘ poznamenal a ohlédl se směrem ke mně a zase zpátky. „Svého slova vždy dostojím, a proto vám dávám svobodu, jakou jste si přáli,‘‘ a Rose s Trevorem zmizeli, ještě než jsem stačila mrknout. Elijah se otočil směrem ke mně, dlouze se mi zadíval do očí a já jsem si musela připomenout, abych dýchala. Vzal mě do náruče a vyšel ze zchátralého domu na letní vzduch a sluneční svit.

Z pohledu Elijaha

Byl jsem úplně happy, když jsem ji mohl držet v náruči, jenže ta dívenka tu chvíli zkazila.

„Hej, co to děláš, pust mě, prosím,‘‘ začala se vzpírat, ale proti mně neměla šanci, nesl jsem ji dál až k autu a ona se pořád nevzdávala. U auta jsem ji položil na zem, ale ona k mému údivu nezačala utíkat. „Co chceš?‘‘ ohradila se a založila ruce na prsou.

„Nechci ti ublížit…‘‘ uklidnil jsem ji.

„Tak co ode mě chceš?‘‘ dožadovala se odpovědi.

„Neboj se, nechci ti ublížit,‘‘ snažil jsem se ji uklidnit, dívali jsme si do očí, slyšel jsem její zrychlené srdce a já si až teď uvědomil, že vlastně neznám její jméno. „A jak se jmenuješ?‘‘

„Alice Petrova.‘‘

Z pohledu Eleny

Nevím, proč jsem zalhala, ale asi to tak bude lepší. Vůbec nemám ponětí, co se mnou Elijah udělá.

„Alice… nádherné jméno. Nasedni do auta.‘‘ Nevím proč, ale nějak jsem mu věřila. Otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Ochotně jsem nastoupila. Sám si sednul za volant a po chvilce jsme se už řítili dálnicí.

Z pohledu Elijaha

Nevěděl jsem, co s ní dělat, abych ji neuvrhl do nebezpečí, tak jsem se rozhodl, že ji jenom odvezu domů a ona bude moci pokračovat život s rodinou a přáteli. Alice, když spí, tak je tak nevinná, křehká, tak úchvatná a zranitelná, chtěl bych ji nadosmrti chránit, ale vím, že to nejde.

Když jsme dorazili do toho temného města Mystic Falls, byla už tma. Odvezl jsem ji před dům. Vkradl jsem se oknem do jejího pokoje a položil ji na její postel. Pokoj měla na svoji neobyčejnost až příliš obyčejný. Na nočním stolku měla několik fotografii. Na jedné byli dva dospělí lidé, muž a žena s Alicí, domyslel jsem si, že jde o její rodiče. Na druhé byly dvě dívky jejího věku, zřejmě kamarádky. Na třetí byla s jedním klukem, při pohledu na obrázek mi zabolelo u srdce. Alice se zavrtěla a tím na mě upoutala pozornost, na fotografie jsem zapomněl, uchvácen její krásou. Políbil jsem ji na čelo a byl pryč.

Z pohledu Eleny

Co dělám u sebe v pokoji? Co se stalo naposledy? Vybavuju si Rose a Trevora a jako poslední, co jsem dělala, si vybavuju, že jsem jela v autě a vedle mě řídil Elijah. Co se stalo, že nevím, co tady dělám a jak jsem se sem dostala? Snažila jsem se ještě na cokoliv vzpomenout, dokud mě nevyrušil Jeremy.

„Eleno, máš volnou koupelnu.‘‘ Ráno začíná jako každé jiné, až na to, že mám hlavu plnou starostí ohledně toho, co se stalo včera.

„Jo,už jdu.‘‘

(O tři měsíce později)

Z pohledu Elijaha

Jakmile jsem se dostal z dosahu Mystic Falls, zamířil jsem do New Orleans. Snažil jsem se na Alici nemyslet, ale nešlo to. Byl jsem zoufalý, dokud jednoho dne za mnou nepřišel můj bratr Niklaus s tím, abych mu pomohl s útokem na Mystic Falls. To jsem nemohl dopustit. Odmítl jsem ho a vydal jsem se zpět do Mystic Falls, abych varoval Alici a její rodinu a přátele. Už jsem na kraji Mystic Falls, Alice bydlí jen pár bloků odtud. Zaslechl jsem její hlas, jak se baví ještě s jedným mužským. Vydal jsem se tedy tím směrem. Po chvíli jsem ji zahlédl s klukem, zřejmě to byl upír, s kým byla na jedné z fotografií, které měla na nočním stolku. Drželi se za ruce a mě bodlo u srdce. Zastavil jsem u nich a oslovil jsem Alici:

„Mohu s tebou mluvit, Alice?‘‘ zeptal jsem se naléhavě, ten kluk se před ni postavil, jako by ji chtěl ochránit vlastním tělem, a promluvil na mě s vyrovnaným hlasem:

„My se známe?‘‘

„S tebou ne, ale s ní ano,‘‘ usmál jsem se na něj s výsměchem

„Co jí potřebuješ?‘‘

„Neboj se, nechci jí ublížit… přicházím v míru. Nech mě si s ní promluvit…‘‘ Dosáhl jsem svého, on ustoupil a já jsem si mohl Alici pořádně prohlédnout. Vypadala stejně jako před třemi měsíci, jenom teď má opálenější kůži, která jí ladila s kaštanově hnědýma očima.

„Alice…‘‘ nedokončil jsem větu, protože mě přerušila.

„Omlouvám se, Elijahu, ale já nejsem Alice Petrova, já jsem Elena Gilbertová. Omlouvám se, že jsem ti lhala, ale nevěděla jsem, jestli ti mohu věřit.‘‘

„Chápu, teď k tomu, proč jsem přijel. Přišel jsem tě varovat. Můj bratr Niklaus, jde o nejobávanějšího upíra na světě. Chce zaútočit na vaše město. Vím, že máš kamarády mezi upíry a kamarádku čarodějku. A jestli budete chtít, mohu vám pomoci ochránit Mystic Falls. Nedopustil bych, aby se vám něco stalo rukou mého bratra,‘‘ řekl jsem jí upřímně. Elena chvíli zaváhala a po chvíli padlo rozhodnutí.

„Stefane, musíme najít Damona, Elijahu, pojď…‘‘

Elena, Stefan, Damon, jejich přátelé a Elijah nakonec Klause odrazili a Klaus do Mystic Falls už nikdy nevkročil a ani se ho nesnažil zničit prostřednictvím někoho jiného. Elijah se vrátil do New Orleans a Elena o něm nikdy neslyšela, až do teď…

(O sedm let později)

Z pohledu Elijaha

Je to teprve pár hodin, co jsem vystoupil z letadla na pařížském letišti, a teď se chystám do Louvre se podívat na bratrovy obrazy. Vešel jsem do oddělení neznámých umělců. Na lavičce před mým nejoblíbenějším obrazem seděla dívka, dlouhé vlasy jí splývaly po ramenech až k pasu. Viděl jsem v ní Elenu Gilbertovou, tu, která mi ukradla mé srdce, a ta, která mi nedává spát. Vypadala stejně jako při našem posledním setkání před sedmi lety, tak je zřejmé, že je, stejně jako já, upírem. Sedl jsem si vedle ní a nasával její příjemnou vůni, kterou jsem už léta necítil. Na obraze před námi bylo renesanční sídlo z 18. století. Kolem něj byly rozsáhlé zahrady plné barevných květů. V dálce byl vidět les a vycházející slunce. V popředí bylo jezírko s kachnami. Byl to domov mé rodiny. Bydleli jsme zde s přestávkami v 18. a 19. století.

Z pohledu Eleny

Elijah… ten, kdo ukradl mé srdce, ten, kdo mi bral spánek, vidím ho po dlouhých sedmi letech. Je krásně ostříhaný a jako vždy má na sobě oblek. Sednul si vedle mě a zamyslel se nad obrazem před námi. Já jsem se také zamyslela nad obrazem. Kdyby ten dům byl skutečný, chtěla bych tam bydlet se svým mužem a našimi dětmi, jenže vím, že to není možné, nemůžu mít děti, protože jsem upírem. Po chvíli se Elijah zeptal s očima pořád upřenýma na obraz:

„Líbí se ti ten obraz?‘‘ zeptal se mě s neskrývaným zájmem.

„Ano, Elijahu, je to můj nejoblíbenější v celé galerii,‘‘ odpověděla jsem mu po pravdě a ani já jsem nevzhlédla. Musela jsem neustále odolávat pokušení vzhlédnout a Elijaha si prohlédnout lépe.

„A proč, smím-li se zeptat?‘‘ Je jako vždy zdvořilý a nedokážu si ho představit se zápornými vlastnostmi.

„Připadá mi, jako by toto místo stálo na kraji pozemského ráje.‘‘ Elijahovi jsem neřekla to podstatné. „A co si o tom myslíš ty?‘‘ Chvíli zaváhal.

„Že bych se tam rád jednou vrátil. Být zase společně s rodinou…‘‘ Už jsem to nevydržela a pohlédla jsem na něj, on se také na mě otočil.

„To byl tvůj domov?‘ ‘Elijah pokýval hlavou a ponořil se do svých myšlenek, a já věděla, že bych ho neměla rušit, tak jsem se zase zaměřila na obraz.

Z pohledu Elijaha

Byla to nejlepší léta mého života. Byla to jedna z mála dob, kdy jsme byli všichni pohromadě bez neustálých nesvárů a hádek. Už jsem nad tím nechtěl přemýšlet, tak jsem změnil téma.

„Mohu tě na něco pozvat?‘‘ vytvořil jsem na svém obličeji nefalšovaný úsměv, a proč ne? Když dívku, kterou mám tak rád, mám vedle sebe?

„Ano,děkuju.‘‘ Byl jsem rád, že mé pozvání přijala.

Z pohledu Eleny

Elijah mě vzal do jedné kavárny jen pár bloků od galerie. Kavárnu vlastnil nějaký Elijahův známý upír, a proto skla v oknech byla tvrzená z dvojitého skla, která chránila upíry před slunečním zářením. Elijah nám oběma objednal capucino. A chvíli jsme se bavili o tom, co jsme dělali těch posledních sedm let. Dozvěděla jsem se, že Elijah cestoval po světě a že byl téměř všude. Ode mě se dozvěděl, že já jsem první tři roky strávila s přáteli, se kterými jsme bojovali proti Klausovi. Potom jsme šli všichni žít na vlastní pěst, ale jsme pořád v kontaktu. Oba jsme se bavili. Dokud se to nestalo. Zrovna jsme se bavili o Salvatorových bratrech, dokud se neozvala velká rána. Elijah mě povalil na zem a chránil mě před padajícími střepy. Jeho obličej byl tak blízko mého a já cítila to napětí mezi námi. Měla jsem chuť ho políbit, ale v těchto podmínkách to nešlo. Padající střepy nás řezaly do nezakrytých míst. Musela jsem Elijaha odtud dostat. Upíři kolem nás se chránili před sluncem, které jim spalovalo kůži. Nebyl to pěkný pohled.

Z pohledu Elijaha

Cítím, jak se mi do kůže zarývají střepy, ale pro ni to hodlám vydržet. Cítím také, jak mě opuští síla, ale pro ni budu bojovat do posledních sil. Ještě se jí dlouze zadívám do očí a chtěl bych ji ještě na rozloučení políbit, jenže se mi začal mlžit zrak a upadl jsem do bezvědomí.

Z pohledu Eleny

„Ne, Elijahu, nesmíš mě opustit.‘‘ Vzala jsem ho do náruče a odnesla ho k sobě domů, přes moji upíří sílu to nebyl problém, a položila ho na pohovku v obývacím pokoji. Z ledničky jsem vytáhla krev a nalila mu trochu do pusy. Elijah se trochu zavrtěl a otevřel oči, byl zesláblý, snažil se zvednout, jenže já jsem mu v tom zabránila a srazila ho zpět na pohovku.

„Ne,musíš odpočívat, Elijahu.‘‘

„Ale Eleno, jsem původní, mě jen tak nic nesloží,‘‘ odporoval.

„Jo, to jsem viděla,‘‘ pronesla jsem kousavě.

„Ale Eleno, jsem v pohodě. Pokud chceš, abych odpočíval, budu potřebovat jednu podmínku.‘‘

„A to jakou?‘‘ vzbudil ve mně zvědavost.

Z pohledu Elijaha

Zkusil jsem zariskovat to, na co jsem dlouho čekal.

„Tuhle.‘‘ Povalil jsem Elenu na pohovku pod sebe a přitiskl svoje ústa na její. Ani trochu nezaváhala a přidala se ke mně. Byl jsem rád, že neodporovala a moje polibky opětovala. Cítil jsem v jejich polibcích chtíč a vášeň, jako by na to také dlouho čekala. Byl jsem šťastný.

Z pohledu Eleny

Byla jsem šťastná. Bylo to to, co mi za celý život chybělo. Kolem mě přestal svět existovat. V mém světě byl nyní jen Elijah a nic jiného. Po krátkých pár minutách nebo dlouhých staletí jsme se odtrhli a dlouze se zadívali do očí. Oba dva jsme se usmívali a také jsme oba věděli, že to bylo to, co jsme ta celá dlouhá léta potřebovali.

Autor: AlejahArleneRose (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek I'm happy: