Dívka, která si vyčítala jeho smrt • OurStories.cz ~ naše povídky

FF na Doctor Who :) Abbygail je obyčejná studentka vysoké školy. No, obyčejná není to správné slovo. Když jí bylo dvacet let, modrá budka jí zachránila život. Pak se ale stalo něco, co si myslela, že si bude vyčítat do konce svých dnů. Ale...

11.10.2013 (15:00) • Destiney • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1319×

Toto je miniprolog :)

Dívka s hnědými vlasy utíkala po ranwayi. Pořád se ohlížela za sebe, jako by ji něco honilo. A taky že ano. Několik plechových "beden". Dívka běžela o život. Najednou se vedle ní bojevila modrá budka. Otevřely se dveře. Stál tam muž, který jí podával ruku, kterou přijala, a vyšvihla se do budky. Muž se k ní otočil a usmál se. Pak se mu ale rozsvítily oči překvapením. Ta plechová "bedna" mu právě prostrčila cosi kovového skrz tělem. Muž padal a padal. Modrá budka spadla s ním. Dívka vypadla ven a zůstala ležet.

Dalšího dne se probudila na stejném místě. Nikde nikdo nebyl. Ani modrá budka, ani muž, ani žádné plechové věci. Jen ona.

„Doktore! Doktore!" Stále dokola volala jeho jméno, ale nikdo se neozýval.

Je mrtvý, a mohu za to já...

Dívka se rozplakala a pomalým krokem se rozešla domů... Ten okamžik navždy bude nosit ve své hlavě...

________________________________________________________________

Kam jsem to, sakra, zase vlezla?

Abbygail opatrně ťapala dlouhou tmavou chodbou, která snad neměla konce.

No jasně, Stonesoulová! Jako vždycky bez baterky! A jako vždycky se bojí až poté, co někam vleze!

Zatímco si v duchu nadávala, tápala rukama kolem sebe a snažila se najít cestu ven. Nebo aspoň někam, kde by bylo trošku světla. Pořád se jí zdálo, že slyší někoho dýchat.

Přestaň být tolik paranoidní!

Jak tak viděla velký NIC, zakopla o trubku. Tedy, aspoň si myslela, že je to trubka

Kde jsou trubky, bude i cesta ven.

Snažila se nahmatat tu trubku. Trochu ji ale překvapilo, když ji konečně nahmatala.

Odkdy mají trubky prsty?

A pak jí to konečně došlo. Začala ječet, čímž nejspíš probudila majitele té ruky válející se tak opuštěně na zemi, protože se okamžitě postavil a chytil ji za pusu, aby přestala ječet. Abby, vyděšenou na sto procent, nenapadlo nic lepšího, než se pokusit majitele kousnout. A hele, povedlo se jí to! Vysmekla se mu a teď stála možná dva centimetry od něj. Byla tma, takže opravdu bylo jedno, kde stála.

„Hej, to opravdu bolelo!" ozval se dotčeně Ten, který si dovolil chytit Abby pusu.

„To byl taky účel!" zasyčela Abby. „Kdo, sakra, jsi, a co si dovoluješ mě chytat málem kolem krku?"

„Uhm." Podle zvuku se právě podrbal na hlavě. „Řekněme, že když odsud vyvázneme živí, tak ti řeknu, kdo jsem. Co ty na to?"

Jak jako, vyvázneme živí?

Abby nedokončila myšlenku a těsně nad hlavou jí prosvištělo něco, co na chvíli ozářilo boličej její i toho chlápka. Měl hnědé vlasy, stejně jako ona. Hnědé oči, stejně jako ona.

„Poběž!" křikl a chytl ji za ruku. Normálně by Stonesoulová okamžitě ruku vytrhla a běžela by sama, teď ale byla příliš zaměstnaná tím světlem, co ji před chvílí málem trefilo. A tak se nechala táhnout. Nevnímala, a pak najendou BOOOM! Světlo. Všude! Chudáček Abby spadla na kolena a kryla si oči rukama.

To bylo podlé! A kruté! Au!

„To nebylo poněkud chytré, ale vsákne se to. Jo, musím si zapamatovat, že to je fakt hnusné," mlel poněkud rychle neznámý.

„Kdo, sakra, jsi!" zakřičela nepřirozeně vysokým hlasem Abby na toho muže.

„Já vlastně jenom procházím, projíždím, říkej si tomu, jak chceš," odpověděl jí úplně klidně.

„Nezajímá mě PROČ tady jsi, ale KDO jsi!"

„Jsem Doktor."

To není možné...

„Lžeš!" zakřičela. A jemu to konečně došlo.

„Abby? Abby! Hledal jsem tě. Dobře, nehledal... Myslel jsem že to bude lepší, ale teď jsem tady, no tak! Obejmi mě!" roztáhl ruce.

„Nechal jsi mě myslet si, že jsi mrtvý. Vypadal jsi jinak," řekla tiše Abby se slzami v očích. Mrzelo ji to. Celých těch pět let si vyčítala, že může za jeho smrt, a on se tady teď objeví jakoby nic. Doktor dostal facku.

„Dobře, neměl jsem tě tady nechávat."

„Ale to je jedno, pojď sem!" Abby ho objala. Tolik jí chyběl.

„Víš co? Pojeď se mnou," řekl Doktor, když se od něj "odlepila". Abby zakývala hlavou na znamení souhlasu. „Víš, kde všude jsem byl? Ta planeta by se ti líbila! Všude byla jen čokoláda! Dobře, kecám, ale čokolády tam bylo hodně..."

A tak šli a šli do západu slunce, držíc se za ruce. Abby konečně objevila svého Doktora, o kterém si myslela, že je mrtvý. A pokud ji někde nevysadil, tak spolu cestují doteď.

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která si vyčítala jeho smrt:

Smazat | Upravit | 24.10.2014 [16:50]

Koukám, že povídka už je nějaký ten den stará, ale to nevadí, podle mě si stále zaslouží komentář. Emoticon Bylo to fajn a líbí se mi, vážně neuvěřitelně se mi zalíbil tvůj způsob psaní. A téma Doctor? No to je samo o sobě lákadlo... MOc krásná práce, už dlouho mě něco takhle nenadchlo.