OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » AC2 FanFicton Mario & me

Jako hráčka Assassin´s creed 2 jsem si oblíbila postavu Maria Auditore, který je strýcem hlavní postavy Ezia. Upozorňuji, že je to pouze fanfiction. S dějem hry to nemá nic společného. A postava jménem Ilaria je můj vymyšlený charakter.

05.03.2014 (16:00) • HetaliaCZAnnie • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 1205×

„Ezio, neviděl jsi pana Maria?“ zeptám se ho trochu uspěchaně. Nevnímám ani tak, že jsem ho překvapila po koupeli téměř nahého. Sama na sobě mám obyčejné šaty, které nosím, jenom když mám volno. Ezio stojí uprostřed koupelny tak, jak ho Bůh stvořil. Já necítím žádné rozpaky, tak jako on.

„Ilario, je slušné zaklepat a pak počkat na vyzvání.“ Protočím oči. On má tedy co říkat, když mi vlezl do postele, aniž by se zeptal. Protočím oči a propichuji ho pohledem.

„Můj strýc je…“ Zvedl pohled. Nechápala jsem. Udělám krok zpět a něčí pevné ruce mě zachytí. „No, už jsi ho našla,“ řekne a zabalí se do ručníku. Pan Mario zavře dveře od koupelny. Tou samou rukou mě objal a otočil k sobě.

„To jsem ti chyběl až tak, že jsi musela vlézt Eziovi do koupelny?“ zeptá se mě pobaveně. Já jenom polknu. Položím mu ruku kolem pasu a on mně kolem ramen. Vede mě do své pracovny.

„Pane Mario,“ zašeptám. Nevím, kde byl, ale několik dní tu nebyl, nikdo mi nechtěl říct, kde je. „Jsem ráda, že jste zpátky,“ zašeptám. Přitiskne si mě k sobě, opět se cítím v bezpečí. Po několika dnech, ale přijde mi to jako celá věčnost.

„Ano, i já jsem rád,“ zavře dveře od pracovny a pustí mě. Musí zavřít i druhé. Opřu se o pracovní desku jeho stolu. Dívám se jeho směrem. Dojde ke mně a přitiskne na hranu stolu. Dlaněmi se opřu o jeho hruď. On zase o stůl. Přejede mi prsty po tváři. Opřu se o ně a přivřu oči spokojeností.

„Pane Mario,“ zachvěju se. Posadí mě na něj a vklíní se mi mezi nohy. Položí mě na desku a nakloní se pře mě. „Nenajde nás tu někdo?“ zeptám se vzrušeně. Už jenom jeho přítomnost je pro mě vzrušující. Ano. Uvědomuji si, že je starší než můj otec, ale… Nemohu si pomoct. Miluji ho. Skutečně moc. Nabídl mi azyl a vycvičil mě. Ruce mu obmotám kolem krku. Začne mě svlékat. Jeho mužné dlaně… když se mě dotýká.

„Prosím, neprodlužujte to, byl jste dlouho pryč,“ zašeptám mu u rtů, na které ho následně políbím. Začneme se líbat. Cítím konečně jeho rty. Poddávám se jeho dotekům, jeho polibkům. Brzy jsme oba svlečení. Je velmi příjemné cítit znovu jeho dotyky. Na to, že je zabiják a muž, má jemné dlaně. Chci, aby to příliš neprodlužoval.

Oba ležíme na zemi. Cítím, jak do mě proniká jeho silný, ztopořený úd. Je to neuvěřitelně příjemné. Semknu ho v objetí. Začne se pomalinku pohybovat.

Stulím se lehce zpocená k němu. Nevím ani, kdy jsme se přesunuli k němu do ložnice, ale jsme pod peřinou. S hlavou položenou na jeho hrudi začnu usínat s pocitem bezpečí. Kdybych byla normální člověk a nepatřila k zabijákům, možná bych se ho i bála. Ale na to už je pozdě. Vím, že čeká, až usnu, a pak odejde, ale já nechci. Přitisknu se k němu se slzami v očích. 

„Prosím, neodcházejte,“ zašeptám. Jsem vrah, neměla bych se nechat ovládat city. Jenže je to silnější než já. Posadím se a zadívám se mu do očí. Zavrtí hlavou. Pohladí mě po tváři. Do jeho dlaně mi kanou slzy. Nedokážu se usmívat.

„Vím, že musíte, pane Mario,“ zašeptám a chci se zvednout. Holt musím přijmout, že jsem milenka muže, který je více na cestách, než doma. Jenže než se zvednu, stáhne mě zpátky. Opírá se na ruce a druhou mě hladí po uslzených tvářích.

„Zatím nemusím, zůstanu tu delší dobu,“ řekne mi jemně do rtů. Natáhnu se svými po jeho. Uklidnilo mě to. Alespoň na chvíli. Skutečně mě uklidní už jenom jeho hlas? Nenamlouvám si to? Je pro mě skutečně tolik důležitý? 

„Povídej ještě něco, Ilario,“ vyzve mě. Cítím, jak se mi v krku vytváří knedlík. Jak moc mu chci říct, co k němu cítím. Jenže mi to můj vlastní mozek nechce dovolit. Políbím ho na rty, jako bych je chutnala naposledy. A znovu a znovu. Nechci se toho vzdát.

„Pane Mario, já…“ nejsem schopná to říct. Musím. Nikdy jindy už to nebude takové. Nadechnu se a vydechnu. Vidím, jak dychtivě čeká, co řeknu. Nemohu, ne. Není ta správná doba, nebo je to ta nejlepší doba? Zvědavě vyčkává moje slova. Nemám na výběr.

„Miluji vás,“ zašeptám skoro neslyšně. Vím ale, že on se svými smysly to slyšet musel. Bojím se však jeho reakce. Zavřu raději oči a snažím se mu vytrhnout. Přece jsem si já bláhová nemohla myslet… Cítím jeho horkou dlani, jak dychtivě stoupá výš a výš k mému krčku, a prsty jemně přejede po rtech.

„Čeho jsi se tak bála? Že tě odmítnu?“ zeptá se. Nemohu mu lhát. Přikývnu. Nemám na výběr. Bere to překvapivě klidně. Teď se mi vysměje. Už to vidím. Z očí se mi kutálejí další slzy. Nechci to slyšet, jenže on mě nechce pustit. Prosím ho pohledem.

„Ilario, jsi dobrý zabiják, ale ještě málo se vyznáš v mužích,“ políbí mě na rty. „Miluji tě,“ zašeptá. Tolik mě tím odzbrojil. Nejsem schopna slova. Dokážu vnímat pouze jeho doteky a polibky. Zdá se mi to tak neskutečné. Jak ochranitelsky mě k sobě tiskne a zároveň, jak se jeho horké rty dotýkají mé nahé pokožky. 

Autor: HetaliaCZAnnie, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní



Sdílet

Diskuse pro článek AC2 FanFicton Mario & me:

Uzasnyyy :33 Moc se mi to líbí, napiš další ^^

Jsem asasinka telem i duši. Nápis mi na mail:
pilarovadeniskaaa@seznam.cz

sisa118: Děkuji... No... Na další povídky se necítím... No... Nebo jedině tak.. Ale to si nechám pro sebe

Tak to bolo niečo! Ako ďalšie hráčka AC hovorím:'Len tak ďalej, holka!' Dufam, že spraviš aj iné poviedky na AC! Možno aj seriu? Lebo to by som si istotne prečítala.

Ale, ale. To mi zní povědomě. Tuhle jsem četla 2x. Jinak se ti to povedlo.

Přidat komentář:

Nick:

Text: