OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 14. kapitola

06.09.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1691×

Jsou věci, které se obejít nedají…

Ráno mě vzbudil něčí dotek na tváři. Zamžourala jsem a spatřila Damonův křivý úšklebek.

„Ummm… kolik je?“ zaskuhrala jsem.

„Tři odpoledne,“ odpověděl s klidem.

„Cože?!“ vyletěla jsem z postele jako blázen a pak si hned zase sedla. Sykla jsem bolestí. Včera jsem to s chůzí přehnala.

„Můžu ti pomoct,“ ozval se Damon, který celou tu ranní, no, spíš odpolední scénku pozoroval.

„Jak?“ zeptala jsem se, i když jsem si nebyla úplně jistá, zda stojím o odpověď.

„Nebude se ti to líbit,“ prohlásil.

„Tak mi to nepopisuj a udělej to, ten šok už nějak překonám,“ oznámila jsem mu. Nebála jsem se toho, co udělá. V tuhle chvíli mi to přes bolest bylo jedno. Teda to jsem si myslela. Když se jeho tvář změnila na tu tenkrát, když škrtil Jima, rozšířily se mi zorničky. Kousl se do ruky a donutil mě se z jeho rány napít. Nemohla jsem mu odporovat, měl moc velkou sílu.

„Říkal jsem, že se ti to nebude líbit,“ zaculil se, když skončil. Rána na jeho zápěstí se zahojila. Nedá se popsat, jak jsem vypadala nebo jak se cítila. Vážně mě šokoval. Ale nohy opravdu přestávaly bolet.

„Cos mi to udělal?“ zeptala jsem se po pěti minutách zírání.

„Vyléčil tě. Už jsi úplně zdravá,“ oznámil mi. To už si zapínal košili.

„Ty se neoblečeš?“ otočil se, když dokončil zápas s knoflíky.

„Ne, chystám se prospat zbytek života,“ oznámila jsem mu a zalezla zpátky pod peřinu.

„Jsem tě mohl nechat chorou,“ dělal uraženýho.

„To by mě ale bolely nožičky,“ zaskuhrala jsem.

„Ale zase bys mi dneska neutekla za Jimem.“ Sedl si ke mně a přiblížil svůj obličej k tomu mému na vzdálenost milimetrů. Ať jsem chtěla odpovědět cokoli, zapomněla jsem to. Sakra! Damonova blízkost mě ničila. A on si toho byl moc dobře vědom.

„Já… je vážně čas vstát,“ dostala jsem ze sebe a vstala z postele. Tohle asi nečekal. On si měl hrát se mnou, ne já s ním. Ovládl mě pocit vítězství nad situací, když mě rychlostí blesku přirazil ke zdi. Byl ještě blíž než před chvílí.

„Damone…“ vzdechla jsem jeho jméno.

„Copak?“ prohlásil a zatvářil se… no Damonovsky.

„Já… já nechci,“ zašeptala jsem.

„Včera jsi taky nechtěla,“ pověděl.

„Prosím.“ Div jsem nevzlykla, když se naše rty skoro dotýkaly. Nebral mé prosby na zřetel a spojil své chladné rty s těmi mými. Pevně chytl mou tvář, abych se snad nepokusila uhnout. Ale oba jsme věděli, že jsem nemohla.

Hlavou se mi honilo spousty myšlenek. Po dvou letech byl první, kdo se dostal k mým rtům, zrovna Damon. Eric vždycky kroutil hlavou nad tím, proč tolik vyhledávám nebezpečí. A chlapi, které by si jako prince do pohádky rozhodně nikdo nevybral. Oni dva toho byli důkazem. Věčně jednou nohou v kriminále, drogy, sex, alkohol. To vlastně oni mě zkazili. A teď tu byl Damon. Stál tu a dělal si se mnou, co se mu zachtělo. Nedokázala jsem mu odporovat. Ať byl sebehorší nebo spíš právě proto. Když se odtrhl, díval se mi do očí. Uhnula jsem pohledem, jako bych se za sebe styděla.

„Tak vidíš, nezdálo se, že bys nechtěla,“ řekl a odešel z pokoje. Zůstala jsem tam stát jako opařená. Až po pěti minutách mi došlo, že jsem se chtěla oblíct. To jsem taky udělala a seběhla dolů. Damon s Elenou se váleli na gaučích a evidentně se bavili. V takových chvílích na nich bylo vidět, jak to ve skutečnosti je. Ale asi jsem byla jediná, kdo to viděl. Vzájemně se milovali.

Odešla jsem domů. I přes jeho spalující pohled. Musela jsem slíbit, že se do večera vrátím. Krom toho jsem se asi i chtěla do večera vrátit. Mé klíče zacvakaly v zámku a hned jak jsem otevřela dveře, pověsil se mi na nohu Marcus. Objala jsem ho a zvedla ze země. Málem mě upusinkoval.

„Ahoj,“ ozvala se máma z kuchyně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a rychle sundala boty, abych mohla za ní. K mé smůle seděl u stolu i Jim. Byl potichu a skleslý.

„Ahoj, Jime,“ pípla jsem.

„Tak co?“ optala se mamka se zářivým úsměvem.

„Co co?“ koukla jsem na ní pohoršeně a Marcus mi mezitím cvrnkal do nosu.

„Nejsem pitomá, kamarádky nemáš, od deseti let pomalu pohrdáš ženskejma,“ odpálila mě.

„Prokoukla jsi mě,“ zaculila jsem se a Jim práskl do stolu. Vrhla jsem na něj vražedný pohled.

„Můžem se jít projít?“ zeptala jsem se pak Jima a postavila Marcuse na zem. Nadšený nebyl, ale neskuhral, měl výjimečně dobrou náladu. Jim se zvedl a šel se obouvat. Vyšli jsme mlčky ven doprovázeni máminým nechápavým pohledem.

„O čem jsi chtěla mluvit?“ zeptal se po čtvrt hodině chůze.

„Tys chtěl včera mluvit,“ odpověděla jsem.

„Ať už to bylo o čemkoliv, dnes už to nemá význam,“ prohlásil.

„Jak myslíš,“ řekla jsem a chystala se otočit zpět k domovu. Chytl mě za paži.

„Spala jsi s ním?“ zeptal se ostře.

„Možná,“ odpověděla jsem neurčitě.

„Měla bys trochu krotit svou touhu po rebelství, tohle už není jen hra, jde ti o život!“ div nezakřičel. V očích měl neskutečný vztek.

„Říká někdo, kdo použije dávnou kamarádku jako záminku,“ odsekla jsem. Zatvářil se nechápavě.

„Faith, ale já vážně přijel původně kvůli tobě! Chtěl jsem tě zase vidět! Pohádali jsme se hlavně kvůli tomu, že jsem do tebe byl zamilovaný a nechtěl jsem po Julii přijít i o tebe! Jenže pak jsi poznala ty dva… to je fuk. Chtěl jsem udělat, to, co jsem tenkrát neudělal,“ osočil mě. A zaskočil mě. Probírala jsem se vzpomínkami a všechno do sebe zapadalo, jak se se mnou hádal, že Amerika je hrozná, že tam nikdy nebudu šťastná, jak mámě tenkrát típnul telefon, když se mu zmínila o Ericovi a Damienovi.

Šokovaně jsem na něho hleděla. Mluvil pravdu, věděla jsem to. A dostal mě do zatraceně složité situace. Zradila jsem ho, i když si to nezasloužil. Asi jsem teď měla nést následky. Nemohla jsem znovu volit, stát na rozcestí. Prostě to nešlo.

„Co po mě chceš?“ zeptala jsem se nepříjemně.

„Chci, aby sis jedinkrát v životě vybrala správně, Faith,“ odpověděl mi.

„Vždycky volím správně, Jime. Nelituju žádného ze svých rozhodnutí. Ani otce, ani Erica, ani Damiena, už vůbec na Marcuse a ani Damona!“ řekla jsem mu rozhodně tak blízko jeho obličeje, že se naše nosy třely o sebe. Speciální důraz jsem dala na poslední jméno, ačkoli jím jsem si byla jistá ze všech nejméně. Damon měl pravdu, vybrala jsem si, za koho budu hrát.

„Uvědomuješ si, že na tvojí tvrdohlavost není vhodná doba?!“ opáčil mi. Zavrčela jsem. Nebyla na to vhodná doba, ale já tvrdohlavá být musela.

„Ahoj Jime,“ ozvalo se za námi, zatímco jsme se vzájemně propalovali očima. Moc dobře jsem věděla čí je ten hlas. A věděla jsem, že tohle není dobré. Oba jsme se na Damona podívali a Jim vytasil z rukávu kolík. Damon jím i přesto naprosto opovrhoval.

„Vážně si myslíš, že mě zvládneš sám?“ pousmál se. Jim byl pevně rozhodnutý, že to dokáže a to jakkoli.

„Damone…“ chtěla jsem ho poslat pryč.

„Faith, odejdi. Sejdeme se večer v penzionu,“ přikázal mi, aniž by se na mě podíval.

„Ale…“ chtěla jsem namítat.

„Vypadni!“ zasyčel. Věděla jsem, co chce udělat, nemohla jsem mu to dovolit. To by ale Jim nesměl být Jim. Ve chvíli, kdy se na mě Damon podíval, abych odešla, vrhnul se na něj. Nevím, co si myslel. I já věděla, že je to naivní. Damon ho zaregistroval a než jsem se nadála, zlomil mu vaz…

Pozn. autorky: Moc Vám všem děkuju za komentáře, kterými mě zásobujete. Jsem opravdu moc ráda, že si povídka našla pár pravidelných čtenářů. Moc si toho vážím. :) Jinak také odjíždím a stěhuji se na intr, tak nevím, v jakých intervalech budou přibývat nové kapitoly. Snad to půjde dobře a bude se mi dařit přidávat tak často, jako doteď. :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 14. kapitola: