OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 22. kapitola

26.10.2017 (10:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1567×

Kapitola 22

Nemilé překvapení

Uběhlo to až moc rychle.

To si říkala Daisy, když stála s ostatními před autem určeným k odjezdu.

Nebylo na výběr. Přijely tři automobily, z čehož jedno obsadili naši tři Angličané se svými zavazadly, a to druhé si bezprostředně zabral hrabě Dracul se svou chotí a tou stále více nesnesitelnější barbínou z Moldávie, která protestovala, že pojede výhradně s Alricem, aby se na něho mohla celou cestu lepit jako mucholapka. Bohudík měla ta zamilovaná fúrie smůlu.

A hádejte, komu patřil onen poslední vůz.

Správně. Naší milé trojici.

Daisy mlčky přešlapovala ve sněhu a nelidské zimě. Drkotala zuby a v botě pohybovala prsty, protože právě začal prosinec a ona byla člověk. Jak víme, lidé snášejí zimu neochotně a trpí omrzlými částmi těla, jako jsou nohy, nehledě na to, že Daisy musela mít huňatý teplý kabát velikosti malého balónu, ve kterém se zdála jakákoliv manipulace nemožná.

Zatracená zima, mrmlala v duchu.

Začínala ji pomalu nenávidět. V New Yorku také vždy napadl sníh, ale maximálně dva centimetry, pokud to stouplo na pět, považovalo se to za kalamitu. Tady měli deset a oni to považovali za prachmizerný poprašek.

Už patnáct minut se snažila předstírat trpělivost a zdánlivé pohodlí, zatímco se pomalu začal snášet sníh na ni a jejího jediného společníka, kterému se dochvilnost bratra také moc nezamlouvala, pořád ale mlčel.

Daisy Chestra začala v duchu proklínat těmi nejhoršími nadávkami. Pokud nepřijde, umrznou jí nohy a pak už si vážně nezatančí ani dupáka, a to se do těch šatů na bál tak zamilovala.

Objala se rukama a odvrátila pohled od nádherně zasněžené, nenáviděné horské scenérie a začala hypnotizovat hlavní dveře Branu. Alric dva metry od ní vypadal méně netrpělivě, ale to nevěděla, že se v něm odehrává stejný boj, jako v ní.

Nějak telepaticky vycítila, že ani on není zrovna v náladě na příjemný rozhovor k ukrácení dlouhé chvíle.

Všichni už dávno odjeli a padající vločky už téměř zakryly jejich stopy.

Kde ten holomek je! To nemá trochu soucitu?

„Kde, proboha, vězí?“ nevydržela to a zachvěla se, jakmile ji nepříjemně vlezlý vítr ovanul obličej. „Je to tu jako v lednici."

Vlastně ani neočekávala, že by Alric promluvil nebo udělal cokoliv jiného, než stále stál jako solný sloup, očividně měl trpělivosti více než celý parlament Spojených států.

Růžovláska s chlupatou čepicí staženou pořádně přes uši zvažovala možnost, že po Chestrovi skočí ihned, jakmile se objeví, a vlastnoručně mu utrhne hlavu od zbytku těla těmi pletenými nevkusnými rukavicemi.

Co vůbec dělal?

Balil si věci na poslední chvíli?

Kluci. Jasně, že ano. Jak jinak! A ona tu má strávit trapné minuty s tím největším nudným ďáblem na světě.

„Nejraději bych jela bez něho,“ utrousila nevraživě, slibující mu stáhnutí zaživa nebo koupel ve vařícím oleji. Hmm... horký olej...

„To by bohužel nešlo.“

Daisy se trochu pootočila, aby si mohla Alrica v tmavém kabátu prohlédnout. Zatímco ona momentálně vypadala jako koule napěchovaná cukrovou vatou, jemu stačila jen slabá kožená bunda a kalhoty. Neměl žádnou pokrývku hlavy, a tak mu jednotlivé prameny havraních vlasů pročesával vítr. Daisy musela uznat, že to je pohledný kluk s hrdým nesením těla, ale ona k němu chovala jen respekt, trochu strachu a celé se to zastřešilo Alricovým vražedně bystrým pohledem, který jí v ten moment projel jako laser, až měla pocit, že ji rozkrájí jako vařenou bramboru.

Ne, kamarádem by ho nenazvala, natož dobrým společníkem, spíše prospěchářem, před kterým je dobré mít se na pozoru.

„Nešlo?“ podivila se a v duchu přidala další kletbu.

Upír jen lehce zvedl ruku a ukázal malý zlatý kroužek, pak si opět založil ruce za zády jako předtím na důkaz toho, že počasí na něho nemá žádný vliv, stejně jako na titána čelícímu všem nástrahám bohů.

„Aha,“ zamumlala a znovu jí projel další záchvěv mrazu i přes tunu oblečení.

„Takže o tom víš. Asi tě to moc nepřekvapuje.“

„Vlastně ani ne,“ odvrátila Daisy tvář od toho nebezpečného suchara a svůj mrzutý obličej raději schovala za okraj kabátu, „je mi to úplně jedno, alespoň tu nejsem jediná, na koho se tu uvalují tresty.“

„Pokud mluvíš o trestu…“

Najednou Daisy ztuhla, protože ten tichý démon stál ve vteřině těsně za ní a stiskl jí jednou rukou zápěstí, div že jí v něm nepřestala proudit krev, tím ji donutil se k němu znovu pootočit.

„Vím, že máš mou zbraň,“ zesílil lehce stisk a vynutil si, aby se mu dívka podívala zpříma do očí. Nebylo v nich moc slitování, možná pro ni chystal obdobný trest za krádež, a ona se začala rychle modlit ke všem svatým o rychlou smrt.

„Cože? Jakou zbraň, prosím, pusť mě, Alricu, nevím, o čem to mluvíš,“ pokusila se odtáhnout a zapírat, ale nešlo to. Pokud on nebude chtít, nehne se od něho ani o metr.

„Nemusíš lhát a zapírat, vím o tom, ale neměl jsem zájem ti ji brát. Vím jaké to je ocitnout se v nebezpečí bez jediné zbraně,“ řekl to tak chladně, že si zrovna v takové situaci připadala. Tak moment, ona v takové situaci právě teď byla!

Daisy náhle zapomněla na to, jak velká jí byla zima, protože dostala strach. Věděla, tedy doufala v to, že jí ten malý satan neublíží, už jen kvůli tomu zázračnému plánu, co dohromady vymysleli a bez ní by jim byl k ničemu, jenže vždy se tu nabízela nějaká nehoda, jako ta, že se právě sami beze svědků nacházeli na hezkém vysokém kopečku obaleného asfaltovou namrzlou vozovkou vypadající jako skluzavka smrti. Stačilo jen trochu popostrčit. Nevěřila mu, jistě to cítil z toho, jak se jí třásla ruka. Strach dělal svoje. Možná ji chtěl varovat, nebo jen vyděsit, a i když se zapřísáhla, že už se ho bát nebude, stejně ten primitivní pocit nemohla ovládnout.

Nenáviděla ho za to, jak jí neustále připomínal, kdo je a čeho je schopný.

K čertu s ním!

Alricu, ty tyrane! Zlomíš mi ruku!

„Já se ale cítím v ohrožení právě teď, mohla bych tě zastřelit,“ podívala se na jeho bledou ruku, mající téměř stejnou barvu jako okolní zasněžená krajina. Snažila se jej vystrašit a zmást ho, že má zbraň u sebe pod bundou.

Alric k Daisy vzhlížel s neurčitým leskem v těch rudých zorničkách připomínající tekutou lávu.

Co měla čekat? Nečitelný parchant. Najednou bylo všude málo vzduchu.

„Na to je ještě příliš brzy, Daisy,“ odpověděl tajemně, a zatímco pomalu vyslovoval každé slovo zvlášť, pomalu svými prsty vyhrnoval dívčin rukáv směrem vzhůru.

Dívku polilo horko. Co to mělo znamenat? O co se snažil? Jeho jemná ledová bříška postupující po jejím předloktí jako malá housenka jí způsobovaly husí kůži, přesto se nemohla ani pohnout, natož odporovat.

„Malé splátce se stejně nevyhneš, Daisy, každý musí zaplatit, ty sis půjčila mou zbraň a já chci malý úrok,“ vpíjel se ženě princ temnot do těch pomněnkových kukadel, ve kterých se zrcadlilo stříbrně zatažené nebe.

Než si Daisy uvědomila, co říká, zvedl už její paži ke svým lačným ústům.

„Alricu, ne…“ pokusila se vyškubnout, ale on ji znovu sevřel svými prsty jako had, tentokrát těsně pod loktem. Znehybnil ji.

Nic nezabíralo, zoufalý pohled, varovný hlas ani její prchlivost a nechuť. 

Daisy byla zoufalá, tepalo jí zuřivě ve spáncích novým návalem paniky a srdce hrozilo výbuchem, nechtěla znovu zažít tu bolest, a už vůbec ne od něho. Nenáviděla Alrica, zkazil jí veškeré hezké vyhlídky, děsil ji svým nepřátelským přístupem, a teď tohle! Proboha, nemůže ji nechat být? Bavilo ho rozsévat strach, dokud se před ním nebude plazit a žadonit o milost?

Ten zvrhlík, umí jen vyhrožovat, to mu rozhodně neodpustí.

Nečekala však, že ji svou druhou rukou nepozorovaně obejme pevně kolem pasu.

Žena před upírem přestala dýchat. Na to čekal. Na zjevnou rekapitulaci.

Mohlo to být ještě horší?

Teď to vypadá, jako by s tím sama souhlasila, k čertu!

Romantika v zimě, zatraceně, tohle nebyl žádný hloupý román od Yo Beverley, tohle byla krutá realita, žádná líbivá fasáda.

Daisy se rozechvěla vnitřním neklidem, jakmile ji ten netvor bez citu polaskal špičkou jazyka na citlivém zápěstí. Cítila jeho dech, chladný dotek, vlhký jazyk a…

„Alricu, nedělej to, Chestr tu bude každou chvíli…“ zapřísáhla se, snad ho to odradí.

Určitě si z ní dělá jen legraci, nic víc, jen nahání strach, ale pes, který štěká, přeci nekouše, ubezpečovala se.

Omyl.

„To je jeho problém, alespoň bude vědět, že dochvilnost je ctnost.“

A sakra…

Pak přišla nepříjemná bodavá bolest.

Opět.

On se do mě vážně zakousl! křičelo Daisyno druhé já.

Bolestné zalapání po dechu odnesl severní vítr.

Nemohla nic dělat.

Ta malá upíří příšera si ji svými chapadly přitáhla blíž k sobě, měl ohromnou sílu. Ostré tesáky si poradily s titěrně slabou kůží a bez slitování ji propíchly. Ihned se ven začala řinout horká sladká krev vonící pro děti noci jako božská ambrozie. Proto, aby neunikla jediná životodárná kapka, k dívčině zápěstí přitiskl chlapec i své rty.

Upír byl opatrný, věděl, že nemůže vysát moc, nesmělo to být na Daisy vidět, protože riskovat další nekonečnou hádku už by vážně nesnesl, ale nemohl odolat. Bohužel pro něho, brzy jeho krví zbystřenými smysly pronikly varovné zvuky jako neviditelný alarm.

Než si chlapec stačil pořádně zdegustovat svůj sladký pokrm, musel skončit, a to hned. Olízl vzniklou ránu a taktně svými šikovnými prsty stáhl dívce rukáv na své původní místo a až poté ukročil stranou. V dálce viděl přibližovat se dvě postavy.

„Ještě pět minut a odjeli bychom, ty osle. Nenosíš hodinky?“ zavrčel Alric na svého usměvavého bratra, nepochyboval o tom, že se zdržel schválně, přesně v jeho stylu.

„To sotva, řidič byl se mnou, a navíc pochybuju, že máš klíčky, natož řidičák, bratříčku. Dej to do kufru, Jakube,“ pokynul vítězoslavně šoférovi a pokynul k čekajícímu autu. Poté si však všiml velké napěchované koule, zaraženě stojící vedle svého sourozence. Trochu pookřál a omluvně se usmál. Asi nečekal, že Daisy pojede s nimi, to, co však nikdo nemohl vidět, byl podezřívavý pohled Chestrova žárlivého já s varovným zajiskřením.

„Tak už dělej, nebo přijedeme pozdě, nehodlám to od otce znovu poslouchat jako minulý rok,“ zpražil ho Alric a sám nasedl jako první do auta.

„Aby ses hned nezbláznil,“ zapitvořil se Chestr jako malý uličník a učinil totéž.

Všichni tři se naskládali dozadu, což nebylo nic lehkého. Přes velký počet svetrů pod Daisynou bundou se tam všichni poněkud nelítostně tísnili.

Cesta do Prahov bude asi hodně dlouhá a žena uprostřed toho už předem litovala.

Nejenže se oba dva hádali před ní, ale dokonce i přes ni, až jim oběma chtěla dupnout na nohu. Navíc se každému chlapci tiskla nechtěně k boku, o čem vypovídaly jen její rudé tváře a omluvný pohled, protože většinu obličeje schovávala za svetrem.

Nemohla se ani na jednoho podívat, zaprvé na Alrica, pro to, co se před chvíli stalo, a za druhé na Chestra, kterému řekla, že ho nenávidí.

Vážně skvělé.

Teď před tím nebylo úniku.

Snažila se alespoň ve své hlavě udržet jakés takés si soukromí, kde se raději radila s vlastním svědomím, aby se náhodou nezbláznila.

To jsi mu hned musela říkat, že ho nemůžeš vystát, ty huso? Kdo se tě teď bude zastávat? Je to jediný… člověk, co tě bránil.

Řekla jsem jen to, co jsem cítila, oponovala Daisy.

Vidíš? Takhle je to vždycky, proto nemáš přátele, pořád ti na někom něco vadí. Jak asi teď chceš mezi těmi vrahy přežít bez prince se zlatou zbrojí, ty ubožačko? Koukni, kašle na tebe, urazila jsi ho. Ale je tu jiná možnost, mohla bys přemluvit tu hroudu ledu na druhé straně, hm? Před chvíli to vypadalo nadějně, jen kdybys ho nechala a nedělala ze sebe dámu. Dát mu trochu krve tě nezabije, lepší než přijít o krk, tak co říkáš? navrhovalo svědomí.

Cože? Ten určitě, utrousila dívka a málem zvrátila oči v sloup.

Nic lepšího nemám, budeš si muset vybrat, až na tobě nebude ani jednomu z nich záležet, zbaví se tě, to mi věř, snaž se alespoň jednoho omotat kolem prstu, ať máš budoucnost zajištěnou.

Co to tu meleš? Nejsem taková, nepřilepím se na někoho jen kvůli svému prospěchu, je to hnusné, nemluvím s tebou.

Oni tě ale kvůli svému prospěchu unesli a udělali si z tebe hračku, proč jim neudělat to samé? Oni neváhali, proč bys měla ty? odpovědělo uraženě druhé já a Daisy musela uznat, že na tom něco je.

Ne, tohle neudělá.

Protože jsem jiná, a ať to skončí jakkoliv, nehodlám už před nikým sklánět hlavu, takže ty řeči o využívání si klidně nacpi do zadku, s tím celá konverzace s vlastním vědomím, které prohrálo bitvu, skončilo. 

Velkolepé.

Vše to, co Daisy viděla, se tak dalo shrnout do tohoto jednoho prostého slova.

Už jen to nadšení po tom všem, co musela zažít v autě mezi těmi nesnesitelnými dvěma osobami, bylo čekání konečně u konce.

Přijeli odpoledne, takže měli dost času se zabydlet. Jistě, všichni hosté tu měli pokoj k přenocování, a ne ledajaký.

Místo, kde spala na Branu, se se zámkem vůbec nemohl rovnat. Ohromila ji nádherná postel a celkový zdobený interiér, kde se cítila jako Popelka v oříšku.

Už když přijížděli branou, vjeli do rajské zahrady plné upravených stromů a zahrad.

Samotný zámek, kterému dominovala věž s hodinami, se třpytil v krajině jako zářivý diamant. Žádná středověká chmurná barabizna.

Střechy potažené černými taškami se honosily čepicí sněhu, dodávající místu pohádkový vzhled.

Vše dokonalé pro spokojený život.

Při vstupu uvnitř služebné jen běhaly jako motorové myši s posledním dolaďováním na večer. Lady Coradja, jež je uvítala, stejně jako ostatní hosty, vypadala na baculatou veselou dámu se smyslem pro humor, zakládající si na symetrické dokonalosti. To určitě upírka nebyla, protože dobrá nálada z ní přímo čišela, ohodnotila ženu dívka.

Bohužel se tam Daisy moc rozhlížet nemohla, jelikož každému byl přidělen jeden sluha, který je odvedl do vlastních pokojů.

Zámek Prahov musel pojmout nespočet lidí na jedinečný gala večer určený jen těm nejvybranějším. Rozhodně si u Drákulů polepšila.

Teď mohlo všechno začít.

Nejhorší večer, jaký Daisy kdy zažila.

Nejméně dvě hodiny se připravovala, balancovala před zrcadlem a špulila pusu na svůj zářivý odraz.

Vážně si to užívala, dbala na sebemenší detail, každou řasu, i ten nejmenší záhyb šatů. Vše muselo být dokonalé.

Když už se blížila ta očekávaná sedmá hodina, kdosi zaklepal na dveře.

Mylně se domnívala, že to bude Chestr, jež ji doprovodí do sálu na uvítací proslov, ale po vyzvání vešla Lily s vidoucím úsměvem na tváři.

Daisy se zatvářila lehce zklamaně. Chtěla vidět, jak tomu neurvalci spadne čelist, když ji uvidí, ale stejně byla ráda, že pro ni přišel alespoň někdo.

„Vypadáš nádherně,“ vydechla, jakmile se upírka protáhla dveřmi dovnitř.

„To ty také, dnes všechny ženy umřou závistí,“ pochválila Daisy Lilyaninu rudou řeckou róbu spadající ladně ženě přes jedno rameno, kde byla spojena velkou zlatou sponou, k tomu se hodily zlaté sandály a vkusná stuha ve vlasech stejné barvy.

„Trojská Helena,“ přikývla přítelkyně, „nejkrásnější žena Řecka,“ pochválila svůj zevnějšek s pýchou.

Obě se tomu zasmály a prohlédly se navzájem, pak se k ní upírka otočila s vážným výrazem.

„Děje se něco?“ zamrkala Daisy a naklonila hlavu na stranu.

„Jen jsem ti chtěla říci, že na tebe budu dávat pozor, stejně jako ostatní, je v našem zájmu tě ochránit, nemusíš se ničeho bát, každý upír pozná vlkodlaka podle jejich pachu. Vše skončí dříve, než začne, to mi věř, a užijeme si celý večer, až bude hrozba zažehnána, teď se musíš chovat nenápadně. Lady Caradja je o všem spravena, takže souhlasila s naším plánem, všude budou sluhové a ochranka,“ ten důvěřivý povzbuzující úsměv mluvil za vše.

Dívka Angličance věřila, vzhlížela k ní jako k dobrotivému bohu.

„A ještě…“

Lilyanin hlas utichl s novým zaklepáním.

„To budou ostatní,“ rozzářila se a ihned otevřela.

Nemýlila se, za dveřmi postával jeden blonďatý okouzlující mušketýr a záhadně zahalený princ Arábie.

„To vypadá vážně věrohodně,“ vydechla Daisy, nechávajíc oči na černém klobouku s bílým perem a autenticky vypadajícím typicky modrým kabátcem do pasu s bílým křížem uprostřed. Nesměla pod ním chybět ani bílá košile s nabíranými rukávy, tmavé kalhoty, vysoké boty a samozřejmě špičatý kord u pasu. Leonardovi vážně slušel a rozhodně nebude Lily jediná, koho tu dnes bude někdo obdivovat.

Zato Vincent hodlal navštívit poněkud východnější kulturu, o které se ve světě dávalo čím dál více vědět.

Jenže i nápadný vzhled dal vyniknout jeho nezkrotnému šarmu, kdy se jeho tělo halilo do zcela bílé sutany s knoflíčky vpředu dosahující až ke kotníkům a přes to přehozený černý průsvitný plášť olemovaný zlatou látkou. Vlasy měl skryté pod sněhobílou pokrývkou hlavy ozdobenou dvěma černými kroužky, které ji tam přidržovaly.

Podle toho, jak se v kostýmu arabského šejka nesl, by každý poznal, že to ani nemusí hrát.

„Princ Yabuty z Yabuty, je mi ctí doprovodit tak krásnou dámu do sálu, velblouda sice nemám, ale zaručuji vám pohádku tisíce a jedné noci se vším všudy,“ vyšvihl Vincent hlubokou úklonu a nabídl překvapené Daisy rámě s tím, že princovo pozvání se neodmítá.

Tomu se prostě nedalo odolat, možná o něm později změní názor.

Daisy sice váhala, ale cukaly jí koutky tak, že se smíchem musela doprovod neochotně přijmout, načež se šejk vedle ní začal hrdě dmout jako páv.

„Kde jsou… nepřišli s vámi?“ nenápadně dívka odbočila od tématu, jakmile za sebou zavírala dveře svého pokoje. Kdosi tu chyběl.

„Myslíš ty dva? No, pokud se ještě neroztrhali navzájem, už budou nejspíše tam, má krásná dámo, ale pospěšme, karavano, večer teprve začal a nechceme si přeci nechat ujít přivítání panstva, že ne?“ zvedl Vincent obočí a sám se prohlásil za velitele celé skupinky, kde si rychle osvojil povýšenou roli své postavy a hrdě pozvedl nos.

 „Pokud o to vážně nechceme přijít, musíme si pospíšit,“ přisvědčil Leonardo s rukou na jílci kordu a druhou si přitáhl Lily k sobě jako pravý hrdina a cosi jí pošeptal, načež ihned zrudla jako jahoda.

Čtveřice prošla východním křídlem pro hosty hlouběji do útrob samotného zámku, kde se chodbami začala linout příjemná melodická hudba.

Osvětlení zde bylo tlumené, ale jen do té doby, než překonali schodiště do hlavního sálu plného lidí.

Daisy opravdu oněměla. Bralo to veškerý dech.

Teď už věřila tomu, že tohle byla největší událost roku.

Taneční sál, ve kterém se měli všichni shromáždit, byl obrovský, a pořád to bylo slabé slovo. Místnost osvětlovaly nádherné křišťálové lustry, jejichž světlo se odráželo od zlatých tapisérií. Dvoumetrová zrcadla rozmístěná po celém obvodu místnosti, jež umocňovala tento ohromný prostor spolu s naleštěnou podlahou vyobrazenou do složité mozaiky.

Kam se člověk podíval, našel něco třpytivého, vyjma živých květin, ty oblažovaly sál svou libou, nevtíravou vůní.

Vysoké stropy umocňovaly pocit, že si člověk připadal nepatrný mezi ostatními.

Daisy se rozhlížela kolem, paní domu si nejspíše potrpěla na přepych a maškarní ples byl uspořádán do okázalého barokního stylu, nechyběly tu mramorové bílé sochy řeckých krásek a krasavců, nápadné několikaramenné svícny, mistrovsky vyřezávaný polstrovaný nábytek a exotické zelené rostliny v podobě vysokých palem, dodávající celému lesku na skutečnosti.

Vše se to zdálo až moc kouzelné, nádherné, dechberoucí.

„Zavři pusu, ať ti do nich nevletí moucha,“ podotkl šeptem Vincent, když se k Daisy lehce naklonil a usmál se jejímu úžasu.

„Málem jsme to propásli, pojďme blíž,“ to už ji vysoký šejk postrkoval mezi smetánkou blíže k malému pódiu, kde se objevila korpulentní postava lady Coradji ve své tmavé róbě představující černou labuť ze známé baletní hry a vyžádala si hrobové ticho.

Vzrušený šum náhle přestal.

„Je mi ctí vás zde znovu všechny vidět,“ odmlčela se žena a popatřila pod sebe na čekající tváře, „jak dobře víte, tento jedinečný maškarní bál na Prahov se koná na počest odchodu mého manžela, který by si jistě přál tu dnes s vámi všemi být. Je to již třicet osm let a tato tradice se ani jedinkrát neporušila. Uctíváme tím Rudolfovu památku a ctíme jeho přání, že člověk má být ve svém životě šťasten, i když mu není právě do zpěvu, protože úsměv je dar, který můžeme věnovat každému, ať máme na účtu tisíce dolarů, nebo jednu drachmu v kapse.“

Pozvaní hosté se vtipu od srdce zasmáli a Daisy přemýšlela, kolik tu asi je lidí a kolik upírů.

Chvíli poslouchala hraběnčin vznešený hlas linoucí se z mikrofonu, ale brzy ztratila zájem a začala se nenápadně rozhlížet.

Tolik různých dokonalých masek v životě neviděla. Někteří měli zlatem lemované škrabošky, jiní ne, klobouky s peřím, korzetové šaty, přesné kostýmy vojevůdců i dam, žádné laciné napodobeniny, ale špičková práce, až měla pocit, že se ocitla na konkurzu do historického filmu.

Alespoň nějaké výhody mělo přátelení se s upíry, to se muselo nechat, otevíraly se vám dveře, které by jinak zůstaly zavřené.

Něco tu ale přeci scházelo.

Ať se však dívka dívala na všechny světové strany, mezi přítomnými nezahlédla Alrica ani Chestra.

Zato koutkem oka spatřila Veronu v italských batistových šatech představující spanilou Julii a věrně si myslela, jak jí svět padá k nohám, když se tiskla k boku svého muže.

Jenže po těch dvou bezohledných monstrech nikde ani památka.

„Nemusíš se bát, určitě se někde objeví,“ zazněl jí do ucha Vincentův kupodivu přátelský hlas, až se to dívky lehce dotklo.

„Cože? Jsem raději, když je nevidím, ještě řekni, že bych jim snad měla poděkovat, to kvůli nim jsem v téhle šlamastice, tak se nemusíš tvářit jako dobrodinec,“ vydechla uraženě, jako by zrovna ona na ně čekala. Phe.

Ať si dělají, co chtějí, třeba už někde v rohu flirtují s nějakou jinou holkou, která je k jejich dotekům přístupnější. Nebo už ji vtáhli do svého pokoje, proto se tu nehodlali ani ukázat. Daisynu mysl naplnily černé myšlenky a nějak se proti tomu její svědomí bránilo, i když Chestra vinila za mnoho špatných věcí, toho by snad schopen nebyl, takhle zradit její důvěru…

Prosím, ať to není pravda!

Stále však doufala, že své černé myšlenky nebudou oprávněné.

Chestr…

Pak tu ale zůstávala jiná otázka.

Kdy se objeví ten zablešenec.

Podle toho hloupého vzkazu by se tu měl zjevit a pak ho ostatní zpacifikují do kuličky a zlikvidují. Nic těžkého, prostě přesila na jednoho a bude po problému. Jednoduché řešení. Co když je to ale past, jak rodinu odlákat sem, aby mohl napadnout hrad? Idiot, přeci psal, aby si ona sem vzala klíč s sebou, takže by ho tam stejně nenašel, to dá rozum.

Daisy měla stísněný pocit, neměla u sebe žádnou zbraň, žádný revolver v taštičce, žádné jehlice v korzetu ani dýku schovanou v botě, pokud ji napadne, nebude mít šanci, musí se spolehnout na ostatní.

To už je úděl návnady.

Sakra, jak jsem se do tohohle vlastně mohla zamotat? Náhle na dívku dopadl celý ten katastrofický scénář, co by se všechno mohlo stát.

Málem se jí z toho podlomila kolena. Tady si snad ten hlupák s rybím dechem nedovolí vyvolat skandál. Všechno proběhne v klidu, opakovala si dokola. Neskončím s utrženou hlavou v kaluži vlastní krve.

Z myšlenek dívku s růžovými vlasy probralo až taktní odkašlání čekajícího sluhy v dobovém francouzském kostýmu s bílou parukou, nesoucí podnos plný křišťálových skleniček se šampaňským, jelikož se plamenná řeč Lady Coradji chýlila ke konci.

Jakmile tučná labuť pozvedla svou sklenku nad hlavu, ostatní ji napodobili v oslavném gestu.

„Na dnešní večer, mí hosté, dobře se bavte!“

Jakmile žena opustila své místo, přenechala jej malému orchestru, jež se měl bravurně chopit hudebních nástrojů, což také udělal.

Sálem se rozezněla sladká melodie podněcující konverzaci k obohacení ducha.

Než však do sebe stačila Daisy hodit obsah své skleničky, kdosi nevítaný se k nim prodral davem, div se nezakuckala.

„Má princezno…“ začal s malou úklonou Vincent, ale byl rychle umlčen.

„Pohov, šejku, co vy dva tu provádíte? Vlastně to je mi jedno, kde je Alric? Ještě jsem ho neviděla, slíbil mi první tanec,“ začala rázně Elisabeth a založila si ruce naštvaně v bok. I tentokrát jí to neskonale slušelo, ale nepříjemnou sirénu v sobě nezapřela i přes hezkou tvářičku, to by však nesměl být Vincent, aby ji nezhodnotil svou kritikou.

„Spíše bych se vsadil, že jste ho k tomu donutila, slečno Noroczo, ale potěšila jste mě, kostým mouchy bych od vás opravdu nečekal. Asi máte k hmyzu kladný vztah, že, Daisy? Upřímně, alespoň toto, než ty vdovské šaty, tím byste mohla naši hostitelku jen urazit, tohle je přeci jen směšnější, nemám pravdu?“ zamyšleně přikyvoval, ale oběma bylo jasné, že to dělal schválně. Holt anglický suchý humor.

„Moucha? Požaduji omluvu, taková urážka princezny Moldávie,“ vztekala se Barbie a krčila nasupeně nos, „to není kostým nějakého hloupého hmyzu, já jsem víla, pokud jste to podle těch perleťových křídel nepoznal. Ne, nebudu se rozčilovat, ještě si od vás nechám zkazit celý večer,“ lamentovala porcelánová panenka jako píchnutá špendlíkem.

Daisy tu hašteřící dvojici pozorovala s mírným úsměvem, ale musela se krotit, aby si toho naštvaná upírka nevšimla, pak mohla lehce svou nevraživost obrátit proti ní.

„Pokud tu budete takhle vyvádět, přísahám, že brzy ta křídla shoří, stejně jako ta vaše milovaná hrůza, kterou jste mívala na hlavě a nazývala jste ji kloboukem,“ jiskřilo Vincentovi uličnicky v očích, zatím jen hravě, ale u něho jste nikdy nevěděli, kdy tu pomyslnou mez překročí.

„Vy hulváte, jak si dovolujete mi vyhrožovat vy… vy, vypelichaný velbloude…“ další a další urážky z těch dokonale růžových rtů následovaly a šejk jen točil rukou v zápěstí na znamení, že ho nějaké chabé urážky vůbec nezajímají, čímž krásku před sebou ještě více popudil.

„Ale drahá, snad už nejste opilá, že se tak zardíte, nebo je to kvůli mně?“ přidal další zářivý úsměv a pozoroval zamračený pohled své sokyně, jež by ho nejraději kopla se vší chutí do holeně nebo do jiného z mnoha míst.

Teď už se musela Daisy vážně pootočit a skrýt svůj smích za dlaní, naštěstí ti dva byli tak zabraní do vzájemného hašteření, že si toho vůbec nevšimli.

„Asi vám je líto, že vás tady ten váš nezdvořák nechal stát, místo aby vás vyzval k tanci, no, je čas, abych jeho chybu napravil, jistě si se mnou velmi ráda zatančíte nějaký ten vílí tanec, že, slečno Elisabeth?“ provokoval hrabě Dragony, ale to už chytil zmíněnou upírku za loket a táhl směrem k plnícímu parketu, snad aby ji vytrestal.

Stačil však ještě přes rameno hodit pohled po osamocené dívce, kterou tam nechal stát. „Jistě vám to nebude vadit, Daisy, ale přísahám, že další tanec bude patřit vám,“ mrkl na ni rozverně.

Z dálky ještě slyšela tu slepici říkat: „Nechci s vámi tančit, hned mě pusťte.“

Nato ji umlčel mužský rozhodný hlas: „Mlčte, šejkovi se neodporuje.“

Docela to vzpouzející Elisabeth přála. Ať si užije svých několik minut pekla, jen doufala, že Vincent je hodně mizerný tanečník a pošlape jí ty neuvěřitelně zářivé boty.

Čím více toho namyšleného upíra znala, tím její odpor k němu více a více upadal, hrál si sice na povýšeného aristokrata a se slovy a sarkasmem to uměl na výbornou, stejně jako někoho dobře urazit, ale ona cítila, že je to jen přetvářka. Nicméně dobrá přetvářka, kterou maskoval své pravé city.

Tak to by bylo.

Konečně se zbavila obou uzurpátorů najednou a měla volnost, žádný dohled, žádné udělej tohle, chovej se takhle, tohle nesmíš říkat, takhle se usmívej.

Využila procházejícího sluhy a vrátila mu prázdnou sklenku na podnos. Posilněna šumivým vínem zamířila na druhou stranu sálu, měla už hrozný hlad, vlastně vůbec nevečeřela ani neobědvala. Pokud tohle má přežít, musí do sebe nasoukat alespoň jednu ředkvičku, i když měla lehce stažené hrdlo a žaludek jako na kolotoči.

Pomalu se prodírala mezi ostatními maškarádami, když ji zezadu někdo popadl a stáhl ji kamsi stranou do šera, kde měli přítomní více soukromí.

Daisy polykala andělíčky.

Ten někdo ji chytil lehce za pas a mírnou silou zatáhl do kouta za exotickou rostlinu.

Odehrálo se to tak rychle, že nestačila ani vyjeknout.

„Nekřič,“ ozval se za ní povědomý chladný hlas, a když se otočila, mohla si oddechnout. Nebyl to vlkodlak, místo něho omámeně hleděla na někoho, koho poznávala i nepoznávala.

Alric ji opravdu překvapil, uměla si ho představit jako piráta, čaroděje, nebo dokonce kněze, ale to, co měl na sobě, jí vážně vyrazilo dech! 

Mladý upír spustil z ženy své chladné ruce, jakmile si byl jistý, že nezačne ječet.

Všechno šlo podle plánu, kterého se držel i on sám.

Celou situaci bral velmi vážně, protože do toho byla zapletena právě Daisy.

Sám sebe se ptal, proč to vlastně všechno dělá, soucit to nebyl, povinnost? Možná. Něco víc… Kdo ví.

Faktem zůstávalo jediné, a to nepřijít o ni.

Od chvíle, co vešla do sálu, ji pozoroval ze svého temného úkrytu tajného pozorovatele, nespouštěl z ní pohled a pátral v okolí po nějaké stopě, cokoliv, co by útočníka prozrazovalo, ale zatím neměl šanci to odhalit. Potulovalo se tu hodně lidí. Ten vlčí parchant se mohl zamíchat mezi hosty, ale stejně tak se mohl proplížit dovnitř coby sluha. I tato možnost se zdála přijatelná, protože těch napudrovaných panáků tu byl nespočet a vypadali všichni stejně, bylo potřeba dávat pozor na všechno.

Jenže po chvíli, kdy se věnoval ostatním, se stejně vždy vrátil k té bohyni ztracené v noblesním davu podobném pestrobarevným papouškům překypujícím štěstím.

Musel si opravdu přiznat, že krásnější dívku ještě nespatřil.

Jak tam tak stála a přikyvovala Vincentovu proslovu s úsměvem na rtech, toužil se jich dotknout a políbit. Málem nad tím zaúpěl. Hladově si vybavoval vůni její sladké krve, ruce, které k němu při jejich posledním milování chtěla vzpínat, ale on jí to nedovolil, protože se bál toho něžného kontaktu. Ten nevinný pohled a růžové dolíčky ve tvářích. Teď by za něho dal všechno.

Nemít bratra, stál by tam na výsluní po jejím boku, bránil ji vlastním tělem i za cenu vlastního života. Na chvíli si přál být někým jiným, někým, kdo dokáže opětovat city, kdo se umí usmívat, flirtovat, místo toho, aby se skrýval za listy té palmovité rostliny jako špeh.

Pocítil svíravý, nepříjemný pocit, který ho pálil v hrudi vůči všem přítomným, jež se kolem ní mohli svobodně motat.

Hleděl na okouzlující dívku, nepozorován jako umělec na nejlepší dílo svého života, které musel přenechat jinému zájemci.

Tentokrát si ten pohled mohl dovolit, nepokrytě sledovat každý detail, jemné pohyby rukou, jak se chtěla začít smát a dlaní si zakrývala ústa, jemné třepotání dlouhých řas i nadouvání jejích lákavých ňader při každém nadechnutí.

Právě teď pomyslel na zcela jiné věci a musel se dost ovládat na to, aby k ní nevyrazil a nedotáhl do svého pokoje, ať by se vzpouzela sebevíc, jenže celou tu krásnou vidinu mu zkazil pohled na svůj prsten. Nemohl se vzdálit více jak na dvacet metrů. Nejraději by si uřízl prst, ale to by stejně nic neřešilo.

Alric si uvědomoval, že ji nikdy mít nebude, prostě mu ta možnost nebyla souzena, mohl si to jen přát.

Upír vzhlédl opět před sebe.

Daisy na sobě měla dlouhé, světle žluté pastelové šaty spadající v nabíraných kaskádách látky až na zem, korzet tvořil křížové ozdobné šněrování po obou stranách boků končících pod bujnými staženými ňadry. Rukávy byly úzké a od loktu se volně rozšiřovaly. Jednoduchý střih dodával dívce půvabu královny Titanie.

Přesto, i kdyby měla na tváři škrabošku, ty pomněnkové nevinné oči by poznal všude mezi tisíci podobnými, stejně jako ty výrazně růžové prameny vlnící se jí po ramenou a zádech jako malý hádci.

V nestřeženém okamžiku měl štěstí, a když se její ladná postava přiblížila na dosah, stáhl Daisy s sebou do přítmí jako temný únosce hrdou princeznu. Nejspíše ji vyděsil, cítil, jak má napnutá záda, a vůbec o tom napovídala celková ztuhlost.

Neudělal to pro své potěšení, ale protože musel.

Nastolil ve svém nitru zdánlivý klid a pokusil se o ten nejchladnější přístup, jakého byl momentálně schopen.

Jakmile se otočila, vypadala ještě více zaskočeně. Nejdříve se Alric obával, že něco zahlédla, ale na svém dokonale chladném zevnějšku si dal opravdu záležet, pak si uvědomil, že to musí být tím, co má na sobě.

Daisy bez dechu hleděla na bezmála cizince.

Alric ve svém dlouhém černém kabátu prošitém stříbrnými nitěmi vypadal jako princ temnot, a to doslova. Pod vrchním oděvem se rýsovala sněhobílá košile s nařasenými rukávy a načechranou vázankou. Celé to podtrhoval i umělecky vyrobený meč, nejspíše na zakázku, dodávající celé postavě na dokonalosti a šarmu Luciferova syna, který si přišel pro její duši. Právě teď by přísahala, že je to démon ve své pravé podobě.

Snad si ani sám neuvědomoval, jak na ni to celé divadlo působí, div se jí nepodlamovala kolena a neprosila o to, aby si vzal její duši i s tělem.

„Alricu…“ vydechla, v tom jediném slově zněly obavy i okouzlení zároveň, dokud se jí do duše nevpily ty dvě zrádné rudé zorničky, až pak se ze svého snového poblouznění rychle vzpamatovala a uvědomila si, s kým tu vlastně stojí.

S nepřítelem, který jí usiloval o život, a ne jednou.

„Alricu, co to má znamenat?“ obořila se na prince temnot, ten jen přivřel své oči, až jí samotné naskočila husí kůže.

„Něco ti musím předat,“ odpověděl smrtelně vážně, a když strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní malý zabalený předmět v semišovém pouzdru, Daisy zvědavost dosáhla na maximum.

Sentimentální dárek to nebude, tak naivní vážně nebyla, co tedy?

Netrpělivě čekala, co to je, a když na své dlani látku opatrně z předmětu sejmul, jako květ růže zaleskl se tam asi deseticentimetrový klíč z toho nejčistšího stříbra. Nyní už poznala, proč je zabalen do toho tmavého pouzdra, proto, aby se nepopálil při jeho manipulaci.

„Vezmeš si ho,“ poručil.

„K čemu mi bude?“ Zírala na obyčejný klíč, o který se tu vlastně celou dobu jednalo.

„Budeš ho mít na sobě.“

Než se nadála, přistoupil až těsně k ní a pomocí malého pouzdra předmět uchopil a druhou rukou pozvedl její náhrdelník, aby ouško klíčku mohl provléknout malým očkem, pak nechal náhrdelník i s ním klesnout zpátky na Daisyna bělostná ňadra, neodpustil si přitom palcem mučivě pomalu přejet po její klíční kosti.

Znovu zadržela tiše dech, a i když by nejraději utekla, aby ji zjev svého společníka nelákal mu podlehnout, neučinila nic, při čem by zvětšila ten těsný prostor mezi nimi.

„Jak mi to pomůže?“ ptala se nechápavě.

„Jednoduchá otázka,“ řekl prostě, až si připadala jako ten největší hlupák na světě, a on přitom pohledem sklouzl do jejího dmoucího se výstřihu, „klíč přitáhne pozornost jediné osoby, kterou se snažíme překvapit, nic víc.“ Je to pojistka.

„Já už těch vašich překvapení mám plné zuby, nemůžete mi na rovinu říct, že si mám stoupnout doprostřed sálu a čekat, dokud se na mě ten chlap nenalepí jako na mucholapku?“ spustila a udělala krok vzad směrem do sálu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 22. kapitola: