OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 23. kapitola



Vampire pet 23. kapitolaTak, posuneme se trochu dál, Daisy se rozloučila s Alricem i Chestrem a shodou okolností skončila v hloučku nebezpečných upírů ze sabbatu. Jak to dopadne a kdo je nový děsivý cizinec?

Kapitola 23

Dívka v nesnázích

 

Pomoc, pomoc! POMOC!

Proč se muselo stát zrovna tohle?

Nestačilo, že ji Alric nenávidí? Teď ji navíc ještě ponížil. Co ponížil, zničil její přesvědčení.

Drze se k ní tiskl a pomalu jí nedovoloval ani dýchat. Nedobrovolně si bral jeden polibek za druhým jako ten největší padouch pod sluncem.

Chudinka Daisy byla tak zaskočená, že se nezmohla ani na odpor. Stejně by se minul účinkem.

Co teď? volalo ji dívčino druhé já.

O něčem takovém kdysi snila, zářivý ples, její přítel, rádoby první polibek, jenže tu představu měl naplňovat zrovna Alric??

Tak krutí snad bohové být nemohli.

Ten netvor se k ní namáčkl snad ještě těsněji, a to probudilo ty malé třepotavé motýly v jejím břiše, lechtající ji svými jemnými křidélky.

Zatraceně.

Ne! Proč cítím tohle? ptala se sama sebe. To už bylo dávno pryč. Ne, už se do tebe znovu nezakoukám! Nepřinutíš mě! Už nejsem ta hloupá naivní holka, kterou oblbneš. Nekleknu si u tvých nohou! Ani náhodou! To ti raději vyrvu všechny vlasy na hlavě. To mě raději uškrť, než mi tohle prováděj, nejsem žádná živá panenka!

Ani alkohol rozlévající se jejími žilami jako bouřlivá láva nebyl moc nápomocný, ba co víc, nutil ji podlehnout upírově nechtěné péči, kterou ji zahrnoval.

Daisy cítila provinilost, strach i bezmoc sama nad sebou.

Zatímco však ona cítila výčitky, Alric ochutnával sladkost jejích růžových rtů vonících po skořici a polibek pomalu přešel od vášnivého na něžnější.

Kráska se rozhodla a odvážně odvrátila hlavu na stranu, tím přerušila jeho zrádné dílo.

„Alricu, dost, tohle nemůžeš, pusť mě…!“ zanaříkala celá nachová ve tvářích s rozechvělým hlasem, jakmile se od něho odtrhla a nabrala potřebný vzduch do plic.

Upír se k ní hrozivě naklonil, polechtalo ji jeho nařasené fiží přímo na obnažených vrcholcích ňader vykukujících ve staženém korzetu, který se právě mohutně napínal.

„Donuť mě přestat,“ zašeptal zlým, podmanivým hlasem vábícím k dalšímu polaskání a políbil nebožačku na citlivé místečko těsně pod lalůčkem. Daisy se prudce nadechla, nejspíše očekávala něco zákeřného, jako například bolestivé kousnutí.

Pevně stiskla víčka dětinsky k sobě, nebude se raději dívat.

„Začnu křičet a je mi jedno, co s tebou pak udělají,“ zakňučela dívka varovně a moc si přála, aby ho to zastavilo. Bohužel to mělo opačný účinek. Mohlo ji napadnout, že tento jedinec, pokud si vezme něco do hlavy, neustoupí, ani kdyby se pod ním rozevřelo samotné peklo. Kéž by ji ty vzrušující doteky nepovzbuzovaly v jeho započaté hře.

Ať si myslela, jak dokáže být vůči němu imunní, jak moc ho dokáže nenávidět, jak moc ji zahrnuje nepříjemnými pohledy, stejně ji jeho blízkost rozechvívala.

„Nezačneš…“ pošeptal velmi tichým sebevědomým hlasem, který sliboval mučení i slast zároveň, jen si vybrat, čemu dát přednost.

Skutečně nemohla křičet ani vyslovit jedinou hlásku. Měl pravdu. Opět. SAKRA!

Nevyznala se v tom. Ať ji raději mučí, tahá za vlasy, štípe do kůže nebo kouše do krku, tak mu mohla alespoň vyčítat hrubost, jenže tohle?

Opravdu kořeněný vztah sis udělala, Daisy, ty se vážně nikdy nenudíš, rýplo si vlastní svědomí.

Se zavřenými víčky, nechtěla cítit Alricovu omamnou vůni ani chuť jeho úst, neprosila se o to. Jen ať to ponížení rychle skončí, modlila se.

Upír se jí zlehka dotýkal, políbil koutek těch lákavých úst těsně před sebou a pak mučivě pomalu špičkou jazyka přejel po jejím rozechvělém spodním rtu, až je od sebe nepatrně rozevřela. Toho ten děsivý netvor využil ve svůj prospěch a proklouzl mezi ně svým jazykem, aby znovu prozkoumal, jaké to je. 

Dívka se celá rozechvěla jako struna. Zrychlený dech Daisy moc nepomáhal, stejně jako nesmyslné bušení srdce uvnitř těla hlásící se o pozornost, i to jakoby toužebné šimrání v podbřišku.

Nesměla mu polibek oplácet, ať se to zdálo jakkoliv příjemné, jakkoliv! Byl to přeci Alric, chladný kus ledu, sadistický namyšlenec, despotický zabiják, nikdo, s kým by si člověk toužil něco začít.

Najednou přestala mít pojem o čase, minuty ubíhaly a v jejich malé skrýši ukryté před zraky ostatních hostů je nikdo nerušil, upír měl tedy čas si doslova vychutnat, co je to horký polibek.

On totiž nikdy žádnou ženu skutečně nepolíbil. Pokud se jednalo o tělesnou rozkoš, tak to bylo něco zcela jiného, ale jisté projevy citů mu vždy byly cizí a zakázané, prostě a jednoduše řečeno pod jeho úroveň. Však jeho zájem se začal lehce přehodnocovat až v okamžiku, kdy se mu do života drze vloudila tahle tvrdohlavě nemožná holka.

Zničila jeho sebeovládání, pošlapala nezničitelné základy, které spálila na prach, a smysl jeho dosavadního spokojeného života, rozbourala ledovou bariéru, jež ho obklopovala, a ještě ho nevědomky donutila dělat ústupky.

Nikdy si však nepomyslel, že políbit ženu je něco tak slastného, tak vzrušujícího, zakázané ovoce nejvíce chutná. Pravda. Staré rčení nelhalo.

Rychle poznal, že musí svou dominanci krotit, protože zajít dál, to si vážně dovolit nemohl, a že se musel opravdu ovládat. Nejraději by z Daisy strhl veškeré oblečení, tady, teď hned, aby poznala, jak moc po ní zatoužil. Chtěl si ji vzít a jeho temná stránka ho k tomu přemlouvala a šeptala mu do ucha. Upíři si vždy berou to, co chtějí, to je odvěký zákon přírody.

Vzít si ji opřenou o zeď, dotýkat se jí po celém těle, tisknout ta obrovská ňadra v rukou a slyšet, jak vzrušeně sténá. Co mu v tom vlastně bránilo? Pokud si tedy odmyslel těch tři sta lidí okolo.

Někde zcela vzadu mu v hlavě blikal varovný signál. Možná se až moc nechal strhnout svými představami, které ho mučily dnem i nocí, a i teď cítil nesnesitelné napětí ve svých naškrobených kalhotách. Už tak stačil tenhle jeho nepromyšlený výstřelek s polibkem.

Zamračil se sám nad sebou, když mu poslední setkání jejich rtů neuváženě opětovala. Jaká bláhovost.

Najednou byl temný princ temnot pryč.

Když zmatená Daisy otevřela oči, vypadalo to, že tu celou dobu byla sama. Prostě se vypařil…

Dívka se ještě nějakou chvíli skrývala v tomto rostlinném zákoutí, musela se uklidnit. Věděla, jak má dozajisté rudé tváře, chvějící ruce, napuchlé rty a zvláštní, třepotající pocit mezi nohama.

Když konečně vyšla ven a začlenila se do davu, zdálo se, že si jejího chvilkového dostaveníčka nikdo nevšiml. Oddechla si.

Co to vlastně mělo znamenat? Proč ji políbil? Vyměnil někdo toho chladného zvrhlíka za někoho jiného?

Jedna otázka střídala druhou, nemohla se jich zbavit, stále vířily uvnitř hlavy, a dokonce několikrát nechtěně vrazila do dvou mužů a jedné ženy.

Dokonce i zapomněla, jak velký hlad měla. V dálce zahlédla známého mušketýra s Trojskou Helenou, jak si cosi šeptají, pohledy, jaké na sebe vrhali, byly vskutku žádostivé a vroucí. Jak to, že si toho nevšimla už předtím? Opravdu jim jejich vztah záviděla. Toužila také po takovém ale…

Sakra, nepatřila sem. Nepatřila mezi smetánku, ani mezi upíry. Všechno to hezké zlaté pozlátko se najednou nějak ošklivě slouplo a okouzlení celým plesem rázem pominulo, jako když si sundáte růžové brýle.

Co já tu vlastně dělám? Měla chuť něco nakopnout.

Mám se bavit? Mám tančit a konverzovat? ptala se sama sebe jízlivě.

„Au, moc se omlouvám… nechtěla jsem,“ vyhrkla, jakmile vletěla někomu cizímu neuváženě do náruče.

Tak trapné. Raději mě hned popravte!

Proč nemůže hned rekapitulovat a odejít do svého pokoje?

Několik nejbližších masek se obrátilo a popatřilo na tu nešiku v záplavě žluté látky, co snad ani neuměla v těch střevíčkách na mírném podpatku chodit. Stejně tak mohla mít na nohou chůdy a žít v chaloupce na kuří nožce.

Chudák, už se otáčela s úmyslem jít na ústup a posadit se někam stranou do rohu, kde by zbytečně nepřekážela, když ji ten člověk pohotově chytl za loket, a tím zastavil dívčin marný pokus o útěk.

„Vypadáte trochu zmateně, má drahá, nechtěla byste si zatančit? Myslím, že je k tomu právě teď skvělá příležitost. Co říkáte? Lepšího partnera byste tu jen těžko hledala,“ nabízel se.

„Je mi líto. Já neumím t…“ Daisy doslova zaúpěla, tomuhle se chtěla vyhnout nejvíc, něco jako tanec bylo zapovězeno, dokonce ani na diskotéky nechodila a vyhýbala se jim obloukem, protože jí Marie říkala, že má velký zadek a s takovým na sebe akorát upoutá zoufalce. Byl snad i tohle ten případ? Nasadila kamennou tvář a pomalu se otočila s úmyslem předstírat, že přinejmenším šilhá, aby ho odradila od takové pošetilosti, jako je tanec na jejích vrtkavých nohách. „Chestre?“ vzhlédla ke svému vyzyvateli s lehce pootevřenou pusou.

Tohle nečekala, díky rozmrzelé náladě si nevšimla ani jeho hlasu.

Jak mohla vrazit zrovna do něho? Náhoda, nebo si jí schválně stoupl do cesty? Víc TRAPNÉ to už být nemohlo.

Nejenže ji nachytal, ale také i přes její zjevnou snahu odmítnout tu neskonale úžasnou vyhlídku si zatrsat, ji už bez milosti odváděl k tančícím párům vpředu.

„Chestere, prosím, tohle mi nedělej, neumím tančit, jen se znemožním, nechci tu dělat divadlo ostatním,“ kňučela úpěnlivě a lehce vyděšeně se rozhlížela, tohle jí přeci nemohl udělat! NE!

Upír byl však neoblomný. „Není to nic těžkého, povedu tě,  a jestli i pak řekneš, že to bylo hrozné, veřejně se ti omluvím. Co ty nato?“ Mrkl na svou partnerku a přidal k tomu ještě jeden ze svých okouzlujících úsměvů, jaké si nechával pro takové vzácné příležitosti. Kdo by odolal. Má mu vydrápat oči teď, nebo až po tom, co se bude válet na zemi ve změti těch obrovských šatů?

„Chestreee… asi tě budu nenávidět,“ vydechla poraženě, ale to už stáli na okraji tanečního parketu. Daisy už neměla šanci utéct, musela to zkusit. Tentokrát vážně musela spoléhat na něho, jako už několikrát. To bude zase opičárna, obrátila oči v sloup.

„Takže jsi mě doteď měla ráda?“ nadzvedl nevinně obočí, na což neměla odpověď.

Rychle se přestala zabírat upírovým nakažlivým úsměvem a vybavila si nějaké podřadné video se společenským tancem. Jak to bylo, pravá ruka na partnerovo rameno, nebo levá? Nervózně se kousla do rtu v narůstající panice, nakonec to vzdala a mrkla okem na vedlejší pár. Levá!

Chestr přemáhal smích, celou dobu se tak díval na to utrpení, co se ve tváři jeho společnice zrcadlilo, že nebyl schopen ničeho jiného, a aby to nestačilo, ostatní po té nesourodé dvojici začali pokukovat, jelikož Daisy byla o něco málo vyšší a na pohled i starší než on. To je horor.

Skvělé, skvělé…

Dál už ji upír nenapínal, vzal otěže do svých rukou, a tak svou jednu paži dívce obtočil kolem pasu a druhou vybídl, aby do ní vložila tu svou.

Najednou to šlo nějak až moc lehce, hudba začala novou skladbu pomalého valčíku, takže měl Chestr výbornou příležitost si svého něžného otroka přitáhnout těsně k tělu a začít kouzlit.

Daisy se konečně odpoutala od pozorování okolí a zahleděla se na svého mladého tanečníka. Jeho kostým se zdál stejně dokonalý jako Alricův. Vlastně to byla příjemná změna, kdy ho viděla jen v tom starém černém kabátu, který nosil proti slunci a vlastně ho ani nesvlékal, jako by to byla druhá kůže.

Byla to bílá kapitánská uniforma se zlatým aranžováním se střapci na ramenou, světlou vázankou zastrčenou do upnuté vesty bílé barvy, dále světlých nažehlených kalhot s puky, přičemž se i jemu u pasu pohupoval meč se zářivou rukojetí, takže Daisy celý pohled zhodnotila ještě jednou a přelétla jej od hlavy k patě nevěřícnýma očima.

Opravdu na ni udělal dojem.

Bílá barva mu slušela a někdo by jej mohl považovat i za anděla, ale jen vzhledem, jak dobře věděla, uvnitř se jednalo o děsivější stvoření.

„Ehm… ještě se na mě zlobíš?“ zeptal se nenápadně při pohledu do jejích jasných očí barvy toho nejjasnějšího safíru, viděla v nich samu sebe a zjistila tak, že mu na odpovědi opravdu záleží. Trochu ji to dojalo.

Daisy uhnula pohledem, co mu měla říci? Hele, kámo, už se nezlobím, je to v pohodě, a teď mi dej velkou pusu na usmířenou?

„Víš, Chestre, já… se omlouvám za to, co jsem ti řekla. Bylo to moc… unáhlené a hrubé,“ snažila se napodobit Lily, která by to řekla asi nějak stejně diplomaticky, aby se ani jeden necítil nepříjemně. Kéž by uměla to samé, ale to by nesměla chrlit své pocity na potkání. Snad to nyní nebylo příliš unáhlené.

Z chlapcovy tváře se nedalo v tu chvíli nic vyčíst, rozhodně to však nečekal a možná to zapříčinilo jeho milý potěšený úsměv. Daisy to zahřálo u srdce. Už dlouho u něho neviděla něco tak upřímného, co by potěšilo jak ji, tak jeho zároveň, toužila po tom jako po hřejivém slunci a jeho paprscích.

„Přijímám tvou omluvu, krásko,“ nasadil samolibý pohled doplněný pozvednutou bradou, jako by tím dával najevo: já jsem věděl, že jednoho dne ustoupíš. Nezlobila se. Dobře věděla, jaký Chestr dokáže být, a tohle byla jeho dobrá stránka, za tu byla opravdu vděčná. Upírovo přátelství Daisy povznášelo na duchu i na těle, bylo to cosi, co se vidí jen ve filmu. Kráska a zvíře, tedy ne tak docela, protože za krásku se tak úplně nepovažovala, ale něco na tom přeci jen bylo.

Dvojice spolu pomalu obtočila v kruhu celý parket kypícího životem a smíchem. Oba vnímali, jak se atmosféra mezi nimi uvolnila, což bylo jen dobře. Stejně už to nevydržela se na něho pořád mračit a nemluvit s ním. Jednou to skončit muselo, a proč ne zrovna teď při takové skvělé příležitosti.

„Je tu tolik lidí, mám z toho strach,“ zašeptala o chvilku později, když si ji tanečník znovu přitáhl těsně k tělu, „jsem nervózní, a navíc se stále nic neděje. Třeba se tu ani ten vlkodlak neukáže?“ svěřovala se chlapci s nejaktuálnějším tématem a svými nejistými pocity, ten ji jen lehce stiskl v pase na důkaz toho, jak moc jí věří, a snažil se ji tím podpořit. Snad se nemýlila.

„Třeba si to rozmyslel, kdo by taky riskoval přijít mezi přesilu?“ dodal ke slovům malý, nehezký úšklebek, to vypovídalo o tom, co si o vyděrači myslí. „Takovou hloupost bych neudělal ani já.“

V tom byla právě ta potíž, ze všech přítomných by tipovala zrovna jeho na padoucha, který se vrhne proti zjevné přesile, kde nemůže vyhrát ani omylem. Ta představa Daisy vykouzlila pobavený úsměv na rtech, když k němu vzhlédla.

„Jenže ty tu jsi,“ pousmála se.

„Ale jako host. Na to nezapomínej,“ dodal významně.

„No jistě, jak bych mohla zapomenout, a já se tu vydávám za hraběnku, to je taky dobrý. Pokud tohle neskončí masakrem, pak už vážně nevím,“ zveličila to Daisy s kyselým mlasknutím. Ať se to Chestr snažil ulehčit sebevíc, stále tu nad její hlavou visela hrozba smrti, ať jste se na to dívali z jakéhokoliv pohledu. Stála tu, stála tam a vyčkávala, dokud do mladé nadějné dívky nezaboří své drápy. Na ženině nalíčené tváři se objevily nepatrné chmury, naštěstí si toho nepovšiml. Nechtěla mu přidělávat další starosti, když už se za ni tolik obětoval.

„Zajímavé přání, ale pochybuji o tom, dbá se tu na zvýšenou bezpečnost, a pochybuji i o tom, že by tu někdo z nás vyvolal skandál, který by ho očernil v novinách.“

„Teď jsi mě vážně uklidnil, Chestre,“ odvrátila na malou chvíli tvář, protože se bála, že všechno hezké dnes pokazí. Když už se konečně oklepala z toho nestoudného Alricova polibku v ústraní, nenechá si přeci zkazit večer, nebo ano? Při malé otočce zabloudila pohledem k sádrové soše Afrodity vystavující své nahé tělo celé společnosti, aby ocenila její dokonalost.

Daisy zatoužila po malém přání, ale věděla, že němá bohyně její prosby nevyslyší, ne, je na smrtelnících, aby vedli svůj osud a nespoléhali se na něco tak bigotního, jako bylo věřit v nadpřirozeno. Musela se chtě nechtě poprat se svým osudem sama, jakkoliv těžká se celá situace jevila. 

„A ne snad? Se mnou jsi v bezpečí, není důvod k obavám. Přeci bych ti nenechal ublížit, to můžu jen já,“ zasmál se vlastnímu vtipu, čemuž se Daisy ani neusmála. Na pár chvil přitom zahlédla ty dva malé ostré tesáky, které uměly jen způsobovat bolest. Vážně vtipné, upíří humor. Chlapcovu tanečnici pomalu zaplavovaly čím dál více zkalené vody nejistoty, i když se snažila tvářit, že se vlastně nic neděje.

„Pokud tohle přežiju, budeš mě moct vysávat každý večer,“ zavtipkovala ironicky.

Námořnímu kapitánovi zazářily oči. „To ti později připomenu, lásko,“ zašeptal tajemně s nějakým zkaženým vedlejším úmyslem, o kterém hodlal raději pomlčet, jen se k ní lehce naklonil takovým způsobem, že ji o tvář polechtaly jeho jemné světlé vlasy, a ona ihned zrudla.

„Chestre, tady ne!“ rychle ho šeptem napomenula v domnění, že ji hodlá políbit, a z toho Daisy přeběhl mráz po zádech s lehce vzrušujícím nádechem. Upírova náklonnost ji těšila, ale přímo tady na veřejnosti o pozornost pranic nestála.

„Nelíbí se ti má náklonnost?“ Svlékal ji nepokrytě přivřenýma očima, čímž vzrušení v jejím těle ještě více stupňoval. Styděla se až po kořínky vlasů, uměla si představit, na co právě myslel a co se mu honilo hlavou, a i ona si musela přiznat, že jí jeho pozornost v poslední době schází. Alespoň trošičku. Se zatajeným dechem si uvědomila děsivé: chybí mi jeho dotek, jeho pohlazení, a ať se to zdálo jakkoliv absurdní, i mazlení, to, jak se dotýkal jejího těla, jeho něžnost i hrubost zároveň, jeho neodbytnost i jízlivost spolu se samolibostí. To, co člověku schází, zjistí, až když to ztratí," přišlo jí na mysl známé přísloví.

„Jistěže líbí,“ vyhrkla bez přemýšlení s nachovými tvářemi, chlapce tím potěšila. Nechtěla na sebe prozradit všechno, ale tohle nějak z těch jejích proradných rtů vyklouzlo samovolně.

„Pak v tom nevidím problém, hm?“ tvářil se Chestr nevinně, ještě nasadit svatozář.

„V tom to přeci není,“ oponovala.

„Opravdu?“ nadzvedl upír své pravé obočí, očividně dotčen Daisynou vyhýbavou odpovědí. „Co ještě chceš, Daisy? Nestačí ti má přítomnost? Má ochrana? Má posedlost tebou?“

„Nechci, abys mnou byl posedlý,“ namítla překvapeně na příval chlapcových slov a povšimla si, že jeho stisk lehce zesílil, možná byl lehce napjatý. Tohle nechtěla, ne ho popudit proti sobě. Proč dělá všechno špatně?

„Tak na to už je pozdě,“ jen upírův nový zářivý úsměv prozrazoval, jak moc to myslí vážně, a dost možná přesto, jak to vyznělo vtipně, to cítil zcela upřímně. Povzbuzen upřímným přiznáním své nádherné společnice nabral v tanci na otáčkách ve víru vášně.

Daisy za ním plula jako hadrová panenka, která se v jeho zkušených rukách stávala zkušenou baletkou. Kde se vlastně naučil tančit? Nepřipadal jí jako ten typ, který se snaží v tomto umění dosáhnout na vrchol. Spíše ho znala jako lenocha, než přehnaně aktivního jedince, ale to bylo možná proto, že se scházeli během dne a v noci ji nechával odpočívat, jak na to dosud byla zvyklá, bral na ni ohledy.

„Přibrzdi trochu, prosím, motá se mi hlava, snad nechceš, abych tu sebou sekla a spadla ti k nohám,“ bědovala dívka zoufale a okolní tváře se jí před očima míhaly, jako by byla posazena na kolotoči. Fuj, nepříjemný pocit, a to nemluvila o obsahu svého prázdného žaludku, který by z ní nejraději vyskočil a šel k pestré tabuli něco ulovit.

Snad to bylo dobře, že ještě nejedla, asi by v sobě stejně žádné jídlo ani neudržela.

Naštěstí ten blázen její prosbě vyhověl a dělal menší kroky.

„Nemuselo by to být špatné, pak bych tě mohl odnést do pokoje a celou noc se o tebe starat, lásko, a že bych byl důkladný,“ vtipkoval a ten jeho zvláštně svádivý pohled jí sklouzl po páteři znovu až do klína. Ještě by po něm snad začala toužit.

„Ty dnes tak překypuješ humorem,“ utrousila kousavě a nechtěně mladíkovi šlápla na naleštěnou obuv, což ani nepostřehl, nebo prostě neupozornil na její trapnou chybu.

Valčík pomalu přestával končit a páry se zastavovaly na místě v posledních otočkách.

Chestr se poté ke své dámě přitočil jako chrabrý bodyguard s úmyslem chránit čest své paní a jemně uchopil dívčinu drobnou ruku, kterou pozvedl ke svým ústům a něžně políbil tak, že se jeho rty snesly na dívčiny prsty jako pohlazení holubičích křídel.

Daisy se začervenala nad tak galantním gestem, ale jak se poté snažila ruku stáhnout zpátky k sobě, tanečník zavadil svými prsty o její stále ještě citlivé zápěstí z rána. Lehce nakrčila čelo bolestí a rychle ucukla.

Tentokrát to ale Chestrovi neuniklo. Zaslechl tiché syknutí své partnerky a pohotově jí zabránil ruku spustit podél těla.

„Co se stalo? Jsi zraněnaá“ strachoval se a ona se pokusila vypadat zcela přirozeně, jako by se nic nedělo. Uvnitř ji však polil studený pot, musí se z toho nějak šikovně vykroutit, protože když zjistí, že na jejím zápěstí je rána od špičáků, bude ji z ledasčeho podezřívat, a to nechtěla. Jen ne další hádku. Dobře si pamatovala, jak se pokaždé rozčílil, když zjistil, že dává Alricovi přednost, že k němu chová nějaké hloupé city. Nechtěla, aby se to opakovalo, když už to nebyla ani pravda. Znovu už ne!

„Ne, jen jsem odpoledne udělala špatný pohyb, zrovna když jsem si oblékala šaty, a ruka mě od té doby trochu bolí,“ mávla tou druhou do prostoru a dávala si záležet na své bezchybné lži, na kterou nebyla vůbec hrdá.

Dobrá nálada z Chestra rázem vyprchala. „Nelži mi, Daisy, dobře poznám, když lžeš,“ pohrozil, stiskl její ruku ve své dlani, až to zabolelo, jak se kůže na zápěstí lehce zkrabatila. Vynaložila veškerou svou dovednost, aby zadržela štiplavou bolest v sobě, a dokonce vykouzlila i hraný úsměv.

„Proč bych ti lhala?“

„Proto,“ rychlým pohybem obrátil její ruku vzhůru, kde mohl vidět neklamný důkaz jejího zapírání. Shlédl a pak se na lhářku dlouze zadíval, v jeho akvamarínových očích spatřila smutek, vztek i zklamání, naštěstí se přede všemi ovládal. Daisy sklonila hlavu a zabodla oči do země, nemohla se na něho podívat. Zklamala ho, a znovu to nebyla její vina. Znovu! Jaká nespravedlnost. Jak mu to však měla vysvětlit?

„Počkej, Chestre, já ti to…“

„Vysvětlíš?“ dořekl za ni posměšně a dívce neuniklo, jak je pod oblečením napjatý, kdyby tu s nimi Alric stál, asi by ho rozsekl vejpůl tím svým mečem, který měl u pasu, a že by ani chvilku neváhal. „Kdo?“ ptal se nesmlouvavě, až z něho měla strach, konečně vzhlédla.

„Není to jedno? Co se stalo, stalo se. Nic s tím nenaděláš. Prosím, přestaň na to myslet, a pojď, prosím, hudba už nehraje,“ rozhlédla se kolem, kde už téměř nikdo nepostával. Jenže ať se snažila sebevíc, jeho roznícený plamen to neuhasilo.

Pustil její ruku, a i když byla chladná, Daisy měla pocit, že s ní odchází životadárné teplo.

Najednou se cítila osamělá, smutná, které se křivdilo.

„Není to jedno. MNĚ to není jedno,“ šeptal mrazivě se zaťatými zuby, a i když to znělo odměřeně a klidně, uvnitř musel zuřit, cítila to. Tak moc si ji nárokoval. Upíři byli majetničtí a to, co bylo jejich, si hlídali zuby nehty.

Daisy hleděla na upírovu uniformu s bušícím srdcem jako by ji nejvíce zajímaly zlaté výšivky na jeho bílém kabátu, přesto cítila Chestrův upřený nelítostný pohled zabodávající se jí do tváře, jako by skutečně ONA něco provedla a byla schopná nějaké zrady.

Mlčeli, chlapec dal své společnici čas na odpověď, která stejně nepřicházela, stejně to již dávno věděl, a to mu naštěstí ani neřekla o tom vášnivém polibku jeho bratra před méně než půl hodinou.

Zastyděla se ještě víc, to všechno zkazí jedno malé nedopatření? Kam se poděl ten příjemný usměvavý Chestr, který s ní při tanci flirtoval? Držel si ji u těla, šeptal jí vzrušující slova? Nyní tu stál pomstychtivý žárlivec.

Daisyn společník se přemáhal, poznala to podle napětí v jeho tváři, a když se střetla s jeho očima, věděla, že už je na všechny argumenty pozdě. Jiskřily jako letní bouřka, ale naštěstí měl tolik rozumu, aby se zde o nic nepokusil.

UFFF.

„Chestre, prosím…“ rozhodla se o riskantní krok, kdy se natáhla po jeho paži s úmyslem ho zadržet, nechtěla, aby odešel a udělal něco, čeho by litoval, i ona měla pocit, že když to udělá, ona tím něco ztratí a zůstane sama napospas samotě.

Lehce ze sebe setřásl ženinu ruku a úkosem na ni popatřil. „Omluv mě, mám několik otázek na svého bratra,“ opáčil bez emocí. Daisy bodlo u srdce, dává jí za to vinu? Jistěže ano, ten tíživý pocit v žaludku, jako by tam měla kamení, tomu dával za pravdu.

Musela se však pokusit jej zastavit. „Ale…“

Chestrovo výhružné mlčení ji přimrazilo na místě a najednou se jen dívala, jak rázně odchází pryč a konce jeho kabátu za nám divoce vlály.

Hleděla by za ním ještě dlouho, nebýt skupinky několika pohledných mužů, kteří ji obstoupili kolem dokola. Všichni na sobě měli úchvatné kostýmy a stejně jako se jim jejich hezkých tvářích usadil lehce posměšný úšklebek, což Daisy v jejich středu ještě více ranilo.

„Ah, milenecká hádka, jak sladké,“ pronesl jeden. Neznělo to vůbec hezky a účel nebyl už vůbec přátelský, vysmíval se jí do očí.

„Pokud jsi s tím mladým Malkavianem skončila, mohl bych ti nabídnout víc,“ utrousil další, jako by se vychloubal s touto nestoudnou nabídkou, nebyla přeci žádná coura, která chodí za peníze. Očividně to byli všechno vysoce postavení upíři a věděli moc dobře, co chtějí, přiživit se na jejím neštěstí jako supi. Daisy se z toho udělalo špatně. Nechutné.

Beze slova chtěla mezi skupinkou těch predátorů projít, jenže stáli vedle sebe jako betonová zeď a nehodlali ji jen tak pustit.

„Kampak spěcháš, drahoušku, nelíbím se ti snad?“ dopadla jí zezadu na rameno nepříjemně ledová ruka.

„Ne, to tedy nelíbíš,“ odsekla a zamračila se na toho drzouna, ten se jen rozesmál.

„Co kdybys šla se mnou? Mám v oblibě mladé neposlušné ženy, bývá s nimi větší legrace než s těmi, které ti leží u nohou a klepou se strachy.“ To vyvolalo zlý smích i u ostatních, ti dávali svému druhovi nejspíše za pravdu.

„Ale Corneliu, ty se vážně neumíš chovat k ženám, u mě by se měla daleko lépe, jsem ohleduplnější než vy všichni ostatní,“ tmavovlasý muž se zlatou škraboškou na tváři si Daisy prohlédl od hlavy k patě rentgenovým viděním.

„Nepřijímám žádné nabídky, nemám zájem být něčí… hračkou, vy sadisti,“ pokusila se je urazit a doufala, že to na ně bude stačit, že o ni ztratí zájem. Marně, snad v jejich očích ještě povýšila.

„Ale copak? Neužíváš si ráda s ohněm? To tě ten spratek tak okouzlil? Eh, co ti nabídnul?“ ozval se další po její pravé ruce a opovržlivě si odfrkl.

„Draculové, pořád jsou zalezlí na tom svém hradě, v životě jsem je neviděl se někde bavit, ani na žádném večírku kromě tohohle. K čemu jim je dlouhý život, když si ho neumějí užít. K smíchu.“

„Přestaňte!“ Nemohla to dál poslouchat, cítila se jako malá žlutá závojnatka mezi žraloky. Nehledě na to, že každý z té šestice marnivých zrůd byl ještě daleko nebezpečnější. Musela pryč, jen doufala, že ji někam neodtáhnout. Zatím si s ní hráli a snažili se ji netaktně získat.

„Ale, ale,“ obrátil k ní pozornost jedinec přímo za ní a jeho dech ji pohladil na zátylku jako sama smrt, až celá ztuhla nejistotou, „tady je někdo asi zamilovaný, to dělají všechny. Slepě se zaláskují a pak nám dají cokoliv. Je to tak prosté. Jednoduchá rovnice, drahoušku. Když budeš mou, nechám tě mě uctívat, co říkáš? Na toho spratka rychle zapomeneš, to mi věř,“ ucítila, jak svými prsty sjel z jejího ramene na přilehlou stranu krku a pohladil ji tam.

Ihned ucukla. Pohrdala jimi, stejně jako oni jí, viděli bezbrannou ženu jen jako kořist, jen potravu a hračku, která jim na nějakou dobu vystačí, než je omrzí, a pak se jí zbaví. Byli krutí a jejich slova Daisy zraňovala víc, než cokoliv na světě.

„Nicolae,“ napomenul jej ten, na kterého dívka hleděla přímo před sebou, „vidíš, že ta ctnostná dáma nemá o tvé něžnosti zájem, co kdybys z ní ty ruce sundal, nebo se každou chvíli rozbrečí. Je to ještě malé nevinné káčátko, ne děvka od Borise,“ napomenul jej plavovlasý krasavec oblečený v kostýmu Napoleona, jež se Daisy jako jediný zastal, ale ona z jeho tváře vyčetla, že je to jen pouhopouhá zástěrka zabalená v hezkém gestu. Byl stejný jako všichni ostatní, naštěstí ten hulvát za ní uposlechl.

„Dobře, dobře, tady chrabrý Viorel má strach, abych mu tohle káčátko neohmatal,“ vtipkoval s jízlivým úšklebkem, „nemáš rád použité zboží, ale to tě zklamu, tahle holčička už dávno není panna,“ vyměňovali si oba upíři soupeřivé pohledy.

Daisy se to vůbec nelíbilo, všichni do jednoho byli ohavní netvoři bez kousku studu, nemělo cenu si dělat naděje, že z toho jen tak lehce vyvázne, navíc jejich poznámky nabíraly čím dál potupnějšího rázu. Měla toho právě dost.

Pod svou mohutnou sukní zvedla nohu a co nejsilněji dupla dozadu. Trefila se přímo, dupla tomu neslušnému nezdvořákovi na nohu.

Propukl smích prosycený hudbou linoucí se z pódia.

Upíra takový pokus nezabolel, ale spíše mu vadilo zesměšnění své osoby od ostatních druhů, jízlivý úšklebek rázem zmizel a vystřídalo ho pobouření.

„Ihned mě pusťte, nemám o žádnou vaši nabídku zájem, najděte si jinou zábavu a teď mi uhněte z cesty,“ vyrazila jako šipka přímo kupředu mezi dva upíry.

„Kam ten spěch, nikdo se na tvůj názor neptal, holčičko,“ zavrčel znovu muž za jejími zády, který si ji prve dobíral. Už chtěla nebožačka odseknout, ale najednou nemohla vyslovit ani hlásku. Jistě za to mohl jeden z těch přítomných. Ať otevírala svá ústa, nevycházelo z nich ani písmenko. Byl to strašný pocit bezmoci. Hned si uvědomila, jak lehce mohl jiný z nich ovládnout její tělo, a pak by s nimi jako bezvládná loutka šla klidně dobrovolně kamkoliv bez toho, aby to bylo někomu podezřelé. Polil ji strach. „Vidíte, jak rozkošně otevírá pusu? A přitom nemusíte poslouchat ty ženské bláboly,“ znovu ten zlý posměch, jež z ní dělal křehkou panenku v jejich ohavných rukách.

„Já mám raději jejich křik,“ ozvalo se po pravé straně.

„Jo, když jí rozevíráš nohy, co, Nicolae?“ vtipkoval jiný.

Na zmatenou Daisy šly mdloby. Jak se z toho má dostat? Nebyl tu ani Chestr, ani Alric, a ke všemu z pohledu hostů nejevila skupinka mužů s dívkou uprostřed žádný rozruch. Daisy nepomáhal ani naštvaný pohled zabodávající se jí do zad a slibující odplatu za to malé ponížení, kterého se na něm dopustila.

„Ihned zanechte té šikany, pánové, tato událost je gestem smíru, a tudíž bezpečnost je tu povinná, žádné triky, žádné vydírání, ctěte přání hraběnky,“ zazněl rozhodný hlas jako prásknutí bičem. Daisy se za ním s nadějí otočila.

Kroužek drzých upírů se neochotně rozestoupil, vědom si své chyby. Nikdo se neodvážil odporovat postavě v dlouhém černém rozevlátém plášti končícím až několik milimetrů nad zemí, takže vše nasvědčovalo tomu, že ten dlouhán se ani nedotýkal země a lehce při každém kroku plul vzduchem. Celkový vzhled připomínající lorda Voldemorta ještě umocňovaly přísné rysy v propadlé tváři a oči, tmavé a bystré, kterým nic neuniklo. Delší, vlhkem zvlněné černé vlasy se mu plazily po stranách obličeje jako hadi a Daisy spíše odhadovala, že ruce schované v hedvábných dlouhých rukávech mají barvu té nejbělejší slonoviny. Nepochybovala o tom, kdo to je, od masek v sále se opravdu velmi lišil. Z upírova pohybu čišela nadřazenost a jistota, která ji málem rozechvěla po celém těle. Vznášela se kolem něho zvláštní energie, kterou nedokázala blíže určit.

Nemohla ani uvěřit tomu zázraku, že zrovna tenhle pán Zla ji přišel vysvobodit.

Někdo se však objevil, kdo našel dost odvahy a vysokému muži se postavil, to ten namyšlený upír stojící stále těsně za svou obětí.

„Nekaž nám zábavu, starče, neděláme nic, co by bylo v rozporu s pravidly,“ spustil na svou obhajobu s úmyslem zastánce pořádku vyšachovat a zastrašit, ostatní však tolik odvahy neměli, jen zarytě mlčeli a čekali, jak se celá situace vyvine.

„Opravdu?“ probodl ho cizinec svýma černýma přivřenýma očima zúženýma do malých štěrbin jako u nebezpečného hada. „Jak vidím, zastoupení sabbatu je tu početné, jistě by vaše rada nerada slyšela o nedostatcích vašeho chování a jeho trestu, nebo ano?“ přitlačil ho tím Voldemort ke zdi a byl si zcela jistý, že jeho slova budou mít dostačující účinek na jejich odchod. Nemýlil se.

Daisy s bušícím srdcem sledovala, jak od ní odstupují, takže se mohla volně nadechnout, což netrvalo moc dlouho.

Jakmile pozvedla svou tvář, setkala se přímo před sebou s tvrdým pohledem Voldemortových očí. Skutečně jí ho velmi připomínal, jeho pokožka měla bílou, až lehce našedlou barvu, jako by trávil většinu času v naprosté tmě, a ona doufala, že je to jen make-up. Přistihla se, jak na něho zírá, což by asi neměla.

Slušností bylo poděkovat, ale stál by tento hrdý upír o lidské děkuji? Jistě však od dívky něco očekával, napovídaly o tom jeho pevně stisknutí tenké rty.

Daisy spolkla svou nesmělost a usmála se. „Děkuji vám, přišel jste právě včas, sama bych asi skončila daleko hůř, nebýt vašeho zásahu, pane.“

To, jak z ní nespouštěl pohled, ji znervózňovalo do morku kostí.

„O tom nepochybuji, drahá, někteří z nás se neumějí na svůj původ chovat, stydím se za ně, navíc jste padla do rukou nejspíše těm nejhorším, co se zde nacházejí,“ promluvil cizinec vlídněji, než očekávala. Upír se stal zatím jediným za tento večer, který z celé situace nehodlal nic vytěžit, nebo se tak alespoň tvářil. Věřila tomu. „Vypadáte bledě, slečno, asi vám naše zvyky nedělají příliš dobře, mohl bych vám nabídnout svou společnost?“ Jakmile zahlédl dívčin překvapený zdráhavý krok dozadu, rychle dodal: „Jen na malou chvíli, nechci riskovat, aby si vás ta skupinka hrdlořezů znovu našla.“

Dívka ve žlutých šatech přikývla a oddechla si. Z černě oděného muže měla sice trochu obavy, ale cítila, že jeho zájem je upřímný, něco ji nutilo mu důvěřovat. Jistě s ním bude v bezpečí. Jiného ochránce tu neměla.

„Mohl byste mě doprovodit k jídelnímu stolu? Dnes jsem nic nesnědla a mám nezměrnou žízeň,“ poprosila a zřetelně cítila sucho v krku, jako by tam měla drátěnku.

Mužovy temné černé perly se zaleskly a on přikývl. „Velmi rád, slečno…“

„Clarková, Daisy Clarková,“ věnovala děsivému čaroději svůj úsměv, který si právoplatně zasloužil. Dále jí už jen nabídl rámě, do něhož vložila svou ruku.

Nyní se cítila opravdu v bezpečí, nejenže se ke dvojici nikdo nepřiblížil, navíc se posilnila šťavnatým ovocem a dortíkem s třešněmi navrch a studenou sklenkou červeného sladkého vína, osvěžující pohoštění vítala všemi deseti. Daisy to zvedlo náladu natolik, že se přestala zabývat trýznivými myšlenkami, co asi Chestr dělá a zda Alric vydechuje své poslední přání.

Spolu se záhadným upírem oděným v havraním hábitu probírali různá témata, měl přehled o všem, na co přivedla řeč, umění, hudba, osobnosti, geografie i historie, až se to zdálo neuvěřitelné, zapomněla i na nebezpečí, jež se mohlo ukázat každou vteřinou. Svým způsobem ji ochraňoval a dělal jí průvodce, jako by znal dobře i tento zámek. Po chvíli konverzace dívce stouplo víno lehce do hlavy. Daisy cítila nesnesitelné horko, a i když byla všechna okna otevřená, stále to nestačilo, optala se svého společníka, zda by ji na chvíli nedoprovodil do zahrady. Ubezpečila ho žertem, že v tom není žádný postranní úmysl, ale on se ani tentokrát nezasmál, byl až obdivuhodně vážný a o sobě moc neprozrazoval.

O něco později společně vstoupili skrze francouzské okno na dlážděnou terasu.

Dívku ovanul chladný vzduch, to potřebovala, chvíli utéct od nežádoucího ruchu a všech zvědavých pohledů.

Dýchala zhluboka, zavěšena do svého temného lorda v dlouhém rouchu hodného každého nekromancera, jehož postava dosahovala téměř sto devadesáti centimetrů, takže musela vždy lehce zaklonit hlavu, pokud chtěla vědět, jak se na některou z jejích odpovědí tváří.

Společně se vydali na malou procházku menší okruh mezi záhony, kde si musela lehce jednou rukou nadzvednout sukně, aby si je od sněhu neumáčela.

Pomalu se již vraceli zpátky dlážděnou cestičkou, když si všimla hezkého keře po pravé straně, docela ji překvapilo, že košatá rostlina byla obalena jasně modrými květy, což je v zimě docela ojedinělé.

Upír jen podotkl, že se jedná o botanickou zvláštnost, které Lady Coradja holdovala.

Chtěla si jej blíže prohlédnout, tak se lehce vykroutila z Voldemortova rámě.

V nastalém šeru ozařoval drobné kvítky té rostliny, jež tu všude kvetla, jen stříbrný měsíc dodávající jí éterického vzhledu.

Naprosto ji uchvátila.

Daisy rostlinu pohladila a ohodnotila její odvahu vzdorovat kruté zimě, než se však vrátila k upírově doprovodu, někdo ji zezadu chytil a cosi nesmlouvavě přitiskl na ústa i nos.

V tu ránu bylo pozdě.

Daisy cítila, jak ji opouštějí síly, nohy vypověděly službu a podlomily se jako třísky, ruce nezvedla, jako by na každé měla stokilové závaží, a hlava se zamotala tak jako nikdy.

Vzdálená hudba pomalu v její mysli utichala a obraz vysokých oken, za kterými tančily páry, šednul. Zničehonic ji obklopila černočerná tma a její bezvládné tělo se tomu zvrhlíkovi sesunulo do náruče.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 23. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!