OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire knight - 3. kapitola

14.07.2013 (20:00) • MishellMay • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1393×

Yuuki:

Byla studená noc. Stála jsem u dveří našeho domu a dívala se na otce, jak vede nějakého chlapce k nám domů. Neviděla jsem mu do tváře, ale měl na sobě otcův kabát a bílé vlasy měl slepené krví. Hned jsem věděla, že za to mohou upíři.

„Yuuki,“ oslovil mě otec, „rodiče toho chlapce byli zabiti upíry. Je to zázrak, že se mu podařilo přežít. Prosím, postarej se o něj, zatímco bude u nás, dobře?“ řekl mi a poslal ho za mnou.

„Je stále pokryt krví, takže ho napřed umyj. Já si musím jít promluvit s policií,“ řekl a odcházel do sněhové bouře.

Otočila jsem se na chlapce, který nehnutě stál a zíral do země.

„Tak pojďme. Dáš si koupel,“ řekla jsem mu, ale ani se nehnul. Křečovitě svíral otcův kabát, jako by to bylo jeho jediné útočiště. Přišla jsem k němu a zeptala se: „Nevadí, když se tě dotknu?“ Na souhlas jen lehce kývnul hlavou a já ho objala kolem ramen. Třásl se.

„Tak pojďme., řekla jsem jemně a pomalu s ním šla do koupelny.

„Vana je plná horké vody, takže tam buď, jak dlouho chceš,“ objasnila jsem mu a otevřela dveře. Vešla jsem s ním dovnitř a chtěla odejít, ale on stále jen nehnutě stál.

„Umm... tak...“  nevěděla jsem, co říct, a on se poprvé na mě podíval. Byl bledý. Na tváři měl krev a jeho oči byly zalité bolestí. Nemůžu ho tady přece jen tak nechat.

„Můžu ti pomoct to sundat?“ opatrně jsem se ho zeptala a vzala dva cípy kabátu a pomalu rozevřela. Byl celý od krve. Nedávala jsem znát svoje zděšení a namočila žínku do vody ve vaně, vyždímala ji a přešla jsem zpátky k němu.

„Bude ti vadit, když ti setřu to na tvém krku?“ zeptala jsem se ho, i když jsem od něho nečekala žádnou odpověď. Svlékla jsem mu kabát a položila ho na zem. Teď tu stál jen v kalhotách od pyžama a holou hrudí, která byla posetá stovkami kapek krve. Vzala jsem žínku a začala mu pomalu umývat zakrvácený krk. Oddechla jsem si, když jsem mu na něm nenašla žádný kousnutí. Tolik jsem se o něj bála, a ani sama jsem nevěděla proč.

„Hej, Yuuki!“ probudil mě křik Zera ze snu. Těžce jsem zvedla hlavu z lavice a zívla. Byla jsem děsně unavená.

„Co se děje, Zero?“ houkla jsem na něho.

„Už odcházím. Prefektské povinnosti volají. Takže až budeš mít svou extra hodinu za sebou, pospěš si a pomoz mi,“ řekl mi vážným hlasem a odešel ze třídy. I po čtyřech letech je tak nemluvný a chová se mrzutě. Když nad tím tak přemýšlím, dnes je stejně tak bledý jako tu noc, kdy ho k nám přivedl otec.

Zero:

Procházel jsem zrovna chodbou, když jsem uviděl někoho, koho bych tu v denních hodinách nikdy nehledal.

„Nečekal jsem, že tě potkám tady, Kiriyuu. Yuuki dnes není s tebou?“ zeptal se mě s úsměvem Kuran. Jak já ho nesnáším. Snaží se chovat jako člověk, ale je to jen zrůda, která má lidskou skořápku.

„Dnes je po škole, Kurane,“ řekl jsem mu s jistou nechutí v hlase a prošel kolem něho.

„Kiryuu,“ zavolal na mě a já se zastavil, „jak se cítíš?“ zeptal se. Lekl jsem se. Jak může vědět, co se se mnou teď děje? Ne, určitě to neví, přece by mu to ředitel všechno nevykecal.

„Teď na sebe dávej pozor,“ řekl a už jsem slyšel jeho vzdalující se kroky.

Kaname:

Měl jsem namířeno k řediteli, když jsem potkal na chodbě Kyriya, ale tentokrát byl bez Yuuki. Tak jsem mu mohl říct, co jsem měl v plánu už dýl, ale on to stejně nepřijal, jako vždycky. On svou pozici nikdy nepřijme.

Zaťukal jsem na dveře ředitelny a vešel.

„Oh. Ahoj, Kaname, měl jsem takové tušení, že někdy dnes přijdeš,“ řekl mi a vstal ze židle. Zavřel jsem za sebou dveře a začal jsem mluvit: „Řediteli Kurosu, jak dlouho ještě necháte Zera Kiriyu v denní třídě?“

Ředitel se posadil na židli.

„Věděl jsem, že tě nebudu moci oklamat, Kaname. Vždycky jsi byl nadprůměrný,“ povzdychl si ředitel. „Být schopen stopovat rodokmen skrz předky zcela nepokažený lidskou krví. I mezi upíry je tohle velkou raritou. Zdědit nadání starých upířích národů... nestvůry obávané i ostatními upíry. Čistá krev. Bylo to kvůli tvé podpoře, že se divočejší členové noční třídy doposud tak chovali...“

Dupl jsem nohou. Tohle už nehodlám dál poslouchat!

„Řediteli Kurosu!“ vykřikl jsem na něho a začal škrábat po stole, trochu mě to uklidnilo a mohl jsem pokračovat. „Nechal jsem to zajít tak daleko jen kvůli mé hluboké úctě k vám. Ale teď, kvůli bezpečí normálních studentů, musí být Zero kontrolován. Vážně chcete Zerovi dovolit, aby zničil všechno, co jsme tak dlouho budovali? Zerovi rodiče byli zabiti upírem, jak sám víte. Je to zázrak, že byl zachráněn z toho moře krve. Ale ten, kdo zabil jeho rodinu, nebyl jen obyčejný upír. Ona má čistou krev, stejně jako já,“ vysvětloval jsem mu to, aby to už konečně pochopil, ale on stejně nakonec řekl:

„Musí tu být jiná možnost.“ Ale žádná jiná možnost tu není. Zero se dřív nebo později stejně stane upírem.

„Lidé, kteří byli pokousání čistokrevným upírem, se stanou upíry,“ vysvětlil jsem mu.

„To vím, Kaname, vím, že Zero nebyl pokousán normálním upírem. Vím, že ona má čistou krev,“ řekl smutně ředitel a propletl své ruce.

„Když čistokrevný upír pokouše člověka, jsou jen dvě možnosti, když mají štěstí, je krev natolik jedovatá, že je zabije, a když ne, musí snést agonii pomalé přeměny, dokud se konečně nepřemění na upíry. Jsou to muka, která si ostatní upíři ani nedovedou představit. Přestože Zero už nikdy nebude člověkem, potlačení jeho instinktů po čtyři dlouhé roky vyžadovalo tolik síly, čemuž nebudu moci nikdy porozumět,“ dořekl jsem a sedl si do křesla. Tahle řeč s ředitelem bude ještě na dlouho.

Zero:

Stál jsem v noci na lesní cestě v areálu školy. Potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, když mě vyrušilo klapání bot. Otevřel jsem oči a uviděl partu z noční třídy. Bezmyšlenkovitě jsem vytáhl svou pistoli ''Blood Rose'' a namířil na ně.

„Co chcete?!“ vykřikl jsem a snažil se uklidnit svou třepající ruku.

„Proč se Kaname tak zajímá o tohoto člověka? Nemohu to vystát,“ řekla jedna z nich pisklavým hláskem.

„Není žádný důvod žárlit, Ruko. Tak se uklidni. Jestli se Kaname o tomhle dozví, bude zuřit!“ uklidňoval ji Kain.

„Kiriyu, ty bys to měl také odložit, dobře?“ řekl mi klidným hlasem a dotkl se mé napřažené ruky. Mě se nikdo nebude dotýkat, křičel jsem ve vlastní hlavě. Chytl jsem ho za rameno a mrštil s ním o zem. Nebyla to vůbec žádná námaha. Byl jako pírko.

„To nebylo pěkné... “ řekla další holka od nich, ale Kain ji zastavil slovy:

„Zmlkni!“

„Takže Kaname Kuran je důvod, proč jste se spolčili, abyste mě sundali?“ začal jsem uvažovat nahlas a oprašoval jsem si u toho uniformu.

„Rád bych viděl, jak si vyzkoušíš být upírem. Takhle si tu počkám na tvojí proměnu,“ vtipkoval Kain, když se zvedal ze země. Tak to mě dožralo. Už jsem ho chtěl znova vzít za límec, když odněkud vyskočila Yuuki. Jak ona to má vždycky načasovaný?

„Přestaňte!“ zakřičela s Artemisem v ruce. Proč takhle neječí, když hlídáme ty poděšence z denní třídy?

„Žádné souboje tu nejsou dovoleny! To jste to nečetli ve studentské příručce? Takže bez ohledu na to, jestli je to Zero nebo vy, kdo se snaží vyvolat souboj, jako prefekt to prostě nedovolím!“ ječela, až mi málem praskly bubínky. Je tak hloupá, že se mě do nekonečna snaží ochraňovat.

„Podívej, nemohli bychom toho už nechat?“ řekl zničené Ruce Kain, který se snažil upravit svůj zničený nagelovaný účes.

„Fajn, už to stejně nemá cenu,“ vzdychla Ruka, „pojďme zpět do třídy.“ Otočila se a ostatní ji následovali.

„O co tu jde, Zero?“ zeptala se mě Yuuki se strachem v očích. Ale já neměl chuť s ní mluvit.

„Bez ohledu na to, co to je, se mnou můžeš o tom mluvit, nerozumím proč, ale jednal jsi, jako kdybys to ani nebyl ty,“ znovu ke mně mluvila. Cítil jsem se jako ten den, kdy jsem přišel k nim domů. Taky pořád něco říkala a já jen naslouchal jejím slovům, ale sám jsem nic neřekl. Měla by mě radši nechat být, a ne se o mě starat.

„Nech mě o samotě,“ řekl jsem prostě a odcházel od ní pryč. Cítil jsem, že to znova brzo na mě přijde, a já nechci Yuuki ublížit.

Yuuki:

Dívala jsem se, jak Zero odchází. Zase mě poslal pryč. Stále mě nechce pustit do jeho uzavřeného srdce. Je to pokaždý to samý. Bude to takhle vždycky? Přestože jsem mu vždycky byla nablízku, stále mi nedůvěřuje. Musím ho jít najít.

Vyběhla jsem z lesní cestičky a běžela do školy. Proběhla jsem už několik pater a Zero stále nikde, ale potom jsem ho uviděla. Opíral se o zeď, zhluboka vydechoval.

„Zero!“ vykřikla jsem strachy a běžela k němu.

„Nedívej se,“ řekl ponurým hlasem a chytl mě za ramena a držel mě zády k němu. Přitiskl mě k sobě a chytl mě za bradu. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Co to, ksakru, dělá?

„Zero! Pust mě! Co to děláš?“ zhrozila jsem se a snažila jsem se mu vykroutil, ale pak jsem to ucítila. Jeho jazyk mi začal obkreslovat žílu na krku. Byl to zvláštní pocit, ale pak se to stalo. Ucítila jsem dvě ostré bodnutí a Zero mě ještě víc sevřel ve svém náručí. Pomalu jsem se mu začala oddávat. Bylo to tak příjemné, i ta bolest ustoupila. Jen jsem slyšela tlukot svého srdce. Ale potom se mi začala motat v hlavě jedna myšlenka: ''Zero je upír?''. Začala jsem si uvědomovat, že mi pije mou krev. Mohl by mě zabít! V tu chvíli, jako by do mě udeřil blesk, jsem s sebou začala cukat.

„Ne!“ vykřikla jsem a vší silou se od něho odtrhla, ale zakopla jsem o schod a padla rovnou na schody. Otočila jsem se na Zera a jeho oči žhnuly krvavé rudou barvou. Špičáky mu čněly z pusy, když se oblizoval. Mám strach. Bojím se, co bude dál.

„Yuuki,“ řekl mé jméno hlasem, který nepatřil Zerovi, ale zvířeti, které se v něm probudilo. Zvíře. To ve skutečnosti je. Už to chápu.

Autor: MishellMay (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire knight - 3. kapitola: