V objetí zrůdy 15 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zsadist občas uvažuje, jak je svět nespravedlivý. Proč někdo jako třeba Phury, který je úplný ranec ctvostí a podobný blbostí, proč si s ním jeho osud tak zahrál. Zatím co on sám má něco, co si rozhodně nezaslouží. Bella je jeho anděl. Žena, která je pro něj až příliš dobrá, ale které by se už nedokázal vzdát.
Jenže nic netrvá věčně.

29.08.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 3979×

15. kapitola

Phury znovu zabušil do na dveře a vešel.

„Zet, něco sis zapomněl...“ Stál však uprostřed prázdného pokoje. Jeho bratr tu nebyl. Vrátili se sotva před deseti minutami, utahaní a špinaví, ale Zsadist se tu zřejmě nezdržel, ani aby se převlékl.

Měl pravdu. Jen co se za ním zavřely dveře, přenesl se za Bellou. Tak jako každé ráno už několik týdnů. Po dvou schodech vyběhl do patra a cestou si vysvlékl kožený kabát. Šel po její vůní přímo do její ložnice.

Bylo to stále stejné. Jakmile ji uviděl, měl problém už myslet na cokoliv jiného. Odhodil kabát na zem a přešel až k posteli. Ležela na boku stulená a vlasy jí spadaly do tváře. Klekl si vedle postele a opatrně jí odhrnul vlasy, aby ji neprobudil, ale mohl se kochat pohledem na ni. Ona však okamžitě otevřela oči.

„Myslel jsem, že spíš,“ zašeptal.

„Jen jsem přemýšlela,“ zavrtěla hlavou.

Klečel tam a sledoval ji. Něco bylo jinak. Dokonce i on to vnímal. Vždycky předtím mu běžela naproti, vztáhla k němu ruce, políbila ho, že se mu téměř zastavil dech...

„Děje se něco?“

„Nic,“ zavrtěla okamžitě hlavou. Jako by ji ta otázka ale probudila. Natáhla se k němu a letmo ho políbila. „Jdi se osprchovat, já ti zatím udělám něco k jídlu, ano?“

Aniž by z ní spustil pohled, přikývl. V příštím okamžiku už se okolo něj protáhla a seběhla dolů. Slyšel, jak tam začala pobíhat po kuchyni. Měl najednou pocit, jako by utekla před ním.

Když o čtvrt hodiny později scházel dolů, šířil se od něj ještě chlad z ledové sprchy. Našlapoval jako kočka a ani netušil proč. Bella se stejně tvářila, že je duchem nepřítomná. Krájela pomalu zeleninu, aniž by se dívala pod ruce.

Došel až k ní a položil jí dlaň okolo boku.

Kuchyní se rozlehlo bolestné syknutí. Okamžitě chytil její ruku do své a donutil ji položit nůž.

„Nic mi není,“ odbyla ho.

„To vidím,“ zavrčel. Chytil její druhou ruku a donutil ji rozevřít pěst. Po prstu se jí táhla řezná rána a silně krvácela. Vzduch okolo se okamžitě naplnil její vůní. Bylo ale poprvé, co to s ním nic nedělalo. Na to byl až příliš zaměstnaný jí samotnou.

„Udělám to sama.“

Doslova mu ruku vyškubla, než měl možnost vůbec cokoliv udělat. Přeběhla ke skříňce a během chvilku už si lepila přes ránu náplast. Jen ji sledoval a chlad z kůže, jako by se mu začínal prodírat hlouběji. Nedokázala vydržet v klidu. Stále přecházela, něco dělala.

Nakonec to nevydržel a uprostřed vaření jí všechno vyrval z ruky. Otočil ji čelem k sobě.

„Co je to s tebou?“

Sklonila hlavu.

„Já... nejsem si jistá...“

„Mám vypadnout?“ Netušil co v ní zapříčinilo tu reakci, jestli jeho nabídka, nebo ten dutý hlas. Zvedla ale okamžitě hlavu a zavrtěla.

„Mohl bys mě obejmout?“ zašeptala. Zarazilo ho to. Zaváhal ale jen na okamžik. Přitáhl si ji k sobě. Doslova se ztrácela v jeho náručí. Stulila se v ní, jako by to bylo to nejpřirozenější na světě.

Cítil její klidný tep. Jen tam tak stáli. Její dech se zklidnil a on poznal, že usnula. Opatrně se sklonil, aby jí podsunul ruku pod koleny. Nevzbudila se, ani když ji v náručí nesl nahoru a pokládal do postele. Lehl si společně s ní. Pozoroval ji a teprve v tu chvíli si uvědomil, jak je bledá. Pod očima se jí táhly světlé stíny a občas se jí po tváři mihl neklidný výraz.

Ležel vedle ní až do večera. Ani mu to nepřišlo nijak dlouho. Hlavní pro něj bylo, že ji má u sebe. Jak se však blížil večer, byl stále neklidnější. Nechtělo se mu odejít. Ne, když se s ní něco dělo. Neměl ale na výběr.

Pomalu vytáhl paži z pod její hlavy. Nechtěl ji vzbudit. Kradl se z její ložnice až na chodbu, odkud se teprve přemístil. Celou dobu se přesvědčoval, že Bella bude v pořádku. Potřeboval tomu věřit.

Ona se vzbudila až o pár minut později, když jí začala otřásat zima. Natáhla se po místě, kde před chvíli ještě Zsadist ležel, ale nahmatala jen prázdno. Prudce se posadila, když jí došlo, že už odešel. To ale byla chyba. Zpátky ji srazila závrať.

Vishouse, se podrbal na rameni a dál zamyšleně pozoroval Zsadista, který si to právě zamračeně šinul od hromádky bělostného popele po bezduchém.

„Co se děje?“ houkl po něm Rhage.

Vishous se po něm ani neohlídl.

„Zabil ho.“

Rhage se ohlídl o kom je vlastně řeč.

„No, proto tu snad jsme, ne?“

Zavrtěl hlavou, nechápal to:

„Nehrál si s ním, žádný mučení. Jen mu zarazil dýku do hrudi.“ Pozoroval Zsadistovu napjatou šíji a neklidný pohled. „Tak nějak mě to děsí víc, než ty jeho zvrácený choutky. Něco se s ním děje.“

Bílý prach, jediné co zbylo z bezduchého, se vznesl, když ho Zsadist nepřítomně nabral botou. Celou noc byl duchem mimo. Dělal všechno jako jindy, stopoval, zabíjel... Reflexy měl dokonalé, ale byly to jen pudy, které ovládaly jeho tělo. Mysl se mu pořád vracela k Belle.

Něco se dělo. Až do teď bylo všechno dokonalé. Někdy se až zarazil a přemýšlel, proč on. Bylo mu, jako by okrádal něco posvátného. Co si on po tom všem ani nezaslouží. Tělem i duší si prošel peklem a nikdy se mu nezpronevěřil. Až do teď. Bella pro něj byla andělem, který mu dával zapomenout na to všechno okolo.

Ty chvíle s ní byly dokonalé. Možná až příliš. Všechno přece jednou muselo skončit. Třeba tohle byla zrovna ta chvíle.

Rty se mu zkřivily v ironické grimase. To by na něj sedlo. Poznat ráj a pak znovu skončit v pekle, aby si ho užil plnými doušky. Vyžíval se v bolesti a týrání. Jiných i sám sebe. Poznal tak, že ještě pořád žije a cítí. Dvě věci, které čtyři sta let proklínal.

Tahle bolest ale byla jiná. Dutá, tam někde uvnitř. Nezařezávala se do masa, ale tísnila ho. Tvořila uvnitř prázdno, které z něj vysávalo vůli. Měl chuť do něčeho mlátit, ale přesto věděl, že by to ničemu nepomohlo.

Ta bolest, při pomyšlení na to, že by Bellu ztratil, byla jiná, než co kdy zažil. Netušil jak ji otupit. Nešla snést.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction