OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 4. kapitola

26.03.2020 (17:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1124×

Východ slunce

Oprava – nebylo to dost. Šest hodin spánku mi rozhodně nestačilo k dostatečné regeneraci. Znáte takové to rčení: kovářova kobyla chodí bosa? Přesně to je na mě totiž možno aplikovat. Nebo taky: kaž vodu, pij víno – až na to, že já svým pacientům kážu víno a sama piju tu nejkalnější vodu. Sakra, mohli by mě uvádět v učebnicích zdravého životního stylu jako příklad toho, jak rozhodně nevést svůj život, milé děti.

Byla jsem už skoro hotová s make-upem, když zazvonil zvonek, úzce následovaný klepáním. Ani jsem neodložila rtěnku a pokračovala jsem v původní činnosti na cestě ke dveřím.

„Dobré ráno!“ Z dveřního rámu se na mě zubil Hiddly. Nepřekvapilo mě to, včera jsme se dohodli, že mě vyzvedne u mě doma. O to víc mě ale vyvedla z míry skutečnost, že v ruce svíral dvě kávy ze Starbucks na takovém tom provizorním plastovém tácku a mezi paží a bokem trupu svíral papírový pytlík s nějakým jídlem.

„Dobré, ale…“ zarazila jsem se a prohlídla si ho. Byl oděn do černých riflí, šedivého trika a rozepnutého kabátu. Neměl šálu ani čepici, z čehož bylo jasné, že není připraven na naši obvyklou ranní procházku směrem k mé ordinaci. „Já myslela, že půjdem ven.“

„Změna plánu,“ oznámil mi, než poukázal kamsi za mě. „Můžu dál?“

„Hm, to nevím. Herci sem obyčejně mají zákaz vstupu, víš? Bojím se, že když někdo z vašeho druhu překročí práh, budu to tu muset nechat vysvětit.“

„To nepomůže. Tenhle byt už od hříchu očistit nedokážeš,“ řekl mi pobaveně, než se ke mně přiblížil tak, že pokud jsem chtěla předejít kolizi, musela jsem ustoupit. Pak se na mě vítězně uculil a protáhnul se kolem mě dovnitř.

„Pf, já jsem zlušný těfče, pane!“ tentokrát jsem citovala já, a to Pygmalion. Nemusela jsem se na něj ani dívat, abych věděla, že mu v očích zajiskřilo.

„No, nevím. Higgins by s tebou rozhodně nesouhlasil.“

Natočila jsem hlavu na stranu a pozvedla jedno obočí. „Higgins je sexistický prase. Teď tu přede mnou ale stojí Thomas William Hiddleston a mě zajímá jeho názor.“

Oči mu potemněly a on se na mě najednou díval tak nějak jinak. V jeho pohledu sice pořád bylo rošťáctví a určitá dávka hravosti, jenže… dost podstatně zvážněl. Skenoval mě pohledem, proto jsem se bála, že mě prokouknul a ví, co se mi honí hlavou. 

„Jsi moje nejlepší kamarádka, říkám ti všechno a dohromady toho o mně víš víc než moje máma. Kdybys nebyla skvělá máslová sušenka, vážně si myslíš, že bychom byli přáteli už… kolik? Pětadvacet let?“ Jeho slova, pronesená velmi měkce a s citem, mě zahřála na srdci. A hřála mě až do doby, než jsem si uvědomila, že už se známe čtvrt století. Fuj, to je let.

Útrpně jsem zasténala, vydajíc se směrem ke kuchyňskému koutu. „Kristova noho, příští září to fakt bude dvacet pět roků. Jsme za zenitem, Hiddly, už je to oficiální…“

Uchechtnul se a připojil se ke mně na cestě do kuchyně.

„Věk je jenom číslo, růžičko,“ připomněl mi, než na nedlouhý jídelní stůl vyložil kávy a jídlo. „Já ani ty jsme horu Zenit rozhodně ještě nezdolali.“

Otevřela jsem skříňku nad kuchyňskou linkou a vytáhla z ní dva malé talířky. Ty jsem pak dala na stůl a trpělivě čekala, co že to Tom vlastně vytáhne z té tajemné papírové tašky.

„Ty možná ne, ale já jsem už minimálně v půlce kopce,“ shrnula jsem mdle svůj úhel pohledu na věc. Pak jsem si kecla na židli a nehty netrpělivě zabubnovala o stůl. Neměl se k rozbalování, a tak jsem si tašku přitáhla k sobě a začala jsem do ní strkat čumák přesně tak, jak by to udělal Napoleon.

Uslyšela jsem, že Tom nespokojeně mlasknul, přičemž mi tašku násilím odtáhnul od nosu. Ublíženě jsem na něj v důsledku toho zamrkala.

„Nech to, zvědavče,“ pokáral mě a já se zamračila. „Napadlo mě, že bychom si to přece jenom mohli sníst venku. Máš ještě ty klíče od střechy?“

„Ehm… jo, ale venku je na stopro zima jak čert.“

Pokrčil rameny, z čehož vyplývalo, že už si to všechno rozmyslel předem. Víte, Tom byl jedním z těch lidí, kteří, když něco chtějí, jdou si za tím a prostě to získají, ať to stojí cokoli. Tahle vlastnost byla jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč byl tak úspěšný. A vedle ní také to, že byl – na umělce – nezvykle skromný, při zemi a… no, zkrátka normální.

„Tak dobře no, co mám s tebou dělat?“ rezignovala jsem nakonec a přešla k míse na kuchyňské lince, v níž jsem obvykle skladovala klíče. Koukla jsem na něj, abych zjistila, jak daleko byl s přípravami k odchodu. Už v rukách svíral kávy i jídlo, ale k tomu ještě očima neustále roztržitě těkal ke svým chytrým hodinkám, jako by čekal nějaký hodně důležitý telefonát.

Semkla jsem rty a otočila se zpět čelem k lince. Hm, tohle u něj nebylo zvykem. Naposledy jsem ho v podobným rozpoložení viděla, když měli s Taylor krizi. Že by za jeho roztržitostí stála další vztahová epizoda? Jak že se to jmenovala ta holka, o které mi včera říkal? Sára, instruktorka pilates. Vsadím se s vámi o dvacet babek, že je to vysoká blondýna s postavou modelky a modrýma očima, stejně jako všechny jeho předchozí objevy. Měl svůj typ – to bylo nad slunce jasné už od vysoké (na střední ještě experimentoval s kde čím). Typ, do něhož jsem já se svými fádními, místy odbarvenými, světle hnědými vlasy, zeleno-hnědýma očima, nevýraznými ženskými křivkami a hrudníkem plochým jako deska stolu, ani trochu nezapadala.

„Mám vzít příbor?“ optala jsem se ho. Nevnímal, takže jsem několikrát tleskla. „Hej!“

To už jeho pozornost přilákalo a on na mě zmateně zamžoural. „Och, promiň. Máš ty klíče?“

„Jo,“ ujistila jsem ho, „akorát bych potřebovala vědět, co máme na snídani, a tedy jaký části příboru mám vzít.“

„Ehm… příbor?“ vypadal, že neví kudy kam. Jako ztracené štěně, nebo puberťák, kterého máma právě načapala při intimnostech s rukou a ptala se ho, jakou známku dostal z testu z matiky.

„Ano, příbor. To je takový ten nástroj, který vyspělé civilizace používají k jídlu,“ začala jsem sarkasticky. Zpražil mě pohledem.

„Vezmi lžičky.“

Učinila jsem, jak řekl, a bokem drcla do šuplíku, který se následně zavřel. Pak už jsme vyrazili ke dveřím.

Výtahem jsme vyjeli do nejvyššího patra, i tak jsme ovšem museli zdolat ještě půl patra schodů. Bylo už skoro tři čtvrtě na sedm a mě začínal tlačit čas. Nechápala jsem, proč chtěl mermomocí snídat venku, obzvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že se ještě ani nezačalo rozednívat. Jak jsme vyšli ven, pochopitelně nás pohltila tma a jehličky chladu se mi okamžitě začaly vrývat pod kůži, jenže Tom to, zdá se, nijak zvlášť neřešil. Normálně jsem věřila jeho úsudku, ale tohle bylo… no, přinejmenším pochybné.

„Mm, to je vůně,“ rozněžnila jsem se, když jsem se dopracovala k otevření polystyrenové mističky se snídaní. „Lesní plody, jahody, mandle…“

„Jablka a skořice,“ dokončil za mě výčet plodů, jejichž vůně se linula kolem.

„Ty mám nejradši,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

„Já vím.“

Pak už jsme si popřáli dobrou chuť a dali se do jídla. To, co přinesl, byla raw granola s oříšky a ovocem, z takové příjemné restaurace na Knightsbride Street nedaleko Hyde Parku. Kdybych byla ranní ptáče a měla ráno čas jezdit přes půlku Londýna za účelem dát si dobrou snídani, volila bych jednoznačně tenhle podnik.

„No? Jaký je váš verdikt, poroto?“ vznesl dotaz po chvíli oboustranného ticha. Jídlo jsme brali vážně, možná nejvážněji ze všech věcí. Vztahy, životní traumata, práce, sex – to všechno bylo na našich seznamech hodnot až za jídlem. Jídlo byla láska, vtipkovat na jeho účet by byl hřích.

Neodpověděla jsem slovy, jen jsem slastně zamručela a gestem ukázala, že výborné.

Tom se pobaveně uculil, než očima uhnul kamsi za mě. Konečně se začalo rozednívat, takže už jsem alespoň dokázala lépe rozpoznat některé rysy jeho tváře. Očima jsem následovala ty jeho a spatřila jeden z nejhezčích výjevů za několik posledních měsíců.

Sluneční kotouč se pomalu, ale jistě začal drát na oblohu. Vstával z růžových polštářů nad vrcholky věží mrakodrapů čtvrti City a obaloval ranní Londýn svým ještě nikterak jasným, něžným světlem.

Páni. Tak proto trval na tom, že budeme jíst venku. Pan romantik.

„Tadá,“ ozval se Tomův hlas blízko mého pravého ucha. Stáli jsme vedle sebe, u v noci modře zářící krychle z betonu – jediného estetického a futuristického prvku našeho přestárlého (leč renovovaného) paneláku, na niž jsme si odložili jak kávy, tak misky se snídaní. Teď, když jsme byli otočení čelem k vycházejícímu slunci, stál Tom za mnou, takže mu stačilo udělat necelý krok mým směrem a mohl by mi šeptat přímo do ucha. Podotýkám, že bych se za to na něj určitě nezlobila.    

„Páni,“ vydechla jsem ohromeně. „Tohle je nádhera.“

Viděla jsem už spoustu východů slunce, ale tenhle byl rozhodně jedním z nejlepších. A ne, nebylo to proto, že tu se mnou byl on. Počkat… nebylo. Že ne?

„Jo, to je,“ uznal polohlasem. Trošku jsem natočila hlavu a koutkem oka zaznamenala, že se nekochal o nic méně zaujatě než já. V očích mu tancovalo světlo z paprsků, tudíž jeho duhovky získaly více modré než obvyklé šedivé barvy. 

Bylo mezi námi sotva deset centimetrů a můj mozek hrál na plné obrátky. Co by se stalo, kdybych se otočila a prostě ho políbila? Měl přítelkyni, takže...

Ne, Alice, Tom je fuj! Nesmíš!

Pokrčila jsem ruku v lokti a lehce ho kloubem drcla do břicha. „Tys to celý naplánoval. Seš romantik jak blázen, Hiddlestone, doufám, že si to uvědomuješ!“

„Jó? Tak to jsi jediná ženská, která si to o mně myslí.“ Zkroutil rty do šklebu a konečně mi pohled vrátil. „Cynthia mi vyčítá, že kdykoli spolu někam jdeme, chovám se jako pravý opak romantika. A valná většina mých bejvalek mě nařkla z toho, že nedělám dostatečně velká, romantická gesta.“

Zamračila jsem se. Taková snůška keců… Všechny jeho bejvalky dohromady měly součet IQ tak padesát; mozek mi nebral, jak je a jejich názory kdy mohl brát vážně. On – chytrý, vzdělaný, duševně vyrovnaný člověk.   

„Tvoje bejvalky jsou vedle jak ta jedle, což platí i o Sáře,“ odfrkla jsem si arogantně. Jeho přítelkyni jsem už nadobro přejmenovala. „Tenhle východ slunce byl megaromantickej. Jsi romantik. Velký romantik. Enormní romantik! Romantika je tvoje druhý jméno. Máš ji v krvi jako herectví! Měl by ses přejmenovat na Thomase Romantika Hiddlestona. A jestli s tím někdo nesouhlasí, pošli je za mnou, já jim to vysvětlím.“

Zaklonil hlavu a začal se smát. Nebudu vám popisovat, že to byl ten dost možná nejhezčí zvuk ze všech, protože už víte, že jsem z jeho osoby hotová. Jeho smích byl ovšem taky, z čistě anatomického hlediska, produktem jeho plic, nikoli pouze na sílu utvořené hekání z hltanu. Jako lékařka jsem tedy musela ocenit především tuto stránku věci.

„Děkuji, ale Williama se nevzdám ani za zlaté prase,“ oznámil mi v doznívajícím smíchu. Zacukalo mi v koutcích.

Celá ta naše výměna mě donutila uvažovat o Sáře, což se mi sice nelíbilo, ale alespoň to byl dobrý podklad pro další konverzaci.

„Proč s ní vlastně jsi? Myslím Sáru. Je aspoň hodně hezká, když už není žádná Marie Curie?“

Tom zafuněl a zvážněl, přičemž přimhouřil oči. „No dovol, nejsem povrchní. Ano, vypadá k světu, ale kdyby nevypadala, můj názor na ni by se nijak nezměnil.“

„Aha, takže hezká tvářička s nulovou inteligencí, hojně vyváženou sexappealem.“

„Au, to bolelo, Elis,“ prohodil hluboko posazeným tónem a zakroutil hlavou. „Víš, člověk někdy prostě potřebuje do páru někoho nekomplikovaného. Cynthia se možná nerada baví o politice, ekonomice, historii nebo literatuře, možná, že většinou nechápe moje vtipy, ale… to je jí ku prospěchu. Nestydí se za to, kým je. Neskrývá své pravé já pod milionem vrstev. Není komplikovaná. Není tajemná. Je jako otevřená kniha. Všechno – včetně toho nejhoršího, co v sobě má – na mě vybalila během prvních několika dní.“ 

Zašklebila jsem se a otočila se čelem k němu. „Nevím, jestli je možné brát informaci, že je nekomplikovaná jako kompliment.“ 

„Je, za předpokladu, že je to právě ta vlastnost, kterou aktuálně u žen hledám.“

S tím jsem se nemohla přít. Neurčitě jsem zahučela a začala se opět věnovat svojí dávce vloček s ovocem. Chvíli bylo ticho… úplné a rozpačité. Tom byl z nás dvou tím, kdo ho přerušil jako první: „Tak jo, je za deset sedm. Měli bychom jít, jestli plánuješ dorazit do práce včas.“

„Uch, jasně…“ Sbalila jsem svoji prázdnou misku, potom i tu jeho, a odlepila jsem se od provizorního stolečku v podobě futuristického ozdobného elementu.

Už už jsem se chystala, že vykročím směrem ke dveřím, jenže Tom udělal krok do strany a vyskytnul se přesně přede mnou. Vzhlédla jsem, abych zjistila, že na mě shlížel intensivním, vážným pohledem. 

„Jsem rád, že se ti to líbilo, pampeliško,“ brouknul o dost měkčím tónem, než jak se tvářil. „A taky bych si přál, abys ji přijala… Sáru,“ oslovil ji moji přezdívkou. Zakřenila jsem se na něj za to, on se napjal a okamžitě se opravil. „Nemusí se ti líbit. Nemusíš ji dokonce ani mít ráda. Já si ji ale vybral a byl bych moc rád, kdyby to pro tebe bylo důvodem dát jí šanci.“

Semkla jsem rty v úzkou linku. „Tak zaprvé, já jsem ráda, že sis dal tu práci, zajel pro snídani, přijel sem, vzal mě na střechu, ukázal mi romantický západ slunce a teď mě odvezeš do práce. Díky, bylo to super,“ začala jsem s tím méně tíživějším z témat. „A teď k Sáře, ehm…“ Očima jsem uhnula pryč od jeho obličeje, protože když jsem do něj hleděla, nemohla jsem se soustředit na to, co říkám. „Podívej, Tome, je určitá skupina lidí, kterým se snažím celý život vyhýbat, protože vím, že kdybych je třeba i náhodou někdy někde potkala, nedopadlo by to dobře. Z toho, cos mi o Sáře řekl, soudím, že ona je jedním z těch lidí,“ snažila jsem se z toho vymluvit rozumnými argumenty. Tom mlčel, dávaje mi prostor k vysvětlení. „Zkrátka si myslím, že i když jí tu šanci dám, stejně si nebudeme rozumět. Takových lidí už mám v životě nad hlavu, nepotřebuju poznávat další. Takže jestli k tomuhle vztahu potřebuješ moje požehnání, prosím – máš ho. Věřím ti a věřím tvému úsudku. Ale nenuť mě socializovat se s člověkem, o kterém vím, že ho nebudu mít ráda.“

Mlčel. Bylo jasné, že mu moje slova rezonují v hlavě, a upřímně, nedivila jsem se mu. Takový proslov jsem mu neudělala snad od doby, kdy mi ve třetí třídě spolu s Petem Murphym lepili žvýkačky do vlasů.

Kauza Sára byla vážná. Tedy, minimálně prozatím s přehledem vyhrávala nad všemi zbylými kauzami Tomových bývalých. I když, neházejme flintu do žita, ještě nenastalo slzavé údolí… v tom totiž s přehledem vyhrává Taylor. 

„Jak myslíš,“ povzdechnul si, možná i trochu frustrovaně. „Já jenom… chtěl jsem vás seznámit. Hned po Vánocích. Říkal jsem jí o tobě a ona by tě moc moc chtěla poznat. Už máme zarezervované letenky do Londýna, na druhého ledna.“

Zaškaredila jsem se na něj, protočíc očima.

„Sakra, Hiddly! Odkdy je z tebe kuplíř?!“ vyjekla jsem poměrně vytočeně. Nadechnul se k odpovědi, ale já ho přerušila zdviženou dlaní. „Ne. Moje odpověď zní ne. A zněla by stejně, i kdybych Sáru vážně toužila poznat, protože od sedmadvacátýho jsem pryč. Fuč. Jedu mimo Londýn a dost možná i mimo Británii. Takže máš smůlu.“

Výraz v jeho obličeji znatelně posmutněl. Nebylo pochyb, že celou tu věc se seznámením mě a Sáry vedl v té nejlepší víře, s těmi nejúctyhodnějšími úmysly. Vážně moc chtěl, abych se s ní seznámila. Hm, musela být něčím zvláštní, protože tohle u těch předchozích většinou nepožadoval. A kromě toho, jak jsem se na něj měla zlobit, když vypadal jako koťátko geparda v depresi?

„Promiň,“ zaúpěla jsem nakonec rezignovaně.

Tom zakroutil hlavou, načež trhnul rameny. „Za co se omlouváš? Je to moje vina. Mělo mě napadnout, že bys nemusela být doma. Ono… to objednávání letenek probíhalo hlavně v Cynthiině režii. Nechal jsem se strhnout jejím nadšením pro věc.“

Pokývala jsem na srozuměnou, než jsem nervózně přešlápla na místě. Jo, konečně z něj vypadl příběh, co už zněl trochu víc jako ze života starého Toma. Úplně jsem si dokázala představit jeho šokovaný výraz, když mu ta jeho nádhera oznámila, že objednala letenky přes Atlantik na druhého ledna. Ta představa mě prapodivně zahřála u srdce, ovšem ani ne tak moc ze škodolibých důvodů, jako spíš proto, že potvrdila jednu z mála jistot v mém životě – Tom byl pořád tím systematickým dobrákem s hrozivě strašným vkusem na ženské. Chvála bohu za to…

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 4. kapitola: