Temná - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zítřek má barvu ohně...

18.06.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1233×

Vlhká skála mi klouzala pod rukama, když jsem se snažila zbrzdit závratnou rychlost v zatáčce spletitých podzemních chodeb. Vlasy za mnou vlály jako prapor smrti a do bosých nohou se mi zařezávalo ostré kamení. Slyšela jsem jenom vlastní zběsilý tep srdce a rychlý dech.

Otočila jsem se, abych se podívala, zda za mnou můj pronásledovatel stále ještě běží, ale Ariana nebylo ve svitu loučí nikde vidět. Věděla jsem, že to může být klam. Pán nočních můr uměl splynout s tmou jako nikdo jiný.

„Mám tě!”

Pevné tělo se přitisklo k mému, chladná pokožka se setkala s mou a ucítila jsem vůni moře. Arianův smích mi přejel po páteři a navždy poznamenal mou duši.

Vzepřela jsem se silným pažím, ale nebylo mi to nic platné. Proti králi nicoty jsem neměla sebemenší šanci.

Arian mě otočil čelem k sobě a já se zahleděla do kaštanových očí, které při správném pohybu hlavou házely rudé odlesky.

Vlasy měl oproti našemu poslednímu setkání kratší, teď mu dosahovaly v pramenech k ramenům, a tvář měl opálenou do bronzova. Bílou barvu vlasů vystřídalo zlato a tělo mu zmohutnělo.

Vypadal... vypadal skoro lidsky, a to znamenalo jediné... Z nějakého důvodu pobýval v lidském světě, a to mělo vliv na jeho fyzickou podobu. Pán nočních můr nechal svou nečistou krev poprvé vyjít na povrch.

Nebylo tajemstvím, že je míšencem člověka a můry. Stejně jako já, i on byl napůl lidskou bytostí, ale až do této chvíle svou smrtelnost bravurně skrýval.

„Nemůžeš mi utéct, Destiny... Přijdu si pro tebe,” řekl hlasem měkkým jako kožešina.

Ten hlas... Ten hlas bylo to, co mě nutilo přemýšlet, jestli má opravdu duši. Když totiž Arian mluvil, jako by se o vás otíral satén a zpívali andělé.

„Dorian tě zabije,” zavrčela jsem.

Arian sebou při vyslovení jména mého druha trhl a vzápětí se mi do kůže zabodly ostny chladu. Muž přede mnou se tvářil jako samotná zkáza a prsty mi bolestivě zarýval do paží.

„Ahrdas bude chránit svoje děti, protože to ony pro něj znamenají všechno. Ty jsi pro něj byla jen prostředek k dosažení cílů, byla jsi chodícím inkubátorem pro jeho dědice. Už na tobě nezáleží, Destiny. Teď už tě nemusí chránit a ty to víš,” zašeptal mi do ucha.

Moje nejtemnější strachy... Přečetl si mé srdce a našel v něm temnou obavu, že pro Doriana už nic neznamenám. Použil proti mně mou osobní noční můru, protože přesně tohle byla specialita pána podsvětí. Věděl o vašem nejhlubším strachu a uměl ho použít proti vám.

„Dorian bude bojovat za nás všechny.” Podívala jsem se mu pevně do očí.

Arian se usmál, odhalil dokonale bílé zuby a plné rty se změkčily. Pohladil mě něžně po tváři a souhlasně kývl.

„Přesně tak, moje malá princezno. Tvůj druh by pro tebe zemřel, ale nebude riskovat životy svých dětí.”

Mrazivý střep poznání se zaryl do mého srdce a já vytřeštila hrůzou oči. „Ne!”

„Měla jsi moc ukončit tuhle válku, Destiny... Teď za své rozhodnutí zaplatíš vlastní krví.”

Vytrhla jsem se z okovů snu a posadila se na posteli se zběsilým křikem. Dorian se vymrštil před postel a zaujal okamžitě bojový postoj. Cenil zuby, vrčel a díval se na zavřené dveře.

„Děti!” vykřikla jsem a rychle ze sebe strhla lůžkoviny.

Můj druh po mně střelil rychlým pohledem, a aniž by na cokoliv čekal, vrhl se ke dveřím, které nás dělily od dětí. Rozrazil dřevěná křídla a já jako první uviděla vysokou postavu sklánějící se nad Rhageovou postýlkou.

Arian se díval na našeho syna a nad jeho malým tělíčkem držel rozevřenou dlaň, na které se tetelily stíny. Už jsem ho viděla tímhle způsobem zabíjet. Stačil jediný dotek stínů a nepřežil nikdo.

Bylo to, jako bych se ocitla v jiné realitě. Všechno se zdálo tak zpomalené. Arian pozvedl zrak a usmál se, zatímco začal spouštět ruku níž.

A v tu chvíli se za ním objevila dcera Stvořitele pohlcena ve změti ledu a plamene. Hope zadržela Arianovu ruku svou a prsty druhé mu přitiskla ke spánku.

Dívala jsem se, jak tmavohnědé oči vládce noci dostaly mlžný opar a nepřítomně zíral do prázdna. Hruď se mu rychle zvedala a klesala, až nakonec prudce odstrčil věštkyni a střelil vyděšeným pohledem ke kolébce, kde spokojeně spala Kendra.

„Já na tvoje laciné triky nevěřím, virval!” zavrčel zle.

„Budoucnost nelže... Runy osudu byly vrženy,” začala Hope hrubým hlasem, jak nad ní vítězil její dar.

„Svůj osud si volím sám!” zařval Arian a ustoupil od dětí.

„Ariane!”

Ten výkřik byl zkreslený ozvěnou a vydal ho ženský hlas. Nesl se místností kolem nás a usídlil se před Arianem, kde získal hmotný tvar.

Ohnivý kruh nám ukázal mladou ženu, jak běží bosá pískem a tmavé vlasy jí vítr vhání do tváře. Co chvíli se otočila a azurové oči jiskřily v záři měsíce vlastním světlem.

Ucítila jsem na zápěstí pevný stisk, ale nebyla jsem schopná podívat se na Doriana. Obraz naší dospělé dcery byl příliš živý, její hlas příliš skutečný.

Kendra znovu vykřikla a zezadu ji objaly silné paže, aby zvedly křehkou postavu do vzduchu, a nakonec ji otočily. Arian shlížel na naši dceru ze své výšky a značně ji převyšoval.

Srdce se mi zastavilo. Takhle pronásledoval mě... Tohle se dělo kdysi mně samotné, to já jsem před ním utíkala a nikdy neutekla.

„Zabiju tě!” zavrčela jsem nepříčetně a chtěla po Arianovi skočit.

V tu samou chvíli však promluvil obraz naší dcery z budoucnosti. „Miluji tě... Dnes a navždy...”

Kendra se vytáhla na špičky, zajela prsty do Arianových dlouhých vlasů a přitáhla si ho k polibku.

Dorian se vedle mě vymrštil bez varování, skočil mezi postýlky a přirazil vládce noci ke zdi. Vycenil tesáky ostré jako dýky a chystal se zakousnout.

Hope sevřela paži svého přítele a přinutila ho zastavit. „Tohle je budoucnost, která se nesmí změnit.”

„Ustup!” zařval Dorian zle.

Hope pomalu zavrtěla hlavou a dál držela jeho tělo v šachu. „Dnes je jediná příležitost, kdy bys svým rozhodnutím mohl změnit osudy nás všech. Nemůžu ti to dovolit, Doriane... Kendra ukončí tuhle válku, bude kráčet v popelu jeho vlády, aby z ní vzešly lepší zítřky. Za několik desetiletí povstane něco mnohem horšího, než jsou noční můry. A Kendra přinutí jejich pána, aby bojoval po našem boku. Temný oheň zaplane a noc se k němu přidá ve smrtícím tanci.”

„Když to neudělám teď, zabiju ho, jakmile se k ní jenom přiblíží!”

„To se nestane,” pousmála se Hope. „Tvá dcera bude jeho štítem.”

Arian se probral ze šoku, který prodělal, a silou stínů odrazil Doriana od svého těla. Ledabyle si urovnal černou košili, podíval se mi přímo do očí a potom se otočil k Dorianovi.

„Snaž se, aby mi ani jeden z tvých spratků už nezkřížil cestu,” ušklíbl se pohrdavě a zmizel.

Dívala jsem se na svého druha, a i přes vzdálenost, která nás dělila, jsem si byla jistá jediným. Moje instinkty se nepletly. Kendra zdědí Dorianovu krásu padlého anděla, jeho planoucí moc, a především vzpurnou povahu.

Dorian kývl hlavou a sliboval mi tím, že udrží naši dceru v bezpečí za každou cenu. Ach, Doriane, jak chceš ale zabránit, aby snila?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction