OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 5. kapitola

Probudila jsem se s pocitem, že se dusím... Chtěla jsem křičet a nemohla... 

Dlaň přitisknutá pevně na má ústa mi v tom bránila. A muž, který mi naléhavě hleděl do očí, by mě stejně připravil o všechna slova.  

Dívala jsem se do černých propastí Lovce, který mi před očima unesl sestru. A srdce se mi splašeně rozběhlo.  

„Nekřič,” šeptal naléhavě. „Nebo tě zabiju.”  

To druhé by mě mělo vyděsit. Ale nevyděsilo. Něco v jeho postoji mi napovědělo, že jsou to jen plané výhružky.  

„Rozumíme si?” podíval se na mě zamračeně.  

Pomalu jsem kývla a on opatrně uvolnil má ústa. Nadechla jsem se a roztřeseně se posadila na posteli. Jason ustoupil stranou a za ním...  

„Elen!” vykřikla jsem šokovaně.  

Jason se zamračil a rychlými kroky přešel ke dveřím, aby se ujistil, že mě nezaslechly stráže. Bylo mi to jedno. Vrhla jsem se do náruče své mladší sestře a hned nato ji odtáhla na délku paže, abych si ji prohlédla.  

Neměla na sobě jediný škrábanec, bledá pokožka jí zářila a levandulové oči nebyly překryté mlhou vidění. Přesto jsem v jejím výrazu viděla napětí.  

„Jsem v pořádku,” pousmála se.  

„Kde jsi byla? Zůstaneš se mnou, já už tě nikam nepustím.” Objala jsem ji znovu.  

Temné vrčení, které se ozvalo ode dveří, mě přinutilo ztuhnout. Otočila jsem se k Jasonovi a ten byl bojovně nahrbený. Byl připravený po mně skočit.  

„Půjde se mnou,” procedil skrz zatnuté zuby.  

Zamračila jsem se a postavila se mu čelem. Rukou jsem se snažila schovat Elen za sebe, ale ona mě tanečním krokem obešla a zamířila k Lovci.  

Dívala jsem se, jak jen lehce položila dlaň do středu jeho hrudi a z toho temného hajzla padalo napětí přímo přede mnou. Uvolnil se, přestal výhružně vrčet a ty obsidiánové oči zněžněly.  

„Nech mě s ní promluvit o samotě,” řekla Elen tiše.  

Vzniklo mezi nimi pouto. Vnímala jsem ty stříbrné provazy, které je k sobě poutaly, a nechtěla tomu věřit. Bylo to jen pár týdnů, kdy jsem ji ztratila z očí. A teď jsem cítila, že jsem o ni přišla úplně. Tenhle Lovec si mou sestru podmaňoval způsobem, jaký mě děsil.  

„Nemůžu,” zavrtěl hlavou. „Je z ní právoplatná rhynan, mohla by Stvořitele upozornit jenom pouhou myšlenkou.”  

„To neudělám, i kdybych to dokázala,” ozvala jsem se.  

„I kdybys to dokázala?” nadzdvihl Jason pohrdavě obočí. „Cítím tvoje volání přes celou místnost, a to jsem mimo Kruh. Stvořitel je tvojí druhou půlkou, stačí, aby ses ve spánku nenadechla a on to bude vědět. “ 

Nerozuměla jsem ničemu z toho, co říkal. Nevěděla jsem nic o Kruhu a neměla jsem sakra ani ponětí o tom, že je Rafael napojený na všechno, co se mnou souvisí.  

„Jaké volání?” položila jsem první otázku.  

„Volání královny,” odpověděl mi prostě. „Je to, jako by mě k sobě táhnul on sám.”  

„Layen,” přerušila nás Elen a postavila se přede mě, aby mohla sevřít moje ruce ve svých. „Musíš nechat vaše pouto rozvinout. Musíš Stvořiteli dovolit, aby tě ochránil, až přijde čas.”  

Mluvila horečně, jako by toho měla na srdci tak moc a nedostávalo se jí slov. Věděla jsem, co to znamená. Měla jeden ze svých snů a zřejmě pro mě neměl dopadnout nejlépe.  

„Postarám se o sebe sama,” snažila jsem se ji uklidnit.  

Stisk jejích rukou zesílil, až jsem bolestivě ucukla. Ona mě ale nepustila, probodávala mě pohledem, ve kterém se leskla panika. A potom do mé mysli udeřila vidina, která tam neměla, co dělat. Byla totiž Elenina.  

Ležela jsem v kaluži krve, mé rty byly promodralé a chvěly se touhou zachytit posledních pár nádechů. Umírala jsem... Viděla jsem, jak krev prýští z rány na břiše, jak barví podlahu do ruda. A taky jsem viděla Rafaela, který ke mně jako ve zpomaleném filmu přiklekal, jak mě držel v náručí, když mé srdce vydalo poslední úder.  

Z těch zlatých očí padaly slzy barvy duhy, třpytily se na dokonalé tváři, a když zvrátil hlavu dozadu, z hrdla mu vyšel nelidský řev.  

Poslepu jsem klopýtla dozadu, ale vidění mě neopustilo. Naopak, nabralo na síle. Musela jsem se totiž chytit za srdce, když jsem ucítila bolest, kterou prožíval Rafael v té zatracené iluzi.  

Obraz pomalu mizel, aby ho vystřídal jiný. Svět byl zničený... Budovy byly zbořené, hořely, všude kolem ležela lidská těla. Zmrzačená, mrtvá a napůl shnilá.  

A uprostřed toho netečně stál Rafael, ve tváři se mu nepohnul jediný sval a v očích... Ty nádherné zlaté oči byly mrtvé.  

Upadla jsem na zem, když mě Elenina moc pustila ze svých okovů, a po tvářích mi tekly slzy. Podívala jsem se na sestru, která se tvářila naprosto vážně.  

„Pokud tě ztratí, zaplatí za to celý svět, Layen,” potvrdila myšlenky, které se mi honily hlavou.  

„Můžeš se mýlit,” oponovala jsem jí.  

„Tvá sestra se nikdy nemýlí,” vložil se do toho Jason a postavil se jí po boku.  

„Osud nám dává zřídka na vybranou,” kývla Elen hlavou.  

„A když se s ním svážu?” zeptala jsem se tak tiše, až jsem se bála, že mě neuslyší.  

Elen mávla rukou a můj zrak znovu zakryla mlha, která se rozplynula, aby mi ukázala mě samotnou. Ale tentokrát jsem překypovala zdravím. Stála jsem na skále před palácem, nechala vítr, aby mi čechral vlasy a mohla cítit mořský vánek.  V té vizi mi snědé ruce zezadu objaly břicho, které...  

Ach sladký Bože... Měla jsem zakulacené bříško, které napínalo látku modrých šatů. Rafael ho něžně hladil a usmíval se do dálky, stál za mnou jako věčná stráž. A já se k němu otočila, abych ho políbila.  

„Livain synthei,” šeptala jsem mu do úst slova, kterým jsem nerozuměla.  

„Livain synthei... Cavardas,” odpověděl mi mazlivě. 

Obraz zmizel stejně rychle, jako přišel. 

Elen si ke mně klekla a pohladila mě konejšivě po vlasech. Čerpala jsem z jejího doteku sílu, kterou jsem během několik málo vteřin ztratila.  

„Stvořitel se o tebe postará, ale musíš mu to dovolit, sestřičko,” promlouvala ke mně má sestra smířlivě.  

„Elen? Jdeme, cara,” chytil ji Jason za loket a táhl nahoru k sobě.  

„Počkej! Nikam už ji neodvedeš!” rozzuřila jsem se.  

Jason se nervózně ohlédl přes rameno a já už věděla proč. Chodbou zněly rychlé kroky. Někdo sem běžel. 

„Až se tě zeptá, řekni, že slunce už máš dost,” udělila mi má sestra poslední radu.  

„Elen, já-” začala jsem, ale nebylo mi přáno, abych větu dokončila.  

Dveře se rozrazily a stál v nich rozzuřený Rafael. Jakmile uviděl Jasona, zavrčel. Zabije ho, uvědomila jsem si při pohledu na smrt v jeho očích.  

„Běžte!” křikla jsem na ty dva a Jason nezaváhal.  

Okamžitě objal Elen a zavířil s ní v temnotě, až po nich nic nezbylo. Zůstala jsem sama s nepříčetně vytočeným bohem podsvětí, který obrátil svou zlost ke mně.  

„Layenthino,” procedil skrz zuby.  

Nasucho jsem polkla a zpanikařila. Tohle bude moc zlé. Zlobil se na mě, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Teď se ale chystal zmizet a bylo mi jasné, že půjde po mé sestře a jejím novém partnerovi ve zločinu. Potřebovala jsem jim získat čas.  

„Já,” chytila jsem se za hrdlo. „Je mi zle.”  

Rafael zaváhal... Temnota kolem něj prořídla a na malý okamžik se zdálo, že se ke mně vydá. Načež se zamračil ještě víc a stiskl rty k sobě.  

„Na tak trapné divadlo může přijít jedině člověk,” odfrkl pohrdavě.  

Dívala jsem se, jak znovu začíná mizet a stísněně si uvědomila, že je zastaví. Má na to veškerou moc a použije ji.  

„Rafaeli!” vykřikla jsem v panice.  

„Nech toho, tynhelin,” zavrčel rozmrzele. „Nemůžeš mě zastavit-” 

Zmlkl v půli věty, protože se zřejmě našlo něco, co dokáže zastavit každého muže. Jeho výraz se změnil, když hladově přejížděl očima po mém nahém těle.  

Sevřela jsem křečovitě košilku, kterou jsem stále držela v pravé ruce a oplácela mu pohled. Nebo jsem se o to alespoň snažila.  

„Už jsem tě nahou viděl,” založil si ruce na hrudi, ale jeho výraz se změnil. „Co dalšího nabízíš výměnou za život zrádce?”  

Zmateně jsem se rozhlédla kolem, abych se pohledem znovu vrátila k němu. Nepomáhal mi ani trochu. Jen tam namyšleně stál a místo, aby se díval na mou nahotu, vyzývavě mi hleděl do očí.  

A tehdy jsem to pochopila. On mi nevěřil. Nevěřil, že bych byla schopná ho svést. Hrál si se mnou, dobře si vědom své převahy.  

Rozhodla jsem se tu hru posunout dál. Přešla jsem k posteli, posadila se na její okraj a posunula se dozadu. Zapřela jsem se lokty o matraci, abych viděla na jeho výraz, zhluboka se nadechla a rychle, abych si to nestihla rozmyslet, jsem oddálila nohy od sebe.  

Věděla jsem, že mu nabízím naprosto nestydatý, šokující výhled a zrudla při tom pomyšlení po kořínky vlasů. Rafael učarovaně hleděl na střed mého těla a napřímil se, jako by ho někdo povytáhl na drátkách.  

„Naposledy jsi měl zájem o tohle,” řekla jsem a snažila se, aby to znělo provokativně.  

„Jak chceš, tynhelin,” promluvil zhrublým hlasem. „Ale pamatuj na to, že tohle jsi začala ty. A pamatuj si to dobře. Protože odtud neodejdu, dokud nepřijdeš o hlas, jak budeš křičet moje jméno.”  

Při jeho slovech mi zatrnulo v podbřišku. Cítila jsem touhu a věřila jeho slovům. Věřila jsem jim o to víc, když cestou k posteli odhazoval jeden kousek oblečení za druhým, a to nádherné bronzové tělo se lesklo v záři měsíce.