OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 11. kapitola

01.01.2019 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1224×

Unaveně jsem se opírala o zárubeň dveří a dívala se na Rafaela, který uvolněně spal na obrovské posteli. Ležel na břiše a já fascinovaně zírala na rysy, které ve spánku pozbyly krutosti, aby dostaly andělský nádech.  

Řekl mi, že až budu připravená ho vyslechnout, mám přijít. A od té doby mi dal prostor, abych se necítila svázaná jeho přítomností v téhle krásné chatě. Přesto jsem ho cítila všude.  

Bosá jsem přešla od dveří ložnice do kuchyně, která byla celá vyrobena z masivního dřeva, včetně velkých trámů, jež tvořily strop. Celá jedna stěna byla skleněná a poskytovala mi výhled na nádherně zasněžené vrcholky hor. V krbu praskal oheň a všechno se zdálo tak pohodové... Tak útulné a klidné.  

Uvařila jsem si horkou čokoládu a nahlédla do útrob lednice. Vytáhla jsem vejce, slaninu a zadělala těsto na lívance. Chtěla jsem královskou snídani a byla ochotná přetrpět hlad, který mi svíral útroby.  

Tančila jsem po špičkách na dřevěné podlaze v rytmu mé oblíbené hudby, kterou jsem si pustila na stereu, a snažila se nevnímat vůni vycházející z Rafaelovy košile, jež mě halila. Bylo to jediné čisté oblečení, které jsem tady našla a v mokrých šatech jsem zůstat nemohla. I když možná už během noci uschnuly.  

Nadhodila jsem lívanec na pánvi a hned ho vysypala na talíř k jahodám. Strnula jsem v půli pohybu, jakmile jsem si všimla Rafaela, který do půl těla svlečený kopíroval mou pózu, když jsem ho ještě před chvílí špehovala ve spánku.  

„Dělám snídaní,” zahučela jsem rozpačitě.  

Bylo mi trapně, že mě přistihl v situaci, kdy jsem skoro zapomněla, že nejsem doma, ale ve vězení. Sice zlatém a luxusním, ale stále vězení.  

Rafael to nijak nekomentoval. Díval se na mě a já ten výraz nedokázala rozluštit. Odsunula jsem tedy jednu barovou židli a položila na pultík talíř plný jídla.  

„Pojď se najíst,” vyzvala jsem ho.  

Rafael se zarazil a tentokrát mě doslova hltal pohledem. „Nabízíš mi jídlo, které jsi uvařila?”  

„Vařím náhodou skvěle,” ohradila jsem se, protože jsem si jeho otázku vyložila po svém.  

„V našem světě je to posvátný akt, když žena svému muži nabídne potravu. Je to znamení její náklonnosti,” vysvětlil mi váhavě.  

Ztuhla jsem s pánvičkou v ruce a střelila pohledem k nazdobenému talíři. Nemohla jsem na něj ale zírat věčně, a tak jsem se otočila ke dřezu a pustila vodu.  

„Jez,” řekla jsem prostě.  

Uslyšela jsem kroky a potom se Rafael zřejmě posadil k barovému pultu, který odděloval kuchyni od obývací části.  

„Ještě nikdy mi nikdo neuvařil,” oznámil mi po chvíli ticha. 

„A kdo myslíš, že ti připravuje v paláci jídlo?” zasmála jsem se. „Naši kuchaři by tě jistě nepochválili.”  

„Takhle jsem to nemyslel,” zamračil se. „Staráš se o mě.” 

„Vím, jak jsi to myslel,” zvážněla jsem. „Chci to slyšet, Rafaeli... Všechno a bez vytáček. Pro jednou ke mně buď upřímný.”  

Rafael se zhluboka nadechl a přešel k prosklené stěně, aby se zahleděl ven. Sněžilo... Bílá pokrývka přikryla celý okolní svět a dávala mu dojem nevinnosti.  

„Valerie se stala mou metresou asi před třiceti lety,” začal nezúčastněným hlasem. „Nikdy jsem ji nemiloval a nikdy nesliboval nic, co by jí dalo právo, aby si na mě dělala jakékoliv nároky. Přesto to dělala a já to trpěl, protože...”  

Nechal svá slova vyznít do ztracena a já trpělivě čekala, až bude pokračovat. Bolelo mě to, ale potřebovala jsem vědět, čemu čelím. Co všechno jsem svým příchodem zpřetrhala.  

„Čekala se mnou dítě...” 

Ztěžka jsem dosedla na kožený gauč a cítila, jak mi mrtví končetiny. Udělalo se mi zle od žaludku, když jsem poslouchala příběh, který měl hlubší kořeny, než se mohlo zdát.  

„Stalo se to rok potom, co jsem si ji vzal poprvé na lože. Potratila, přirozeně... Jenom shelayn má dost síly donosit mi potomka, Layenthino. Jenom u tebe je naděje, že v sobě ten plod udržíš až do konce,” pohlédl mi vážně do očí. „Věděl jsem, že o něj přijde už ve chvíli, kdy mi to oznamovala....  Valerie nebyla taková, jak ji znáš. Ta událost ji zlomila a udělala z ní člověka, jakým je dnes. Zahořklou bytost plnou nenávisti.”  

„Šel jsi za ní, Rafaeli... Utekl jsi ode mě k ní,” přerušila jsem ho.  

„Ano,” kývl váhavě. „Protože jsem věděl, že u ní najdu to, co ty mi odmítáš dát. Chtěl jsem cítit, že mě někdo miluje, chtěl jsem vědět, že jsem pořád ještě muž a ne...”  

„A ne co?” zeptala jsem se posměšně.  

„Hračka, se kterou si děláš, co se ti zlíbí,” odsekl hněvivě. „Za celá tisíciletí si ze mě nikdo neudělal loutku, nikdo se mi nevzepřel... Tobě se to podařilo, Layenthino a já jsem především král! Nenechám tě, abys mě zničila!”  

„Potom si vezmi Valerii!” přistoupila jsem na jeho hru a začala sama útočit. „Já ti totiž nikdy neodpustím!”  

Rafael se proměnil v temnotu a oheň, aby se mohl během sekundy přesunout těsně přede mě. Uchopil mě za paže a podíval se mi do očí, přičemž v těch jeho plál zběsilý žár.  

„Já se tě nebojím,” procedila jsem skrz zuby.  

„To bych ani nečekal, Layen,” ušklíbl se. „Jasně jsi mi ukázala, že tobě hrůzu nenaženu, ale dobře mě poslouchej. Valerie byla kapitola, která mi měla pomoct ukrátit věčnost... Před ní byly celé zástupy takových žen. Skončilo to dnem, kdy jsi přišla, ne, nepřerušuj mě. Skončilo to a já vím, že jsem udělal chybu, ale musíš si uvědomit, že i když vypadám a mluvím jako člověk, nejsem jím. Jsem schopný vnímat zlost a vášeň. Cítil jsem obě emoce, když jsi mě odmítla, a šel za ženou, o které jsem věděl, že mě přijme s otevřenou náručí. Jenže... Nikdy nezapomenu na to, jak ses na mě podívala, když jsi mě spatřila s Valerií. Už do konce života mě budou pronásledovat tvoje slzy, bolest, kterou jsi ke mně vyslala skrz pouto... Ale hlavně výraz ve tvé tváři, Layenthino. Dal bych celý svět, obětoval každého a všechno, co mám, jenom abych ho už nikdy nemusel vidět. Nevyspal jsem se s ní... A už nikdy k jiné ženě nepůjdu, jenom tě prosím, abys mi dala poslední šanci. Dokážu ti, že jsem tě hoden, dokážu ti, že náš svazek může být snem za bílého dne. Pusť mě k sobě, tynhelin, dovol mi, abych tě hýčkal a chránil. Dovol mi o tebe pečovat, jak si zasloužíš.”  

Zavřela jsem oči a v hlavě mi zazněla sestřina slova. Dovol mu, aby tě ochránil, až přijde čas... Byla to prosba a varování. Elen věděla něco, co já ne. A chtěla mě před tím chránit jedinou možnou zbraní, kterou měla. Stvořitelem, mužem mocnějším než všechny síly světa.  

Za zavřenými víčky mi světelnou rychlostí proletěl celý můj život. Viděla jsem, jak se s Elen smějeme s hlavami u sebe nad jejími kresbami, jak spolu pláčeme v domě našich pěstounů. Viděla jsem, jak stojím s čerstvým diplomem a Elen fotí můj široký úsměv, spatřila jsem svůj první polibek, své první zlomené srdce, první pracovní úspěch... Prolétla jsem všechny důležité okamžiky svého života. A každý z nich bledl vedle tohoto.  

Stála jsem před mužem, který mi byl určen někým, kdo ovládal vlákna osudu. Layenthina Arya Cameronnová... Takové jméno jsem dostala při svém narození a nějakým zázrakem jsem spolu s ním obdržela vstupenku do světa, který obyčejným smrtelníkům zůstává skryt.  

Otevřela jsem oči a pozorně se podívala na Rafaela. Snažila jsem se vtisknout do paměti barvu jeho vlasů, zapamatovat si medovou pokožku a zlaté oči. Několikadenní strniště mu dodávalo na přitažlivosti, stejně jako ústa, jež zvala k polibkům.  

„Poslední šanci, Layenthino,” šeptal tiše a díval se mi přitom naléhavě do očí. „Dovol mi udělat z našeho svazku pouto srdcí a ne moci.”  

„Jestli mi znovu ublížíš, nevydržím to... Nezvládnu další bolest,” vydechla jsem poraženecky.  

„Měj dost síly čelit se mnou budoucnosti, tynhelin, a já ti k nohám položím celý svět,” nahnul se dopředu, takže byl ode mě vzdálený jen pár centimetrů.  

Rozechvěně jsem se zhluboka nadechla a zrušila mezeru mezi námi. Přitiskla jsem své rty na jeho, ochutnala jeho dech a nechala ho, aby mě objal.  

Ucítila jsem vůni růží, čerstvého vánku a letní noci... Rafaelovu vůni, která mi pronikala do všech koutů těla. Ublížil mi... Několikrát mi ublížil a já byla rozhodnutá už nikdy mu nedovolit se přiblížit. Ale něco v jeho slovech... V pravdě, kterou mi řekl, v příběhu, jenž se odehrával v době, kdy jsem ještě ani nebyla na světě, mi napovědělo, že mi nikdy nebude lhát.  

Choval se k Valerii jako k ženě, která pro něj něco znamenala a možná... Možná právě to z něj dělalo charakterního člověka, lidskou bytost. Ta žena nosila pod srdcem jeho dítě, byť šlo o nepatrnou chvíli. Stala se důležitou částí jeho života. A najednou jsem se dokázala vcítit do její kůže. Dívat se jejíma očima.  

Byla jsem pro ni sokyně v lásce a předem věděla, že tuhle válku nemůže vyhrát. Vzala jsem jí osudového muže a bylo otázkou času, než ve mně poroste nový život, který si přála i ona. Tolik bolesti za ztracené dítě, tolik žalu pro ztracenou lásku... Litovala jsem Lovkyni, ke které byl osud tak krutý.  

Vymanila jsem se z Rafaelova sevření a o krok ustoupila, abych získala vlastní prostor.  

„Přesto jsi mě zradil,” pronesla jsem lehce chraplavým hlasem. „Ublížil jsi mi, Rafaeli. Můžu slíbit, že se pokusím ti odpustit, ale nikdy nezapomenu. A mé odpuštění nedostaneš hned.”  

S těmi slovy jsem odešla z místnosti, abych se zavřela v koupelně. Opřela jsem se o dveře a na malou chvíli zavřela oči. Zvykej si, Layenthino. Tohle je tvůj nový život... Po boku muže, který ti může přinést tolik štěstí stejně jako bolesti...

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 11. kapitola: