Stvořitel - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na vrcholu hory...

28.12.2018 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1315×

Nevnímala jsem klepání na dveře... Seděla jsem schoulená v křesle u francouzského okna, které zelo dokořán, a dívala se na východ slunce.

Nespala jsem celou noc a pláč spolu s únavou si vybíraly svou daň. Cítila jsem se prázdná, bolavá, tolik unavená. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit.

Dveře se otevřely i bez vyzvání. Neotočila jsem se k příchozímu, bylo mi to jedno. Doufala jsem jen, že co nejrychleji odejde.

„Ach, dítě...” Kalayin lítostivý tón mě bodl u srdce.

Netečně jsem po ní přejela pohledem a ona naopak hloubavě pohlédla na mě. Pod zlatýma očima se jí usadil stín a nesouhlasně stáhla rty.

„Jsem v pořádku,” zalhala jsem, ale prozradil mě ochraptělý hlas.

„Pojď se umýt a převléknout,” stáhla ze mě deku, kterou jsem byla přikrytá.

„Chci jít spát.” Odstrčila jsem její ruce.

„Později, Layen. Teď musíš těm supům ukázat, že tě nemohou zlomit.” Pohladila mě po vlasech.

„Už jsem s tím divadlem skončila.” Zahleděla jsem se znovu z okna.

„Pak tě uvidí na kolenou celý Kruh v čele s Valerií,” zamračila se.

To jediné jméno mě řezalo na duši jako nůž. Přikrčila jsem se a objala kolena pažemi, abych udržela své nitro pohromadě.

„Vzpamatuj se, Layen,” uchopila mě za bradu, „prohrála jsi bitvu, nikoliv válku.”

„Já o něj už bojovat nebudu!” Vyskočila jsem vztekle z křesla. „Nenávidím ho!”

„Výborně,” usmála se. „S nenávistí pracovat můžeme, lhostejnost by nás všechny zatratila.”

„Snad si nemyslíte, že bych ho ještě někdy mohla milovat! Jste blázen! Hned jak budu moct, uteču odtud!” zavrčela jsem.

„Tak mu to řekni,” pokrčila Kalayes rameny a v očích se jí mihotaly plamínky, kterým jsem nerozuměla.

„Co jako?”

„Řekni mu všechno tohle,” vybídla mě horlivě.

Odfrkla jsem a zavřela se v koupelně. Překvapivě jsem nevypadala tak hrozně, jak jsem se cítila. Kruhy pod očima jsem zamaskovala make-upem, vlasy projela hřebenem a oblékla si čisté šaty.

Kalayes na mě stále čekala, a když viděla moje bílé mušelínové kalhoty a obyčejné rudé tričko, sice se zatvářila nesouhlasně, ale neřekla nic.

V jejím doprovodu jsem kráčela k jídelně a snažila se vymazat z hlavy obrázek toho, co jsem tam naposledy viděla. Přesto se mi vpaloval neodbytně do mozku.

„Sedni si na druhou stranu stolu a u všech Bohů, snaž se tvářit povýšeně,” udělila mi Kalayes poslední radu.

Potom s pevným držením těla vešla dovnitř a já ji následovala. Jasně jsem vnímala masivní židli v čele stolu, která zela prázdnotou a čekala jenom na mě.

Pohnula jsem rukou a židli strávily plameny, aby ji přenesly naproti. Do druhého čela stolu, kde jsem měla přímý výhled na Rafaela.

Za hrobového ticha jsem se usadila a Kalayes zaujala místo po mé pravici. Dala tím jasně najevo, komu se rozhodla věnovat své sympatie.

„Matko?” Otázka spojená s výhružkou.

Nezdvihla jsem oči od svého poháru, do kterého mi služebná nalévala čerstvý džus. Napila jsem se studené ovocné šťávy a trochu mě to probralo.

„Ano, Rafe?” zeptala se Kalayes sladce.

„Obvykle snídáš po mém boku,” řekl ledově. „Stejně jako bych měl mít vedle sebe svou ženu.”

Tentokrát jsem ostře zvedla hlavu a zabodla do něj oči. Stůl se rozechvěl, křišťál řinčel pod náporem mého vzteku a několik sklenic vybuchlo.

„Zvykej si,” ušklíbla jsem se zle.

„Na copak, drahá?” Zapřel se v židli, evidentně spokojený, že mě vyprovokoval ke komunikaci.

„Na to prázdné místo,” usmála jsem se. „Po snídani odcházím.”

Rafael se předklonil a arogantní výraz z jeho tváře zmizel. „Nemůžeš opustit Kruh!”

Nadzdvihla jsem obočí, utřela si ústa do ubrousku a vstala. „Nepochopil jsi mě, Stvořiteli.” Uhladila jsem si mušelínové kalhoty, jako bych ho informovala o počasí. „Neopouštím Kruh... Odcházím od tebe.”

Vymrštil se tak rychle, až ubohou židli odpálil na druhý konec místnosti. Zatínal ruce do masivního stolu, že jsem slyšela praskání dřeva.

„Nemůžeš ode mě odejít... Jsi moje žena!”

Rozevřela jsem v údivu oči a snažila se vypadat jako nechápavá panenka. „Ale, Stvořiteli... Včera večer jsi mi jasně ukázal, že náš vztah bude formální a do svých postelí si budeme moct pozvat každý někoho dle svého uvážení a chuti,” pokývala jsem pobaveně hlavou, a to divadlo mě stálo skoro všechny síly.

„Layenthino,” začal a poprvé se zdálo, že si není jistý sám sebou.

„Nenamáhej se,” odmávla jsem ho. „Nic nezmění můj názor. Nedovolím, abys mě ponižoval před celým dvorem s tou...”

Nemohla jsem to dopovědět, sevřela jsem rty a otočila se k odchodu. Dveře se mi ale přibouchly před nosem a neviditelná moc je zamkla.

„To snad ne,” otočila jsem se nevěřícně k Rafaelovi.

„Nenechám tě odejít,” prohlásil a do hlasu mu pronikla kapka paniky.

„Přinuť mě zůstat!” vyzvala jsem ho posměšně.

„Udělám to, Layenthino,” řekl temně. „Když budu muset, přivážu tě ke své posteli!”

„Zkus to!” zařvala jsem na něj.

Nechala jsem oheň, aby mě naplnil, nechala jsem ho vytrysknout na povrch, dovolila jsem mu tančit po mé kůži. Temnota mě konejšivě objala a snažila se ukolébat mou duši, ale oheň nabíral na síle, aby spolu se stíny stvořil úctyhodnou podívanou.

Žhnula jsem modrým plamenem, který pulzoval v rytmu mého srdce, a cítila, jak se v místnosti zvyšuje teplota každou vteřinou. Lovci si začali otírat pot z tváří a jeden po druhém couvali ke zdem.

„Ovládni to, Layenthino,” promlouval ke mně Rafael klidně a krok za krokem se přibližoval.

„Nechoď ke mně!” vykřikla jsem. „Nebo to tady spálím na popel!”

Oheň v odpovědi na má slova nabral na intenzitě a začal opravdu pálit. Ve spirálách vyrazil ke stropu a pohltil ho.

„Ovládni to!” rozkázal mi Rafael nekompromisně.

Pochopila jsem, proč zní tak naléhavě, protože síní se rozlehl první bolestivý sten. Podívala jsem se na Valerii, která klečela a snažila se udusit oheň na paži.

Nějaký temný hlásek mi našeptával, že tohle je ono. Že si to zaslouží, proč bych ji nemohla zabít? Ublížila mi přece. Ten trest by byl úměrný. Byl by spravedlivý.

Vypustila jsem svou moc a tentokrát Valerie už řvala nahlas. Udělala jsem jeden krok, druhý... A potom mě silné tělo srazilo k zemi.

Hněvivě jsem se zadívala do zlatých očí, které plály emocemi, a snažila se vyprostit, ale Rafael mě držel pevně. Oheň přeskočil i na něj a on zasyčel, jak ho plameny pálily, nepovolil však.

Začala jsem se rozpadat na molekuly, a když jsem se znovu zhmotnila, všude kolem mě se vznášela pára.

Leželi jsme na sněhu, z oblohy se sypaly obrovské vločky a můj oheň pomalu zhasínal, když se ke kůži dostal led.

Zacloumala mnou zimnice, jakmile jsem přestala žhnout. Můj zdravý rozum se přihlásil o slovo vteřinu potom.

„Zatraceně!” vztekal se Rafael a rychle mě pustil. „Mohla jsi nás tam všechny zabít!”

„A především tvoji děvku, že?!” vyhrkla jsem hněvivě a postavila se na nohy.

Rafael sevřel rty a tvář měl popelavě bledou. Dusil se vzteky, viděla jsem to na něm. Viděla jsem, kolik úsilí ho stojí ovládnout se. Ale byl především Stvořitelem a měl tisíce let, aby se naučil krotit svoje vášně.

„Odmítla jsi mě,” opověděl mi klidně.

„Nenávidím tě,” zašeptala jsem procítěně.

Rafael se ke mně přiblížil tak rychle, že jsem to sotva postřehla. Sevřel mě do náruče a proti mé vůli políbil. Měkké rty byly tak něžné jako ještě nikdy, a i když jsem se prala, snažil se přimět ke hře i jazyk.

Využil chvíle, kdy jsem se nadechovala a vklouzl násilně dovnitř. Byl to polibek, o jakém sní každá dívka. Takový, při kterém se třesou nohy a srdce se snaží probít ven z hrudi.

Zvláčněla jsem v jeho náruči a nechala ho, aby mě položil na sněhovou pokrývku. A tam nahoře, vysoko v horách, kde skučela vichřice a zasypával nás sníh, jsem věděla, že si stejně snadno podrobí i moje srdce.

Ucítila jsem mokro na tvářích a slzy mi zpod zavřených víček padaly, aniž bych to chtěla. Rafael ty slané potůčky slíbal a opřel si své čelo o moje.

„Já už takhle dál nemůžu, tynhelin,” řekl se zavřenýma očima.

„Miluješ ji?” zeptala jsem se ho tiše.

Rafael prudce rozevřel oči a jejich zlatá barva mě naprosto pohltila.

„Nešel jsem za ní kvůli nějakému citu,” odsekl pohrdavě. „Tady se o tom bavit nebudeme, pojď.”

Vyskočil hbitě na nohy a pomohl mi vstát. Jakmile mě připravil o ochranu svého horkého těla, pocítila jsem chlad v jeho plné síle. Objala jsem se pažemi, což mi stejně moc nepomohlo.

„Zmrzneme,” upozornila jsem ho

Podíval se na mě s úsměvem a potom mávl rukou. Z úst mu vycházela slova, kterým jsem nerozuměla, ale po jejich doznění se z mlhy vynořil překrásný srub na vrcholu hory. Byl zasněžený a zdálo se, že ho někdo vytrhl z pohádkových stránek.

„Měl jsem tě sem vzít hned,” řekl a natáhl ke mně ruku.

Zadívala jsem se na jeho štíhlé prsty, kterými mě vyzýval, abych se ho chytila a já naopak zaváhala. Mohla jsem jít s mužem, který mi od první chvíle jenom ubližoval? Mohla jsem znovu uvěřit, že tentokrát to bude jiné?

„Layenthino...” Mé jméno mu z úst vytrhl vítr a roznesl ho jako šepot po okolní krajině, která byla přikryta bílou pokrývkou.

„Prosím...” Tentokrát jsem jasně slyšela napětí, které znělo v jeho sametovém hlase. Stejně jako jsem viděla nejistotu ve zlatých očích. Byl králem podsvětí... Nikdo po něm jistě celá tisíciletí nechtěl, aby o něco prosil, přesto to právě v tuhle chvíli dělal.

A i když jsem si nebyla jistá, jestli toho jednoho dne nebudu litovat, vložila jsem svou dlaň do jeho. Mé srdce začalo nepravidelně tlouct a neutišilo se ani ve chvíli, kdy mě zdvihl do náruče a brodil se sněhem ke srubu.

Odpusť mi, Bože... Ale tenhle muž je druhou půlkou mé duše...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction